ANO už není jen Babišovo. Regionální politici začínají zvedat hlavu

Poslední říjnové dny přinesly do hnutí ANO sérii událostí, které by ještě před několika lety působily poněkud neobvykle. Ministr školství Robert Plaga se dostal do otevřeného konfliktu s předsedkyní poslaneckého klubu Taťánou Malou, místopředseda Poslanecké sněmovny Patrik Nacher veřejně zpochybnil parlamentní taktiku vládní koalice a poslanec David Pražák po jedenácti letech opustil Babišovo hnutí. Kritické hlasy se současně ozvaly z Plzně, Zlína i Jindřichova Hradce. Jednotlivé případy mají rozdílné příčiny a zatím nic nenasvědčuje jejich společné organizaci. Přesto nabízejí zajímavý pohled na proměnu politického uskupení, které si veřejnost dlouhodobě spojuje především s osobou jeho zakladatele (Dolejší, 2026; ČTK, 2026a; Kopecký, 2026).

Bezprostředním podnětem se stalo překvapivé projednání změny financování České televize a Českého rozhlasu, kterou vládní většina protlačila prvním čtením v sobotu 24. října ve 4:36 ráno. Plaga následně kritizoval způsob jednání, podle informací Seznam Zpráv se kvůli němu ostře pohádal s Malou a závěrečného hlasování se nezúčastnil. Nacher označil zvolený postup za netaktický a upozornil, že o připraveném manévru předem nevěděl. Oba přitom připouštějí legitimitu debaty o novém modelu financování veřejnoprávních médií. Jejich výhrady směřovaly především k proceduře, kterou koalice prosadila své rozhodnutí. Právě tento rozdíl je důležitý: předmětem konfliktu se stává také způsob, jakým vedení hnutí zachází s vlastními představiteli a jejich politickou odpovědností (Dolejší, 2026; Kopecký, 2026).

Ještě výraznější signál vyslal David Pražák. Poslanec za Liberecký kraj oznámil 27. října ukončení členství v ANO a rozhodl se pokračovat ve Sněmovně jako nezařazený. Spolu s ním odešli také semilští zastupitelé zvolení na kandidátce hnutí. Pražák svůj krok vysvětloval osobními i regionálními důvody a hromaděním politických rozhodnutí, s nimiž se již nedokázal ztotožnit. Zdůraznil ovšem, že neodchází ve zlém a nemá potřebu útočit na Andreje Babiše. Podobné komplikace se objevily také v České Lípě, kde se část zastupitelů zvolených za ANO rozhodla spolupracovat s jinými politickými subjekty. Tyto odchody nelze vydávat za společnou protivládní akci, názorně však ukazují, že komunální politici dokážou dát přednost vlastnímu místnímu působení před setrváním pod celostátní stranickou značkou (ČTK, 2026a).

Nespokojenost přitom zdaleka nekončí na severu Čech. Zlínská organizace ANO v čele s primátorem Jiřím Korcem kritizovala způsob parlamentního projednávání televizních a rozhlasových poplatků. Výhrady připojil starosta Jindřichova Hradce Michal Kozár, který dokonce vyzval k otevřené celostátní vnitrostranické debatě. Plzeňský primátor Roman Zarzycký zase upozornil, že vládní spojenectví s SPD a Motoristy omezuje možnosti ANO při hledání dalších politických partnerů. Očekává, že se hnutí časem promění v běžnou politickou stranu schopnou fungovat i bez svého zakladatele. Současně však existují organizace, které současný vládní postup podporují, například brněnská. Zatím tedy sledujeme názorovou nejednotnost, nikoliv sjednocenou opozici proti předsedovi. Podstatné je, že rozdílné postoje začínají být veřejně slyšet (Neubergerová, 2026; ČTK, 2026b).

Při hodnocení současných událostí stojí za pozornost politická minulost jejich aktérů. ANO vznikalo jako projekt postavený na osobnosti Andreje Babiše, jeho manažerském způsobu řízení a odmítání tradičních politických stran. Jenže každé uskupení, které chce dlouhodobě působit ve volbách, musí postupně vytvořit vlastní organizační strukturu. Potřebuje místní sdružení, kandidáty, funkcionáře, komunální zastupitele a lidi schopné vyjednávat koalice. Z počátečního souboru příznivců podnikatele a pozdějšího premiéra se tak během čtrnácti let stala rozsáhlá politická organizace. V některých regionech již disponuje osobnostmi, které mají vlastní voličskou podporu, zkušenosti se správou měst a vybudované vztahy s ostatními stranami. Právě v tomto prostředí mohla vznikat klasická stranická mentalita, založená na pocitu příslušnosti k organizaci, jejíž existence přesahuje kariéru jediného předsedy.

