Článek
Pražský hrad, 1. ledna 1992. Prezident Alexandr Dubček hostí na novoročním obědě předsedu federální vlády Ladislava Adamce. Slavnostně prostřený stůl, číše československého křišťálu a zasněžená Praha za okny vytvářejí kulisu, která se nápadně rozchází s obsahem připravených jednacích materiálů. Oba státníci mají za sebou rok, který měl završit úspěch socialistické přestavby. Reformovaná KSČ zvítězila ve federálních volbách, prezident Dubček se nadále těšil značné popularitě a země se postupně zbavovala posledních pozůstatků normalizační izolace. Přesto se československá politická reprezentace ocitla před problémem, na který ji nepřipravilo žádné usnesení XVIII. sjezdu.
Sovětský svaz přestal existovat.
„Tak co, soudruhu předsedo,“ zahájí prezident rozhovor, když se za obsluhou zavřou dveře. „Prý máme za sebou mimořádně úspěšný rok.“
Adamec se pousměje. „Vyhráli jsme volby, udrželi sociální jistoty a dokončili odsun sovětských vojsk. Nemyslím, že je to málo.“
„To jistě. Jenomže nám mezitím zmizel Sovětský svaz.“
„Toho jsem si všiml.“
„Tak mi řekněte, od koho budeme letos kupovat ropu.“
„Od Rusů, jako dosud.“
Dubček posune přes stůl složku s hospodářskými materiály. „Jenomže cestou k nám leží Ukrajina. Ta je teď samostatná a bude chtít mít vlastní slovo v tom, za jakých podmínek přes její území něco poteče.“
Premiér otevře složku, přestože její obsah dobře zná. „Jednáme s Moskvou i Kyjevem. Technická zařízení přece nezmizela spolu se státem.“
„Zato se změnilo, kdo o jejich provozu rozhoduje.“
Adamec si povzdechne. „Všechno se dá smluvně upravit.“
„To jsme si mysleli i v osmašedesátém,“ odpoví Dubček. „Že se všechno dá dohodnout.“
Premiér nechá poznámku bez odpovědi. Za poslední dva roky se mu podařilo zvládnout několik situací, v nichž jiní očekávali zhroucení režimu. Listopadovou krizi roku 1989 přeměnil v pokojnou reformu, na XVIII. sjezdu KSČ prosadil změnu stranického vedení a v následujících volbách získal parlamentní většinu. Je přesvědčen, že stejná politická obratnost mu pomůže také při jednáních s novými státy na území bývalého Sovětského svazu.
Netuší, že příští krizi nevyvolá ani zahraniční armáda, ani opoziční demonstrace. Přijde od dvou republikových vlád, které vznikly podle ústavy státu, jejž má Adamec řídit.
Havel vystřízlivěl. Placákovo varování se začíná naplňovat
Zatímco Adamcova vláda oslavovala volební vítězství, Václav Havel prožíval stále hlubší zklamání z politické cesty, kterou si vybral. Na jaře roku 1990 přijal rehabilitaci a vstoupil do Československé strany socialistické. Věřil, že se prostřednictvím jejího obrodného proudu podaří prosazovat další demokratizaci a postupně omezit zvláštní mocenské postavení KSČ. Svůj návrat do veřejného života považoval za důkaz nevratných změn. Divadelní premiéry, televizní rozhovory a pozvání na slavnostní společenské události jej utvrzovaly v přesvědčení, že režim již nedokáže obnovit normalizační poměry.
Během volební kampaně roku 1991 však začal zjišťovat, že jeho strana má poněkud odlišné priority. Vedení Československé strany socialistické považovalo za hlavní cíl získat co nejsilnější zastoupení v parlamentu a podílet se na vládní koalici. Požadavek úplného odstranění vedoucí úlohy KSČ byl sice součástí její rétoriky, ale většina funkcionářů jej nechtěla prosazovat za cenu konfliktu s Adamcem.
Havel se stal poslancem Federálního shromáždění, jeho vystoupení však postupně získávala zvláštní podobu. Formálně patřil k vládnímu táboru, ve skutečnosti stále častěji upozorňoval na omezení politické plurality, cenzurní zásahy a přetrvávající mocenské postavení komunistického aparátu. Koaliční partneři jeho projevy tolerovali, pokud neohrožovaly stabilitu vlády.
