Hlavní obsah

Soudruzi, buďte rádi za 17. listopad – Revoluce, která nepřišla

Foto: Wikimedia Commons / CC0

Co kdyby sametová revoluce v roce 1989 nepřišla? Historická fikce sleduje, jak by reformovaná KSČ čelila rozpadu sovětského bloku a proměně Československa.

Článek

Představme si Československo, v němž se 17. listopadu 1989 studentská demonstrace na Národní třídě obešla bez brutálního policejního zásahu. Účastníci se pokojně rozešli domů, nevzniklo Občanské fórum, nekonala se generální stávka a komunistická strana zůstala u moci. V následujícím roce uskutečnila dlouho připravovaný XVIII. sjezd, zahájila reformy a slíbila vybudovat modernější, hospodářsky úspěšný socialismus. Zatímco okolní státy opouštěly komunistické zřízení, československé vedení se pokoušelo zachránit systém, jehož mezinárodní základy se právě rozpadaly.

Takové Československo nikdy neexistovalo. Co by se však stalo, kdyby se dějiny skutečně vydaly touto cestou?

Právě na tuto otázku se pokusím odpovědět prostřednictvím seriálu alternativních dějin, v němž budeme sledovat osudy československého státu od podzimu 1989 až do současnosti. Nepůjde o fantastický příběh odtržený od historické skutečnosti, nýbrž o historickou fikci vystavěnou na doložených reformních záměrech KSČ, dobových politických poměrech a skutečných událostech, které zásadně změnily podobu Evropy. Tam, kde se od reálných dějin odchýlíme, budeme hledat možné příčiny a následky jednotlivých rozhodnutí. Zároveň budeme důsledně rozlišovat mezi tím, co se skutečně stalo, a tím, co se za určitých okolností stát mohlo.

Výsledkem bude jedna z možných, záměrně temných podob československých dějin. Nejde o tvrzení, že by bez sametové revoluce musela naši zemi nevyhnutelně postihnout katastrofa. Pokusíme se však ukázat, že pokračování komunistického režimu mohlo znamenat podstatně nebezpečnější cestu, než jakou představoval skutečný listopad 1989.

Mezinárodní den studentstva, nebo majetkový převrat?

Bezprostředním podnětem k tomuto historickému experimentu byla poněkud svérázná facebooková debata na stránkách Koruny České. Při příležitosti výročí 17. listopadu se v ní objevil komentář, jehož autor prohlásil:

„Já slavím MEZINÁRODNÍ DEN STUDENTSTVA a nikoliv ten majetkový převrat.“

Podobná vyjádření nejsou v českém veřejném prostoru ničím výjimečným. Zpravidla za nimi nacházíme přesvědčení, že sametová revoluce nepřinesla skutečné osvobození společnosti, nýbrž pouze výměnu mocenské garnitury, přerozdělení státního majetku a nastolení hospodářských poměrů, z nichž těžila především skupina někdejších komunistických funkcionářů a nově vznikajících podnikatelských elit.

S diskutujícím jsem se ostatně nepřel o jeho právo připomínat si právě události roku 1939. Považuji to za naprosto legitimní postoj. Sedmnáctý listopad totiž skutečně není výhradním svátkem sametové revoluce a jeho historické kořeny sahají mnohem hlouběji. Co mě však zaujalo, byla představa, že zásadní proměna hospodářských a politických poměrů by nastala tak jako tak, zatímco listopadové události pouze umožnily určité skupině lidí přivlastnit si její výsledky.

V následné výměně názorů jsem proto připomněl skutečnost, na kterou se při podobných sporech často zapomíná. Komunistické vedení Československa skutečně připravovalo rozsáhlé reformy, jejichž počátky můžeme hledat již v polovině osmdesátých let. Na rok 1990 se chystalo další pokračování hospodářské přestavby a zásadní politickou událostí se měl stát XVIII. sjezd KSČ. Diskuse zasahovaly dokonce do samotných základů ústavního uspořádání, včetně postavení komunistické strany a dalších politických organizací sdružených v Národní frontě.

