Článek
Ochrana přírody za socialismu byla celostátně řízená podivnou organizací s ještě podivnějším názvem: Ústřední ředitelství státní ochrany přírody a památkové péče. Kromě celé řady nevýhod to mělo i několik málo výhod. K těm nemnoha benefitům patřilo i to, že se každoročně konaly přebory ochrany přírody v běhu na lyžích. První ročník se konal někdy v roce 1982 a k překvapení strážců přírody a dalších terénních pracovníků z Krkonoš a Šumavy (kteří se považovali za jasné favority) zvítězila v kategorii žen Jarka Pátková z CHKO Pálava, ve které nebyl (a dodnes není) ani jeden šlepr, lanovka či běžecká stopa. Zato v kategorii mužů zcela jasně zvítězili Šumaváci. Já jsem se umístil na pěkném posledním místě a obdržel jsem na to konto cenu útěchy. Což se mi zalíbilo a v dalších ročních jsem jednoznačně aspiroval na toto umístění.
Další rok však na místo v první desítce mužů aspiroval Ivan Staňa, zahradník z Průhonického parku. Celý rok pilně trénoval inspirován Jarkou Pátkovou. V Průhonicích to pochopitelně nešlo, a tak pilně navštěvoval Krkonoše a Šumavu, kde běhal ve stopách závodníků. Dle svých slov shodil přitom deset kilo, což při jeho mohutné postavě nebylo vůbec vidět. Ten rok se konaly přebory v Orlických horách a nízká nadílka sněhu věstila problémy, dokonce se mluvilo o odložení soutěže. Naštěstí den před závodem nasněžilo deset centimetrů nového sněhu. Prašan se blyštil v ranním slunci, když borci (a borky) nastupovali ke startu. Ivan nastoupil v nejnovějším kapitalistickém běžeckém úboru a s nejnovějšími finskými běžkami, a tím překvapil i Šumaváky, kteří se začali obávat o svoje prvenství. Fandil jsem mu, protože jedině on mohl frajerům z hor srazit hřebínek.
Ozval se výstřel a stádo běžkařů se dalo do běhu. Teprve až se startovní rovinka trochu uklidnila, vyrazil jsem do stopy i já, ozbrojen dalekohledem k pozorování přírody. Pro větší efekt jsem se vybavil i divadelní imitací pušky, která při jízdě značně zavazela, abych zdůraznil svoji vůli získat cenu útěchy. Běželo se pět kol. Ještě jsem ani neoběhl první kolo, když tu se za mnou ozvalo funění Ivana a jeho úpěnlivé volání “ Stopa, stopa!“, které znamenalo, že mne chce předjet. Podle pravidel závodů mu jako pomalejší jezdec musím uvolnit projetou stopu, aby mne mohl minout. Obrátil jsem se zpět a viděl jsem, že Ivan supí ještě dostatečně daleko za mnou a úskok do prašanu, který se strašně lepil na mé starodávné lyže, jsem odkládal. V tom jsem uviděl, že z hlavní závodní stopy odbočuje čerstvě vyjetá stopa vpravo, která však nebyla součástí závodní trati. Napadlo mne okamžitě, že odbočím na tuto boční a tím uvolním závodní stopu, dokud se Ivan stíhán Šumaváky nepřežene. Odbočil jsem, ale Ivan odbočil také na špatnou stopu a dále sípal: „Stopa, Stopa!“ Nezbylo, než abych přece jen odskočil do změklého sněhu. Ivan mě předběhl a moje volání „Jedeš špatně!“ si vysvětlil tak, že má ještě přidat, aby si zajistil vítězství. Přidal a zmizel za obzorem.
Když jsem v plážovém tempu dokončil třetí kolo, čekali pořadatelé už jen na mě. Poté, co jsem přijal příslušné gratulace, a chystal se do blízké restaurace na zasloužené občerstvení, začali organizátoři skládat zařízení. Když už chtěli odinstalovat nápis Cíl, rozhrnulo se houští a z něj vyběhl Ivan. Z úst mu kromě páry vycházely neuvěřitelné nadávky, které by se nedaly pouštět ani po 22. hodině. Závod tehdy nevyhrál, zato to dotáhl až na ředitele Průhonického parku.
Večer při slavnostním udělování cen jsem byl smutný, neboť jsem se obával, že Ivan mi jistojistě sebral cenu útěchy. Organizátoři na mne ovšem nezapomněli. Udělili mi první cenu v kategorii přírodní biatlon, ve které jsem byl jediným účastníkem. A to byly také jediné přebory v běhu na lyžích, které jsem kdy vyhrál.
Povídka s knížky : Vlašín M.: Zase ty příhody ochránce přírody, která vyšla v roce 2026 v Lipce, Brno
https://sedmagenerace.cz/nova-kniha-zase-ty-prihody-ochrance-prirody/
