Článek
Pokud si dnes projdeme jakékoliv CV nebo kdejaký profil, zjistíme, že všichni mají jednu stejnou zálibu – cestování. Bezesporu je to způsobeno také jeho dostupností, o které naši, jenom o pár dekád starší předkové ani nepřemýšleli. Takže zatímco dříve se před expedicí na Praděd pro jistotu s tímto troufalcem rozloučila celá širší rodina, dnes na podobném kopci potkáte slečnu v lodičkách a čivavou v kabelce. A tím se také mění cestovatelské plány a sny každého z nás. V dobách minulých se mohla za splněný sen počítat cesta rozpálenou Škodovkou na Jadran, dnes se mohou zájemci vypravit za tučňáky na jižní pól nebo se ponorkou potopit k vraku Titanicu. A za příplatek Vás u toho načrtne Leonardo DiCaprio nahoře bez.
Nabízí se otázka: kde se v lidech bere touha po putování, objevování, cestování? Anebo jde jenom o touhu být zajímavý? Dnešní logikou se dá na celé cestování pohlížet tak, že kdo po návratu z cesty delší než dva týdny nenapsal knihu, nepořádá přednášky nebo alespoň nepřidal 170 fotek na Instagram, jako by tam vůbec nebyl. Spíše se tedy zdá, že lidi na podobné cesty vyráží právě proto, aby celou tuhle taškařici mohli co nejvíce zpeněžit. Čest výjimkám.
Jinak než za touhu po senzaci se ani nedají označit absurdní záležitosti ve stylu vylézt na Kilimandžáro v dřevákách nebo ‚obejít‘ zeměkouli kolem dokola, kdy je jediným možným pohybem vpřed kotoul. Druhý případ se postupem času zdá stále absurdnějším, hlavně proto, že většina mladých by dnes za pomocí kotoulů nedorazila ani na druhou stranu tělocvičny dřív než v důchodovém věku.
V poslední době mě ze všech cestovatelů nejvíc udivuje jistý dvacetiletý mladík z Brna, který se vydal stopem do Austrálie. Musím uznat, že jde o počin naprosto obdivuhodný, a to nejen proto, že se na cestu skrz země jako jsou Irák, Afghánistán nebo Pákistán vydal ve věku, kdy jsem se já pořád ještě bál zvedat neznámá čísla na telefonu. Takže zatímco někteří o generaci starší jedinci zažili vrchol střetu kultur během hádky o lehátko s Rusem na Krétě, tento mladý muž nepřestává udivovat, s jakou lehkostí proplouvá jednou zajímavou situací za druhou, při kterých to ani (naštěstí) nevypadá, že by nebezpečí číhalo na každém rohu.
Ne nadarmo se říká, že čeho je moc, toho je příliš, a u cestování tomu není jinak. Ne že by si snad lidi neměli plnit svoje cestovatelské sny, ale pokud se na dříve odlehlých místech dnes cítíte jako o víkendu na farmářských trzích, něco bude nejspíš špatně.
Ale jak se říká – všude dobře, tak co doma?
