Hlavní obsah

Soudruzi, buďte rádi za 17. listopad – Listopad bez vítězů

Foto: Martin Cikán generováno pomocí ChatGPT 5.6 Sol

Historické dokudrama alternativních dějin. Velitel VB odvrátí zásah na Národní třídě. Adamcova vláda využije pokojného listopadu 1989 k reformám, Dubček se stává prezidentem a komunistický režim přežívá.

Článek

Pátek 17. listopadu 1989. Praha se připravuje na studentskou manifestaci svolanou k padesátému výročí nacistické perzekuce českých vysokých škol. Shromáždění má úřední povolení, jeho skutečný politický význam však nikdo nepodceňuje. Po Palachově týdnu, srpnových demonstracích a dalších veřejných protestech je zřejmé, že nespokojenost s komunistickou vládou dávno překročila hranice několika opozičních skupin. Veřejnost se přestává bát vycházet do ulic a bezpečnostní aparát stále obtížněji hledá způsob, jak zachovat pořádek, aniž by každá demonstrace skončila dalším násilím.

Na federálním ministerstvu vnitra již leží rozkaz č. 16/1989, kterým ministr František Kincl vyhlásil mimořádnou bezpečnostní akci. Pražská správa Sboru národní bezpečnosti připravila opatření STUDENT, do něhož jsou zapojeny běžné pořádkové jednotky Veřejné bezpečnosti, Pohotovostní pluk VB České socialistické republiky i speciálně vycvičení příslušníci federálního bezpečnostního aparátu. Úkol zní jednoznačně pouze na papíře. Demonstrantům má být zabráněno v proniknutí na Václavské náměstí, proti studentům však nesmí být z politických důvodů použito násilí.

Rozpor mezi oběma požadavky zatím nikoho příliš neznepokojuje. V kancelářích se předpokládá, že demonstranti nakonec uposlechnou policejních výzev a pokojně se rozejdou. Velitelé mají za sebou desítky podobných bezpečnostních akcí a jsou přesvědčeni, že si poradí i tentokrát.

Jeden z nich však začne ještě před zahájením manifestace pochybovat.

Jmenuje se Břetislav Zdráhala a velí Pohotovostnímu pluku Veřejné bezpečnosti ČSR. Je zkušeným bezpečnostním důstojníkem a rozhodně nepatří mezi odpůrce socialistického zřízení. Své povinnosti chápe jako službu státu, nikoliv jako příležitost k politickému vystupování. Má však dost zkušeností na to, aby poznal, kdy se špatně připravené opatření může změnit v katastrofu.

Během několika následujících hodin bude muset rozhodnout, zda se podřídí protichůdným instrukcím, nebo vezme odpovědnost do vlastních rukou. Jeho rozhodnutí zabrání krveprolití. Současně poskytne československému komunistickému režimu něco, co již dlouho zoufale potřebuje.

Čas.

Národní třída: Rozkazy, které si navzájem odporovaly

„Soudruhu podplukovníku, doufám, že dnes nebudete zasahovat.“

Ministr vnitra a životního prostředí České socialistické republiky Václav Jireček pronese větu téměř mimochodem. Je páteční ráno a Břetislav Zdráhala se dostavil na ministerstvo kvůli několika služebním záležitostem. Studentská manifestace však zjevně zaměstnává i ministra, který chce vědět, zda se připravené bezpečnostní opatření obejde bez násilí.

„To samozřejmě záleží na vývoji situace, soudruhu ministře,“ odpovídá Zdráhala. „Máme stanovený úkol zabezpečit veřejný pořádek. Jestli demonstranti neuposlechnou výzvy, bude rozhodovat operační štáb.“

Jireček zavrtí hlavou. „Veřejný pořádek je jedna věc. Rozbít studentům hlavy je věc druhá. Předseda vlády Adamec chce klid. Potřebujeme dokončit přestavbu, ne další politický skandál.“

„Rozumím.“

„Tak na to nezapomeňte.“

Zdráhala přikývne, rozloučí se a odchází. Rozhovor nepokládá za mimořádný. Politické vedení si pravidelně přeje, aby policejní opatření probíhala hladce, a současně očekává, že budou účinná. Nejobtížnější bývá splnit obojí.

Dopolední porada na pražské správě SNB jeho obavy příliš nerozptýlí. Plukovník Jiří Bytčánek, zastupující náčelníka správy, potvrzuje dosavadní pokyny. Demonstranti nesmějí proniknout do centra, především na Václavské náměstí, zároveň je však nutné zabránit násilnému střetu. Podplukovník Michal Danišovič, pověřený řízením bezpečnostního opatření STUDENT, vysvětluje připravené rozmístění jednotek a možnosti jejich přesunů.

Zdráhala chvíli sleduje plánek pražských ulic. „Když půjdou z Albertova na Vyšehrad a potom se budou chtít vrátit do centra, co s nimi uděláme?“

„Zastavíme je na přístupových trasách.“

„Dobře. A když se nebudou chtít rozejít?“

Danišovič pokrčí rameny. „Budeme je vyzývat k rozchodu.“

„To je mi jasné. Jenže když jim uzavřeme všechny ulice, kudy se mají rozejít?“

„Podle vývoje situace se rozhodne o uvolnění příslušného směru.“

„Doufám, že dřív, než se začnou tlačit proti kordonům.“

Jeden z přítomných důstojníků se pousměje. „Soudruhu podplukovníku, snad nás nechcete poučovat, jak se dělají bezpečnostní opatření.“

„Ne,“ odpoví Zdráhala suše. „Jen bych nerad vysvětloval prokurátorovi, proč jsme nejdřív lidi zavřeli a potom je zbili za to, že neodešli.“

Poznámka vyvolá několik nevraživých pohledů. Porada však pokračuje a nikdo se k ní již nevrací.

Odpoledne se Zdráhala usazuje na operačním středisku. Má vlastní spojení s veliteli Pohotovostního pluku, zatímco Danišovičův štáb koordinuje celé bezpečnostní opatření. Na stolech leží plánky ulic, seznamy radiových frekvencí a přehledy nasazených jednotek. Telefonní linky začínají být stále vytíženější.