Příkladem je David Pražák. Do semilské komunální politiky vstoupil na kandidátce ANO v roce 2014, zastupitelem se stal o rok později a od roku 2017 nepřetržitě zasedá v Poslanecké sněmovně. Věnoval se především zemědělství, životnímu prostředí a regionálním záležitostem. Získal zkušenosti s vedením místní organizace a od roku 2022 působil jako místostarosta Semil. Jeho politické zázemí proto netvoří pouze příslušnost k poslaneckému klubu, nýbrž také dlouhodobá práce v konkrétním městě. Odchod z ANO mu sice odebírá významnou stranickou značku, zároveň však ukazuje, že si své pokračování ve veřejném životě dokáže představit bez ní. Tento příklad je pro pochopení vztahu mezi centrálním vedením a místními funkcionáři zajímavější než samotná ztráta jednoho poslaneckého mandátu.

Robert Plaga představuje odlišný typ politika. Pochází z akademického prostředí a již před nástupem do první Babišovy vlády působil jako odborný náměstek na ministerstvu školství. Resort vedl v letech 2017 až 2021, následně zastával funkci předsedy Rady Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství a do ministerského křesla se vrátil v prosinci 2025. Podstatnou okolností je, že Plaga dnes není členem ANO. Jeho členství skončilo roku 2020 při rozpuštění brněnské organizace a sám tehdy prohlásil, že o obnovení nestojí. Do současné Sněmovny byl zvolen jako nestraník na kandidátce hnutí. Jeho samostatné vystupování tak není přímým důkazem vnitrostranické vzpoury, ukazuje však limity Babišovy kontroly nad odborníkem, jehož politická i profesní kariéra má vlastní základnu (Jeřábková, 2021; MŠMT, b. r.).

Podobnou politickou kontinuitu představuje Patrik Nacher. Do pražského zastupitelstva se dostal roku 2014 a poslancem je od voleb v roce 2017. V minulosti vedl pražskou komunální kandidátku ANO a postupně získal zkušenosti s parlamentní agendou, hospodářskou politikou i fungováním magistrátu. Nacher ovšem nadále působí jako představitel vládního hnutí a zpochybnění parlamentní taktiky nelze automaticky zaměňovat za odmítnutí Babišova vedení. V souvislosti s možným mocenským přeskupením je důležitější skutečnost, že jde o osobnost schopnou samostatného veřejného vystupování.

Nejvýrazněji lze proměnu regionálních struktur pozorovat v Plzni. Roman Zarzycký, původně člen ČSSD, vstoupil do ANO v roce 2014, postupně se stal městským i krajským předsedou a od roku 2022 stojí v čele plzeňského magistrátu. Má zkušenosti s vyjednáváním komunálních i krajských koalic, včetně spolupráce se hnutím STAN, které na celostátní úrovni vystupují proti Babišovi. Po sněmovních volbách v roce 2025 dokonce odmítl složit poslanecký slib a dal přednost vedení města. Jedním z důvodů byla podle jeho pozdějšího vyjádření také nechuť ke koalici s SPD a Motoristy. Zarzyckého současné úvahy o budoucnosti ANO tak vyrůstají ze zkušenosti politika, který má za sebou vlastní výsledky a dokáže prosazovat regionální strategii bez bezprostřední účasti předsedy hnutí. Obdobný vývoj lze pozorovat u Jiřího Korce, jenž vstoupil do zlínské politiky roku 2014 a primátorem se stal již v roce 2018 (Neubergerová, 2026; Encyklopedie Plzně, 2022; Statutární město Zlín, 2018).

Domnívám se, že současné napětí má podstatně starší kořeny. Regionální organizace ANO se postupně profesionalizovaly, zatímco jejich centrální vedení zůstávalo mimořádně silně spojené s jediným člověkem. Místní politici si vytvářeli kontakty, získávali mandáty a přebírali odpovědnost za místní politickou správu, ale celostátní tvář hnutí nadále určoval Andrej Babiš. Takové uspořádání mohlo poměrně dlouho vyhovovat oběma stranám. Předseda poskytoval značku, publicitu a výraznou voličskou podporu, zatímco místní organizace zajišťovaly každodenní politický provoz. S rostoucí zkušeností regionálních funkcionářů ovšem mohla sílit také jejich představa o větší samostatnosti.

