Článek
V kuchyni se vždycky něco vaří. Polévky, omáčky, čaje pro klienty.
Ale v některých kuchyních se vaří ještě něco navíc – strach, ponížení a ticho.
Takový byl i příběh Lenky, která nastoupila jako kuchařka do domova sociálních služeb s pocitem, že konečně našla stabilní práci. Netušila, že největší tlak nebude od hrnců, ale od člověka, který měl být oporou – od její vedoucí.
První dojem? Sympatická, přísná… profesionálka
Vedoucí kuchyně se jmenovala Dana. Na první pohled působila upraveně, sebevědomě, „ženská na svém místě“.
„Tady to musí šlapat. Mám ráda pořádek,“ pronesla pevně při představování.
Lenka si řekla, že to chápe. Sama měla ráda systém.
První dny byly v pohodě. Dana ji zaučovala, ukazovala, kde co je, a dávala najevo, že ví, co dělá. Lenka cítila respekt – a trochu i obdiv.
Pak přišly první trhliny
Bylo pondělí ráno, práce hodně a času málo. Lenka míchala omáčku, kontrolovala přílohy a snažila se to všechno stihnout.
„Lenko!“ ozvalo se najednou kuchyní.
Dana stála u sporáku a dívala se na hrnec.
„Tohle je co?“
„Rajská, ještě není dochucená, chystala jsem se—“
„Já se tě neptám, co se chystáš. Já se ptám, proč je to takhle blbě.“
Slova jako facka. A to bylo teprve začátek.
Poznámky, které pálí víc než horký olej
Od té doby se Dana změnila.
Před ostatními:
„Lenko, to ti dělá problém i tohle?“
„No jo, dnešní generace kuchařek…“
„Radši dělej, jak ti řeknu, sama to nezvládneš.“
Vždycky se usmála – ale tím horším úsměvem, který říká: Já jsem nahoře, ty dole.
Lenka se snažila nebrat si to osobně. Říkala si, že je pod tlakem, že má zodpovědnost. Ale to, co přišlo dál, už nebyla přísnost. Byla to cílená šikana.
Dvojí metr – když chyba není chyba, ale záminka
Když jiná kolegyně zapomněla dát na čas kynout knedlíky, Dana jen mávla rukou:
„To se stane, holky, zvládneme to.“
Když se jednou spletla Lenka:
„To si děláš srandu? Ty jsi fakt neschopná? Víš, kolik nám to přidělá práce?“
Před celou kuchyní. Před myčkou, výdejem, uklízečkou, která se právě otočila ve dveřích.
Ponížení, které pálí do tváří a nutí člověka dívat se do země.
Drobné tresty, které se tváří jako „rozpis směn“
Brzy začalo být „zvláštně náhodou“ všechno proti Lence:
dostávala nejhorší směny
čím dál častěji zůstávala přesčas „protože to nestíhá“
na porady byla zvaná jen někdy, takže o změnách se dozvídala jako poslední
musela dělat nejvíce nevděčné práce – těžké zátěže, úklidy navíc, špinavou robotu
„Lenko, ty to zvládneš, ty jsi mladší,“ říkala vedoucí.
Jenže to nebylo ocenění. Byl to další způsob, jak ji zlomit.
Psychický tlak, který nevidí nikdo… ale cítíš ho pořád
Lenka začala mít problém ráno vstát.
Každé zvonění budíku znamenalo:
sevřený žaludek
strach z toho, co bude dnes špatně
pocit, že ať udělá cokoliv, nebude to dost dobré
Doma se stávala tišší. Přestala vyprávět, jaký měla den.
„Jsem unavená, nechci o tom mluvit,“ odpovídala partnerovi.
Ale nebyla to jen únava. Bylo to vyčerpání z neustálého ponižování.
Když si dovolíš ozvat, jsi „problémový zaměstnanec“
Jednoho dne se Lenka odhodlala a šla za vedoucí nad Danu – za provozní.
Seděla u stolu, ruce se jí třásly.
„Cítím se v práci špatně. Paní vedoucí se mnou jedná jinak než s ostatními. Křičí na mě, ponižuje mě, dávám vám to na vědomí.“
Provozní se tvářila neutrálně. Napsala si pár poznámek.
„Podívám se na to,“ řekla.
Za dva dny si Lenku zavolala Dana.
„Takže jsme si začali stěžovat?“
Úsměv bez humoru.
„Víš, co je problém, Lenko? Ne já. Ty. V kolektivu jsi prostě nezapadla.“
A najednou to nebyla šéfová, ale soudce.
Když se z oběti udělá viník
Dana začala být „profesionálnější“.
Místo otevřeného ponižování začala věci psát:
„Nesplněný úkol.“
„Nedostatečná komunikace ze strany Lenky.“
„Opakovaně musí být na chyby upozorňována.“
Všechno se proměnilo v papír. A papír, jak víme, má ve firmách větší váhu než lidské slovo.
Lenka zjistila, že každý její krok může být jednou použit proti ní.
Rozhodnutí, které bolelo, ale zachránilo ji
Jednoho večera seděla u stolu, dívala se na výpovědní formulář a brečela.
Ne proto, že by práci nezvládala. Ale proto, že ji zlomilo to, jak s ní zacházeli.
Podepsala.
Ne kvůli slabosti.
Ale proto, že pochopila, že své duševní zdraví si za ni nikdo neohlídá.
Odešla. Našla si jinou práci v menší jídelně. Práce bylo možná víc, ale atmosféra byla úplně jiná.
První den se jí vedoucí zeptala:
„Když něco nebudeš vědět, řekni. Nikdo učený z nebe nespadl.“
A Lenka měla co dělat, aby se jí nespustily slzy.
Tak málo stačí, aby člověk cítil rozdíl mezi šéfem a šikanátorem.
Šikana od vedoucí je nebezpečná. Protože má moc.
Když šikanuje kolega, je to těžké.
Když šikanuje vedoucí, je to dvojnásob peklo:
má moc nad rozpisem směn
rozhoduje o prémiích, pochvalách i výtkách
její slovo má větší váhu než tvoje
A pokud se systém dívá jinam, stává se „nedotknutelnou“.
Co si z Lenčina příběhu vzít?
pokud cítíš, že to není „jen přísnost“, ale ponižování, pravděpodobně máš pravdu
piš si, co se děje – datum, situace, svědci
zkus to říct nadřízenému vedoucího, ne jen jemu samotnému
pokud tě to ničí psychicky, odejít není prohra – je to sebeobrana
Práce se dá najít jiná.
Ale tvá hlava, tvoje psychika a tvoje důstojnost jsou jen jedny.