Připustíme-li tedy, že by listopadová revoluce nepřišla, nemusíme automaticky předpokládat dalších čtyřicet let neměnné normalizace. Československo se mohlo vydat cestou postupné hospodářské liberalizace, přibližující se někdejšímu maďarskému modelu, a časem snad dospět i ke skutečné politické pluralitě. Rozhodně však nelze tvrdit, že komunistické vedení mělo připravený přechod k parlamentní demokracii a samo se dobrovolně chystalo vzdát veškeré moci.

Právě proto stojí za pokus pokračovat v dějinách od okamžiku, kdy sametová revoluce ještě vůbec nebyla jistotou. Nechme tentokrát komunistickou stranu uskutečnit její reformní záměry a postavme ji před hospodářské i mezinárodněpolitické události, které se v následujících letech skutečně odehrály.

Možná pak zjistíme, že největším štěstím československých komunistů nebylo to, že jim v listopadu 1989 někdo údajně ukradl moc a majetek. Mnohem podstatnější mohlo být, že se jim podařilo včas odejít ze scény a přenechat řešení nadcházející katastrofy někomu jinému.

Sedmnáctý listopad 1939 a 1989 spojuje více než kalendář

Než se pustíme do alternativních dějin, sluší se připomenout historický význam samotného výročí. Zdánlivý spor mezi Mezinárodním dnem studentstva a Dnem boje za svobodu a demokracii totiž vychází z poněkud umělého oddělování dvou událostí, které jsou naopak velmi těsně propojeny.

Na podzim roku 1939 se české země nacházely pod německou okupací. Protirežimní demonstrace při výročí vzniku Československa 28. října vyústily v násilné střety, při nichž byl smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal a zastřelen dělník Václav Sedláček. Opletal 11. listopadu podlehl svým zraněním a jeho pohřeb o čtyři dny později se proměnil v další veřejnou manifestaci odporu proti okupantům.

Nacistická odpověď přišla v noci z 16. na 17. listopadu. Německé bezpečnostní složky obsadily studentské koleje, zatkly přibližně 1 200 vysokoškoláků a devět představitelů studentského hnutí nechaly bez soudu popravit. České vysoké školy byly uzavřeny. Zásah měl odstranit prostředí, z něhož vyrůstal vzdělaný odpor proti okupaci, a zároveň zastrašit celou společnost. Právě na památku těchto událostí byl v roce 1941 v Londýně vyhlášen Mezinárodní den studentstva (Paměť národa, b. r.).

Když se tedy o padesát let později připravovala studentská manifestace na pražském Albertově, nešlo o náhodnou volbu data. Organizátoři vědomě navazovali na tradici studentského odporu proti totalitní moci. Pietní shromáždění získalo oficiální povolení a jeho průběh měl být pod kontrolou tehdejších institucí. Vedle struktur Socialistického svazu mládeže se však na přípravě podíleli také nezávislí studenti, zejména představitelé hnutí Stuha.

Dne 17. listopadu 1989 se na Albertově shromáždilo přibližně patnáct tisíc lidí. Jejich požadavky přesahovaly pietní charakter akce. Zaznívala kritika politického vedení, výzvy k propuštění vězněných odpůrců režimu, požadavky občanských svobod i skutečného dialogu. Průvod následně zamířil na Vyšehrad, odkud značná část účastníků pokračovala do centra Prahy. Na Národní třídě byl nakonec obklíčen bezpečnostními jednotkami a brutálně rozehnán (Suk, 1997).

Násilí proti studentům vyvolalo mimořádnou společenskou odezvu. Již následujícího dne se začali organizovat vysokoškoláci a divadelníci, 19. listopadu vzniklo Občanské fórum a 27. listopadu ochromila stát dvouhodinová generální stávka. Komunistické vedení během několika dnů ztratilo schopnost určovat další politický vývoj země.

Symbolická souvislost obou listopadových výročí je tedy zřejmá. V roce 1939 se studenti postavili nacistické okupaci a zaplatili za to mimořádně vysokou cenu. O padesát let později jejich následovníci připomněli tentýž zápas o svobodu, tentokrát v podmínkách komunistické diktatury.

Současné české právo ostatně uznává oba významy výročí. Zákon č. 245/2000 Sb. výslovně stanoví 17. listopad jako Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. Obě tradice jsou součástí jediného státního svátku (Česká republika, 2000).

