Článek
Když trapas překročí hranici reality
V práci zažijete ledacos. Zpožděné porady, pasivně-agresivní vzkazy u kávovaru, kolegu, co dýchá moc nahlas, nebo kolegyni, která už třetí rok slaví čtyřicetiny. Ale že se stanu hlavní postavou firemního trapasu roku? To jsem fakt nečekala.
Ráno jsem měla napilno. Víkend jsem měla trávit mimo domov, tak jsem si do kabelky hodila pár věcí navíc. Včetně jednoho diskrétního, vibrujícího pomocníka, se kterým jsme si poslední měsíce docela rozuměli. No a pak přišla porada.
Seděla jsem u stolu, kabelku jsem si hodila na židli vedle sebe, a v jednu chvíli se převrátila. Všechno se vysypalo. Notebook. Rtěnka. Peněženka. A mezi tím vším – samozřejmě – můj růžový vibrátor.
Radek, kolega s věčně pobaveným výrazem, se bez zaváhání sehnul a podal mi ho. A přitom naprosto vážně pronesl:
„Tady ho máš… ještě je teplej.“
Myslela jsem, že umřu. Někdo se začal dusit smíchem, jiní jen mlčky zírali. Ale to ještě nebyl konec.
Radek se podíval na hračku ještě jednou, zhodnotil ji pohledem mistra a s úsměvem dodal:
„Jéé… ten je stejně velkej jak ten můj.“
Tohle už byla hra, kterou jsem si nemohla nechat ujít. Zvedla jsem hlavu, podívala se mu přímo do očí a bez zaváhání odpověděla:
„Nevěřím. Ukaž ho.“
Na dvě vteřiny ztichla celá zasedačka. A pak přišel výbuch smíchu. I jinak přísná HR manažerka měla co dělat, aby se nerozesmála nahlas.
V tu chvíli jsem věděla, že jsem buď úplně ztratila důstojnost… nebo právě získala status královny open-spacu. A možná obojí.
A příběh pokračuje…
Myslela jsem si, že tím to skončí. Ale druhý den ráno, když jsem šla do skladu pro papíry, stál tam Radek. Opřený o regál, s tím svým typickým pohledem.
„Tak jsem nad tím přemýšlel…“ začal pomalu. „A když jsi včera chtěla vidět důkaz, tak ti ho teda ukážu.“
Zvedla jsem obočí. „Fakt? A to sis vybral zrovna sklad mezi toaletním papírem a čisticími prostředky?“
Usmál se. „Hele, odvážným štěstí přeje.“
Chvíli jsme se jen mlčky dívali. Ve vzduchu viselo napětí – takové to, co není ani trapné, ani nepatřičné. Spíš lehce elektrizující.
„Dobře,“ řekla jsem nakonec a naklonila se blíž. „Ale bacha… já si pamatuju velikosti.“
Ne, nic se v tom skladu nestalo. Ale od té chvíle jsme si s Radkem začali říkat „kolega na baterky“ a „dáma s výdrží“. A všichni v kanclu si mě najednou víc vážili. Možná za tu odvahu. Možná za ten nadhled. A možná i proto, že každý tak trochu doufá, že až se jemu jednou něco podobného stane, zvládne to taky takhle ustát.
Poučení? Nos vibrátor zvlášť. A neboj se usmát
Od té doby nosím svého růžového přítele výhradně v jiné tašce. Ale přiznávám, něco se změnilo. Už se nebojím udělat si legraci sama ze sebe. A když někdy v práci dojde na ticho a trapnou chvíli, občas jen pohledem sjedu Radka. On už ví. A já taky.
Zdroj: Monika / vlastní zkušenost