Manifestace na Albertově probíhá pokojně. Účastníci připomínají nacistické uzavření českých vysokých škol a popravu studentských představitelů. Vedle historických projevů se však ozývají také požadavky na svobodu projevu, propuštění politických vězňů a skutečnou demokratizaci společnosti.

Průvod se vydává na Vyšehrad, kde má oficiální program skončit. Tisíce studentů se ale nechtějí rozejít. Pokračují směrem k centru Prahy a postupně narážejí na připravené policejní uzávěry. Jejich trasa se mění podle toho, kudy jim příslušníci SNB dovolují projít.

Na operačním středisku zaznívají první naléhavější hlášení. „Průvod pokračuje. Směr nábřeží. Odhad několik tisíc osob.“ Danišovič nechává upravit rozmístění záloh a přikazuje uzavřít další komunikace. Zdráhala se sklání nad plánkem a sleduje, jak se kolem zamýšlené trasy vytváří soustava policejních kordonů.

„Kde mají ti lidé skončit?“ zeptá se.

„Na Národní třídě jim zabráníme v dalším postupu.“

„A potom?“

Danišovič už odpovídá podrážděně. „Potom se rozejdou.“

Zdráhala se podívá na plánek znovu. „To bych jim doporučoval nechat nějakou cestu.“

Nikdo mu neodpoví.

Krátce po devatenácté hodině vstupují první demonstranti na Národní třídu. Před obchodním domem Máj jim cestu přehrazuje policejní kordon. Další pořádkové jednotky zaujímají postavení v okolních ulicích a postupně se přeskupují za zády přicházejícího průvodu. Studenti přinášejí květiny, zapalují svíčky a usazují se na vozovce. Zpívají státní hymnu a vyzývají policisty, aby se k nim připojili.

Příslušníci Veřejné bezpečnosti stojí v přilbách a s připravenými obušky. Někteří se snaží nedívat demonstrantům do očí, jiní jim věnují neskrývaně nevraživé pohledy. Student, který přistoupí k první řadě a nabídne policistovi květinu, se dočká pouze úšklebku. „Nech si to,“ procedí muž v uniformě. „My jsme tady ve službě.“

„Tak si tu službu užijte,“ odpoví student a vrací se mezi ostatní.

Nedaleko stojící dívka se otočí k policistovi se štítem. „Vy se nás bojíte?“

„Ustupte za čáru.“

„Takže bojíte.“

Policista sevře obušek. Dívka se pousměje a odchází. Její pohrdání je zjevné, stejně jako jeho vztek. Ani jeden však nepřekročí hranici otevřeného násilí.

Tato zdánlivá rovnováha je stále křehčí.

Do prostoru Národní třídy jsou totiž nasazeni také příslušníci federálního Odboru zvláštního určení, kterým se kvůli charakteristické součásti výstroje přezdívá červené barety. Jsou to specialisté vycvičení pro tvrdé zákroky a zadržování nebezpečných osob. Jejich velitel major Petr Šesták má k dispozici muže, kteří se na podobné akce připravují zcela jiným způsobem než běžní příslušníci pořádkové služby.

Ve služebním vozidle nedaleko Národní třídy Šesták kontroluje rozmístění své skupiny.

„Nějaké změny?“ ptá se spojovacího důstojníka.

„Zatím ne, soudruhu majore. Dav je zajištěn. Čeká se na další pokyny.“

„Máme vytipované ty aktivní?“

„Ano. Několik osob. Až se začne postupovat, půjdeme pro ně.“

Šesták přikývne. Jeho muži vědí, co se od nich očekává. V případě rozkazu oddělí označené demonstranty od ostatních a zadrží je. Takové zákroky vyžadují rychlost a rozhodnost, ale také součinnost s pořádkovými jednotkami, které musejí udržet dav pod kontrolou.

Právě tato součinnost se však začíná rozpadat ještě dříve, než padne rozhodující rozkaz.

Zdráhalovo rozhodnutí

Kolem 19.45 telefonuje zastupujícímu náčelníkovi pražské správy SNB plukovníku Jiřímu Bytčánkovi vedoucí tajemník pražské organizace KSČ Miroslav Štěpán. Požaduje tvrdý postup proti demonstrantům, kteří podle jeho názoru narušují veřejný pořádek. Bytčánek odmítá měnit služební rozkazy pouze na základě stranického naléhání, ale samotná situace na Národní třídě je stále nepřehlednější.

Radiové spojení vypadává a z terénu přicházejí protichůdná hlášení. Jedna jednotka upozorňuje na údajné pokusy demonstrantů prorazit kordon, zatímco další potvrzuje, že lidé pouze stojí na vozovce a požadují možnost pokračovat v pochodu. Někteří velitelé už připravují vytlačování davu, jiní čekají na jednoznačný rozkaz.

Zdráhala opakovaně žádá, aby byly ponechány otevřené postranní ulice. Danišovič však trvá na zachování bezpečnostního opatření.

„Nemůžeme jim otevřít cestu na Václavské náměstí.“

„Tak jim otevřeme cestu jinam.“

„To není tak jednoduché.“

„Je to zatraceně jednoduché,“ odpoví Zdráhala. „Buď mají kudy odejít, nebo nemají. Teď nemají.“

Danišovič se nakloní nad mapu. „Máme rozkaz zabránit jim v postupu.“

„A taky máme rozkaz nezasahovat. Tak mi vysvětlete, jak chcete splnit obojí.“

„Rozhodnutí přijde z vyššího velení.“

„To může být pozdě.“

Zdráhala se vrací ke svému spojení. Vysílá dotaz na rozmístění praporů a žádá potvrzení průchodnosti Mikulandské a Voršilské ulice. Odpovědi jej neuklidňují. Uzávěry se postupně dokončují a demonstranti zůstávají mezi policejními liniemi.

„Valčíku, jak to vypadá u vás?“ ptá se do radiostanice.