Nikdo samozřejmě nemusí obdivovat Václava Havla, privatizaci devadesátých let ani dnešní republikánské uspořádání, aby mohl vzdát úctu studentům zavražděným nacisty. Stejně tak není nutné zavrhovat historický odkaz roku 1939 jen proto, že připomínáme pád komunistického režimu. Protiklad obou výročí působí spíše jako dodatečná politická konstrukce než jako výsledek seriózního historického uvažování.

Byl listopad 1989 pouze převratem kvůli majetku?

Přiznejme ovšem kritikům sametové revoluce jednu věc. Polistopadová hospodářská transformace skutečně vytvořila prostor pro rozsáhlé majetkové přesuny a část někdejších komunistických funkcionářů, podnikových ředitelů či lidí napojených na státní hospodářské struktury dokázala svého postavení využít.

Kdo měl před rokem 1989 přístup k informacím, hospodářským kontaktům, rozhodovacím pravomocem a zahraničnímu obchodu, mohl být při přechodu k tržnímu hospodářství ve výhodě. Znal podnikové prostředí, pohyboval se mezi lidmi schopnými rozhodovat o hospodářských zdrojích a často disponoval zkušenostmi, které běžnému občanovi chyběly. Někdejší příslušnost k vládnoucí nomenklatuře tedy nemusela znamenat překážku pro budoucí kariéru. V některých případech se mohla stát jejím předpokladem.

Z toho však nevyplývá, že politická změna roku 1989 byla uskutečněna právě kvůli tomuto výsledku. Zaměňovat následky určité události za její původní příčinu představuje jednu z nejčastějších chyb při zpětném hodnocení dějin.

Privatizace nebyla totožná se sametovou revolucí. Její konkrétní podoba vznikala až prostřednictvím pozdějších politických rozhodnutí, zákonů a hospodářských koncepcí. Restituce majetku, malá privatizace, kupónová privatizace, liberalizace cen i vznik nových finančních institucí představovaly odlišné procesy, jejichž výsledky můžeme kritizovat jednotlivě. Z listopadové demonstrace na Albertově ještě nevyplývalo, jakým způsobem bude stát o několik let později nakládat se svými podniky.

Stejně problematická je představa, podle níž by zachování komunistické vlády automaticky zabránilo vzniku majetkových elit. Socialistické hospodářství sice formálně vycházelo z převahy společnékého vlastnictví, skutečná kontrola nad výrobními prostředky však byla soustředěna v rukou stranického a státního aparátu. O přidělování zdrojů, personálním obsazení podniků i zahraničních hospodářských vztazích rozhodovaly politicky kontrolované instituce.

Přestavba měla tuto strukturu postupně uvolnit. Rozšíření podnikové samostatnosti ovšem současně otevíralo otázku, kdo bude s dosavadním státním majetkem fakticky disponovat. Jestliže by političtí funkcionáři a ředitelé získali větší hospodářské pravomoci, aniž by vznikla odpovídající veřejná kontrola, mohlo by se dosavadní mocenské zvýhodnění proměnit v nové ekonomické postavení.

Právě proto bych byl opatrný při tvrzení, že bez listopadu 1989 by k majetkovým přesunům nedošlo. Mohly probíhat odlišným způsobem, pomaleji a pod dohledem dosavadních politických institucí. Jejich příjemci by však nemuseli být zásadně jiní.

Názorný příklad nabízí samotný zákon č. 88/1988 Sb., o státním podniku. Jeho důvodová zpráva předpokládala větší hospodářskou samostatnost podniků a odpovědnost za jejich výsledky. Současně však výslovně zachovávala vedoucí postavení KSČ i socialistické principy vlastnictví (Federální shromáždění ČSSR, 1988).

Pro naši alternativní historii jde o mimořádně důležitou okolnost. Hospodářský systém se mohl začít měnit, aniž by se změnil způsob obsazování jeho rozhodujících pozic. V takovém případě by se před námi otevírala otázka, zda socialistická přestavba skutečně odstraňuje mocenská privilegia, nebo jim pouze poskytuje nové hospodářské uplatnění.

