Článek
Večer u kempu, na který nezapomenu
Byla to dovolená, jakou si člověk maluje v hlavě celý rok. Slunce, voda, stany, pivo u kiosku a večery s lehkým vánkem, který unášel vůni borovic a grilovaného masa. S manželkou jsme vyrazili jen my dva – děti zůstaly u babičky, a my si po dlouhé době užívali zasloužený klid.
Druhý večer po příjezdu jsme si šli sednout do baru u hlavní budovy kempu. Měli tam venkovní pódium, zahrála malá kapela, a nálada byla jako stvořená na nečekaná setkání. A to jedno právě přicházelo.
U baru stála žena ve středním věku, od pohledu sebevědomá, s tmavými brýlemi ve vlasech a koketním úsměvem. Otočila se směrem k barmanovi a zeptala se dost nahlas, aby to slyšeli všichni: „Prosím vás… tady se může kouřit?“
Barman jen pokrčil rameny a řekl něco o tom, že venku ano. Ale já, trochu v náladě a s nadsázkou v hlase, jsem jí odpověděl: „Tady se může skoro všechno.“
Zasmála se, přimhouřila oči a s naprostým klidem se ke mně přiblížila. „To skoro všechno bych si ráda ověřila,“ řekla a bez okolků si přisedla. Moje žena byla jen o dvě místa vedle a zaslechla to. Myslel jsem, že se urazí – ale jen nadzvedla obočí a šibalsky se usmála, jako by jí to přišlo… zajímavé.
Začali jsme si povídat, popíjeli a nálada houstla. Ta cizí žena byla vtipná, provokativní a vůbec se nedržela zpátky. Sem tam mi položila ruku na stehno, jen tak jako mimochodem. A pak přišla věta, která mě úplně vyhodila z rovnováhy: „Jestli nechceš, aby tě to mrzelo, pojď se mnou…“
Zvedla se, podívala se na moji ženu, jako by žádala o tiché svolení. A ta – k mému naprostému údivu – jen přikývla.
O pár minut později jsme už stáli za budovou, kde nebylo vidět. Co následovalo, bylo rychlé, divoké, skoro jako sen. A přesto jsem si v tom momentu uvědomil, že moje žena stála opodál. Neodešla. Jen nás z dálky pozorovala, možná zkoumala, jak daleko to celé zajde.
Zdroj: Monika / vlastní příběh