„Dav stojí. Zatím klid. Ale tlačí se to.“

„Máte volný průchod?“

„Negativní. Přišel pokyn uzavřít.“

„Od koho?“

„Z operačního řízení.“

Zdráhala se podívá na hodinky. „A jak se mají rozejít?“

Ve sluchátku zapraská. „To nám nikdo neřekl.“

Podplukovník chvíli mlčí. Potom se zvedne od stolu a znovu vstoupí do místnosti řídicího štábu. Danišovič právě hovoří s jedním z velitelů pořádkových jednotek a požaduje další upřesnění pohybu davu.

„Musíme otevřít Mikulandskou a Voršilskou,“ říká Zdráhala.

„To už jsme řešili.“

„Neřešili. Odložili.“

„Podplukovníku, máme jasně stanovený úkol.“

„Máme dva úkoly, které se navzájem vylučují. Jestli tam zavřeme několik tisíc lidí, budou se muset protlačit přes policisty. A pak se všichni budou divit, že došlo k násilí.“

Danišovič se narovná. „Nesete odpovědnost za svůj pluk. Za celé opatření odpovídám já.“

„Tak o něm konečně rozhodněte.“

Rozhovor přeruší telefon.

Do operačního štábu přichází naléhavé sdělení z federálního ministerstva vnitra. Generálporučík Alojz Lorenc, první náměstek federálního ministra vnitra a nejvyšší představitel Státní bezpečnosti, požaduje zachovat připravené bezpečnostní opatření. Jednotky se nemají svévolně stahovat ani otevírat průchody bez souhlasu řídicího vedení.

Zdráhala zůstává stát u stolu. Ví, co takový požadavek znamená. Není přímým podřízeným Lorence, ale zároveň dobře zná skutečnou moc federálního bezpečnostního aparátu. Generál disponuje rozsáhlou sítí podřízených, operativních pracovníků i kontaktů ve stranickém vedení. Konflikt s ním může znamenat konec kariéry.

Telefon zazvoní znovu.

„Podplukovník Zdráhala?“

„U telefonu.“

„Hovořím z federálního ministerstva. Soudruh generál Lorenc požaduje vysvětlení, proč navrhujete měnit rozmístění jednotek.“

„Protože demonstranti nemají kudy odejít.“

„Rozmístění bylo schváleno.“

„Tak bylo schváleno špatně.“

Na druhém konci se rozhostí krátké ticho.

„Soudruh generál očekává splnění úkolu.“

„Já taky. Jenže se tady dva úkoly navzájem vylučují.“

„Nedělejte žádné samostatné kroky.“

Zdráhala se opře o stůl. „Můj ministr mi dnes ráno řekl, že si nepřeje žádný zákrok. Totéž požaduje předseda vlády Adamec. Vy chcete, abych demonstranty zavřel mezi kordony a čekal, až se začnou tlačit proti policistům?“

„To není vaše starost. Řídicí štáb—“

„Je to moje starost, protože tam stojí moji lidé.“

„Soudruh generál—“

„Soudruh generál není velitelem mého pluku.“

Spojení na okamžik utichne. Potom důstojník odpoví podstatně chladněji: „Vaše stanovisko bude zaznamenáno.“

„Výborně. Zaznamenejte si také, že jsem požadoval otevření ústupových cest.“

Zdráhala položí sluchátko.

Několik vteřin se nepohne. Pak se obrátí na svého spojovacího důstojníka.

„Dejte mi Valčíka.“

„Soudruhu podplukovníku, máme čekat na rozhodnutí štábu.“

„Už jsme čekali dost.“

„Ale jestli otevřeme uzávěru—“

„Tak lidi odejdou domů. Což je přesně to, co po nás všichni od rána chtějí.“

Zdráhala bere mikrofon.

„Valčíku, slyšíte mě?“

„Ano.“

„Zastavit další postup kordonů. Mikulandskou a Voršilskou ulici otevřít pro rozchod demonstrantů. Žádné vytlačování, žádné použití obušků, pokud nedojde k bezprostřednímu útoku. Potvrďte.“

Ve sluchátku zapraská.

„Soudruhu podplukovníku, máme opačný pokyn od operačního štábu.“

„Ten znám.“

„Žádám potvrzení vašeho rozkazu.“

„Potvrzuji. Je to můj rozkaz a já za něj odpovídám.“

„Rozumím.“

Zdráhala se znovu obrací na přítomné důstojníky. „A teď mi někdo řekněte, jak zastavíme ostatní jednotky, aby se nám tam navzájem nepomlátily.“

Danišovič se tváří rozzuřeně.

„Vy jste právě změnil celé bezpečnostní opatření.“

„Ne. Jen jsem zabránil tomu, aby se změnilo v masakr.“

„Ponesete za to odpovědnost.“

Zdráhala přikývne.

„To vám slibuju.“

Následujících několik minut rozhodne o dalším vývoji republiky. Na Národní třídě se některé policejní kordony zastavují, jiné stále postupují podle původních rozkazů. Velitelé se prostřednictvím radiového spojení dožadují vysvětlení. Zdráhala opakuje své pokyny a žádá zpětné potvrzení jejich splnění.

Nakonec se situace dostává až k plukovníku Bytčánkovi. Ten po krátké výměně názorů přikazuje řídicímu štábu zastavit postup pořádkových jednotek a umožnit demonstrantům pokojný odchod.

„Máme od rána rozkaz nezasahovat,“ prohlásí. „Tak ho konečně splníme.“

Kordony se začínají rozestupovat.

První demonstranti nevěří, že mohou skutečně odejít. Někteří se pokoušejí zůstat a pokračovat v protestu, jiní vybízejí ostatní, aby využili příležitosti. Studenti se postupně zvedají z vozovky a odcházejí do postranních ulic.

Příslušníci Veřejné bezpečnosti stojí po stranách a přihlížejí.

Zdráhala se zatím snaží zajistit, aby změnu rozkazů respektovaly také ostatní složky bezpečnostního opatření.

Jenže právě v této chvíli se ukazuje, že rozhodnout za vlastní pluk neznamená rozhodnout za všechny ozbrojené síly na Národní třídě.