Samotný pojem majetkový převrat tak o dějinách listopadu 1989 vypovídá méně, než jeho zastánci předpokládají. Může být výrazem oprávněné nespokojenosti s následnou transformací, nikoliv však dostatečným vysvětlením příčin a významu revoluce.

Československo roku 1989 nebylo společností čekající na jediného spasitele

Další rozšířená představa líčí závěr osmdesátých let jako jednoduchý souboj komunistického režimu s jednotnou demokratickou opozicí, která již měla připravený společný program budoucího státu. Skutečnost byla podstatně složitější.

Samotná opozice představovala pestrý soubor myšlenkových proudů, občanských iniciativ a neformálních skupin. Vedle Charty 77 existovalo Hnutí za občanskou svobodu, Nezávislé mírové sdružení, ekologicky zaměřené iniciativy, křesťanské prostředí, studentské organizace i skupiny usilující o obnovení demokratického socialismu. Jejich představitelé se v mnoha otázkách zásadně rozcházeli. Spojovala je především nespokojenost s dosavadním způsobem vládnutí a požadavek na odstranění politické represe.

Část opozičně smýšlejících občanů odmítala komunistickou ideologii jako takovou. Jiní se hlásili k odkazu pražského jara a věřili, že socialistický systém může být skutečně demokratizován. Někteří požadovali obnovu předúnorových politických poměrů, zatímco další přicházeli s vlastními představami společenského uspořádání.

Do poslední skupiny můžeme zařadit také obnovené české monarchistické hnutí. Dne 28. května 1988 zveřejnila nezávislá iniciativa České děti manifest, v němž požadovala obnovu českého království. Její představitelé, mezi nimiž působili Petr Placák, Jáchym Topol či Ivan Martin Jirous, spojovali monarchistickou symboliku s kritikou komunistického režimu, kulturním odporem a požadavky na obnovu historické kontinuity české státnosti (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, b. r.).

Bylo by jistě přehnané tvrdit, že česká společnost tehdy masově požadovala návrat krále. Podstatnější je něco jiného. Samotná existence takové iniciativy dokládala, jak rozmanitá byla společenská opozice vůči normalizaci. Nešlo pouze o spor mezi příznivci plánovaného a tržního hospodářství. Otevírala se otázka kulturní identity, historické paměti, občanských svobod i samotné legitimity státních institucí.

Podobně pestrá byla také situace uvnitř komunistické strany. Vedle normalizačních konzervativců působili hospodářští odborníci usilující o reformy, pragmatičtí funkcionáři obávající se dalšího úpadku a jednotlivci, kteří si uvědomovali neudržitelnost dosavadních politických poměrů.

Historik Emil Voráček upozorňuje, že reformní proudy uvnitř KSČ byly roztříštěné a jejich schopnost ovlivňovat rozhodování stranického vedení zůstávala velmi omezená. Připomíná zároveň existenci opozičních socialistických skupin, které odmítaly normalizační poměry, ale neusilovaly o odstranění všech socialistických principů (Voráček, 2020).

Významný je rovněž vývoj veřejného mínění. Podle dobových sociologických výzkumů, které Voráček ve své studii uvádí, považovalo v roce 1986 vedoucí úlohu KSČ za důležitou ještě 67 procent respondentů. V červnu 1989 tento podíl klesl na 41 procent, zatímco 37 procent dotázaných ji pokládalo za nedůležitou. Šlo o výrazný posun, který svědčil o postupném oslabování důvěry v dosavadní politický systém.

Zároveň však tato čísla připomínají, že společenská změna neměla předem danou podobu. Nespokojenost s normalizací ještě automaticky neznamenala všeobecnou podporu obnovy kapitalismu nebo rychlé privatizace. Mnoho lidí požadovalo především větší osobní svobodu, odstranění politické zvůle a zlepšení každodenního života.

Právě v tomto prostředí by se případná reformní komunistická vláda mohla pokusit získat novou legitimitu. Mohla by nabídnout hospodářské změny, částečné odstranění cenzury, rehabilitaci některých odpůrců režimu a omezenou politickou soutěž. Zda by takový program veřejnost přijala, zůstává otevřenou otázkou.

Jisté je pouze to, že měl své možné podporovatele. Představa reformovaného socialismu nebyla výhradním výmyslem stranických propagandistů.