Významným okamžikem byly prezidentské volby v lednu 2023. Babišova kandidatura tehdy nabízela možnost zásadního přeuspořádání vedení hnutí. Pokud by se jeho zakladatel přesunul na Pražský hrad, každodenní stranickou politiku by pravděpodobně ve větší míře přenechal dalším představitelům ANO. Je třeba upřesnit, že Ústava našeho státu by jej samotným zvolením nenutila vzdát se stranického předsednictví; neslučitelný s prezidentským úřadem by byl jeho poslanecký mandát. Z politického hlediska by však nový prezident čelil očekávání, že bude vystupovat nadstranicky. Lze proto uvažovat, zda část funkcionářů nepovažovala jeho kandidaturu za příležitost, jak otevřít nástupnictví bez přímého mocenského střetu se zakladatelem. Pro tvrzení, že šlo o vědomý a sdílený plán regionálních organizací, ovšem nemáme přímé důkazy.

Prezidentská volba zároveň ukázala, že postoje uvnitř ANO nebyly jednotné. Tehdejší moravskoslezský hejtman a místopředseda hnutí Ivo Vondrák otevřeně oznámil, že Babiše volit nebude a podpoří Petra Pavla. Stejně se zachoval ostravský primátor Tomáš Macura. Oba představovali politiky s vlastní regionální autoritou, kteří se dlouhodobě rozcházeli s některými postoji celostátního vedení. Macura odešel z ANO v únoru 2023, Vondrák jej následoval ještě téhož měsíce. Jejich příběh připomíná, že případný odpor vůči předsedovi nemusel znamenat naději na jeho vítězství v prezidentských volbách. Pro část nespokojených politiků představovala Babišova kandidatura naopak další důvod k otevřenému rozchodu. Následný vývoj ukázal, že vedení tehdy dokázalo takové konflikty ustát za cenu ztráty některých výrazných osobností (ČTK, 2023; ČT24, 2023).

Babiš po prohraných volbách oznámil, že hlavními tvářemi hnutí budou Karel Havlíček a Alena Schillerová, zatímco sám zůstane předsedou a poslancem. Tento model poskytl nejbližším spolupracovníkům větší veřejný prostor, aniž by znamenal skutečné předání nejvyšší stranické funkce. Ještě v lednu 2026 získal Babiš na celostátním sněmu přibližně 94 procent hlasů delegátů a neměl protikandidáta. Organizace tedy jeho vedení formálně potvrdila velmi přesvědčivě. Pod povrchem však pokračoval vývoj, který zakladatel hnutí sám pozoroval již dlouho. O snaze některých funkcionářů o „privatizaci krajských organizací“ hovořil dokonce na stranickém sněmu v roce 2019 a stejné téma se znovu objevilo po letošních senátních volbách. Co může předseda vnímat jako nežádoucí osamostatňování regionálních struktur, lze z druhé strany interpretovat jako přirozené dozrávání politické organizace (Gavenda, 2023; ČTK, 2026c; INFO.CZ, 2019).

Tady se dostáváme k nejzajímavější otázce. Má Andrej Babiš stále pod kontrolou hnutí, které založil, nebo si během jeho dlouhého předsednictví jednotlivé organizace vybudovaly dostatečně silné mocenské zázemí, aby jednou dokázaly prosadit změnu vedení? Dosavadní vývoj naznačuje, že v ANO již existují politici schopní samostatného jednání a dlouhodobého fungování ve volených funkcích. Mají zkušenosti s vedením radnic, sestavováním kandidátek, vyjednáváním koalic i koordinací volebních kampaní. Jejich politická existence proto nemusí být bezprostředně závislá na osobním rozhodnutí předsedy. To ovšem ještě neznamená, že představují jednotnou mocenskou skupinu připravenou Babiše odstavit.

Regionální politici mají vedle veřejných funkcí také vlastní organizační vliv. Podílejí se na vytváření členské základny, obsazování stranických orgánů a výběru delegátů celostátních sněmů. Právě tyto mechanismy umožňují politickému hnutí rozhodovat o svém vedení. Pokud by se významná část krajských organizací skutečně shodla na požadavku personální změny a získala podporu dostatečného počtu delegátů, mohla by se otázka Babišova nástupnictví proměnit z akademické úvahy v reálný vnitrostranický spor. Současné informace však nedokládají existenci takové koalice ani společného kandidáta na předsedu. Lednový sněm ostatně ukázal, že veřejně patrná nespokojenost některých představitelů ještě není totéž jako většinová vůle stranických orgánů.