Lorencův rozkaz přichází pozdě

Major Petr Šesták stojí mezi příslušníky Odboru zvláštního určení a sleduje pohyb davu. Jeho muži jsou připraveni k zákroku. Během předchozích demonstrací se podobné skupiny podílely na jejich násilném potlačování. Tentokrát však jejich původní úkol naráží na nečekanou skutečnost.

Demonstranti odcházejí.

Ne všichni najednou a rozhodně ne spořádaně. Přesto se dav začíná rozpadat na menší skupiny, které postupně opouštějí Národní třídu otevřenými průchody. Běžní příslušníci Veřejné bezpečnosti jim umožňují odchod a velitelé Pohotovostního pluku odmítají pokračovat ve stlačování lidí mezi kordony.

Šesták si všímá, že podmínky pro koordinovaný zásah se rychle mění. Část jeho mužů stojí v bezprostřední blízkosti policistů, kteří se právě snaží situaci uklidnit. Kdyby nyní vydal rozkaz k útoku, mohlo by dojít nejen ke střetu s demonstranty, ale také ke zmatku mezi jednotlivými bezpečnostními složkami.

„Soudruhu majore, máme je?“ ptá se jeden z podřízených a ukazuje na skupinu studentů, kteří ještě před chvílí hlasitě skandovali.

„Zatím ne.“

„Proč čekáme?“

Šesták se na něj podívá. „Protože se nám právě rozpadá celé opatření. Nejdřív chci vědět, co dělají ostatní.“

Vzápětí přichází zpráva z federálního ministerstva.

Generál Lorenc požaduje, aby speciální skupina provedla důsledný zásah proti demonstrantům. Má být obnovena autorita bezpečnostního aparátu a zabráněno tomu, aby opozice považovala rozchod davu za vítězství nad státní mocí.

Spojovací důstojník předává požadavek Šestákovi.

„Soudruh generál žádá rozhodný postup.“

„Jaký?“

„Zadržet vytipované organizátory. Při odporu použít donucovací prostředky.“

„Kolik jich tam ještě je?“

„Těžko říct. Dav se rozchází.“

Šesták se rozhlédne po ulici. Studenti odcházejí kolem policistů, kteří se před několika minutami rozestoupili. V několika místech se stále stojí a diskutuje, nikde však není patrný koordinovaný pokus prorazit kordon.

„To by nás teď museli vidět všichni,“ poznamená.

„Rozkaz je rozkaz.“

„Já vím, co je rozkaz.“

Spojovací důstojník chvíli mlčí. Potom dodá: „Generál chce, aby bylo jasné, že se stát nenechá zastrašit.“

Šesták se pousměje bez známky veselí.

„A co máme dělat? Honit po Národní třídě studenty, kteří už jdou domů?“

„Vytipované osoby.“

„A když se ostatní vrátí? Kdo je zastaví? Pohotovostní pluk, který je právě pouští ven?“

Důstojník nemá odpověď.

Šesták zná pověst vlastních mužů. Nejsou to lidé, které by bylo nutné dlouze přesvědčovat k rozhodnému zákroku. Někteří z nich vnímají demonstranty jako nepřátele státu a otevřeně pohrdají jejich požadavky. Právě proto však velitel dobře ví, jak obtížné by bylo násilí zastavit, kdyby se jednou rozpoutalo.

Nyní už nejde o zvládnutí nebezpečného davu. Šlo by o útok na lidi, kteří se pokoušejí odejít.

„Zůstaneme na místě,“ rozhodne.

„Soudruhu majore, generál—“

„Soudruh generál tu není.“

„To mu mám vyřídit?“

„Vyřiďte mu, že opatření se vyvíjí jinak, než se předpokládalo. Pohotovostní pluk otevřel průchody a dav se rozchází. Pokud teď zaútočíme, vyvoláme nepokoje, které už vůbec nemusely nastat.“

Důstojník se zamračí. „To zní jako odmítnutí rozkazu.“

Šesták se na něj podívá.

„Řekněte, že vyhodnocuji situaci. To je snad pořád ještě moje práce.“

Spojovací důstojník odchází. Šesták mezitím přikazuje svým mužům držet pozice.

Jeden z příslušníků v červeném baretu protestuje. „Takže je necháme odejít?“

„Ano.“

„Oni nám tu nadávají a my je máme pustit?“

„Přesně tak.“

„Co to je za blbost?“

Šesták se k němu otočí. „To je rozkaz. A jestli ho nesplníte, budete mít problém se mnou.“

Muž zmlkne.

Další telefonát přichází krátce nato. Lorenc tentokrát požaduje osobní vysvětlení.

„Majore Šestáku, dostal jste moje pokyny?“

„Ano, soudruhu generále.“

„Tak proč nepostupujete?“

„Protože demonstranti odcházejí a běžné pořádkové jednotky jim otevřely cestu.“

„To vás nezbavuje povinnosti splnit úkol.“

„Soudruhu generále, úkol předpokládal součinnost všech jednotek. Ta teď neexistuje. Pokud nechám své muže zaútočit, můžeme vyvolat chaos přímo mezi příslušníky SNB.“

Lorencův hlas ztvrdne.

„Vy mi chcete říct, že nejste schopen provést zadržení několika osob?“

„Schopen jsem. Ale tím bychom znovu vyvolali nepokoje.“

„Od vás jsem nechtěl politický rozbor.“

„Ani já nedělám politiku. Jen nechci poslat své lidi do situace, v níž už není jasné, kdo vlastně komu velí.“

„To si ještě vysvětlíme.“

„Rozumím, soudruhu generále.“

Spojení končí.

Šesták zůstává chvíli stát s telefonem v ruce. Potom jej pomalu odloží.

Jeho rozhodnutí nevychází z náhlého soucitu s demonstranty. Nehodlá zachraňovat demokracii ani bojovat proti komunistickému režimu. Rozpoznal pouze okamžik, kdy by použití síly představovalo zbytečné riziko pro vlastní jednotku.

Zdráhala mezitím dál kontroluje otevřené průchody a opakovaně připomíná velitelům zákaz nepřiměřeného použití donucovacích prostředků. Přes radiové spojení se dozvídá, že také speciální skupiny federálního ministerstva nezasahují.

„Šesták stojí?“ ptá se.