Na podzim 1991 již Havel nemohl přehlížet, že se stal součástí politického uspořádání, jehož základní pravidla nedokáže změnit. Při jednom z jednání stranického klubu požadoval, aby poslanci Československé strany socialistické podpořili návrh na úplné odstranění zvláštního ústavního postavení KSČ.
„Jestliže máme svobodné volby, nemůže ústava současně předem určovat, která strana má stát v čele společnosti.“
Předseda klubu odpověděl, že podobná otázka musí být řešena prostřednictvím koaličních jednání.
„To říkáme už rok,“ namítl Havel.
„A rok se také postupně zlepšují poměry.“
„Jenže komunisté stále rozhodují, kam až se smějí zlepšit.“
„Václave, nemusíme přece kvůli jedné formulaci rozbíjet vládu.“
Havel si sundal brýle a položil je na stůl.
„Problém je právě v tom, že vy v tom vidíte jenom formulaci.“
Rozhovor skončil bez výsledku. Při dalších jednáních se opakovaly stejné argumenty. Vedení strany hovořilo o odpovědnosti za stabilitu a potřebě vyvarovat se politických otřesů, zatímco Havel stále naléhavěji upozorňoval, že demokratické principy nelze odkládat podle okamžitých koaličních zájmů.
Někdejší spolupracovníci z Charty 77 přitom procházeli podobným vývojem. Část reformních komunistů a umírněných představitelů disentu přijala postupné změny jako dostatečný základ dalšího politického vývoje. Jiní postupně zjišťovali, že jejich spolupráce umožnila vládě prezentovat omezenou liberalizaci jako skutečnou demokracii.
Havel si stále častěji vybavoval rozhovor s Petrem Placákem z předchozího roku. Placák jej tehdy varoval, že komunisté mohou využít jeho rehabilitace a veřejné popularity, aniž by se vzdali skutečné moci. Havel jeho postoj považoval za příliš neústupný. Nyní však zjišťoval, že jednotlivé ústupky skutečně sloužily především k upevnění politického pořádku, který se měl podle původních slibů postupně změnit.
V listopadu se oba muži znovu setkali.
„Tak co, Václave? Už jsi jim tu Národní frontu zdemokratizoval?“ zeptal se Placák.
Havel se unaveně pousmál. „Nemusíš se hned trefovat.“
„Já se netrefuju. Jenom se ptám.“
„Měl jsi v některých věcech pravdu.“
Placák se na okamžik zarazil.
„V některých?“
„Dobře. Ve více věcech, než jsem si chtěl připustit.“
„Tak s nimi skonči.“
Havel chvíli hleděl na cigaretu, kterou držel mezi prsty.
„To právě hodlám udělat.“
Sedmnáctého listopadu 1991, přesně dva roky po studentské demonstraci na Národní třídě, oznámil Václav Havel rezignaci na poslanecký mandát a vystoupení z Československé strany socialistické. Ve svém prohlášení připomněl, že politické změny posledních dvou let přinesly skutečné zlepšení občanských poměrů, ale nedokázaly odstranit základní nerovnost mezi komunistickou stranou a ostatními politickými subjekty.
„Nemohu nadále zastávat funkci poslance za stranu, která ve jménu stability přijala omezení demokracie jako trvalou součást politického uspořádání,“ uvedl.
Jeho rozhodnutí vyvolalo pozornost, ale nikoliv očekávanou politickou krizi. Adamcova koalice měla dostatečnou většinu, aby pokračovala bez jediného poslance. Československá strana socialistická označila Havlův odchod za osobní rozhodnutí a poděkovala mu za dosavadní spolupráci. Komunistické vedení se zdrželo ostré kritiky, protože nechtělo znovu vytvářet symbol pronásledovaného disidenta.
Státní televize odvysílala stručnou zprávu. Následující dny se již věnovala hospodářským problémům a přípravám jednání s novými státy na území bývalého Sovětského svazu.
Havel postupně ztrácel výsadní pozornost veřejnoprávních médií. Jeho hry se nadále hrály, jeho knihy vycházely a mohl veřejně vystupovat, ale politické komentáře dostávaly stále menší prostor. Pro reformovaný režim přestal představovat užitečný symbol demokratizace. Vrátil se do prostředí nezávislých intelektuálů, kteří sice mohli otevřeně kritizovat vládu, ale jejich skutečný politický vliv zůstával omezený.