Navíc samotná existence silných komunálních organizací nemusí znamenat oslabení celostátního vedení. Pro některé regionální politiky může být výhodnější zachovat dosavadní rozdělení rolí, při němž Babiš zajišťuje parlamentní podporu a celostátní viditelnost, zatímco oni disponují značnou volností ve vlastních městech a krajích. Veřejné výhrady pak mohou sloužit jako prostředek k prosazení odlišného politického postupu, změn ve vládních prioritách či většího zapojení regionů do rozhodování. Takový způsob vnitrostranického vyjednávání je běžný v tradičních politických stranách, kde se předseda musí pravidelně vypořádávat s požadavky různých zájmových a územních skupin. ANO se tím může postupně přibližovat právě modelu organizace, proti němuž se při svém vzniku vymezovalo.

Zvláštní význam má v tomto procesu vztah k současným vládním partnerům. Spolupráce s SPD a Motoristy vytváří pro ANO odlišné podmínky na celostátní a komunální úrovni. Zatímco v Poslanecké sněmovně představují tyto subjekty součást vládní většiny, ve městech mohou být pro místní organizace ANO politicky nevhodnými spojenci nebo přímými konkurenty. Regionální představitelé proto mají vlastní důvody, proč požadovat opatrnější komunikaci a odlišné politické kompromisy. Zarzyckého plzeňská zkušenost ukazuje, že komunální a krajské vedení ANO dokáže spolupracovat i se STAN, přestože na celostátní úrovni stojí oba subjekty proti sobě. Z takového prostředí může postupně vyrůst požadavek, aby se o strategii hnutí rozhodovalo s větším ohledem na zkušenosti jeho místních organizací.

Nelze však přehlédnout ani opačnou stránku celého problému. Babiš zůstává politikem, s jehož jménem je spojena podstatná část dosavadních volebních úspěchů ANO. Jeho spolupracovníci mohou mít dobré důvody obávat se, že otevřený boj o předsednictví způsobí ztrátu části voličské podpory, rozdělení organizace nebo oslabení vládní koalice. Zkušenosti Vondráka a Macury navíc připomínají, že odpor vůči vedení může skončit odchodem kritiků namísto změny předsedy. V současnosti také nemáme důkazy, že by se Plaga, Nacher, Zarzycký a další veřejně nespokojení politici pokoušeli vytvořit společnou frakci. Jejich politické postoje i osobní zájmy se mohou v mnoha ohledech lišit.

Přesto se nabízí úvaha, že Babišův zakladatelský model řízení postupně naráží na vlastní úspěch. Hnutí, které bylo původně organizačním nástrojem jedné výrazné osobnosti, si během let vytvořilo funkcionářské prostředí schopné samostatného politického života. Jeho představitelé už nejsou odkázáni pouze na přízeň předsedy. Někteří disponují vlastními voliči, i klientským zázemím, které by jim umožnilo pokračovat bez dosavadního stranického vedení. Zda se tato skutečnost promění v požadavek na změnu předsedy, závisí především na tom, jestli dokážou překročit hranice svých regionálních zájmů a vytvořit společný politický program.

Právě zde se otevírají dvě rozdílné cesty. V první by postupně sílící místní organizace usilovaly o skutečnou proměnu ANO, včetně možnosti nahradit jeho dlouholetého předsedu politikem s širší vnitrostranickou podporou. Druhá by zachovala Babiše v čele hnutí, ale přinutila jej více vyjednávat s představiteli krajů a respektovat jejich požadavky. V takovém případě by zakladatel zůstal hlavní veřejnou tváří ANO, zatímco skutečné rozhodování by se postupně rozdělovalo mezi více mocenských center.

Současná situace zatím nedovoluje určit, která cesta převládne. Je ovšem možné, že politici vyrostlí v regionálních organizacích už nebudou chtít čekat na okamžik, kdy se Babiš sám rozhodne odejít. Stejně dobře však mohou dospět k závěru, že se jim vyplatí ponechat jej v čele a využívat vlastní rostoucí autoritu k prosazování požadavků vůči vedení. Otázkou tedy není pouze to, zda dokážou Andreje Babiše odstavit, ale především zda by se jim takový krok politicky vyplatil. Možná totiž právě sledujeme okamžik, kdy se ANO začíná měnit ze strany jednoho muže v organizaci, jejíž předseda bude muset stále častěji počítat s vlastními straníky.

Autor: Martin Cikán

Použité zdroje