„Ano, soudruhu podplukovníku.“

„A jeho lidi?“

„Taky.“

„Tak ať tam stojí dál.“

Poprvé za celý večer se Zdráhala nepatrně pousměje.

Na Národní třídě se demonstranti postupně rozcházejí. Někteří procházejí kolem příslušníků Veřejné bezpečnosti s okázalou nevšímavostí. Jiní jim věnují pohrdavé pohledy a několik studentů hlasitě komentuje jejich neochotu přidat se k demonstraci. Policisté odpovídají nevraživostí, ale zůstávají na svých místech.

Červené barety sledují odcházející dav z povzdálí.

Mnozí z jejich příslušníků jsou přesvědčeni, že demonstranti právě dostali nezaslouženou příležitost uniknout potrestání. Velitelé však již nehodlají situaci znovu vyhrocovat. Otevření bočních ulic změnilo celé bezpečnostní opatření natolik, že samostatný násilný zásah by představoval demonstraci síly bez jasného účelu.

Po deváté hodině večerní je Národní třída téměř prázdná.

Na mokré dlažbě zůstávají svíčky, několik odhozených květin a papíry. Poslední skupinky studentů se rozcházejí k nábřeží a do přilehlých ulic. Připravené eskortní autobusy odjíždějí bez očekávaného množství zadržených.

Zdráhala přijímá závěrečné hlášení.

„Vážnější zranění?“

„Negativní.“

„Větší potyčky?“

„Ne.“

„Tak to zapište.“

Odloží sluchátko a chvíli hledí na plán Národní třídy.

V kanceláři se objevuje jeden z jeho spolupracovníků. „Soudruhu podplukovníku, asi jste si právě zadělal na pořádný malér.“

Zdráhala přikývne.

„Možná.“

„Lorenc to nenechá být.“

„To je jeho věc.“

„A co když vás odvolají?“

Zdráhala se podívá na hodinky.

„Možná ne. Někdo toho může využít ve svůj prospěch.“

Je přesvědčen, že právě zabránil nebezpečnému zákroku a splnil politický požadavek vlády. Netuší však, že jeho rozhodnutí zásadně ovlivní budoucnost celého Československa.

Adamec přebírá iniciativu. Komunisté se zbavují vlastních normalizátorů

Sobotní ráno nepřináší zprávy o zmasakrovaných studentech. Nevznikají fotografie zbitých demonstrantů ani svědectví o brutálním zákroku na Národní třídě. Nešíří se fáma o mrtvém Martinu Šmídovi, která by dokázala během několika hodin vyvolat celospolečenské rozhořčení. Opozice pokračuje v protestech a nezávislé studentské iniciativy vyzývají k dalším demonstracím, ale většina společnosti i nadále vyčkává.

Ladislav Adamec dostává zprávu o nprůběhu bezpečnostní akce ještě během dopoledne. Jeho spolupracovníci mu předkládají první hodnocení: demonstrace byla nepovoleně prodloužena, část účastníků se odmítala rozejít, ale veřejný pořádek se podařilo obnovit bez rozsáhlejšího násilí.

Premiér se zastaví u informace o Zdráhalově rozhodnutí.

„Takže oni jim nakonec otevřeli cestu?“

„Ano.“

„A kdo to nařídil?“

„Podplukovník Zdráhala. Podle všeho z vlastní iniciativy.“

Adamec se zamyslí. „A co na to federální ministerstvo?“

„Lorenc požaduje vyšetření jeho postupu.“

Premiér si odfrkne. „To se dalo čekat.“

„Máme čekat na závěrečnou zprávu?“

„Ne. Připravte stanovisko vlády. Oceníme, že se bezpečnostní složky zachovaly zdrženlivě a zabránily násilí.“

„Ale soudruh generál—“

Adamec jej přeruší. „Soudruh generál není předseda vlády.“

Vzápětí však dodá: „A než to někomu řeknete, probereme to s Jirečkem. Nechci mít v novinách zase další spor mezi ministerstvy.“

V následujících hodinách se začíná vytvářet nová oficiální interpretace listopadové demonstrace. Vláda zdůrazňuje pokojný průběh manifestace a připravenost zabývat se požadavky mladé generace. Postup bezpečnostních složek je prezentován jako důkaz odpovědného jednání státu. Zdráhalovo rozhodnutí, které ještě v pátek večer působilo jako nebezpečné překročení služebních pravomocí, se postupně mění v příklad správného vyhodnocení mimořádné situace.

Lorenc s takovým výkladem nesouhlasí.

Na federálním ministerstvu upozorňuje, že bezpečnostní aparát nemůže fungovat, pokud velitelé jednotlivých útvarů začnou měnit opatření podle vlastního uvážení. Jeho námitky však narážejí na stále větší ochotu vládních představitelů přizpůsobit se reformnímu kurzu.

Adamec si uvědomuje, že pokojný listopad mu poskytuje mimořádnou politickou příležitost. Nemusí čelit celostátní stávce ani masovému hnutí požadujícímu okamžitý konec vlády KSČ. Může naopak tvrdit, že právě jeho umírněná politika umožnila zabránit střetu a zahájit potřebné změny.

V pondělí proto svolává jednání s představiteli Národní fronty a vládními odborníky. Připravuje se širší program hospodářské přestavby, přezkoumání politicky motivovaných rozsudků a úprav ústavního uspořádání.

Zpráva o této iniciativě vyvolává nelibost ve vedení KSČ.

Miloš Jakeš považuje Adamcův postup za nebezpečné oslabování stranické autority. Miroslav Štěpán požaduje, aby byla zachována disciplína a vláda nepodléhala tlaku lidí, kteří se účastnili nepovolené demonstrace.

Při jednom z jednání se Jakeš obrací přímo na Adamce.