Do popředí se mezitím dostávali lidé, kteří dokázali nabídnout odpovědi na hospodářskou krizi.
SSSR zmizel. Varšavská smlouva jej předešla o půl roku
Rok 1991 přinesl definitivní zánik zahraničněpolitického uspořádání, o které se Československo opíralo od konce druhé světové války. V Polsku a Maďarsku se prosadily nekomunistické vlády, Německá demokratická republika byla začleněna do sjednoceného Německa a někdejší spojenci Moskvy začali hledat vlastní bezpečnostní a hospodářské zakotvení. Československo si naproti tomu zachovalo reformovaný socialistický režim, který své pokračování představoval jako důkaz úspěšné přestavby.
Varšavská smlouva zanikla 1. července 1991 v pražském Černínském paláci. Její vojenské struktury byly rozpuštěny již na jaře téhož roku. Několik dní před definitivním zánikem paktu, 27. června, opustil Československo generálplukovník Eduard Vorobjov, velitel odcházející Střední skupiny sovětských vojsk. Téměř třiadvacetiletá sovětská vojenská přítomnost se stala minulostí (NATO, 1991; Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2024; Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2021).
Adamcova vláda představovala odsun jako úspěch reformního socialismu. Prezident Dubček mohl konečně sledovat odchod armády, jejíž intervence v srpnu 1968 ukončila jeho pokus o politickou obnovu. Pro většinu obyvatelstva však nebylo podstatné, kdo si připíše zásluhy. Sovětští vojáci odjeli a jejich kasárna se postupně vracela československé správě.
Zánik vojenského bloku proběhl v poměrně poklidné atmosféře. Mnohem závažnější důsledky měl rozpad hospodářských vazeb. Dne 28. června 1991 byla v Budapešti rozpuštěna Rada vzájemné hospodářské pomoci a obchod mezi někdejšími socialistickými státy se již od začátku roku přizpůsoboval světovým cenám a platbám ve směnitelných měnách. Tím skončilo prostředí převoditelného rublu a zvláštních vzájemných zúčtovacích pravidel, na nichž byl československý průmysl po desetiletí závislý (Ludwig-Maximilians-Universität München, bez data; OECD, 1991).
Důsledky byly značné. České a slovenské průmyslové podniky přicházely o tradiční odbytiště právě ve chvíli, kdy měly podle přestavbového programu zahájit rozsáhlou modernizaci. Dodávky strojů, dopravní techniky a průmyslových zařízení již nestačilo zahrnout do mezistátních hospodářských plánů. Odběratelé museli skutečně zaplatit a mnozí z nich neměli dostatek směnitelných měn. Rozpad starého systému tak postihl především podniky, jejichž výroba byla po desetiletí přizpůsobena poptávce sovětského trhu.
Dobová hospodářská analýza OECD upozorňovala již v roce 1991, že československý vývoz do Sovětského svazu v důsledku rozpadu dosavadního obchodního mechanismu prudce klesá. V polovině roku nedosahoval ani poloviny objemu předchozího roku. Současně rostla potřeba platit za sovětskou ropu ve směnitelných měnách, což zatěžovalo devizové hospodaření země (OECD, 1991, s. 86–87).
Hospodářské potíže prohloubil srpnový pokus o převrat v Moskvě. Jeho neúspěch urychlil osamostatňování sovětských republik. Ukrajina vyhlásila nezávislost 24. srpna 1991 a v referendu 1. prosince téhož roku ji potvrdila výrazná většina hlasujících. O několik dní později se představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska dohodli na vytvoření Společenství nezávislých států. Dne 26. prosince 1991 byl zánik Sovětského svazu formálně dovršen (Verchovna rada Ukrajiny, 1991; U.S. Department of State, bez data).
Československo tak během půl roku přišlo o vojenské spojenectví, dosavadní systém hospodářské spolupráce a nakonec také o stát, který mu po desetiletí dodával rozhodující část ropy a zemního plynu.
Když se v lednu 1992 začaly připravovat nové dodavatelské smlouvy, ukázalo se, že největší problém nepředstavuje samotné vlastnictví energetických surovin. Ruská federace měla zájem v jejich prodeji pokračovat. Rozpad společného státu však otevřel otázky cen, plateb, závazků z dřívějších investic a provozu přepravních tras, které nyní procházely územím několika nezávislých zemí.
