Sen o známkách a zemi, která se (ne)probudila

Bylo to v noci, kdy člověk spí jen napůl a jeho duše už bloudí kamsi mezi světem a vědomím. Zdál se mi sen – znepokojivý, těžký a přitom tak průzračně jasný, že se do něj dalo sáhnout.

Ve snu jsem se procházel městem, které bylo jako kulisa z filmu. Domy stály, ale lidé v nich jen přežívali. Ulice byly plné smíchu, ale jakéhosi dutého, jako když se směje někdo, kdo už dávno zapomněl proč.

A nad tím městem, tím divným Českem, visel velký, neviditelný školní rozvrh. Lidé byli známkováni – ne podle vzhledu, ne podle majetku, ale podle schopnosti myslet, chápat a cítit. A čím méně z toho člověk měl, tím výš stoupal.

Zprvu jsem to nechápal. Proč tu vládnou čtyřkaři? Proč těm, kdo by mohli učit a pomáhat lidem se stát lepší verzí sebe sama, nikdo nenaslouchá? Ale pak jsem si všiml podivných znamení.

Na rohu náměstí stáli lidé a rozdávali staré konzervy a prošlé koblihy. Vedle nich stáli pěkně oblečení čtyřkaři – žavesové, jak si říkali – kteří s úsměvem vysvětlovali:
„Stačí být dostatečný. Dostatečný volič. Dostatečný občan. Na víc není čas, rozumíte?“

A lidé přikyvovali. Vždyť proč se snažit víc, když vám někdo slíbí, že vás protlačí?

Ale já jsem viděl víc.

Za rohem se schovávali vůžasové – pětkaři s hladovýma očima, kteří jen čekali, až se čtyřkaři vyčerpají a dojdou jim koblihy. A pak přijdou oni. Ne s vizí, ale s náhubky. Ne s odpovědností, ale s hněvem. Ne s respektem, ale nenávistí.

Začal jsem se ptát PROČ? Obešel jsem školy, knihovny, moudré profesory, knihkupce, zahradníky, učitele hudby – všechny, kteří kdysi uměli rozdávat světlo, ne jen slevy.

„Proč mlčíte?“ ptal jsem se.

A oni odpovídali:
„Protože není ke komu mluvit. Všichni odešli do sítí, které nás odpojují. Lidé se přestali dívat do očí. Přestali se Seznamovat. Všechno je teď ‚dostatečné‘. I to ticho.“

Ale v tom tichu jsem uslyšel cosi slabého. Jako by šeptala půda, voda a vzduch. A šeptali i lidé, jen velmi tiše – ti, kteří si ještě pamatovali, že existuje víc než přežití. Že existuje spolu-tvoření. Regenerace. Kultura. Krása. Radost. A odpovědnost.

Obrat: Zrod sítě, která neničí, ale živí

Z těch hlasů, z toho šepotu, z těch drobných činů jedinců, kteří se ještě nezapomněli ptát, se začala rodit Síť vitálních lidí. Síť Vitální Česko, kde kultivujeme a nazapomínáme na budoucnost.

Nebyla to síť jako ty jiné – ty, co propojují jen pro reklamu, prachy na superjet a lajky. Tahle síť byla tvořena lidmi, kteří chtěli něco opravdového:

A tak přišla ona zkouška. Ne papírová, ale občanská – říjnová maturita národa 2025.

U volebních uren stáli lidé. Někteří nerozhodnutí, jiní lhostejní. Ale mezi nimi procházeli ti, kteří si zapamatovali sen. Věděli, že opravdová známka není na papíře, ale v tom, koho pošleme řídit loď a kam doplujeme, spolu a s nezkaženým nákladem žádaného zboží ve světě a na Zemi.

A v oné chvíli se zjevil učitel – ne z katedry, ale z ulice. Možná vypadá jako vy nebo já. Možná je to zahradník, knihovnice, pekař, zdravotnice či muzikant, co nosí lidem radost.

A řekl:

„Teď nejde jen o výběr. Jde o to, jestli si připustíme, že jsme ve zkoušce. A jestli si přiznáme, že reparát z budoucnosti dostat nemusíme.“

Tohle není příběh o zoufalství. Je to příběh o probuzení. O tom, že dokud se ptáme, dokud se vzděláváme, dokud se propojujeme, můžeme tvořit Česko nejen udržitelné, ale skutečně životaschopné jako nejlepší místo pro život na Zemi.

Tak jako slunce nevychází kvůli příkazu, ale protože je čas, tak i Vitální Česko může vyjít z lidí, kteří chtějí víc než jen přežít.

A pak se začali objevovat další a další moudří lidé, na ulicích měst a pláních krajiny a šířili jednu prostou misi a příběh vitálního Česka na Zemi:

„Važte si své důstojnosti, osobní cti & hodnoty a toho co smysluplného děláte pro radost svoji a budoucnost svých potomků. Nespokojte se s přežíváním. Pak sice nebude v Česku ráj, ale bude se nám všem žít skvěle. To je naše poslání ve vitálním Česku, kde vládne moudrost a ne tupost. Spolupráce a ne kolaborace“

______

🟡 Přidej se na VitálníČesko.cz
Staň se součástí lidmi kutivované sítě bez manipulativních algoritmů, která neizoluje, ale propojuje.
Uč se, vyrůstej, tvoř. Spolu. Lidsky. S rozumem.
Protože jediné, co zachrání společnost před propadnutím na dno,
jsou lidé, kteří se rozhodli tuhle neustálou životní zkoušku nikdy nevzdat.

🌱 A to je známka vyspělosti.

Děkuji za šíření a sdílení tohoto textu dál. Srdečně, s respektem a přáním ať se všem zdaří zdraví M:).

P.S. a pokud jste dočetli až sem a znáte lidi co číst něhctějí a neumí a raději koukají na videa, tak jim prosím pošlete tenhle sen:

Tam, kde Česko vzkvétá, tam lidskosti se daří. Vitální země, kde lidé nejsou lhostejní. Země plná smysluplného tvoření, čestných vztahů a radosti ze života. Společná země, kde laskaví, moudří a dobří lidé prosperují! https://www.youtube.com/watch?v=e_yToea1jVE