Článek
Říká se, že nevěra bolí nejvíc, když přichází nečekaně. A nejspíš ještě víc, když ji uvidíte naživo, bez varování, v momentě, kdy jste si jen chtěli odskočit pro mobil. Měla to být romantická dovolená. Místo toho jsem zjistila pravdu ve výtahu. Ano, přímo tam. A bylo to horší, než jsem si kdy dokázala představit.
Byla jsem zrovna u bazénu, kde jsme měli odpolední siestu. Slunce, drinky, lehátko – všechno jako z katalogu. Jenže jsem si zapomněla telefon na pokoji. Vzala jsem výtah do čtvrtého patra. Cestou se zastavil ve druhém. Nic neobvyklého.
Ale pak se dveře otevřely… a svět se zastavil.
Přímo přede mnou, zády ke mně, stál můj manžel. Kalhoty stažené ke kolenům. A před ním – pokojská, ohnutá přes vozík se špinavým prádlem, sukně vyhrnutá, ruce opřené o hromadu ručníků. On ji zrovna zezadu tvrdě přirážel. V hotelovém výtahu. Bez jediné známky studu.
Myslela jsem, že halucinuju.
Zvuk motoru výtahu, klimatizace, ticho chodby – všechno se mi slilo do jedné ohlušující vteřiny. Jen jsem stála a zírala. Dveře zůstaly otevřené o pár vteřin déle než obvykle. Možná to byl osud. Možná trest.
Pak se otočil. Spatřil mě.
„To… to není, jak to vypadá,“ vysoukal ze sebe. Jako by tahle věta měla nějaké kouzlo, které všechno smaže.
Pokojská ani necekla. Odskočila od vozíku a bez pohledu na mě utekla ven. On zůstal. Já taky. Jenže něco se ve mně zlomilo.
Neutekla jsem hned. Neudělala jsem hysterickou scénu. Jen jsem vystoupila a zavřela za sebou dveře, jako bych zavírala kapitolu, která už dávno neměla pokračovat.
Nebylo to poprvé, co jsem cítila, že něco není v pořádku. Ale bylo to poprvé, co jsem to viděla černé na bílém – nebo spíš tělo na těle, mezi vozíkem s mokrými prostěradly a mužem, kterého jsem si kdysi vzala z lásky.
Ten hotel už nikdy neuvidím stejně. A jeho taky ne. Aspoň ne tak, jako dřív.
A ano, výtah od té doby beru jen se zatajeným dechem.
Zdroj:Monika / autorský článek
