Článek
Z obou stran ho svírá Vltava, nad ním se klene Most Legií, kolem proudí město — tramvaje, auta, lidé s cílem. A pak stačí sejít pár schodů dolů… a všechno se ztiší.
Najednou slyšíte vodu. Listí. Kroky, které nespěchají.
Ostrov je úzký, protáhlý, jako by byl vytvořený spíš pro procházku než pro pobyt. Člověk tudy nejde náhodou. Přichází sem, když si potřebuje srovnat myšlenky, nadechnout se, nebo jen na chvíli zmizet z očí města. Je to místo mezi — mezi levým a pravým břehem, mezi ruchem a tichem, mezi tím, co bylo, a tím, co teprve přijde.
Stromy tu vytvářejí přirozený stín a v létě chrání před sluncem i před spěchem. Lavičky nejsou obsazené neustále, ale když si na jednu sednete, máte pocit, že je tam právě pro vás. Ostrov nic nenabízí nahlas. Žádné výkladní skříně, žádné pozlátko. Jen prostor.
Když se podíváte přes vodu, vidíte Prahu takovou, jaká skutečně je — ne tu pohlednicovou, ale živou. Domy, které pamatují víc než jeden lidský život. Lidi, kteří se míjejí. Lodě, které plují bez emocí, a přesto přesně vědí kam.
Střelecký ostrov má zvláštní schopnost zastavit čas. Ne proto, že by se tu nic nedělo, ale proto, že se tu nic nemusí. Je to místo krátkých zastavení — mezi schůzkou a návratem domů, mezi myšlenkou a rozhodnutím, mezi minulostí a tím, co ještě není pojmenované.
Možná proto se sem lidé vracejí. Ne kvůli památkám, ale kvůli pocitu. Kvůli tomu tichému ujištění, že i uprostřed města může existovat místo, kde není třeba nic dokazovat.
Střelecký ostrov není cílem.
Je pauzou.
A někdy je pauza to nejdůležitější, co si můžeme dovolit.