Samotní soudruzi věděli, že se jim systém rozpadá pod rukama

Úpadek důvěry se přitom neomezoval na opoziční prostředí. Své problémy si uvědomoval také samotný mocenský aparát, přestože je vykládal prostřednictvím vlastní ideologie.

Mimořádně zajímavé svědectví přinášejí dokumenty Státní bezpečnosti. Ve zprávě o bezpečnostní situaci připravené v dubnu 1989 upozorňovalo federální ministerstvo vnitra na prudký nárůst nezávislých občanských iniciativ. Zatímco na konci roku 1988 evidovalo dvaadvacet opozičních seskupení, během prvních měsíců následujícího roku zaznamenalo vznik dalších třiadvaceti. Současně sledovalo přibližně pětasedmdesát nezávislých samizdatových periodik (Bárta, 2024).

Z pohledu bezpečnostního aparátu šlo pochopitelně o nepřátelskou činnost, nikoliv o legitimní projev občanské společnosti. Zpráva rozlišovala mezi radikální opozicí, do níž zahrnovala mimo jiné České děti, a reformním proudem tvořeným především někdejšími komunisty vyloučenými po roce 1968.

Pozornost si zaslouží obava Státní bezpečnosti, že by se opoziční prostředí mohlo pokusit vytvářet nové politické strany nebo pronikat do již existujících organizací Národní fronty. Právě tento poznatek je pro další pokračování našeho seriálu důležitý. Ukazuje, že i bezpečnostní aparát rozpoznával možnost postupného narušení mocenského monopolu prostřednictvím institucí, které měly původně sloužit k jeho zachování.

Na druhé straně se však stále používaly tradiční represivní prostředky. Režim odpovídal na protesty policejními zásahy, sledováním občanských iniciativ, zatýkáním a veřejnými kampaněmi proti svým odpůrcům. Proklamovaná přestavba se tak dostávala do stále výraznějšího rozporu s praxí státní moci.

Vedení KSČ navíc čelilo zvláštnímu ideologickému problému. Sovětský vůdce Michail Gorbačov prosazoval reformy, které v některých ohledech připomínaly požadavky československých reformních komunistů roku 1968. Normalizační elita však své politické postavení odvozovala právě od potlačení pražského jara a následné sovětské intervence.

Přijmout přestavbu tedy znamenalo alespoň nepřímo připustit oprávněnost části programu, jehož zastánci byli po dvě desetiletí označováni za nepřátele socialismu. Odmítnout Gorbačovovu politiku zase znamenalo vystavit se riziku konfliktu s Moskvou, jejíž podporou byla československá normalizace dlouhodobě zajištěna.

Ústav pro studium totalitních režimů tento rozpor podrobně rozebírá ve svém výukovém projektu věnovaném přestavbě. Upozorňuje také na rozdílné postoje stranického aparátu a hospodářských odborníků, kteří považovali reformy za příležitost k modernizaci řízení státu (ÚSTR, b. r.).

Pro naši historickou hypotézu z toho vyplývá zásadní závěr. Režim mohl být ochoten k významným změnám, ovšem především tehdy, pokud by mu umožnily přežít. Hospodářská liberalizace, personální obměna vedení či dokonce určité ústavní ústupky nemusely automaticky znamenat konec jeho mocenského postavení.

Komunistická strana mohla přestat být ideologicky neústupnou organizací a proměnit se v pragmatickou státostranu, která se bude snažit zachovat rozhodující vliv pod novými hesly.

Zůstávala však otázka, zda by taková proměna přišla včas.

Revoluce nebyla jistá. Rozpad sovětského světa už probíhal

Při úvahách o alternativních dějinách se často dopouštíme jedné zásadní chyby. Změníme určitou událost a následně se chováme, jako by se spolu s ní změnily také všechny ostatní dějinné okolnosti.

Jestliže například předpokládáme, že v Československu neproběhla sametová revoluce, neznamená to, že se automaticky zastavil rozklad sovětského bloku. Ten měl mnohem hlubší hospodářské, politické i národnostní příčiny, které byly na rozhodnutí československého vedení do značné míry nezávislé.

