Článek
Útěk do hor, který se zvrhl
Začalo to jako obyčejná lyžovačka. Nebo jsem si to aspoň myslela. Chtěla jsem pryč. Ne z města, ale ze sebe. Z únavy, z pocitu, že každý den vypadá stejně, že vztahy jedou na setrvačnost a ticho má větší váhu než slova. Hory slibovaly klid. A svah… zapomnění.
Jeli jsme ve dvou. Nebyl to můj partner. Nebyl to ani plán. Spíš shoda okolností, která se zvrhla v rozhodnutí, které už nešlo vzít zpět. Cesta autem byla plná smíchu, hudby a těch krátkých pohledů, co trvají o vteřinu déle, než je bezpečné. Sníh se leskl, obloha byla čistá a mně připadalo, že jsem se po dlouhé době znovu nadechla.
První den na svahu byl dokonalý. Mráz štípal do tváří, lyže řezaly sníh s jistotou a tělo si pamatovalo pohyb, i když hlava chtěla zapomenout na všechno ostatní. Jeli jsme rychle, riskantně, smáli se. Každý oblouk byl trochu vzdor. Každý sjezd malá výhra.
Odpoledne jsme zabloudili. Ne schválně, ale taky ne úplně náhodou. Sjezdovka končila, lidé mizeli a my pokračovali dál, do klidnější části areálu, kde už nebyly davy ani hluk lanovek. Jen les, sníh a ticho, které nebylo nepříjemné. Zastavili jsme u malé horské chaty stranou hlavních tras. Zavřeno. Zhasnuto. A kolem nás ten zvláštní klid, který svádí k věcem, které by se jinde nestaly.
Po celém dni se mi chtělo čůrat, tak jsem ho poprosila, aby se otočil, a začala jsem se svlékat ze všech těch vrstev, které na sobě člověk v zimě na horách má. Když jsem se konečně vysoukala ze všeho oblečení a sedla si do dřepu, s úlevou jsem to ze sebe pustila a hlasitě vydechla. On to okomentoval slovy: „To je teda proud.“ Studem jsem zčervenala a omluvila se.
Jen řekl: „Já musím, promiň…“ Nechápala jsem proč a co mu mám promíjet. Po chvíli jsem zaslechla podivný zvuk, a tak jsem na něj zavolala. Lekl se a otočil se ke mně. V ruce držel svůj ztopořený penis a omlouval se, že ho moje čůrání strašně vzrušilo.
Bylo mi z toho všeho horko. Z blízkosti, z toho, že se děje něco zakázaného a zároveň neuvěřitelně živého. Svět se smrskl na dech, doteky a tlukot srdce, který byl hlasitější než vítr v korunách stromů. Stáli jsme tam s kalhotami pod koleny a připadalo mi, že se zastavil čas.
A pak přišel ten zvuk.
Nejdřív jsem si myslela, že je to vítr. Pak jsem si všimla stínů mezi stromy. Pohyb. Světlo. Ztuhla jsem dřív, než jsem si to stačila promyslet. Instinkt. Ten starý, zapomenutý, který křičí dřív než rozum.
Zpoza chaty se vynořil muž v červené bundě s logem horské služby. Čelovka mu svítila přímo do tváře a v tom ostrém světle nebylo kam utéct. Pohled měl klidný, unavený a až příliš všímavý.
„Tady to není zóna pro zastávky,“ řekl tiše. Bez křiku. Bez nadávek. A právě to bylo nejhorší.
Snažili jsme se dát dohromady. Rukavice, helmy, slova, která nikam nevedla. Já cítila, jak se mi do tváří dere stud, který neměl nic společného se zimou. Ten muž se na nás díval jen chvíli, ale připadalo mi to jako věčnost.
„Na horách se chyby neodpouštějí tak snadno,“ dodal a pokynul hlavou směrem k hlavní sjezdovce. „Jděte.“
A odešel. Nechal za sebou ticho, které najednou bolelo víc než mráz. Zbytek dne jsme už nelyžovali. Večer byl plný prázdných vět a ráno jsme jeli domů dřív, než bylo v plánu.
Od té doby, kdykoli stojím na svahu a slyším, jak pod lyžemi zapraská led, vzpomenu si na ten okamžik. Ne kvůli strachu z pádu. Ale kvůli vědomí, že některé úniky nejsou cestou ke svobodě.
A že vášeň, která se snaží skrýt v tichu hor, je slyšet dál, než si člověk myslí.
Zdroje:
Monika - Vlastní článek