Československo již nemohlo jednat pouze s Moskvou.
Potřebovalo se dohodnout také s Kyjevem.
Ukrajinská otázka: Kdo zaplatí za tranzit?
Jižní větev ropovodu Družba i hlavní plynovodní trasy přivádějící ruský plyn do střední Evropy procházely přes Ukrajinu a Slovensko. Československo bylo na této infrastruktuře mimořádně závislé. Ropovod Družba přiváděl ropu do Bratislavy již od roku 1962 a o tři roky později byl prodloužen do Litvínova. V roce 1989 jím do Československa proudilo přibližně osmnáct milionů tun ropy ročně (MERO ČR, bez data a).
Podobnou úlohu hrála přepravní soustava zemního plynu. Ukrajinské potrubní trasy byly vybudovány a rozšířeny především v období sovětské industrializace a v osmdesátých letech již tvořily jednu z hlavních cest ruského plynu do Evropy. Na ukrajinsko-slovenské hranici vstupoval plyn do československé přepravní sítě v oblasti Veľkých Kapušan, odkud pokračoval směrem do českých zemí a dále do západní Evropy (Yakovenko a Mišík, 2020).
Československé podniky navíc vycházely ze smluvního systému vytvořeného ještě za existence Sovětského svazu. Významnou roli hrály společné investice do sovětských plynárenských projektů, zejména do těžby a přepravy zemního plynu z oblasti Jamburgu. Mezivládní dohoda o spolupráci na jamburském projektu byla uzavřena již 16. prosince 1985 a její plnění pokračovalo i po rozpadu původních státních struktur (Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, bez data).
Nová ukrajinská vláda se přitom potýkala s vlastní hospodářskou krizí. Potřebovala příjmy ve směnitelných měnách, usilovala o udržení funkčnosti přepravní infrastruktury a současně musela vyjednávat s Ruskem o cenách surovin určených pro vlastní spotřebu. Z někdejších administrativních vztahů uvnitř jednoho státu se stávaly obchodní vztahy dvou samostatných zemí. Spory o ceny a tranzitní poplatky skutečně provázely rusko-ukrajinské energetické vztahy od počátku devadesátých let, přestože přeprava plynu do evropských zemí zůstávala díky průběžným dohodám zachována (Yakovenko a Mišík, 2020).
Československá vláda proto usilovala o zachování plynulých dodávek za podmínek, které by její hospodářství dokázalo unést. V prvních měsících roku 1992 se jednalo především o způsob vyúčtování přepravy, návaznost starších smluv a finanční záruky pro budoucí dodávky. Žádná ze stran neměla zájem na přerušení provozu. Samotná skutečnost, že o něm rozhodovalo několik nezávislých partnerů, však zvyšovala nejistotu.
V březnu přichází do Bratislavy zpráva, která zásadně mění slovenský pohled na celou záležitost. Ukrajinští představitelé jsou ochotni jednat také se slovenskými podniky a republikovými hospodářskými orgány o technických podmínkách přepravy, využívání zásobníků a dlouhodobé spolupráci v plynárenství. Jde zatím o předběžné odborné kontakty. Ukrajinská strana neuznává Slovensko jako samostatný stát a nepřislíbila mu žádnou zvláštní cenu ruských surovin.
Vladimír Mečiar však okamžitě rozpozná politický význam takové možnosti.
„Vidíte,“ poznamená při jednání své vlády, „keď ide o naše hospodárstvo, vieme si so susedmi rozumieť aj bez Prahy.“
Ministr hospodářství upozorňuje, že případná mezinárodní dohoda o strategickém zásobování bude vyžadovat součinnost federálních orgánů.
„Tak nech nám ju umožnia,“ odpoví Mečiar.
„A keď neumožnia?“
Slovenský premiér se na chvíli odmlčí.
„Potom sa budeme musieť rozhodnúť, či máme vlastnú vládu, alebo iba kanceláriu federálnej vlády v Bratislave.“
Zatím ještě nejde o otevřenou neposlušnost. Slovenské ministerské úřady mohou udržovat pracovní kontakty se zahraničními partnery a podílet se na přípravě hospodářských podkladů. Mečiar však začíná požadovat, aby slovenská vláda získala právo jednat o energetických vztazích samostatně. Federální kabinet to odmítá.