V Polsku již od počátku roku 1989 probíhala jednání mezi komunistickou mocí a opozicí sdruženou kolem Solidarity. Červnové volby zásadně změnily politické poměry a 24. srpna se předsedou vlády stal Tadeusz Mazowiecki, první nekomunistický polský premiér po druhé světové válce.

V Maďarsku komunistická strana postupně ztrácela výsadní postavení a 23. října 1989 byla vyhlášena Maďarská republika. Východní Německo mezitím čelilo stále rozsáhlejším protestům a hromadnému odchodu obyvatel. Dne 9. listopadu padla Berlínská zeď.

To všechno se odehrálo ještě před československým 17. listopadem. Události v Polsku, Maďarsku a Německu tedy nemohly být jeho důsledkem (ÚSTR, b. r.).

Sovětský svaz zároveň procházel stále hlubší krizí. Gorbačovovy reformy narušily dosavadní mocenské mechanismy, aniž by dokázaly vytvořit odpovídající hospodářské a politické uspořádání. Slábla centrální kontrola nad jednotlivými republikami, rostly národnostní konflikty a v samotném vedení se střetávali reformisté s konzervativci.

Představme si nyní Československo, které by na rozdíl od sousedních zemí nadále ovládala reformovaná komunistická strana. Jeho představitelé by mohli být přesvědčeni, že postupná přestavba představuje rozumnější řešení než rychlé odstranění socialistického systému. Věřili by, že se vyhnou společenskému otřesu, zachovají zaměstnanost a ochrání státní hospodářství před chaotickou privatizací.

Jenže hospodářské vazby na Sovětský svaz a ostatní členy RVHP by tím nezmizely. Stejně tak by nezmizela závislost na sovětských surovinách, tradičních trzích a dosavadních obchodních mechanismech.

Komunistická vláda by tak mohla velmi rychle zjistit, že její hospodářská reforma je založena na mezinárodním prostředí, které se právě přestává existovat.

Náš scénář proto nebude vycházet z představy, že bez sametové revoluce mohl socialismus nerušeně pokračovat další desetiletí. Připustíme, že Sovětský svaz se rozpadne přibližně ve stejném období jako ve skutečných dějinách a že ostatní východoevropské státy dokončí své politické změny nezávisle na Československu.

To ještě neznamená, že se musí nutně rozpadnout také československé hospodářství nebo stát. Znamená to však, že jeho vedení bude muset čelit mimořádně závažným problémům, aniž by se mohlo opřít o dosavadní zahraničněpolitické a ekonomické jistoty.

Alternativní historie není věštění. Musíme rozlišovat fakta a možné následky

Zde je na místě vymezit pravidla našeho historického pokusu.

V následujících dílech se budeme pohybovat mezi skutečnými událostmi a hypotetickým vývojem. Základem budou dobové dokumenty, zejména materiály ÚV KSČ, zákony a parlamentní tisky, archivní zprávy Státní bezpečnosti, hospodářské studie a mezinárodněpolitické prameny. Z nich se pokusíme rekonstruovat, jaké možnosti tehdejší mocenské struktury měly a jakým omezením by musely čelit.

První změnu provedeme 17. listopadu 1989. Studentská demonstrace v našem alternativním Československu nevyústí v události, které skutečně vedly k pádu komunistického režimu. Bezpečnostní aparát sice zůstane připraven k zásahu, ale nevznikne bezprostřední společenská mobilizace srovnatelná se skutečnou sametovou revolucí.

Dosavadní vedení následně využije nespokojenosti veřejnosti jako důvodu k urychlení přestavby. Konzervativní funkcionáři budou postupně nahrazováni pragmatiky a do veřejného života se začnou vracet někteří představitelé reformního socialismu. Mocenský monopol KSČ bude oslabován, nikoliv však okamžitě odstraněn.

V roce 1990 se uskuteční původně připravovaný XVIII. sjezd KSČ. Ten v našem příběhu otevře cestu k určité podobě hospodářsky liberalizovaného socialismu, jehož politické instituce budou nadále vycházet z dosavadního státního uspořádání.

Odtud se však československé dějiny začnou dostávat do stále výraznějšího rozporu s okolním světem.

