Hlavní obsah

Soudruzi, buďte rádi za 17. listopad – Sjezd zachraňuje socialismus

Foto: Martin Cikán Generováno pomocí ChaGPT 5.6 Sol

Historické dokudrama alternativních dějin. XVIII. sjezd KSČ odsuzuje normalizaci a slibuje reformovaný socialismus. Dubček zaštiťuje změny, opozice se štěpí a Československo směřuje k volbám roku 1991.

Článek

Praha, leden 1990. Na Pražském hradě úřaduje Alexander Dubček, v čele federální vlády stojí Ladislav Adamec a komunistická strana se připravuje na XVIII. sjezd. Po pokojně ukončené demonstraci ze 17. listopadu 1989 se Československo vydalo cestou postupných reforem, které mají napravit hospodářské problémy i politické křivdy posledních dvaceti let. Dosavadní normalizační představitelé ztrácejí vliv a nová stranická garnitura slibuje návrat k myšlenkám pražského jara. Opozice dostává možnost veřejně vystupovat, ale rozhodující moc zůstává v rukou KSČ.

V zemi panuje zvláštní atmosféra. Lidé, kteří ještě před několika měsíci riskovali při účasti na demonstracích zatčení, nyní diskutují o politických změnách v novinách a na veřejných shromážděních. Rehabilitovaní umělci se vracejí na jeviště, do Československa začínají přijíždět západní hudebníci a státní instituce připravují další uvolnění cestování. Komunistické vedení přitom tvrdí, že právě tyto změny dokazují životaschopnost socialistického zřízení.

Největší politická událost se však teprve blíží. Na 10. května 1990 je svolán XVIII. sjezd Komunistické strany Československa. Má definitivně uzavřít období normalizace, schválit hospodářskou přestavbu a určit, jakou podobu bude mít socialismus v následujících letech.

Někteří soudruzi očekávají návrat ideálů roku 1968. Jiní chtějí především zachránit vlastní funkce. Většinu delegátů spojuje přesvědčení, že komunistická strana může přežít, pokud se dokáže dostatečně přesvědčivě distancovat od své minulosti.

Zbývá jediný problém. Za dvacet let normalizace nebylo v Československu mnoho významných komunistických funkcionářů, kteří by se na jejím fungování nějakým způsobem nepodíleli.

Československé jaro 1990: Svoboda pod dohledem

Prezident Alexander Dubček přijímá v lednu na Pražském hradě předsedu federální vlády Ladislava Adamce. Jejich pravidelné rozhovory se staly důležitou součástí nového politického uspořádání. Dubček představuje veřejnou autoritu reformního socialismu, zatímco Adamec disponuje skutečnou výkonnou mocí a podporou rozhodující části stranického aparátu. Oba muži se potřebují, ale ani jeden druhému zcela nedůvěřuje.

„Soudruhu předsedo, lidé chtějí vědět, kam až ty reformy povedou,“ upozorňuje prezident při jednom z jejich jednání. „Všichni mluví o přestavbě, ale málokdo dokáže vysvětlit, co bude znamenat pro obyčejného člověka.“

Adamec si prohlíží připravené materiály. „Především větší samostatnost podniků. Nemůžeme dál rozhodovat o každé výrobní zakázce z ministerstva. Podnik musí vědět, co vyrábí, komu to prodává a zda na tom vydělává.“

„To jsme chtěli už v osmašedesátém.“

„Já vím.“

„Jenže tehdy to skončilo tanky.“

„Dneska nám tanky nehrozí,“ odpovídá Adamec. „Gorbačov potřebuje, aby přestavba uspěla. Když ukážeme, že to funguje, bude z toho mít radost.“

Dubček se zamyslí. „Tanky možná nehrozí. Ale pořád tady máme lidi, kteří si myslí, že strana musí rozhodovat o všem.“

„Právě proto potřebujeme sjezd.“

„A co když sjezd rozhodne, že se nic podstatného nezmění?“

Adamec se pousměje. „Tak si budeme muset najít jiný sjezd.“

Prezident se jeho poznámce nezasměje. Dobře si pamatuje, jak snadno dokázali stranické usnesení proměnit v bezcenný kus papíru lidé, kteří měli pod kontrolou bezpečnostní aparát.

Vláda mezitím pokračuje v reformách. Jejich hospodářským základem zůstávají opatření připravovaná ještě před listopadem 1989. Zákon č. 88/1988 Sb., o státním podniku, již zavedl princip větší podnikové samostatnosti a hospodaření na vlastní účet. Reformní vedení nyní usiluje o odstranění dalších administrativních překážek, rozšíření družstevního podnikání, postupnou úpravu cen a omezení přímých zásahů ministerstev do každodenního řízení hospodářství.

Dosavadní centrální plánování však zůstává zachováno. Podniky sice získávají širší rozhodovací pravomoci, ale jejich hospodářská činnost stále vychází z celostátních plánů, cenových předpisů a smluvních vztahů s odběrateli v socialistických zemích. Přestavba proto přináší první viditelné změny, aniž by odstranila základní rozpory systému.

Ředitelé některých podniků vítají možnost samostatněji rozhodovat o výrobě a investicích. Jiní se obávají, že budou muset nést odpovědnost za hospodářské výsledky, které dosud dokázali vysvětlovat nesplněním dodávek nebo nevhodným rozhodnutím nadřízeného orgánu. V továrnách se začíná hovořit o skutečných nákladech výroby, produktivitě práce a konkurenceschopnosti výrobků.

Současně vznikají nové příležitosti pro družstevní podnikání. V některých městech se otevírají malé provozovny, opravny, restaurace a služby, které byly dosud omezeny administrativními předpisy. Státní televize vysílá reportáže o úspěšných družstvech a novináři přinášejí rozhovory s podnikavými lidmi, kteří chtějí využít možnosti socialistického hospodářství.

Vláda tento vývoj označuje za důkaz, že socialismus nemusí znamenat hospodářskou nehybnost. Soukromá iniciativa je připouštěna jako doplněk socialistického vlastnictví, nikoliv jako jeho náhrada. Většina velkých průmyslových podniků, bank a dopravních společností proto nadále zůstává ve státním vlastnictví.

Politické uvolnění postupuje podobně.

Do novin se vracejí témata, o nichž se dvacet let smělo psát pouze ve stranických dokumentech. Veřejně se diskutuje o srpnové okupaci roku 1968, politických čistkách, rehabilitaci jejich obětí a ekonomických neúspěších normalizace. Z televizních obrazovek postupně mizí nejméně oblíbení stranickí funkcionáři a jejich místo zaujímají politici, kteří se představují jako zastánci otevřenosti.

Vše má ovšem své hranice.

Redakce nadále dostávají pokyny, která témata je třeba zdůrazňovat a kterým formulacím se vyhnout. Kritika normalizace je vítána, pokud slouží k podpoře přestavby. Požadavek odstranění komunistické strany od moci je naproti tomu označován za nebezpečný extremismus, který by mohl ohrozit pokojný vývoj země.

Stejná hranice se začíná rýsovat také mezi jednotlivými opozičními skupinami.

Havel v Národní frontě: Rehabilitační sláva a Placákovo varování

Václav Havel se na počátku roku 1990 vrací do veřejného života v postavení, které ještě nedávno působilo téměř nepředstavitelně. Jeho divadelní hry se mohou znovu uvádět, noviny přinášejí rozhovory s někdejším disidentem a vláda připouští, že politické postihy vůči jeho osobě byly součástí nesprávné normalizační praxe.

Oficiální rehabilitace zdůrazňuje především Havlovo působení během pražského jara. Připomíná jeho účast na veřejných diskusích roku 1968, podporu občanské angažovanosti a kritiku tehdejšího mocenského monopolu. O jeho pozdější činnosti v Chartě 77 se hovoří opatrněji. Přestavbová propaganda potřebuje Havla představit jako člověka, jehož názory mohou obohatit reformovaný socialismus, nikoliv jako politika požadujícího odstranění komunistického režimu.

Havel si zpočátku tohoto rozlišení všímá. Připadá mu poněkud směšné, že se úředníci, kteří ještě nedávno hlídali zákaz jeho her, nyní předhánějí v uznání jejich společenského významu. Současně však nemůže popřít, že se jeho život během několika týdnů zásadně změnil. Už nemusí čekat, zda mu úřady dovolí vycestovat. Místo výslechů přicházejí pozvání na veřejné debaty, televizní rozhovory a slavnostní představení. Lidé, kteří jej dříve odmítali pozdravit, mu najednou podávají ruku. Před divadly se hovoří o jeho hrách a redaktoři žádají komentáře k politickému vývoji.

Pro člověka, který strávil dlouhá léta v prostředí zákazů, domovních prohlídek a policejního sledování, představuje takový obrat mimořádnou zkušenost. Havel si jej vysvětluje jako důkaz, že se režim skutečně mění. Neuvědomuje si však dostatečně, že stejnou změnu mohou vládní reformátoři využívat jako důkaz vlastní demokratičnosti, aniž by se vzdali rozhodující moci.

Když mu představitelé obrodného proudu Československé strany socialistické nabídnou členství a možnost podílet se na přípravě jejího nového programu, začne o nabídce vážně uvažovat.

Strana má historické kořeny v předúnorové Československé straně národně socialistické. Disponuje vlastní členskou základnou, poslanci, deníkem Svobodné slovo a vydavatelským zázemím Melantrichu. Její představitelé se nyní pokoušejí zbavit úlohy poslušného partnera KSČ a obnovit skutečnou politickou samostatnost.

Pro Havla představuje právě tato okolnost rozhodující výhodu. Nemusí budovat novou organizaci od začátku. Může vstoupit do existující strany a pokusit se změnit její program, personální složení i politické vystupování.

Jeho úvahy však nenacházejí pochopení u všech někdejších spolupracovníků.

Jednoho březnového odpoledne přichází za Havlem Petr Placák. Zakladatel opoziční iniciativy České děti patří k nejmladší generaci protikomunistického disentu. Na rozdíl od reformních komunistů nikdy nepovažoval návrat k roku 1968 za dostatečný politický cíl. Odmítá samotné základy komunistického režimu a ve svém monarchistickém manifestu z roku 1988 otevřeně prohlásil, že české království nadále trvá.

Havel jej přijímá v pracovně, jejíž stůl je zavalený dopisy, novinami a pozvánkami. Na polici stojí několik květin, které mu během posledních týdnů poslali obdivovatelé. Vedle psacího stroje leží pozvánka na televizní debatu a návrh programového prohlášení Československé strany socialistické.

Placák si dokumentu všimne téměř okamžitě.

„Tak je to pravda?“

Havel se podívá od papírů. „Co má být pravda?“

„Že chceš vstoupit k socialistům.“

„Petře, to není tak jednoduché.“

„Mně to připadá docela jednoduché. Čtyřicet let seděli s komunisty v Národní frontě, a teď jim budeš dělat demokratickou ozdobu.“

Havel si zapálí cigaretu. „Ta strana se mění. Mají noviny, poslance, organizace. Jsou tam lidé, kteří chtějí skutečnou demokracii. Nemůžeme přece všechny odmítat jenom proto, že se dřív podíleli na tom systému.“

„A proč ne?“

„Protože bychom se nikam nedostali.“

Placák si sedne naproti němu. „Víš, co mě na tom fascinuje? Oni ti dvacet let zakazovali hry, vyslýchali tě, zavírali tě, a teď tě pozvali do televize. Ty z toho máš takovou radost, že jim snad začínáš věřit.“

„To není fér.“

„Není?“

„Já přece vím, co jsou zač.“

„Tak proč jim pomáháš?“

Havel odloží cigaretu. „Protože si myslím, že se otevřela možnost něco změnit. Zákony, vztah strany a státu, postavení občanských iniciativ. Když zůstaneme jenom u prohlášení, tak ty změny neprosadíme.“

„Vždyť oni ti dovolili dělat právě to, co jim vyhovuje. Můžeš kritizovat Jakeše, můžeš mluvit o osmašedesátém, můžeš mít premiéru. Jenom nesmíš sáhnout na jejich moc.“

„Právě o tom s nimi chceme jednat.“

„A oni ti ji dobrovolně odevzdají?“

Havel chvíli mlčí.

„Nemusejí ji odevzdat najednou.“

Placák se hořce pousměje. „Takže jim ji budeme odebírat po troškách. Samozřejmě s jejich laskavým svolením.“

„Ty si myslíš, že by bylo lepší dostat zase deset tisíc lidí na Václavák a čekat, až někdo začne střílet?“

„Já si myslím, že by bylo lepší přestat hrát jejich hru.“

Havel zavrtí hlavou. „To je krásná věta, Petře, ale co navrhuješ konkrétně?“

„Svobodné volby. Bez vedoucí úlohy KSČ. Bez cenzury. Bez estébáků v kancelářích. To jsme přece chtěli celou dobu.“

„A myslíš, že se to dá udělat ze dne na den?“

„Nemyslím. Ale aspoň se můžeš přestat tvářit, že už se to stalo.“

Havel se opře do židle. Na okamžik je zřejmé, že ho Placákova poznámka zasáhla. Potom se však vrátí k obvyklému vysvětlování složitosti politické situace. Připomíná Dubčekovo prezidentství, připravovaný zákon o politických stranách, postupné rehabilitace a příslib nové ústavy. Považuje tyto změny za výsledky, na nichž je možné stavět.

Placák jej poslouchá se stále menší trpělivostí.

„Václave, vždyť ty už mluvíš jako oni.“

„To snad nemyslíš vážně.“

„Myslím. Podívej se na sebe. Ještě před rokem jsi chtěl, aby stát přestal rozhodovat, kdo smí veřejně mluvit. Teď nám vysvětluješ, jak velký pokrok je, že dovolili mluvit i tobě.“

„To je nesmysl.“

„Tak proč máš takovou radost z jejich uznání?“

Havel se zadívá na stůl. Na vrchu hromady dopisů leží pozvání na slavnostní večer, kde má převzít ocenění za přínos československé kultuře. Před několika měsíci by mu podobná listina připadala jako absurdní vtip. Nyní se jí věnuje s překvapivou vážností.

„Možná mám radost, že se konečně něco změnilo,“ odpoví tiše.

„To je v pořádku. Ale nenech si namluvit, že tě osvobodili lidé, kteří tě předtím zavřeli.“

Havel zvedne oči.

„Já si nic takového nenamlouvám.“

Placák vstane.

„Tak jim nedělej stafáž.“

Havel se pokouší rozhovor ještě zachránit.

„Petře, ty přece taky chceš založit monarchistickou stranu. Myslíš, že ti ji umožní někdo jiný než současná vláda?“

„Já nepotřebuju, aby mi komunisti schválili, že mám vlastní politický názor. Ten mám i bez nich.“

„Ale politická strana musí existovat podle zákona.“

„To jistě. Jenomže já kvůli tomu nemusím vstoupit do Národní fronty.“

Havel si povzdechne. „Ty jsi strašně tvrdohlavý.“

„Možná. Ale aspoň nemusím zjišťovat, jestli mi moje zásady právě schválil nějaký okresní tajemník.“

Placák odchází bez obvyklého smířlivého zakončení.

Havel zůstává chvíli sedět a dívá se na rozepsané programové prohlášení. Placákovy argumenty nepovažuje za zcela nesprávné. Jenže se mu zdají příliš neústupné pro svět, v němž se konečně otevřela možnost veřejně jednat. Má pocit, že se před ním objevila příležitost, kterou by bylo nezodpovědné odmítnout.

Nedokáže si přitom plně přiznat, jak silně jej ovlivňuje vlastní rehabilitace. Zájem médií, veřejné uznání a návrat do divadel v něm posilují přesvědčení, že komunistické vedení již překročilo rozhodující hranici a nebude se moci vrátit zpět.

Placák naproti tomu vidí stále tentýž stát, který pouze přestal používat některé nejviditelnější represivní prostředky.

Oba muži se v tuto chvíli rozcházejí především v odpovědi na jedinou otázku: je třeba využít omezené svobody k postupné reformě systému, nebo právě taková spolupráce umožní systému přežít?

Havel si vybírá první možnost.

Placák druhou.

Jirous se vrací z vězení: „Rehabilitace není svoboda“

Placák přitom není jediným člověkem, který Havlovu novou politickou orientaci odmítá.

Na počátku roku 1990 se na svobodu dostává Ivan Martin Jirous, známý jako Magor. Básník, výtvarný kritik a jedna z nejvýraznějších osobností českého undergroundu strávil v komunistických věznicích dohromady více než osm let. Poslední trest si odpykával za veřejné vystoupení proti politickým represím. Jeho propuštění se nyní stává jedním z kroků, jimiž se Dubčekovo prezidentství a Adamcova vláda snaží prokázat skutečnou změnu politických poměrů.

Státní sdělovací prostředky prezentují podobné případy jako důkaz humanistického charakteru socialistické přestavby. Propuštění političtí vězni mají být dokladem, že nový režim napravuje křivdy minulosti.

Jirous však o takovou úlohu nestojí.

Po návratu mezi přátele zjišťuje, že prostředí někdejšího disentu prochází změnami, kterým nerozumí a které jej znepokojují. Lidé, kteří před několika měsíci společně vystupovali proti režimu, se nyní přou o vstup do politických stran, členství v poradních komisích a účast na přípravě vládních zákonů. Někteří považují rehabilitace za vítězství, jiní se obávají, že komunisté pouze získávají čas.

Zpráva o Havlově plánovaném vstupu do Československé strany socialistické jej přiměje k osobní návštěvě.

„Václave, já slyšel nějakou strašnou pitomost.“

Havel se pousměje. „To je možné, Ivane. V poslední době o sobě slýchám ledacos.“

„Že chceš jít do Národní fronty.“

„Ano, uvažuji o tom.“

Jirous se zarazí.

„Ty si děláš legraci.“

„Nedělám.“

„Tak to je ještě horší.“

Havel se pokouší vysvětlit, že Československá strana socialistická prochází změnou a že její obrodný proud může přispět k demokratizaci státu.

Jirous však nemá náladu poslouchat výklad o postupných reformách.

„Já jsem teď vylezl z kriminálu, Václave. Oni mě pustili, protože si najednou vzpomněli, že jsem člověk. A ty mi budeš vysvětlovat, že bychom jim za to měli být vděční?“

„Nikdo přece neříká, že máme být vděční.“

„Ale chováte se tak.“

„Snažíme se využít situace.“

„Jaké situace? Že mě konečně nechali jít domů?“

„To je přece důležité.“

„Samozřejmě že je to důležité. Ale já tam vůbec neměl být!“

Havel zmlkne.

Jirous pokračuje, tentokrát tišeji.

„Víš, co mě na tom štve nejvíc? Že teď ze sebe budou dělat zachránce všichni ti soudruzi, kteří nám celou dobu ničili život. Nejdřív tě zavřou, potom tě pustí a ještě očekávají, že jim zatleskáš.“

„Já jim netleskám.“

„Ale chodíš s nimi jednat, necháš se fotografovat a vysvětluješ nám, jak se všechno krásně mění.“

Havel se zamračí.

„Ivane, já se snažím, aby už nikoho nezavírali.“

„Tak jim nejdřív seber možnost někoho zavírat.“

„To nemůžeme udělat ze dne na den.“

Jirous se hořce zasměje.

„Samozřejmě. Všechno chce svůj čas. To jsem poslouchal už v sedmdesátých letech. Pak přišla osmdesátá a já pořád seděl v kriminále.“

Havel se pokouší vrátit rozhovor do věcnější roviny.

„Připravuje se nový zákon o politických stranách. Můžeme se účastnit voleb, můžeme ovlivňovat zákony. To přece není málo.“

„A kdo rozhodne, co smíme říkat?“

„To se právě musí změnit.“

„Tak počkej, až se to změní, a potom mi vykládej, že jsme svobodní.“

Nastane dlouhé ticho.

Jirous si prohlíží místnost. Zastaví se pohledem u hromady novin s Havlovými rozhovory, pozvánek a květin. Neunikne mu, že člověk, jehož si váží za dlouholetý odpor proti režimu, nyní s neobvyklou ochotou přijímá pozornost institucí, které jej ještě nedávno pronásledovaly.

„Víš, Václave, já ti tu slávu přeju. Opravdu. Jenom bych byl radši, kdyby ti z ní nepřeskočilo.“

Havel se neubrání úsměvu.

„Děkuju ti za starost.“

„To není starost. To je varování.“

„Ty jsi vždycky všechno viděl příliš černě.“

„Možná. Ale z kriminálu se člověk na některé věci dívá docela jasně.“

Rozhovor končí bez dohody.

Jirous odchází přesvědčený, že část někdejšího disentu podléhá klamu, protože zaměňuje odstranění některých represí za odstranění jejich politických příčin. Havel naproti tomu považuje Jirousův postoj za pochopitelný důsledek dlouholetého pronásledování, které mu brání přijmout možnost postupných změn.

Právě zde se však projevuje Havlova slabina.

Lidé jako Placák nebo Jirous nepovažují komunistickou reformu za dostatečnou, protože se změnilo pouze chování režimu, nikoliv jeho základní mocenské postavení. Havel si naproti tomu začíná spojovat vlastní návrat do veřejného života s představou, že nastala nevratná demokratizace. Viditelné projevy uznání mu poskytují silnější důkaz změny než právní a mocenské skutečnosti, které nadále zůstávají v rukou KSČ.

Jeho rozhodnutí tak nevychází z vědomé zrady někdejších spolupracovníků. Je výsledkem naděje, kterou v něm probudila možnost konečně jednat bez neustálého policejního dohledu, a také poněkud naivního přesvědčení, že vstřícnost politických představitelů musí být známkou jejich skutečné proměny.

Při pohledu zvenčí však výsledek vypadá jinak.

Někdejší disident se připravuje vstoupit do jedné ze stran Národní fronty, zatímco část jeho přátel nadále odmítá uznat politické uspořádání, v němž komunisté určují hranice povolené opozice.

Charta 77 ztrácí jednotu, monarchisté zakládají vlastní hnutí

Rozpory mezi Havlem, Placákem a Jirousem nejsou pouze osobní záležitostí. Podobné diskuse probíhají v celém opozičním prostředí. Charta 77 nikdy nebyla jednotnou politickou stranou. Spojovala reformní komunisty, křesťany, liberály, konzervativce, představitele undergroundu i lidi bez vyhraněných politických názorů. Jejím společným základem byl požadavek dodržování lidských práv, nikoliv jednotná představa budoucího hospodářského nebo státního uspořádání.

Po pokojné změně politických poměrů se tento společný základ začíná oslabovat. Někteří signatáři považují rehabilitaci politických vězňů, uvolnění veřejné diskuse a návrat zakázaných umělců do veřejného života za naplnění podstatné části svých požadavků. Jiní nadále upozorňují, že skutečnou svobodu nelze spojovat s existencí stranického monopolu, cenzury a Státní bezpečnosti.

Část bývalých reformních komunistů přijímá nabídku spolupráce s Adamcovou vládou. Kulturní představitelé využívají nově získaných možností a vracejí se ke své tvorbě. Hospodářští odborníci vstupují do poradních komisí a některé opoziční osobnosti se rozhodují působit uvnitř stran Národní fronty.

Radikálnější odpůrci režimu však zůstávají mimo oficiální politické struktury.

Mezi nejvýraznější představitele tohoto proudu patří právě Petr Placák. Pokračuje v činnosti Českých dětí a v prosazování monarchistického programu, který otevřeně zpochybňuje republikánské i socialistické základy státu. Jeho okolí se nyní setkává s novými politickými možnostmi, ale také s paradoxem zákonem povolené opozice, jejíž veřejné vystupování stále podléhá kontrole.

Počátkem května přijímá Federální shromáždění zákon umožňující zakládání politických stran také mimo dosavadní Národní frontu. Nové subjekty se mohou registrovat, připravovat volební programy a účastnit se politického života. Jejich propagace však podléhá přísnějším pravidlům než činnost stran, které již mají své zastoupení ve státních institucích.

Státní sdělovací prostředky poskytují přednostní prostor organizacím podílejícím se na přestavbě. Nově vzniklé politické strany mohou vydávat vlastní tiskoviny a pořádat shromáždění, ale jejich vystoupení mohou být omezena, pokud podle příslušných orgánů zpochybňují socialistické zřízení nebo podporují národnostní nepřátelství.

Právě v tomto prostředí vzniká Koruna Česká, monarchistické hnutí navazující na předchozí činnost Českých dětí a jejich manifest z roku 1988. Jeho představitelé se hlásí k historické kontinuitě zemí Koruny české, obnově konstituční monarchie a parlamentnímu uspořádání, v němž by hlava státu stála mimo každodenní stranickou politiku.

Monarchisté dobře vědí, že se nemohou stát rozhodující politickou silou. Přesto považují možnost veřejně formulovat vlastní program za významný průlom.

Jejich existence však vyvolává nelibost v části stranického aparátu.

„Tak už máme i monarchisty,“ poznamená jeden z úředníků při projednávání registrací. „Ještě nám chybí nějaký císař.“

Jeho kolega se podívá do předložených dokumentů. „Hlavně aby nám kvůli němu nezačali zpochybňovat republiku.“

„To už zpochybňují.“

„Tak ať si ji zpochybňují ve svých novinách. Do televize je pouštět nemusíme.“

Vedle monarchistů vznikají další politická sdružení hledající inspiraci v předúnorových a prvorepublikových tradicích. Některá zdůrazňují Masarykův demokratický odkaz, jiná požadují obnovu důsledného českoslovakismu a silného jednotného státu. Objevují se také radikální nacionalistické skupiny, jejichž představitelé odmítají dosavadní federativní uspořádání.

Ještě výraznější politické napětí však vzniká na Slovensku.

Slovenská otázka začíná rozkládat reformní jednotu

V Bratislavě se postupně organizují národně orientované skupiny požadující rozsáhlejší pravomoci slovenských institucí. Obnovuje činnost Slovenská národní strana a její představitelé začínají otevřeně hovořit o slovenské státní suverenitě. Zpochybňují dosavadní rozdělení kompetencí mezi federální a republikové orgány a požadují, aby Slovenská národní rada získala rozhodující slovo ve věcech slovenského hospodářství, kultury a státní správy.

Dubčekovo prezidentství přitom na Slovensku vyvolává rozporuplné reakce. Část obyvatel v něm vidí úspěch slovenského politika, který se po dvaceti letech vrátil do nejvyšší státní funkce. Nacionalistické proudy však upozorňují, že slovenský prezident v Praze není totéž jako skutečná slovenská suverenita.

Při jednom z jednání s představiteli slovenské politické reprezentace se prezident pokouší napětí uklidnit.

„Federace musí být společným domovem obou národů,“ zdůrazňuje.

Jeden ze slovenských účastníků odpovídá: „Pán prezident, o spoločnom domove hovoríme už dvadsať rokov. Ale keď potrebujeme rozhodnúť o vlastnom hospodárstve, stále sa musíme pýtať v Prahe.“

Dubček připomíná, že příprava nové ústavy může otevřít otázku dalšího rozšíření republikových kompetencí.

„My už nechceme ďalšie prísľuby,“ přichází odpověď. „Chceme vedieť, kto bude rozhodovať.“

Právě tento spor se začne promítat také do příprav XVIII. sjezdu KSČ. Zatímco české reformní vedení považuje zachování federace za samozřejmý předpoklad hospodářské přestavby, část slovenských komunistů požaduje mnohem větší samostatnost republikových institucí.

Navenek jde zatím pouze o ústavní diskusi.

Uvnitř mocenského aparátu se však začíná projevovat rozpor, který bude v následujících letech stále nebezpečnější.

Zahradní slavnost před zahájením sjezdu

Praha, 9. května 1990.

V Divadle Na zábradlí se připravuje slavnostní premiéra nového nastudování Havlovy Zahradní slavnosti. Hra, poprvé uvedená již v roce 1963, se vrací na domácí jeviště v mimořádné politické situaci. Její autor už není zakazovaným dramatikem a policejně sledovaným disidentem. Stal se veřejně známým představitelem reformního proudu Československé strany socialistické a jeho dílo mohou diváci opět sledovat bez obav z politických následků.

V hledišti sedí novináři, divadelníci, někdejší disidenti i několik představitelů státních institucí. Přítomnost některých reformních komunistů budí zvláštní pozornost. Ještě před několika měsíci by se mnozí z nich podobnému představení raději vyhnuli. Nyní se chtějí ukázat jako příznivci kulturního uvolnění.

Havel přichází do divadla s viditelnou radostí. Slavnostní premiéra pro něj představuje osobní zadostiučinění, ale také další potvrzení přesvědčení, že se politické poměry zásadně změnily. Ještě nedávno nesměl veřejně vystupovat, nyní jeho divadelní hru sledují také politici, kteří jej dříve považovali za nepřítele socialistického zřízení.

Během přestávky k němu přistupuje Ladislav Adamec.

„Pane Havle, musím říct, že je to velmi aktuální hra.“

Havel se pousměje. „To jsem rád.“

„Skutečně. Ta kritika byrokratismu, kariérismu a prázdných frází. Přesně to potřebujeme překonat.“

„To jistě.“

„Vlastně jste už v šedesátých letech předjímal přestavbu.“

Havel se na okamžik odmlčí.

„Myslíte?“

„Samozřejmě. Vždyť o tom ta hra je. O lidech, kteří se přizpůsobují systému místo toho, aby jej měnili.“

„To je zajímavý výklad.“

Adamec se spokojeně usměje. „Vidíte. Nakonec jsme se přece jenom shodli.“

Havel se podívá přes jeho rameno na skupinu hostů, kteří právě diskutují o nadcházejícím sjezdu.

„Obávám se, že jsme se shodli trochu dřív, než jste si všiml, o čem ta hra skutečně pojednává.“

Adamec jeho poznámku nepochopí. Přesto přikývne a odchází pozdravit další hosty.

Havel chvíli sleduje jeho záda. Pak se podívá do hlediště, kde se mezi diváky objevují další známé tváře z politiky a kultury. Náhle si vybaví Placákova slova o demokratické stafáži. V jiné době by podobnou situaci považoval za dokonalý obraz absurdního divadla. Nyní se však utěšuje myšlenkou, že přítomnost komunistických funkcionářů na představení jeho hry přece jen znamená vítězství nad někdejší cenzurou.

Na jevišti mezitím Hugo Pludek předvádí schopnost přizpůsobovat vlastní názory momentálním mocenským poměrům. Diváci se smějí úředním frázím, bezobsažnému jazyku a kariérní obratnosti, s níž hlavní postava postupně ovládá prostředí zahajovačů a likvidátorů.

Někteří z přítomných politiků se smějí rovněž.

Jiní začínají chápat, že se dívají do poněkud nepříjemného zrcadla.

Po skončení představení následuje dlouhý potlesk. Havel vystupuje na jeviště, děkuje divákům a krátce připomíná, že svoboda umělecké tvorby nemůže být závislá na přízni momentálního politického vedení.

O několik kilometrů dál se zatím v Paláci kultury dokončují poslední přípravy XVIII. sjezdu KSČ.

Následujícího rána budou na řečnickou tribunu vystupovat lidé, jejichž politická kariéra by mohla posloužit jako námět pro další pokračování právě uvedené hry.

XVIII. sjezd KSČ: Soudruzi soudí vlastní minulost

Desátého května 1990 zaplňují Palác kultury v Praze delegáti XVIII. sjezdu Komunistické strany Československa. Nad jednacím sálem visí hesla připomínající přestavbu, socialistickou demokracii a odpovědnost strany za budoucnost republiky. Vedle tradičních rudých praporů se objevují československé státní symboly. Pořadatelé zdůrazňují, že se nejedná o další rutinní stranický sjezd, nýbrž o historický mezník, který má definitivně uzavřít období normalizace.

Za předsednickým stolem sedí představitelé nového vedení KSČ, členové vlády a pozvaní hosté. Prezident Alexander Dubček přichází do sálu za mohutného potlesku. Pro mnohé delegáty je jeho přítomnost důkazem, že se komunistická strana skutečně hodlá vrátit k reformní tradici pražského jara. Pro jiné představuje nepříjemnou připomínku vlastní normalizační minulosti.

Na čestných místech sedí také Miloš Jakeš, Miroslav Štěpán a další představitelé odcházející garnitury. Jejich účast byla dlouho předmětem zákulisních sporů. Část delegátů požadovala, aby na sjezd vůbec nebyli pozváni, reformní vedení však nakonec prosadilo jejich přítomnost. Dosavadní představitelé strany mají veřejně převzít politickou odpovědnost za normalizační období.

Jakeš působí unaveně. V posledních měsících ztratil rozhodující vliv a jeho někdejší spolupracovníci se od něj postupně distancovali. Nyní má před delegáty vystoupit s projevem, jehož obsah již několik dní připomínkují členové přípravné komise.

Vedle něj sedící Štěpán je viditelně rozladěný.

„Tohle bude pěkné divadlo,“ zamumlá.

Jakeš se na něj nepodívá. „Hlavně aby to neskončilo nějakým skandálem.“

„Skandálem? Oni nás tady chtějí předvést jako zločince.“

„Tak jim nedávejme důvod.“

Štěpán se ušklíbne. „To se snadno řekne.“

Když předsedající zahajuje jednání, v sále zavládne slavnostní ticho. Po úvodních procedurálních bodech přichází zpráva o činnosti strany za uplynulé období.

Na řečnickou tribunu vystupuje Miloš Jakeš.

Začíná opatrně. Připomíná hospodářské úspěchy socialistické výstavby, rozvoj průmyslu a sociální jistoty pracujících. Potom však přechází k sebekritice. Přiznává, že vedení KSČ nedokázalo včas reagovat na měnící se společenské podmínky, podcenilo význam veřejné diskuse a nevyužilo všechny možnosti hospodářské přestavby.

„Musíme otevřeně říci, soudružky a soudruzi, že v naší práci docházelo k vážným nedostatkům. Stranické orgány často nahrazovaly odpovědnost státních institucí, rozhodovaly administrativně a nedostatečně naslouchaly připomínkám pracujících.“

V sále se ozývá první potlesk.

Jakeš pokračuje. Připouští, že některá politická rozhodnutí normalizačního období poškodila důvěru veřejnosti v komunistickou stranu. Přestavba byla podle něj zahájena příliš pomalu a její realizace narážela na konzervativní postoje některých funkcionářů.

Tato formulace však vyvolá první otevřený nesouhlas.

Ze zadních řad zazní hlas: „Některých funkcionářů? A kdo byl generálním tajemníkem?“

Několik delegátů se zasměje. Předsedající vyzývá k zachování pořádku, ale napětí v sále již nelze přehlédnout.

Jakeš se pokouší pokračovat.

„Odpovědnost samozřejmě nesu také já. Nikdy jsem se jí nezříkal a nezříkám.“

Tentokrát se ozve hlasitější potlesk, v němž však lze jen obtížně rozlišit souhlas od ironie.

Jakeš dokončí projev a vrací se na své místo. Vypadá jako člověk, který právě prošel nepříjemnou zkouškou a doufá, že tím jeho veřejné ponížení skončilo.

Mýlí se.

Po něm vystupuje Miroslav Štěpán. Jeho projev je podstatně bojovnější. Připouští některé chyby pražské stranické organizace, ale současně upozorňuje, že stát musel v uplynulých letech čelit činnosti skupin usilujících o odstranění socialismu.

„Nemůžeme přece předstírat, že všechny demonstrace byly projevem oprávněné kritiky. Někteří jejich organizátoři otevřeně požadovali likvidaci socialistického zřízení.“

V sále se ozývá nesouhlasný šum.

„A vy jste jim k tomu pomáhali,“ vykřikne jeden z delegátů.

Štěpán se zarazí. „Prosím?“

„Svou politikou jste proti nám obrátili celou Prahu!“

Předsedající se pokouší obnovit pořádek, ale několik dalších delegátů začíná hlasitě protestovat.

Štěpán zvyšuje hlas. „Jsem ochoten uznat chyby, ale odmítám, aby se z bezpečnostních opatření dělaly politické zločiny!“

„Tak nám vysvětlete Národní třídu!“ ozve se z levé části sálu.

„Právě na Národní třídě nedošlo k násilí!“

„Protože vás neposlechli!“

Tato poznámka vyvolá bouřlivou reakci.

Štěpán zůstává stát u řečnického pultu. V posledních měsících se pokoušel přesvědčit část stranického aparátu, že zachování autority KSČ vyžaduje rozhodnější postup proti opozici. Nyní se ocitl před delegáty, kteří jeho politiku považují za jednu z hlavních příčin krize režimu.

„Já jsem postupoval v souladu se svým přesvědčením a v zájmu socialistického státu,“ prohlásí.

„Tak jste měl včas pochopit, že mu škodíte!“ zazní odpověď.

Štěpán odmítne pokračovat. Oznámí, že své stanovisko předloží písemně, a odchází od řečnického pultu. Část delegátů jej vypíská, jiní pouze mlčky sledují jeho návrat k předsednickému stolu.

Sebekritická část sjezdu se postupně mění v politický soud.

Další řečníci předkládají zprávy o normalizačních čistkách, hospodářských neúspěších a odpovědnosti bývalého vedení za ztrátu důvěry veřejnosti. Připomínají propuštěné odborníky, zničené kariéry i dlouholeté pronásledování lidí, kteří se odmítali podřídit normalizační politice.

Objevují se návrhy na vyloučení některých bývalých funkcionářů ze strany a přezkoumání jejich odpovědnosti za politické represe.

Atmosféra stále více připomíná veřejné zostuzení.

Jeden z delegátů přirovná odcházející garnituru k lidem, kteří přivedli komunistické hnutí na pokraj zániku. Další hovoří o politickém bankrotu normalizace a požaduje, aby bývalí představitelé KSČ okamžitě opustili jednací sál.

Předsedající se pokouší zachovat alespoň formální důstojnost zasedání.

Jakeš se však zvedá ze svého místa.

„Jestli je naše přítomnost překážkou dalšího jednání, nemáme důvod tady zůstávat.“

Štěpán vstává rovněž. „Tohle je politická fraška.“

„Možná,“ odpoví Jakeš tiše. „Ale už není naše.“

Oba muži spolu s několika dalšími představiteli odcházejícího vedení opouštějí sál. Za jejich zády se ozývá potlesk, pískot i hlasité výkřiky.

Televizní kamery zachycují odchod lidí, kteří ještě před několika měsíci patřili mezi nejmocnější představitele Československa.

Nové vedení KSČ získává okamžik, který může prezentovat jako definitivní rozchod s normalizací.

Pro některé delegáty jde o skutečné historické zadostiučinění.

Pro jiné pouze o výměnu politických obětních beránků.

Adamec a Dubček: Socialistická přestavba musí přežít své tvůrce

Po bouřlivém odchodu normalizačních funkcionářů přichází na řadu hlavní politická část sjezdu. Vystupují reformní komunisté, představitelé hospodářského aparátu a politici, kteří v posledních měsících získali rozhodující vliv na státní správu.

Ladislav Adamec předstupuje před delegáty jako muž, jehož politika pokojného listopadu přinesla straně nečekanou příležitost. Připomíná hospodářské problémy země, neúspěchy dosavadního řízení a nutnost vybudovat systém, v němž budou podniky odpovídat za své výsledky.

„Soudružky a soudruzi, musíme si především přiznat, že žádná strana, byť sebevíce přesvědčená o správnosti svých ideálů, nemůže dlouhodobě vládnout proti vůli vlastních občanů. Socialistické zřízení musí svou životaschopnost prokazovat výsledky, nikoliv pouze usneseními.“

Delegáti tleskají.

„Naši pracující nepotřebují další sliby. Potřebují fungující podniky, dostupné služby, kvalitní zboží a státní správu, která jim nebude komplikovat život. Přestavba proto nesmí zůstat záležitostí několika hospodářských komisí. Musí se stát skutečnou změnou celého systému.“

Předseda vlády pokračuje výčtem připravovaných opatření. Požaduje větší podnikatelskou samostatnost státních podniků, rozvoj družstevnictví, omezení administrativního plánování a postupné přizpůsobování cen skutečným výrobním nákladům. Zároveň zdůrazňuje zachování sociálních jistot a odmítá představu, že by hospodářská přestavba měla vést k rozsáhlé privatizaci státního majetku.

„Socialismus se nemusí bát hospodářské iniciativy. Musí se bát vlastní neefektivnosti.“

Tato věta vyvolává dlouhý potlesk.

Adamec se však neomezuje na hospodářství. Přechází k otázce vztahu mezi komunistickou stranou a státními institucemi. Připomíná, že právě přímé zásahy stranického aparátu do rozhodování vlády, podniků a národních výborů patřily k hlavním problémům normalizačního období.

„Jestli má vláda nést odpovědnost za hospodářskou politiku, musí mít také pravomoci o ní rozhodovat. Nemůžeme dál připustit, aby každý ministr čekal na souhlas příslušného tajemníka ústředního výboru.“

Někteří delegáti tleskají nadšeně, jiní zůstávají zaraženě sedět.

Právě zde totiž začíná skutečná mocenská změna.

Stranická nomenklatura, která po desetiletí rozhodovala o významných státních funkcích, se má postupně vzdát části bezprostřední kontroly nad státní správou. Politická rozhodnutí se mají více přesouvat do vlády, Federálního shromáždění a republikových institucí.

Pro pragmatické kariéristy osmdesátých let však nejde o nebezpečnou ztrátu moci. Mnozí z nich již zastávají významné státní a hospodářské funkce. Přestavba jim tak nabízí příležitost přenést vlastní vliv do institucí, jejichž význam bude v novém systému narůstat.

Po Adamcově projevu přichází k řečnickému pultu prezident Alexander Dubček.

Jeho vystoupení má mimořádný symbolický význam. V roce 1968 stál v čele pokusu reformovat československý socialismus. Nyní se před ním otevírá možnost navázat na přerušenou politickou tradici.

Dubček však hovoří podstatně opatrněji než předseda vlády.

Připomíná potřebu obnovit důvěru občanů ve státní instituce a zdůrazňuje, že žádný politický systém nemůže být dlouhodobě úspěšný bez skutečné účasti veřejnosti.

„Socialismus s lidskou tváří nemůže být pouhým heslem, k němuž se vrátíme při slavnostních příležitostech. Musí znamenat respektování lidské důstojnosti, občanských práv a skutečné odpovědnosti těch, kteří vykonávají veřejnou moc.“

Potlesk je mohutný.

Prezident pokračuje připomínkou roku 1968 a obětí normalizačních čistek. Zdůrazňuje, že rehabilitace nesmí být považována za pouhou administrativní opravu minulých rozhodnutí. Společnost podle něj potřebuje otevřenou diskusi a možnost vytvářet vlastní politické organizace.

Tím se jeho projev dostává do citlivější části.

„Jestliže máme přesvědčit občany, že se naše země skutečně mění, musíme připustit, že mohou existovat různé cesty k jejímu rozvoji. Nikdo nemůže mít pravdu pouze proto, že zastává určitou funkci nebo je členem určité strany.“

Část delegátů zůstává mlčet.

Dubček zdůrazňuje, že reformní socialismus se nemusí obávat politické diskuse a že komunistická strana může své vedoucí postavení obhajovat prostřednictvím veřejné podpory a konkrétních výsledků.

Právě tato formulace se následně stane předmětem dlouhých zákulisních jednání.

Komunisté připouštějí pluralitu, ale ponechávají si vedoucí úlohu

Největší spor XVIII. sjezdu se nevede o hodnocení normalizace. V tom již většina delegátů nalezla společnou řeč. Skutečný konflikt vzniká kolem budoucího postavení KSČ ve společnosti. Reformní komunisté požadují odstranění ústavně zaručeného mocenského monopolu. Pragmatické křídlo však upozorňuje, že úplné vzdání se vedoucí úlohy by mohlo vyvolat rozklad stranických organizací a otevřít cestu k odstranění socialismu.

V jedné ze sjezdových komisí se rozbíhá prudká diskuse.

„Nemůžeme přece veřejnosti slíbit politickou pluralitu a současně tvrdit, že o všem bude dál rozhodovat komunistická strana,“ upozorňuje představitel reformního proudu.

„Proč ne?“ odpovídá mladší stranický funkcionář. „Vedoucí úloha neznamená, že ostatní nesmějí mít vlastní názory.“

„Jenom nesmějí rozhodovat proti nám.“

„To jsem neřekl.“

„Ale přesně to znamená váš návrh.“

Do rozhovoru vstupuje další delegát. „Soudruzi, my tady nepotřebujeme filozofický seminář. Potřebujeme ústavní řešení, které umožní volby a přitom zachová socialistický charakter státu.“

„Tak ať o tom rozhodnou voliči.“

„A co když rozhodnou jinak?“

Na tuto otázku nikdo okamžitě neodpoví.

Právě ona totiž vystihuje hlavní rozpor celého reformního programu. Komunistická strana se chce otevřít politické soutěži, ale její představitelé nejsou ochotni připustit možnost, že by tuto soutěž mohli prohrát a ztratit rozhodující mocenské postavení.

Po několika dnech jednání se prosazuje kompromisní řešení. Sjezd schvaluje program socialistického pluralismu, který připouští existenci politických stran mimo Národní frontu a jejich účast v nadcházejících volbách. Současně však potvrzuje zvláštní historickou úlohu KSČ při budování a ochraně socialistického zřízení. Vedoucí postavení strany má být nově spojeno s povinností usilovat o veřejnou podporu, spolupracovat s ostatními politickými organizacemi a respektovat zákonem stanovené formy politické soutěže.

V návrhu nové ústavy se proto objevuje formulace, podle níž se Komunistická strana Československa podílí na politickém vedení socialistického státu jako jeho historicky určující síla, avšak vykonává tuto úlohu prostřednictvím demokraticky ustavených institucí a za respektování politické plurality.

Právníci upozorňují, že jde o ustanovení značně nejednoznačné. Umožňuje totiž dva rozdílné výklady. Reformisté v něm spatřují možnost postupně odstranit faktický monopol KSČ, zatímco konzervativnější funkcionáři jej chápou jako potvrzení jejího trvalého zvláštního postavení.

Pro většinu delegátů však představuje přijatelný kompromis. Nikdo nemusí veřejně přiznat porážku. KSČ se může prezentovat jako strana, která dobrovolně otevřela politický systém, aniž by se vzdala vlastní historické odpovědnosti za socialismus.

Slovenský spor narušuje slavnostní jednotu

Zatímco česká část sjezdového vedení slaví dosažený kompromis, mezi slovenskými delegáty narůstá nespokojenost.

Představitelé některých slovenských krajských organizací upozorňují, že hospodářská přestavba nesmí vést k dalšímu posilování federálních ministerstev na úkor republikových institucí. Požadují větší samostatnost slovenské hospodářské politiky, vlastní rozhodování o investicích a rozšíření pravomocí Slovenské národní rady.

V jedné z komisí se o slovo hlásí delegát z Bratislavy.

„Súdružky a súdruhovia, celý čas tu hovoríme o demokratizácii. Ale keď príde reč na slovenské kompetencie, zrazu sa dozvieme, že potrebujeme jednotné hospodárske riadenie. To potom nie je federalizácia, ale centralizmus v novom kabáte.“

Předsedající jej upozorňuje, že návrh hospodářského programu vychází z potřeby zachovat společný československý trh.

„Spoločný trh predsa neznamená, že sa o všetkom musí rozhodovať v Prahe,“ odpovídá delegát. „Slovenská socialistická republika nie je krajským národným výborom.“

V sále zazní nesouhlasný šum.

Jeden z českých delegátů se hlásí o slovo. „Soudruzi, jestli budeme rozdělovat hospodářské kompetence podle národnosti, rozbijeme celou přestavbu. Podniky v Ostravě, Bratislavě nebo Košicích přece nemohou fungovat jako oddělené ekonomiky.“

Slovenský řečník reaguje ostřeji, než předsedající očekává.

„Práve o tom hovoríme. Keď potrebujete slovenské podniky, tak sme jeden štát. Keď chceme rozhodovať o vlastných záležitostiach, tak nám vysvetľujete, že to nie je možné.“

Diskuse postupně přerůstá v otevřený spor o samotnou podobu československé federace.

Prezident Dubček se snaží napětí zmírnit. Připomíná, že federativní uspořádání vzniklo v roce 1968 jako jeden z významných výsledků reformního období a že jeho další rozvoj musí vycházet ze vzájemného respektu obou národů.

Jeho vystoupení však slovenské nacionalisty neuspokojuje.

Pro část slovenských delegátů již nestačí příslib dalších kompetencí. Požadují výslovné uznání slovenské státní suverenity, právo republikových orgánů samostatně rozhodovat o hospodářských otázkách a zásadní úpravu vztahu k federálním institucím.

Sjezd nakonec přijímá obecné usnesení o prohloubení federativního uspořádání a přípravě nového rozdělení kompetencí. Konkrétní řešení však odkládá na jednání ústavních orgánů.

Navenek se tím podaří zachovat jednotu KSČ.

Ve skutečnosti se však právě na XVIII. sjezdu poprvé naplno ukazuje, že reformovaný socialismus nedokáže slovenskou otázku vyřešit pouhým návratem k programu roku 1968.

Nová garnitura, nová pětiletka a stará moc

Závěrečné dny sjezdu patří volbě nového vedení a schválení hospodářského programu.

Do rozhodujících funkcí se dostávají především představitelé mladší stranické generace, kteří svou kariéru budovali během osmdesátých let. Mezi nejvýraznější osobnosti patří Vasil Mohorita, jehož politická dráha je spojena se Socialistickým svazem mládeže a později s vysokými funkcemi ve stranickém aparátu.

Mohorita se stává symbolem nové nomenklatury. Je dostatečně mladý, aby nemusel nést osobní odpovědnost za většinu normalizačních represí, ale současně má dost zkušeností s fungováním KSČ, aby dokázal udržet její organizační struktury pohromadě.