„Soudruhu předsedo, rozumíme tomu, že je potřeba pokračovat v přestavbě. Ale nemůžeme přece dovolit, aby nám politický program určovala ulice.“

Adamec odpovídá klidně. „Ulice nám program neurčuje. Ulice nám pouze připomněla, že už ho dávno máme mít.“

„To je demagogie.“

„Ne, soudruhu generální tajemníku. To je stav republiky. Podniky nefungují, lidé jsou nespokojení a vy pořád čekáte, že se všechno vyřeší dalším usnesením ústředního výboru.“

Štěpán se pokouší vstoupit do rozhovoru. „Nesmíme zapomínat, že velká část těch demonstrantů vystupuje proti socialismu.“

„Tak jim ukažme, že socialismus umíme reformovat,“ odpoví Adamec. „Jestli je budeme dál jenom rozhánět, nakonec se proti nám postaví i ti, kteří dnes ještě chtějí reformy.“

Jakeš se zamračí. „Vy tedy navrhujete ustupovat?“

„Navrhuji vládnout.“

Jakešovo vedení chce zachovat dosavadní stranický monopol včetně přímého rozhodování o státní správě. Adamec naproti tomu usiluje o přenesení skutečné výkonné moci do vlády a odborných institucí. Nehodlá rušit socialistické zřízení. Chce jej především zbavit politických praktik, které brání hospodářským reformám.

Ve stranickém aparátu se postupně vytváří pragmatická většina. Významná část funkcionářů si uvědomuje, že pokračování normalizačního způsobu řízení může ohrozit jejich vlastní postavení. Podporují proto rozsáhlou personální obnovu a urychlení příprav XVIII. sjezdu KSČ.

Na přelomu listopadu a prosince Jakeš ztrácí rozhodující vliv a oznamuje odchod z čela strany. Miroslav Štěpán se pokouší zachovat podporu konzervativních struktur, ale jeho politické možnosti se rychle zmenšují.

Adamec současně prosazuje změnu vztahu mezi KSČ a federální vládou. Ústřední výbor má nadále stanovovat základní politický směr, avšak konkrétní hospodářské a správní reformy budou připravovat ministerstva. Stranické vedení tak postupně omezuje vlastní bezprostřední zásahy do státní správy, aniž by se vzdávalo rozhodujícího politického postavení.

Komunistická strana se učí vládnout prostřednictvím lidí, kteří mají u veřejnosti větší důvěru než její dosavadní nejvyšší funkcionáři.

Ještě však potřebuje symbol, který by nové politice dodal historickou legitimitu.

Tím symbolem se stane Alexandr Dubček.

Husákova rezignace a Dubčekův návrat

Alexandr Dubček se 17. listopadu nacházel v Praze. Státní bezpečnost zachytila informace o jeho možné účasti na studentské manifestaci a na Vyšehradě jej nechala zadržet. Někdejší první tajemník ÚV KSČ zůstával pro normalizační vedení nepříjemnou připomínkou pražského jara, ale pro značnou část společnosti představoval naději, že socialismus může existovat bez politických represí a sovětského diktátu.

Jeho jméno se v posledních měsících znovu objevovalo ve veřejných politických úvahách. Klub za socialistickou přestavbu Obroda již na jaře 1989 navrhl, aby Federální shromáždění v případě uvolnění prezidentského úřadu zvážilo právě Dubčekovu kandidaturu. Adamcovi spolupracovníci se nyní k této myšlence vracejí a považují ji za mimořádně vhodný prostředek k symbolickému ukončení normalizace.

Jednání s představiteli Obrody začínají opatrně. Reformní komunisté požadují rehabilitaci politicky postižených po roce 1968, přehodnocení normalizačních čistek a otevření veřejné diskuse o Akčním programu pražského jara. Pro Adamcovo křídlo jsou tyto požadavky přijatelné, protože umožňují spojit politickou obnovu s pokračováním socialistického zřízení.

Dubček sám však zůstává nedůvěřivý.

Při setkání s Adamcem jej zajímá především skutečný rozsah připravovaných změn.

„Soudruhu předsedo, jestli si myslíte, že se všechno vyřeší výměnou několika funkcionářů, pak jsme se nikam neposunuli.“

Adamec přikývne. „To si nemyslím.“

„Tak co tedy chcete změnit?“

„Především způsob řízení státu. Strana nemůže rozhodovat o každém podniku, o každém řediteli a o každém ministerském rozhodnutí. Takhle přestavbu neuděláme.“

Dubček chvíli mlčí. „A co vedoucí úloha strany?“

„O tom bude muset rozhodnout sjezd.“

„To je odpověď, kterou znám dvacet let.“

Adamec se pousměje. „Možná. Ale tentokrát máme šanci, že ji někdo opravdu projedná.“

Dubček se neopětovaně usměje. Místo toho připomene rok 1968 a následné politické čistky.

„Nemůžete chtít, aby lidé věřili v přestavbu, když ještě včera seděli v kancelářích ti, kteří ji dvacet let zakazovali.“

„Právě proto vám nabízíme návrat do veřejného života.“

„A proč? Protože jsem měl pravdu, nebo protože potřebujete moji popularitu?“

Adamec odpoví až po chvíli.

„Upřímně? Obojí.“

Taková odpověď Dubčeka překvapí. Není to jazyk, který očekával od normalizačního funkcionáře. Současně však dobře rozumí tomu, že Adamec nejedná z idealismu. Snaží se zachránit politický systém, jehož legitimita se vyčerpává.

„Jestli mám do něčeho vstoupit,“ říká Dubček, „pak ne jako dekorace.“

„To po vás nikdo nechce.“

„Pak musí být jasné, že se rehabilitují lidé odstranění po roce 1968. Že se změní zákony. Že se přestane zacházet s každým kritikem jako s nepřítelem socialismu.“

„S tím souhlasím.“

„A že se otevře otázka skutečné politické účasti občanů.“

Adamec se tentokrát zamyslí déle.

„To bude nejtěžší.“

„Právě proto o tom mluvím.“

Jejich rozhovor nekončí jednoznačnou dohodou. Přesto oba vědí, že se jejich zájmy pro tuto chvíli překrývají. Dubček dostává příležitost vrátit se k reformnímu programu, jehož násilné přerušení poznamenalo jeho život. Adamec získává možnost spojit vlastní přestavbu s osobností, která má mnohem větší veřejnou autoritu než současné vedení KSČ.

Zbývá ovšem odstranit nejviditelnější symbol normalizace.