Adamec upozorňuje, že nelze oddělit slovenský tranzit od zásobování českých zemí. Část energie určené českému průmyslu přichází přes slovenskou infrastrukturu a samostatné uzavírání republikových smluv by mohlo narušit dosavadní obchodní závazky. Mečiar namítá, že slovenské podniky nesmějí nést následky neúspěšných federálních jednání.
Z hospodářského sporu se stává otázka státní suverenity.
Tři parlamenty, tři politické zájmy
Řádné volby na jaře 1991 přinesly odlišné výsledky na federální a republikové úrovni. Reformovaná KSČ zůstala nejsilnější politickou stranou ve Federálním shromáždění a společně se stranami Národní fronty poskytla Ladislavu Adamcovi pohodlnou většinu. Prezident Dubček mohl nadále vystupovat jako symbol úspěšné přestavby a federální kabinet měl dostatek hlasů k prosazování svého programu.
Ve Slovenské národní radě však převahu získala koalice národně orientovaných subjektů vedená Vladimírem Mečiarem. Jeho vláda se hlásila ke slovenské suverenitě a k rozsáhlejším republikovým kompetencím. Volby jí poskytly legitimitu, o kterou se mohla opírat při každém sporu s Prahou.
V České národní radě byla situace zpočátku opačná. Po volbách zde vznikla většina podporující reformované komunisty a jejich spojence. Již během roku 1991 se však začaly projevovat rozpory uvnitř české vládní koalice. Hospodářská přestavba nepřinášela očekávané výsledky a řada poslanců Československé strany socialistické i dalších politických uskupení stále otevřeněji požadovala důslednější tržní reformy.
Právě v tomto prostředí začínal získávat rozhodující vliv Václav Klaus.
Někdejší pracovník Prognostického ústavu ČSAV se postupně stal nejvýraznějším kritikem Adamcovy hospodářské politiky. Kolem jeho programu se utvářela skupina ekonomů a poslanců přesvědčených, že dosavadní přestavba pouze prodlužuje život neefektivního socialistického systému. Významnou úlohu v ní získávali také Valtr Komárek a Miloš Zeman, jejichž odborné zázemí vycházelo z prostředí pozdně socialistického ekonomického výzkumu.
Nebyla to však jednotná škola. Valtr Komárek odmítal příliš prudké hospodářské otřesy a prosazoval sociálně citlivější přechod k tržnímu hospodářství. Miloš Zeman kritizoval dosavadní řízení státu, ale s Klausovým programem se v řadě otázek rozcházel. Někdejší prognostici tak začali představovat několik soupeřících politických proudů, mezi nimiž získával největší organizační převahu právě Klaus.
Během jara 1992 se rozložení sil v České národní radě postupně měnilo. Část poslanců opustila dosavadní vládní kluby, jiní začali hlasovat společně s pravicovou opozicí. V parlamentních výborech vznikla neformální většina požadující zásadní změnu hospodářské politiky a důslednější vymezení českých republikových pravomocí.
Klaus dokázal obě otázky spojit.
„Jestliže federální vláda nedokáže reformovat hospodářství, nemůžeme čekat, až se zhroutí poslední fungující podnik,“ prohlásil na jednom z jednání české reprezentace. „Česká republika musí převzít odpovědnost za vlastní ekonomiku.“
Jeden z poslanců jej upozornil, že právě takovou argumentaci používá na Slovensku Mečiar.
„Samozřejmě,“ odpověděl Klaus. „Protože v jedné věci má pravdu. Federace nemůže být překážkou rozhodování.“
„Takže souhlasíte se slovenským separatismem?“
„Souhlasím s tím, že stát musí být schopen vládnout. Pokud to federace nedokáže, musíme se ptát, k čemu ji vlastně potřebujeme.“
V létě 1992 získal Klausův blok v České národní radě většinu potřebnou k výměně republikové vlády. Dosavadní český kabinet, opírající se o oslabenou koalici stran Národní fronty, ztratil důvěru. Nová parlamentní většina prosadila vládu hospodářské obnovy vedenou Václavem Klausem.
Československo tak mělo od poloviny roku tři politicky odlišná mocenská centra. Federální kabinet Ladislava Adamce usiloval o zachování reformovaného socialismu a jednotného hospodářského prostoru. Slovenská vláda Vladimíra Mečiara požadovala vlastní politickou a ekonomickou suverenitu. Česká vláda Václava Klause se připravovala na rychlou tržní transformaci, kterou pokládala za neslučitelnou s dosavadní Adamcovou přestavbou.
