Článek
Přivezl jsem si ho do svého malého bytu. Bylo tak těžké, že jsem ho musel opřít o zeď místo pověšení. První noc jsem si ho ani nevšímal. Jen tam stálo, v rohu ložnice, odráželo zbytky světla z ulice.
A pak jsem začal slyšet zvuk.
Ne hlas.
Ne kroky.
Škrábání.
Znělo to, jako by se za zrcadlem někdo snažil nehty proškrábat skrz sklo.
Když jsem rozsvítil, přestalo to.
Říkal jsem si — staré dřevo, staré sklo, pracuje to.
Jenže každou noc se škrábání ozvalo znovu.
A pokaždé blíž. Ostřeji. Naléhavěji.
Po několika dnech jsem si všiml, že zrcadlo odráží věci… jinak.
Roh místnosti vypadal v odrazu vždy tmavší.
Moje tvář byla bledší.
A když jsem jednou stál před zrcadlem, všiml jsem si, že mrkám o vteřinu později, než by člověk měl.
To už nebyla iluze.
🔥 Noc, kdy jsem viděl to, co tam nemělo být
Třetí týden se zvuky změnily.
Nebyl to už škrabot, ale tiché, pomalé ťukání.
Jako prsty na druhé straně skla.
Ťuk…
Ťuk…
Ťuk…
Nespal jsem.
Jen jsem ležel a poslouchal.
V jednu chvíli se sklo zrcadla začalo mlžit — zevnitř.
Jako by se za ním někdo nadechoval.
A pak se objevila rýha.
Prst.
Napsal dovnitř mlhy slovo:
OTEVŘI.
V tu chvíli se mi zastavil dech.
Nešlo o fantazii. Písmeno po písmenu jsem sledoval, jak se slovo pomalu zjevuje.
Ucouvl jsem.
Zrcadlo zůstalo tiché, ale mlha nemizela.
A ráno?
Rýha byla pryč.
Ale na rámu jsem našel škrábance.
Čtyři.
Dlouhé.
Jako po drápech.
🩸 Rodinné tajemství
Volal jsem matce. Nic jí to neříkalo. Jen jediné:
„To zrcadlo nepatřilo babičce. Ona ho jen… zdědila.“
„Po kom?“ zeptal jsem se.
Matka ztichla.
„Po své tetě. Ta zemřela… zvláštním způsobem. A babička o tom už nikdy nemluvila.“
To mě uklidnilo asi tak na tři sekundy.
Ten večer jsem se rozhodl zrcadlo vynést do sklepa. Ale jakmile jsem ho zvedl, uslyšel jsem to znovu —
ne ze sklepa, ne zvenčí.
Tentokrát to znělo zcela jasně ze zrcadla:
„NEODCHÁZEJ.“
Hlas byl tichý, téměř něžný.
O to děsivější.
Upustil jsem rám, až se sklo rozechvělo.
V té chvíli se v odrazu objevila ruka.
Nebyla moje.
Strčila prsty na druhou stranu, jako by sklo nebylo pevné.
A když se snažila vystrčit celou dlaň, pochopil jsem, že se nechce dostat ven.
Chce mě dostat dovnitř.
🩸 Útěk, který nebyl únikem
Vyšel jsem z bytu a nechal všechno uvnitř. Klíče, telefon — všechno.
Jen jsem běžel po schodech, dokud jsem nevyšel ven na noční ulici.
Chladný vzduch mě pálil do plic.
Když jsem se otočil k oknu svého bytu, zrcadlo tam stálo.
Viděl jsem jeho odraz, i když to bylo ve tmě téměř nemožné.
A pak —
světlo z lampy na okamžik zablikalo…
…a v odrazu zrcadla jsem viděl sebe, jak stojím uvnitř pokoje. Ale nebyl jsem to já.
Byla to verze mě bez očí. Bez úsměvu. Bez života.
A ta verze se na mě pomalu usmála, jako by mě konečně dohnala.
Pak světlo zase naskočilo — a odraz zmizel.
Od té doby se neodvážím vrátit.
Ale jednu věc vím jistě:
To, co stálo za zrcadlem, mě vidí, i když zrcadlo už není v mém bytě.
A jednou — až bude noc opravdu tichá — mě znovu zavolá.
Říkali, že zlo nemá tvář.
Tohle ji má.
A nosí ji moji.