Gustáv Husák zastává prezidentský úřad již od roku 1975. V prosinci 1987 ztratil funkci generálního tajemníka KSČ, ale na Pražském hradě setrval. Jeho další působení nyní stále více odporuje veřejně vyhlašovanému rozchodu s normalizační minulostí.

Adamec proto zahajuje jednání o Husákově odchodu. Prezidentovi je nabídnuta možnost důstojné rezignace, při níž budou připomenuty jeho zásluhy o Slovenské národní povstání, federativní uspořádání Československa a dlouholetou státní službu.

Husák reaguje s pochopitelnou hořkostí.

„Takže soudruzi už mě nepotřebují?“

Adamec hledá opatrnou formulaci. „Situace se změnila, soudruhu prezidente. Potřebujeme novou tvář.“

„Novou tvář,“ zopakuje Husák. „To je pěkný výraz. Když jsem byl ještě užitečný, nikomu moje tvář nevadila.“

„Nejde o osobní věc.“

Husák se krátce zasměje. „V politice jde vždycky o osobní věc, soudruhu Adamče. Jenom se tomu říká státní zájem.“

Premiér chvíli mlčí. Potom přejde k hlavnímu tématu.

„Připravujeme kandidaturu Alexandra Dubčeka.“

Husák se na něj zadívá.

„Dubčeka?“

„Ano.“

„Tak to jste se tedy rozhodli důkladně.“

Adamec neodpoví.

Husák vstane od stolu a přejde k oknu. Dlouhou chvíli hledí do zahrady Pražského hradu. Potom se otočí.

„A co s tím chcete dokázat? Že jsme těch dvacet let dělali všechno špatně?“

„Chceme otevřít novou etapu.“

„Tak ji otevřete. Ale nedělejte si iluze, že když si přivedete Dubčeka, zmizí vám všechny problémy.“

Adamec přikývne.

„To si nemyslím.“

„Ale aspoň budete mít koho postavit před lidi.“

Husák se vrátí ke stolu.

„Dobře. Připravte to.“

V prosinci 1989 oznamuje rezignaci na prezidentský úřad. Federální shromáždění následně přijímá společnou kandidaturu Alexandra Dubčeka, podporovanou reformními představiteli KSČ, rozhodujícími složkami Národní fronty a částí dosavadní opozice.

Dne 29. prosince 1989 se Alexandr Dubček stává prezidentem Československé socialistické republiky.

Jeho inaugurace vyvolává mimořádný ohlas. Na Pražském hradě se po více než dvaceti letech objevuje představitel pražského jara. Ve svém projevu vyzývá k národnímu smíření, demokratizaci veřejného života a obnovení důvěry občanů ve státní instituce.

Pro mnoho obyvatel představuje Dubčekovo prezidentství symbolické ukončení normalizace.

Skutečná výkonná moc však zůstává v rukou Adamcovy vlády a reformujícího se stranického aparátu. Dubček disponuje mimořádnou veřejnou autoritou, ale nemá vlastní politickou organizaci schopnou prosazovat zásadní změny proti vůli komunistického vedení.

Prezident se tak stává zárukou přestavby, jejíž skutečné tempo určují jiní.

Komunistický režim dosáhl pozoruhodného výsledku. Dokázal přežít politickou krizi, zbavit se nejméně oblíbených představitelů normalizace a současně přijmout za svou veřejnou tvář člověka, jehož politickou kariéru před více než dvaceti lety pomáhal zničit.

Rehabilitovaná opozice dává komunistům čas

Počátek roku 1990 přináší postupné uvolňování poměrů. Federální vláda připravuje přezkoumání politických rozsudků, omezuje některé překážky cestování a umožňuje širší veřejnou diskusi. Do odborných komisí jsou zváni ekonomové, právníci, reformní komunisté i vybraní představitelé občanských iniciativ.

Významný prostor získává Klub Obroda, jehož členové mohou nyní přesvědčovat veřejnost, že demokratizace socialismu je návratem k reformnímu programu roku 1968.

Obtížnější je vztah k nekomunistickému disentu.

Václav Havel a další představitelé Charty 77 nadále požadují odstranění mocenského monopolu KSČ a skutečně svobodné volby. Adamcova vláda však trvá na postupném přechodu k pluralitnějšímu politickému systému a varuje před nebezpečím dalšího revolučního střetu.

Při jednání s jedním z představitelů občanských iniciativ se premiér pokouší vysvětlit svůj postup.

„Chcete svobodné volby. Dobře. Ale nejdřív musíme připravit zákony, podle kterých se budou konat.“

„To se dá udělat během několika měsíců.“

„Možná. Ale kdo vám zaručí, že se přitom nerozpadne státní správa? Že budou fungovat podniky? Že nezačne hospodářský chaos?“

„To jsou pořád stejné argumenty. Vždycky je nějaký důvod, proč se svobodou počkat.“

Adamec se zamračí.

„Já vám žádnou svobodu neodmítám. Jen říkám, že změna musí být připravená.“

„A kdo určí, kdy bude připravená?“

„Vláda, Federální shromáždění a politické organizace.“

„Čili pořád vy.“

Premiér na okamžik zmlkne.

„Zatím ano.“

Většina veřejnosti takové řešení přijímá.

Po dvaceti letech normalizace představuje prezidentství Alexandra Dubčeka, odchod nejméně oblíbených stranických funkcionářů a příslib hospodářských reforem dostatečný důvod k optimismu. Mnozí občané již nechtějí další demonstrace a konflikty. Dávají přednost představě, že se společenské poměry budou postupně zlepšovat bez revoluce a hospodářského otřesu.

Rozdíly mezi jednotlivými opozičními proudy se prohlubují. Reformní komunisté oceňují možnost návratu do veřejného života, zatímco část nekomunistického disentu odmítá spolupráci s představiteli režimu. Hospodářští odborníci se soustřeďují na podnikovou reformu a otázku soukromého podnikání. Umírněnější představitelé občanských iniciativ přijímají účast na přípravě nových zákonů.

Opozice tak postupně ztrácí možnost vystupovat jako jednotná politická síla.

