Článek
Náhodné setkání, které mi změnilo pravidla
Nikdy jsem si nemyslela, že se mi to opravdu stane. Žádná aplikace, žádný plán, žádné „jdu si zašukat“. Jen já, víno a večerní Paříž. Byla jsem tam sama – po rozchodu, po dvou sklenkách vína a s potřebou cítit se znovu jako žena. Ne jako matka, ex, zaměstnankyně, ale jako někdo, kdo má hlad po doteku.
Když jsem si v malé vinotéce sedla ke stolu u okna, netušila jsem, že si o tři minuty později přisedne muž, který otočí celý můj večer. Francouz, samozřejmě. Tmavé oči, lehký přízvuk, výrazné rty. A hlavně – neskutečná odvaha říct: „Můžu ti koupit další sklenku?“
Vyměnili jsme pár vět, smáli se – a něco mezi námi bzučelo. Byl to ten druh napětí, který se nehledá. Ten, co vás nutí dýchat pomaleji, aby si tělo udrželo klid.
Pařížská ulička a to, co se v ní stalo
Když jsme vyšli z vinárny, cítila jsem se jako postava z francouzského filmu. On se mě lehce dotknul na bedrech a řekl, že mě doprovodí. „Ještě nechoď domů,“ zašeptal. A já nešla. Prošli jsme pár bloků a on se zastavil v malé boční uličce. „Tady nikdo nechodí,“ řekl a přitáhl si mě k sobě.
Polibky byly opilé, ale něžné. A pak to udělal. Poklekl. Neptal se. Jen se díval a já věděla, že ho chci. Že si to zasloužím – být hýčkaná, být středem touhy.
Bylo to rychlé a syrové. Ale s nečekanou něhou. V tom šeru a tichu jsem na chvíli zapomněla, kdo jsem. Byla jsem jen tělem a chutí. A když skončil, políbil mě na vnitřní stranu stehna a řekl: „Merci.“
Co zůstalo po tom všem?
Ne, nemám jeho číslo. Ne, nevím, jak se jmenoval. Ale to, co mi dal, byl pocit, že žiju. Že i beze jména může vzniknout něco, co vám na chvíli zvedne srdce z popela.
Někdo by řekl, že to bylo nezodpovědné. Možná ano. Ale ten večer mi dal víc než celý poslední rok v mé nefunkční rutině. Někdy není potřeba vědět, jak to skončí. Stačí vědět, že to stálo za to.
Zdroj:
cosmopolitan - best sex ever going down on stranger french alleyway