Budeme sledovat, jak by se takový stát vyrovnával s rozpadem RVHP, zánikem Varšavské smlouvy, rozpadem Sovětského svazu a ztrátou tradičních odbytišť. Zajímat nás bude také další vývoj Národní fronty, postupná emancipace jejích nekomunistických stran a rostoucí napětí mezi českou a slovenskou politickou reprezentací.

V jedné z možných variant nakonec hospodářská krize vyústí v národnostní konflikt a násilný rozpad federace. Jeho následkem se stanou autoritářské režimy, které na dlouhá léta zabrzdí demokratizaci i hospodářskou obnovu obou nástupnických států.

Považuji za nezbytné zdůraznit, že právě tato poslední část představuje záměrně katastrofický scénář. Dostupné historické prameny neprokazují, že by se Československo bez listopadové revoluce muselo propadnout do občanské války nebo následné diktatury. Existovaly také možnosti pokojného přechodu k pluralitní demokracii, postupné federalizace či dohodnutého rozdělení státu.

Naším cílem však není vypočítat jedinou správnou alternativní budoucnost. Chceme ukázat, jaké problémy by země musela řešit a jak vysoké náklady mohlo přinést jejich dlouhodobé odkládání.

Soudruzi, bez listopadu jste možná mohli vládnout déle. Ale čemu?

Vraťme se nyní k původní facebookové polemice.

Jestliže někdo tvrdí, že listopad 1989 představoval především majetkový převrat, má nepochybně právo svůj názor zastávat. Považuji však za podstatné připomenout, že dějiny nejsou účetní uzávěrkou, v níž porovnáváme pouze to, kdo před určitou událostí vlastnil podnik a kdo jej získal po ní.

Sametová revoluce odstranila politický monopol KSČ v okamžiku, kdy se rozpadal celý mezinárodní systém, o který se tento monopol opíral. Československo díky tomu mohlo začít hledat nové hospodářské vztahy, obnovovat demokratické instituce a rozhodovat o svém zahraničněpolitickém směřování dříve, než Sovětský svaz definitivně zanikl.

Zvolená cesta samozřejmě nebyla bezchybná. Obsahovala sporné privatizační postupy, hospodářské omyly, politické kompromisy a rozhodnutí, jejichž následky pociťujeme dodnes. Nic z toho však nedokazuje, že by pokračování komunistické vlády přineslo spravedlivější hospodářské poměry nebo zachovalo národní bohatství v lepším stavu.

Nabízí se dokonce poněkud nepříjemná úvaha. Kdyby KSČ skutečně přežila listopad 1989 a musela sama čelit rozpadu sovětského hospodářského prostoru, možná by se její reformní představitelé velmi rychle přestali těšit podpoře těch, kdo dnes vzpomínají na údajné jistoty socialismu.

Místo politického vyjednávání o privatizaci by mohli řešit zastavování průmyslových podniků, nedostatek zahraniční měny a rostoucí sociální nespokojenost. Místo sporů o složení nové demokratické vlády by zápasili o zachování státních institucí, jejichž legitimitu veřejnost postupně přestávala uznávat.

Velkou neznámou by zůstávala také slovenská otázka. Národnostní napětí, které se naplno projevilo po obnovení politické plurality, nevzniklo teprve v listopadu 1989. Jeho kořeny sahaly mnohem hlouběji. Pokračování centralizovaného socialistického systému by mohlo politické rozpory dočasně potlačit, sotva by však odstranilo jejich příčiny.

Právě proto považuji 17. listopad za mimořádně důležitý mezník bez ohledu na svůj monarchistický postoj k dnešní republice. Historický význam revoluce totiž nespočívá v tom, že by konečně vzniklo dokonalé státní zřízení. Spočívá především v obnovení možnosti svobodně hledat jeho podobu.

Ostatně i moderní monarchistické hnutí, které dnes může veřejně usilovat o obnovení českého království, získalo prostor k legální politické činnosti právě díky odstranění komunistického monopolu. Zatímco manifest Českých dětí z roku 1988 představoval opoziční prohlášení, založení Koruny České v listopadu 1990 již bylo možné v podmínkách politické plurality.

Nepotřebujeme proto prohlašovat republiku za ideální ani obhajovat každé rozhodnutí jejích polistopadových představitelů, abychom dokázali ocenit samotné odstranění diktatury.