Státní bezpečnost přitom nepřestává existovat. Její činnost prochází organizačními změnami a některé dosavadní metody jsou omezovány, ale bezpečnostní aparát si zachovává rozsáhlé pravomoci. Část jeho představitelů se přizpůsobuje reformnímu kurzu, jiní považují pokojný listopad za promarněnou příležitost k zásadnějšímu mocenskému přeskupení.

Generál Lorenc sleduje rostoucí vliv Adamcovy vlády s nedůvěrou. Jeho dosavadní mocenské postavení se oslabuje, ale není dosud ohroženo natolik, aby byl ochoten riskovat otevřený střet s vládním vedením. Bezpečnostní aparát má totiž zájem na vlastním přežití stejně jako komunistická strana.

Na jaře roku 1990 působí Československo dojmem země, která překonala nejvážnější politickou krizi od roku 1968. Prezident Alexandr Dubček symbolizuje návrat reformního socialismu, Ladislav Adamec připravuje hospodářskou liberalizaci a KSČ se chystá na XVIII. sjezd, od něhož očekává zásadní programovou obnovu.

Národní fronta získává větší politický význam a její nekomunistické strany požadují samostatnější postavení. Dosavadní opozice pokračuje ve své činnosti, ale nedisponuje dostatečnou společenskou silou k okamžitému odstranění komunistické vlády.

Také Michail Gorbačov sleduje československý vývoj s rostoucím zájmem. V Polsku a Maďarsku komunistické strany ztrácejí své dosavadní mocenské postavení, zatímco východní Německo směřuje ke sjednocení se Spolkovou republikou. Československo naproti tomu nabízí možnost, že se socialistický systém dokáže modernizovat bez úplného odstranění komunistického vedení.

Adamcova vláda se stále více přesvědčuje, že nalezla vlastní cestu mezi východním socialismem a západní parlamentní demokracií.

Přehlíží však skutečnost, že hospodářské předpoklady tohoto experimentu začínají mizet. Sovětská ekonomika se dostává do stále hlubších problémů, východoevropské státy opouštějí dosavadní systém hospodářské spolupráce a mění svou zahraničněpolitickou orientaci. Československá vláda přesto nadále spoléhá na pokračování sovětských dodávek surovin, tradiční odbytiště domácího průmyslu a politickou podporu Moskvy.

Přípravy XVIII. sjezdu KSČ vstupují do závěrečné fáze. Nové vedení slibuje rozsáhlou sebekritiku normalizační minulosti, personální obměnu a urychlené dokončení hospodářské přestavby.

Listopadové události přinesly výsledek, který se ještě před několika měsíci zdál nepředstavitelný. Gustáv Husák opustil Pražský hrad, Miloš Jakeš čelo komunistické strany a Alexandr Dubček se vrátil do nejvyšší státní funkce. Reformní vláda získala podporu významné části společnosti a komunistická strana si uchovala rozhodující mocenské postavení.

Studenti, kteří v listopadu 1989 vyšli do ulic, dosáhli některých požadovaných změn. Jejich nejradikálnější požadavky však zůstaly nenaplněny.

Z Národní třídy se nestalo místo revolučního zlomu. Stala se počátkem politického kompromisu, který prodloužil život komunistického Československa.

Rozhodnutí jediného bezpečnostního velitele zabránilo krveprolití a současně umožnilo režimu získat čas potřebný k vlastní reformě.

Soudruzi se nyní připravovali na sjezd, který měl slavnostně odsoudit normalizaci a zachránit socialismus. Ještě netušili, že společně s normalizací se pomalu rozpadá také svět, na němž jejich moc stále závisela.

Pokračování: Sjezd zachraňuje socialismus.

Použité zdroje

FEDERÁLNÍ MINISTERSTVO VNITRA ČSSR (1989). Rozkaz ministra vnitra ČSSR č. 16/1989: Vyhlášení mimořádné bezpečnostní akce. Praha, 17. listopadu 1989. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/rozkazy/rmv1989/rmv16-1989.pdf

FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČSFR (1992a). Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Parlamentní tisk č. 1236, část 2. Praha: Federální shromáždění. Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t1236_02.htm

FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČSFR (1992b). Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Parlamentní tisk č. 1236, část 4. Praha: Federální shromáždění. Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t1236_04.htm

TOMEK, Prokop (2019). Vyšetřování případů násilí proti demonstrantům v listopadu 1989. Paměť a dějiny, roč. 13, č. 3, s. 33–43. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/10/PD_3_19_s33-43.pdf

ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ (bez data). Bezpečnostní složky a listopad 1989. Výstavní panely dokumentující organizaci a činnost bezpečnostních složek v listopadu 1989. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/my-to-nevzdali/bezpecnostni-slozky-panely.pdf

ZDRÁHALA, Břetislav (1991). Protokol o výslechu svědka pplk. JUDr. Břetislava Zdráhaly ze dne 16. dubna 1991. Dokument CH/1. Dostupné z: https://www.minulost.cz/pdf/CH_1_vel_PP_VB_CSR_pplk_B_Zdrahaly.pdf

ÚSTAV PRO SOUDOBÉ DĚJINY AV ČR (2009). Demokratická revoluce 1989. Chronologie roku 1989 a dokumentace politického vývoje. Dostupné z: https://www.89.usd.cas.cz/cs/1989.html

Poznámka k žánru: Text je dokudramatem alternativních dějin. Historicky doložené jsou přípravy bezpečnostního opatření STUDENT, nasazení Pohotovostního pluku VB, školního pohotovostního oddílu a Odboru zvláštního určení, skutečné velitelské struktury i Zdráhalova později zaznamenaná snaha o uvolnění ústupových cest. Úspěšné prosazení pokojného rozchodu demonstrantů, Lorencův rozkaz k násilnému zákroku, jeho ignorování Zdráhalou, následné odmítnutí zásahu příslušníky OZU a veškeré navazující politické události představují autorskou fikci. Historická vyšetřování neprokázala, že Lorenc nařídil 17. listopadu 1989 zbití studentů. Všechny dialogy jsou literární dramatizací, nikoliv autentickými citacemi.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz