Článek
Nejlepší kámošky. Teda… do chvíle pravdy
Byly jsme nerozlučné. Tereza a já. Znaly jsme se od základky, prošly jsme si prvními láskami, podpatky, rozchody, i zkouškami na výšce. Měla jsem u ní doma kartáček, ona u mě klíče. Byly jsme sestry, které si život nevybral, ale které si ho vybraly samy.
A pak přišel ten její nový. Na první pohled sympaťák, navoněný, galantní, s BMW a kapsou plnou řečí o budoucnosti. Ale mně od začátku smrděl.
Dvě oči nestačí, tři jsou na obtíž
Začalo to nenápadně. Kamarádka mi volala míň, scházely jsme se spíš na kafe než na víno, a když už jsme se potkaly, bylo to celé jak z reklamy na dokonalost. Ale já viděla, že něco nehraje. Byla nervózní. Smála se moc nahlas. A tajila telefon jako puberťačka před matkou.
Pak jsem ho viděla. Na Andělu. S jinou. A ne jako s kolegyní z práce. Držel ji za zadek, ona ho za rozkrok. Takhle vypadá pracovní porada možná v pornofilmu, ale ne v realitě.
Nechtěla jsem být ta, co ničí vztah. Ale taky jsem nechtěla být ta, co mlčí a kouká, jak moje nejlepší kamarádka žije v iluzi. Tak jsem jí to řekla.
Místo vděku blokace
Nejdřív ztichla. Pak se hystericky rozesmála. Pak mi napsala SMS:
„Doufám, že jsi šťastná, zničila jsi mi vztah“
Zničila? Já? On se válí s každou v okolí a já jsem ta, kdo za to může?
Od té doby se mnou nepromluvila. Na sítích mě zablokovala. Nepřišla na moje narozeniny. Když jsme se potkaly na ulici, dělala, že mě nevidí. A její matka mi později řekla, že „Terka tvrdí, že jsem jí záviděla“.
Ale víš co? Když jsem se dozvěděla, že se s tím samým hajzlem rozešla o půl roku později, protože ho načapala v posteli s jinou, musela jsem se jen tiše usmát.
Lidi pravdu nechtějí slyšet. A už vůbec ne od těch, co je znají nejlíp.
Zdroj: Monika/Vlastní zkušenost