Tím se dostáváme k podstatě celé historické polemiky.

Listopad 1989 nemusel být jedinou možnou cestou k odstranění komunistického režimu. Mohl však představovat jednu z nejméně bolestných příležitostí, jak se zbavit jeho mocenského monopolu dříve, než se zhroutily také hospodářské a mezinárodněpolitické základy jeho existence.

V následujícím díle proto ještě nebudeme vymýšlet žádné občanské války ani hospodářské katastrofy. Nejprve se podíváme na skutečné plány samotných komunistů. Prozkoumáme zákon o státním podniku, hospodářskou přestavbu, připravované ústavní změny a okolnosti svolání XVIII. sjezdu KSČ.

Pokusíme se zjistit, co soudruzi skutečně zamýšleli, jaké reformy mohli prosadit a zda mezi nimi existoval někdo schopný připravit Československo na svět bez Sovětského svazu.

Teprve potom necháme alternativní dějiny pokračovat.

Protože otázka nezní, zda by komunisté dokázali udržet vládu ještě několik měsíců nebo let. Otázka zní, jaký stát by jim po takovém vítězství vlastně zůstal.

Pokračování: Rok 1989 – Komunisté připravovali reformy, nikoliv vlastní pohřeb.

Autor: Martin Cikán

Použité zdroje

BÁRTA, Milan (2024). „Rok 1989 očima StB – zpráva o bezpečnostní situaci v ČSSR“. Ústav pro studium totalitních režimů, 15. dubna 2024. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/rok-1989-ocima-statni-bezpecnosti-zprava-o-bezpecnostni-situaci/ [cit. 18. 11. 2026].

ČESKÁ REPUBLIKA (2000). Zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu. Sbírka zákonů České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dostupné z: https://e-sbirka.gov.cz/eli/cz/sb/2000/245/2026-05-13 [cit. 18. 11. 2026].

FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČSSR (1988). Návrh zákona o státním podniku. Důvodová zpráva. Parlamentní tisk č. 64, část 4, volební období 1986–1990. Digitální knihovna Parlamentu České republiky. Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1986fs/tisky/t0064_04.htm [cit. 18. 11. 2026].

PAMĚŤ NÁRODA (b. r.). „Uzavření českých vysokých škol“. Paměť národa. Praha: Post Bellum. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/uzavreni-ceskych-vysokych-skol [cit. 18. 11. 2026].

SUK, Jiří (1997). Občanské fórum. Listopad–prosinec 1989. 1. díl: Události. Brno: Doplněk. Digitalizovaná chronologie událostí zpřístupněná Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR. Dostupné z: https://www.89.usd.cas.cz/cs/udalosti/126.html [cit. 18. 11. 2026].

ÚSTAV PRO SOUDOBÉ DĚJINY AV ČR (b. r.). „1988“. Demokratická revoluce 1989. Chronologie politických událostí. Dostupné z: https://www.89.usd.cas.cz/cs/1988.html [cit. 18. 11. 2026].

ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ (b. r.). „Přestavba – pokus o změnu“. Cesta k listopadu 1989. Praha: ÚSTR. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/cesta-k-listopadu-1989/prestavba-pokus-o-zmenu/ [cit. 18. 11. 2026].

ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ (b. r.). „Chronologie“. Listopad 1989. Praha: ÚSTR. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/listopad-1989/chronologie/ [cit. 18. 11. 2026].

VORÁČEK, Emil (2020). „Hledání a tápání vznikající levicové opozice v Československu koncem 80. let a její aktivity v listopadových dnech 1989. Pohled na reformní proud uvnitř komunistické strany“. Paginae historiae, roč. 28, č. 1, s. 179–187. Praha: Národní archiv. Dostupné z: https://www.nacr.cz/wp-content/uploads/2024/02/PH_28_1_2020_Voracek.pdf [cit. 18. 11. 2026].

PLACÁK, Petr a kol. (1988). Návrat krále: Úvodní manifest nezávislé iniciativy České děti. Praha, 28. května 1988. Digitalizovaný samizdatový dokument. Dostupné z: https://scriptum.cz/cs/periodika/manifest-ceskych-deti-navrat-krale [cit. 18. 11. 2026].

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz