Článek
Jen další obyčejná páteční noc. Nebo ne?
Páteční večer v Praze. Víno, smích, jedna cigareta za druhou na balkoně baru v Holešovicích. S kamarádkami jsme slavily konec náročného týdne. Kolem půlnoci jsem se rozhodla vyrazit domů. Samozřejmě MHD – noční tramvaj je pro mě už skoro rituál. Zadní vagon, sluchátka do uší, kabát až ke kolenům a naděje, že nikdo nebude moc otravný.
Netušila jsem ale, že tahle jízda se mi navždy vryje do paměti. A že skončí něčím, co bych čekala možná ve filmu… ale rozhodně ne mezi žlutými tyčemi Dopravního podniku.
Když madlo není madlo
Nastoupila jsem do téměř prázdné tramvaje. V zadním vagonu seděl jen jeden muž, opřený o okno, s kapucí na hlavě. Nevypadal nijak nebezpečně – spíš unaveně. Sedla jsem si naproti, ale o dvě sedačky dál, abych měla klid. Tramvaj se rozjížděla, já se snažila usadit a v momentě, kdy jsem se chtěla zapřít rukou o kovové madlo, jsem se spletla.
Ruka mi zajela přímo do jeho klína. Reflexivně jsem ucukla a začala se omlouvat. On se na mě jen pomalu podíval a pousmál se. „V pohodě,“ řekl tiše. Ale jeho pohled byl jiný. A já si v tu chvíli uvědomila, že jsem se rozhodně nedotkla mobilu v kapse nebo přezky u pásku. Byl tvrdý. A velký. Jako fakt velký. Bez nadsázky skoro jako ta svislá madla, co držíme při stání.
Místo paniky jsem se začala smát. Nešlo to jinak. „Tohle je asi nejtrapnější moment mýho týdne,“ řekla jsem mu. On se usmál znovu – trochu šibalsky. „Můžem to změnit,“ odpověděl a já pochopila, že hrajeme hru, jejíž pravidla se právě píšou.
Jízda, na kterou nezapomenu
Netuším, co se to ve mně zlomilo. Možná to bylo tím vínem, možná tou syrovou přitažlivostí, co visela mezi námi. Ale pár minut nato jsem seděla na jeho klíně, hluk tramvaje přehlušoval vše ostatní. Zadní část vozu byla jako náš malý svět – pár zastávek, které se změnily v něco skoro neskutečného.
Bylo to rychlé, napjaté, syrové. A pak… jsme oba vystoupili. Každý na jiné zastávce. Nepadlo žádné jméno. Jen pohled. A úsměv.
Možná to bylo šílené. Možná bych měla mít výčitky. Ale víš co? Bylo to skutečné. A pořád, když vidím tramvaj s tím typickým zadním vagonem, usměju se. Už vím, že i běžná jízda domů se může proměnit v zážitek, na který se nezapomíná.
Zdroje: Monika / Vlastní zkušenost