Z formálního hlediska nadále existoval jediný stát.
V praxi už se však jeho tři vlády neshodovaly ani na tom, co má být základním úkolem státní moci.
Klaus a Mečiar: Dva premiéři, kteří s federací přestávají počítat
Mečiar a Klaus se během roku 1992 opakovaně setkávali mimo oficiální federální jednání. Jejich rozhovory začínaly hospodářskými otázkami, postupně se však stále více týkaly budoucího ústavního uspořádání.
Oba politici vycházeli z odlišných představ o ekonomice. Klaus požadoval rychlou liberalizaci a privatizaci, Mečiar naopak zdůrazňoval potřebu chránit slovenský průmysl a zachovat silnou úlohu státu. Shodovali se však v přesvědčení, že Adamcova federální vláda překáží uskutečnění jejich vlastních programů.
Zpočátku šlo o nezávazné rozhovory. Klaus ještě neměl pod kontrolou českou vládu a Mečiar potřeboval přesvědčit slovenské koaliční partnery, že samostatné republikové vyjednávání nepovede k okamžitému rozpadu státu. Během léta se jejich kontakty staly pravidelnějšími. Prostřednictvím spolupracovníků si vyměňovali návrhy na rozdělení hospodářských kompetencí, posouzení státního majetku a budoucí uspořádání finančních vztahů.
Marián Čalfa, který se dlouhodobě zabýval ústavními otázkami, upozorňoval, že podobný vývoj může vést k faktické paralýze federálních institucí. Pokud se republikové vlády dohodnou mezi sebou na postupu, který odporuje federální ústavě, nebude mít Adamec dostatek politických prostředků k jeho prosazení.
Samotný ústavní rámec ostatně poskytoval republikám významné postavení. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. vytvořil federaci dvou rovnoprávných republik s vlastními zákonodárnými a výkonnými orgány. Současně vymezoval záležitosti svěřené federálním institucím, především zahraniční politiku, obranu a další společné státní záležitosti. Jeho ustanovení se v následujících desetiletích opakovaně měnila, ale základní napětí mezi společnými a republikovými pravomocemi zůstávalo významným rysem československého ústavního uspořádání (ČSSR, 1968).
Při jednom z neveřejných setkání v Brně se Mečiar vrací k ukrajinskému tranzitu.
„Naši ľudia majú pripravené podklady. Kyjev je ochotný hovoriť o technických otázkach, ale Praha nám nechce dovoliť samostatné rokovanie.“
Klaus přikývne. „Protože Adamec ví, co by to znamenalo.“
„Čo?“
„Že slovenská vláda začne jednat sama za sebe.“
Mečiar se pousměje. „Veď práve.“
„Musíte ale počítat s tím, že federální vláda proti tomu vystoupí.“
„Nech vystúpi.“
„Může to označit za porušení ústavy.“
„A česká vláda sa postaví na jeho stranu?“
Klaus chvíli mlčí.
„Česká vláda bude hájit české zájmy.“
Mečiar se opře do židle. „Tak sme si porozumeli.“
Skutečný obsah jejich dohody není nikde písemně zachycen. Oba politici vědí, že veřejné přiznání podobného postupu by mohlo vyvolat okamžitou federální krizi. Shodují se proto alespoň na tom, že další jednání povedou jejich spolupracovníci a že každá republiková vláda bude postupovat podle vlastního politického mandátu.
Klaus začíná připravovat české hospodářské instituce na možnost samostatného fungování. Jeho spolupracovníci prověřují majetkové vazby federálních podniků, možnosti vytvoření vlastní finanční správy a dopady případného rozdělení měny. Veřejně se přitom stále hovoří o reformě federace, nikoliv o jejím zrušení.
V oblasti energetiky se Klausovo okolí začíná stále výrazněji zabývat možností západního zásobování. Projekt ropovodu Ingolstadt–Kralupy–Litvínov, později známého pod zkratkou IKL, představuje možnost budoucího napojení českých rafinerií na západoevropskou infrastrukturu. Příprava takové stavby však vyžaduje mezinárodní jednání, značné investice a několik let práce. Nemůže vyřešit současné problémy s dodávkami. Klaus proto projekt prosazuje především jako součást dlouhodobé hospodářské samostatnosti českých zemí.
Myšlenka západního ropovodního napojení skutečně vznikala na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V reálných dějinách schválila česká vláda jeho výstavbu 4. února 1992, zatímco provoz byl zahájen až v roce 1996 (MERO ČR, bez data b).
Mečiar postupuje podobně. Jeho vláda připravuje návrhy na převzetí dalších kompetencí a zdůrazňuje, že Slovensko musí být schopno samostatně zajišťovat strategické hospodářské zájmy. Jedním z hlavních témat se stává právě energetická infrastruktura a vztah k Ukrajině.
Prezident Dubček se pokouší mezi oběma republikami zprostředkovat dohodu.
Na zářijovém setkání upozorňuje, že rozpad Československa by znamenal hospodářské ztráty pro oba národy.
„Ak sa začneme deliť práve teraz, keď máme problémy s dodávkami a priemyslom, doplatíme na to všetci.“
Mečiar odpovídá, že Slovensko potřebuje vlastní rozhodovací pravomoci.
Klaus připomíná, že české země nemohou donekonečna čekat na reformu federálních institucí.
Adamec je poslouchá se stále větším rozčilením.
„Pánové, vy už se tady bavíte, jako bychom měli dva státy.“
„Zatiaľ máme jeden,“ odpoví Mečiar.
„Tak se podle toho chovejte.“
Klaus se podívá na premiéra.
„Právě o to se snažíme. Jenom máme každý jinou představu, co ten stát ještě dokáže.“
Září 1992: Připravuje se rozhodnutí, které už Praha nepovolí
Na konci září dospívá slovenská vláda k závěru, že další čekání na federální dohodu oslabuje její politické postavení. Hospodářská krize se prohlubuje, průmyslové podniky požadují zajištění dodávek a opoziční nacionalisté vyzývají Mečiara, aby konečně přestal žádat Prahu o souhlas.
Mečiar svolává poradu svých nejbližších spolupracovníků. Na stole leží návrh dopisu ukrajinským hospodářským orgánům. Jeho text nabízí zahájení předběžných jednání o slovenské účasti na přepravě a odběru energetických surovin, využití zásobníků a budoucích obchodních smlouvách.
Ministr upozorňuje, že podobný krok může být vyložen jako překročení republikových kompetencí.
„Pán premiér, federálna vláda nám na to nedala mandát.“
Mečiar se na něj podívá.
„A keď ho nikdy nedá?“
„Potom to bude ústavný problém.“
„Ústavný problém máme už teraz. Bratislava nesie zodpovednosť za podniky, ale o ich zásobovaní rozhoduje Praha.“
„Môžu nás obviniť, že vystupujeme ako samostatný štát.“
Mečiar vezme dopis do ruky.
„Tak nech nám najprv vysvetlia, prečo sa samostatný štát dokáže postarať o svoje hospodárstvo a federácia nie.“
Na opačné straně federace mezitím Klausovi spolupracovníci dokončují rozbor pravomocí České národní rady v případě závažné ústavní krize. Předseda české vlády je přesvědčen, že Mečiar dříve či později překročí hranici, za níž již nebude možné spor řešit běžným vyjednáváním. Nehodlá mu v tom pomáhat, ale připravuje se využít vzniklou situaci k dokončení české hospodářské a politické emancipace.
Při večerní poradě jeden z jeho spolupracovníků upozorní, že slovenské úřady pravděpodobně zahájí vlastní jednání s Ukrajinou.
„Takže už je to tady,“ poznamená Klaus.
„Co uděláme?“
„Zatím nic. Mečiar bude muset udělat první krok.“
„A potom?“
Klaus zavře složku s podklady.
„Potom se ukáže, jestli Adamec ještě vůbec něčemu vládne.“
V Bratislavě je připraven dopis ukrajinské straně. V Praze se federální vláda chystá na další kolo hospodářských jednání. Česká národní rada již stojí za Klausem, Slovenská národní rada za Mečiarem.
Československo stále existuje.
Jeho rozpad však už nepřipravují ozbrojení povstalci ani zahraniční mocnosti.
Připravují jej vlastní republikové vlády.
První krok má být docela nenápadný. Slovenská delegace odjede jednat o plynu a ropě bez souhlasu Prahy. Tím však začne rozhodovat o mnohem významnější věci než o ceně energie: o tom, kdo vlastně smí vystupovat jménem státu.
Pokračování: Federace bere zbraně.
Použité prameny a literatura
ČESKOSLOVENSKÁ SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA (1968). Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Praha: Sbírka zákonů. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1968-143
LUDWIG-MAXIMILIANS-UNIVERSITÄT MÜNCHEN (bez data). Council for Mutual Economic Assistance. Projekt Inecho – Institutional Economies in the Long Twentieth Century. Mnichov: LMU. Dostupné z: https://www.inecho.geschichte.uni-muenchen.de/research/cmea/index.html
MERO ČR (bez data a). Ropovod Družba: historie a vývoj ropovodní přepravy. Kralupy nad Vltavou: MERO ČR. Dostupné z: https://druzba-en.mero.cz/
MERO ČR (bez data b). Ropovod IKL: historie, výstavba a technické údaje. Kralupy nad Vltavou: MERO ČR. Dostupné z: https://ikl.mero.cz/
MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU ČR (bez data). International treaties in the area of energetics, mining and raw materials. Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky. Dostupné z: https://mpo.gov.cz/zprava13390.html
MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČR (2024). Minister Lipavský Received the Seal and Stamp of the Protocol on the Dissolution of the Warsaw Pact. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné z: https://mzv.gov.cz/jnp/en/issues_and_press/press_releases/minister_lipavsky_received_the_seal_and.html
NATO (1991). The Warsaw Treaty Organisation is officially disbanded. NATO News, 1. července 1991. Brusel: North Atlantic Treaty Organization. Dostupné z: https://www.nato.int/en/news-and-events/articles/news/1991/07/01/the-warsaw-treaty-organisation-is-officially-disbanded
OECD (1991). OECD Economic Surveys: Czech and Slovak Federal Republic 1991. Paříž: Organisation for Economic Co-operation and Development. Dostupné z: https://www.oecd.org/content/dam/oecd/en/publications/reports/1991/01/oecd-economic-surveys-czech-and-slovak-federal-republic-1991_g1g1717f/eco_surveys-cze-1991-en.pdf
POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČR (2021). 30 let od odsunu posledních sovětských vojáků z Československa. Praha: Parlament České republiky, 21. června 2021. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/cms.sqw?z=14979
U.S. DEPARTMENT OF STATE (bez data). Dissolution of the USSR and the Establishment of Independent Republics, 1991. Washington, DC: Office of the Historian. Dostupné z: https://2001-2009.state.gov/r/pa/ho/time/pcw/108229.htm
VERCHOVNA RADA UKRAJINY (1991). On Declaration of Independence of Ukraine. Usnesení č. 1427-XII ze dne 24. srpna 1991. Kyjev: Verchovna rada Ukrajiny. Dostupné z: https://zakon.rada.gov.ua/rada/show/1427-12?lang=en
YAKOVENKO, Kateryna a MIŠÍK, Matúš (2020). Cooperation and Security: Examining the Political Discourse on Natural Gas Transit in Ukraine and Slovakia. Energies, 13(22), článek 5969. DOI: 10.3390/en13225969. Dostupné z: https://www.mdpi.com/1996-1073/13/22/5969
Poznámka k historickému základu: Článek je alternativněhistorickým dokudramatem. Doloženými skutečnostmi jsou rozpad Varšavské smlouvy, odchod sovětských vojsk, zánik RVHP, rozpad Sovětského svazu, nezávislost Ukrajiny, existence energetické infrastruktury i problémy spojené s přechodem zahraničního obchodu na světové ceny a směnitelné měny. Alternativní jsou politické poměry v Československu po listopadu 1989, volby roku 1991, složení republikových vlád, Klausovo převzetí České národní rady, Mečiarova jednání s Ukrajinou a veškeré rozhovory skutečných osob. Prameny dokládají historické předpoklady takového vývoje, nikoliv uskutečnění popsaných alternativních událostí.
Údaje OECD o hospodářském vývoji Československa roku 1991 se vztahují ke skutečné historii, v níž již probíhala radikální hospodářská transformace. V alternativním scénáři proto slouží jako doklad závažnosti vnějšího hospodářského otřesu, nikoliv jako automatický důkaz stejného hospodářského výsledku Adamcovy vlády. Rovněž doložené schválení výstavby ropovodu IKL v únoru 1992 představuje historické východisko; jeho prosazování Klausem v tomto příběhu je autorskou konstrukcí.





