Článek
Spím se svým podnájemníkem. A vím, že to jednou vybuchne
„Měla bych s tím přestat,“ řekla jsem tiše a skoro se styděla. Ale víš, co? Nestyděla jsem se dost. Jinak bych ti to nevyprávěla.
„Spím se svým podnájemníkem.“
Je mu pětadvacet. Jmenuje se David. Když se ke mně nastěhoval, říkala jsem si, že to bude jen praktické řešení. Pomůže s nájmem, já mu dám klid. Ale on byl jiný. A hlavně – díval se na mě tak, jak se na mě už roky nikdo nepodíval. Ne jako na matku, ne jako na starší ženskou. Ale jako na ženskou, kterou chce.
První noc, kdy jsme se políbili, jsem cítila, jak se ve mně něco probouzí. A když jsme pak skončili v jeho pokoji, bylo to jako výbuch. Nečekala jsem, že to půjde tak rychle. Ale taky jsem nečekala, že poprvé po letech zažiju něco tak intenzivního.
Víš, co mě dorazilo? On mi to udělal pusou. Jo, normálně mě vylízal. A ne jako chlapi, co si myslí, že tam dvakrát šťouchnou jazykem a hotovo. Ne. On věděl přesně, co dělá. Byl něžný, pak tvrdší, pak se zastavil, a když jsem si myslela, že už nemůžu, zase přidal. Poprvé v životě jsem se udělala tak, že jsem se musela kousnout do polštáře, abych neřvala na celý dům.
A víš, co pak?
Vzpomínáš, jak jsem vždycky říkala, že „to druhý“ není nic pro mě? Že anál je jen pro porna a zvrácený fantazie? Tak hádej, co.
Udělala jsem to.
On si mě otočil, chytil mě za boky a zeptal se jen: „Můžu?“ A já kývla. Byla jsem mokrá, otevřená, roztažená touhou, a když mi tam začal zajíždět, pomalu, opatrně, ale s tou jeho suverénní jistotou… měla jsem husí kůži po celém těle. Netušila jsem, že to může být takhle silný. Tak příjemný. Byla to jízda. Živočišná, zakázaná a naprosto osvobozující. Měla jsem pocit, že jsem úplně jiná žena.
A tím to neskončilo. Začalo to být pravidelné. Jako droga. Večer film, dvě sklenky vína, ruka na stehně. A pak mě pokaždé vzal jinak. Jednou jemně, skoro zamilovaně. Jindy tvrdě, surově, bez slova. Ale pokaždé tak, že jsem se po tom musela chytit za zeď, abych vůbec došla zpátky do svého pokoje.
A víš, co je nejhorší? Já se do něj zamilovala. Starší ženská, co si hrála na silnou, a pak ji dostal kluk, co by mohl být skoro jejím synem. Jenže on není jen tělo. On mě vidí. Naslouchá. A když mě obejme, mám chuť věřit, že je to skutečný.
Jenže ono to není skutečný, že jo? On jednou odejde. A já zůstanu se vzpomínkama a s výčitkama. Možná i s průšvihem.
Protože včera jsem našla obálku. Bez jména, bez adresy. Jen bílý papír a na něm věta:
„Vím to. A vím, kdo ještě.“
Zdroj: Monika / vlastní příběh