Při jednání s Adamcem zdůrazňuje, že reforma strany musí být spojena s obnovením její veřejné autority.

„Nemůžeme dál vypadat jako organizace, která se neustále omlouvá za vlastní existenci.“

Adamec přikývne. „Omlouvat se nemusíte. Ale musíte konečně něco udělat.“

„Právě proto potřebujeme jasný program.“

„Programů jsme měli za posledních dvacet let dost.“

Mohorita se pousměje. „Tak tentokrát musíme nějaký splnit.“

Nové vedení předkládá sjezdu návrh deváté pětiletky pro období 1991–1995. Jejím hlavním cílem má být urychlené dokončení hospodářské přestavby, zvýšení produktivity práce a modernizace průmyslu.

Program počítá s rozšířením hospodářské samostatnosti podniků, postupným omezením závazných ukazatelů centrálního plánu, větším využíváním smluvních vztahů a rozvojem družstevního i individuálního podnikání. Součástí má být také reforma velkoobchodních cen, zvýšení odpovědnosti podnikových vedení za hospodářské výsledky a širší spolupráce se zahraničními partnery.

Hospodářští odborníci upozorňují, že dosavadní systém cen a dotací neumožňuje objektivně hodnotit skutečnou efektivnost výroby. Mnohé podniky vykazují plánované hospodářské výsledky, ale jejich výrobky jsou technologicky zastaralé, energeticky náročné a obtížně prodejné mimo tradiční socialistická odbytiště.

Přestavba proto počítá s postupným omezováním neefektivní výroby a přesunem investic do perspektivnějších odvětví.

Právě tato část programu vyvolává mezi některými delegáty obavy.

„A co bude s lidmi v podnicích, které přestanou vyrábět?“ ptá se zástupce severomoravského průmyslu.

Hospodářský odborník odpovídá, že vláda připravuje programy rekvalifikace a nové pracovní příležitosti.

„Takže připouštíte nezaměstnanost?“

„Připouštíme, že některé podniky nebude možné udržovat při životě pouze prostřednictvím dotací.“

Delegát se zamračí. „Tohle nám naši členové neodpustí.“

Adamec, který rozhovor poslouchá, vstoupí do diskuse.

„Když budeme dál vyrábět zboží, které nikdo nechce, nakonec nebudeme mít peníze ani na ty dotace. Musíme si vybrat, jestli chceme zachovat podniky, nebo jejich názvy.“

Výrok vyvolá rozpačitý potlesk.

Sjezd však nakonec hospodářský program schvaluje výraznou většinou.

Nové vedení KSČ může oznámit, že strana má po dvaceti letech normalizace jasnou představu o budoucnosti. Přestavba se stává oficiální státní politikou a vláda získává podporu pro další hospodářská opatření.

V závěrečném usnesení delegáti vyjadřují přesvědčení, že Československo může vytvořit moderní socialistickou společnost spojující hospodářskou efektivnost, sociální jistoty a politický pluralismus.

Když předsedající sjezd ukončuje, Palác kultury zaplňuje potlesk.

Soudruzi právě odsoudili normalizaci, zvolili nové vedení a schválili program, který má zachránit socialismus.

Zda však odsoudili také vlastní mocenské návyky, zůstává otevřenou otázkou.

Kulturní léto: Kubišová na Letné a západní hudba v socialistickém Československu

Léto 1990 přináší další proměnu veřejného života.

V Praze se uskutečňuje rozsáhlý koncert Marty Kubišové na Letenské pláni. Zpěvačka, která po dvacet let nesměla veřejně vystupovat, se vrací před publikum tvořené tisíci lidí, pro něž se její hlas stal symbolem odporu proti normalizaci. Koncert má mimořádný společenský význam. Je připomínkou politických represí, ale také oslavou skutečnosti, že se poměry začínají měnit. Vláda jeho konání povoluje a státní sdělovací prostředky jej prezentují jako součást kulturního uvolnění.

Kubišová však při svém vystoupení odmítá být pouhou představitelkou oficiální přestavbové propagandy.

„Jsem ráda, že mohu znovu zpívat,“ říká publiku. „Ale přála bych si, aby jednou nikdo nemusel čekat dvacet let, než mu stát dovolí dělat vlastní práci.“

Následuje dlouhý potlesk.

V prvních řadách stojí lidé, kteří ještě před několika měsíci přicházeli na demonstrace s požadavkem úplné politické změny. Nyní někteří z nich považují kulturní uvolnění za důkaz, že se režim skutečně reformuje. Jiní upozorňují, že možnost uspořádat koncert není totéž jako svoboda rozhodovat o vládě.

Na podobné rozpory však v letní atmosféře upozorňuje stále méně lidí.

Do Československa začínají přijíždět také zahraniční hudební skupiny. Po několika letech omezených kontaktů se západní hudební scénou získávají koncertní pořadatelé možnost uzavírat smlouvy s významnými zahraničními interprety.

Největší událostí se stává srpnové vystoupení britské skupiny Rolling Stones na Strahovském stadionu.

Povolovací řízení není zcela bez problémů. Část kulturních funkcionářů upozorňuje na nevhodné ideové působení západní populární hudby a na obtížně kontrolovatelný průběh podobně rozsáhlých koncertů. Přestavbové vedení však považuje akci za vítaný důkaz otevřenosti Československa.

Jeden z ministerských úředníků při jednání s pořadateli poznamená: „Samozřejmě očekáváme, že se koncert obejde bez protisocialistických provokací.“

Pořadatel se na něj podívá. „To jsou Rolling Stones. Ne stranická schůze.“

„Právě proto potřebujeme záruky.“

Nakonec se koncert uskuteční.

Na Strahov přicházejí desetitisíce návštěvníků. Pro mnohé představuje vystoupení slavné britské skupiny první bezprostřední setkání se světem, který dosud znali především z rozhlasových stanic a pašovaných gramofonových desek.

Komunistické vedení může tvrdit, že kulturní otevřenost přestala být výhradní výsadou kapitalistických zemí.

V Československu se nyní mohou hrát západní rockové koncerty, uvádět Havlovy divadelní hry a veřejně diskutovat o politických chybách normalizace.

Stále však není možné svobodně rozhodnout, zda má komunistická strana pokračovat ve vládě.

Tento rozpor se postupně stává hlavním tématem předvolebního roku.

Předvolební rok 1991: Svobodná kandidatura, nerovná soutěž

Po skončení XVIII. sjezdu začíná v Československu příprava řádných parlamentních voleb. Poslední se konaly 23. a 24. května 1986 a původní pětileté volební období má skončit na jaře následujícího roku.

Pro reformované vedení KSČ jde o zásadní politickou zkoušku.

Ještě před několika měsíci byly volby především formálním potvrzením kandidátů Národní fronty. Nový volební zákon nyní připouští účast širšího okruhu politických stran a možnost skutečné soutěže mezi jednotlivými kandidátkami. Komunistická strana se však odmítá vzdát výhod, které získala během předchozích desetiletí.

Strany Národní fronty mají nadále rozsáhlé organizační zázemí, přístup do státních sdělovacích prostředků a zkušenosti s vedením volebních kampaní. Jejich představitelé zastávají významné funkce ve státní správě, podnicích i společenských organizacích.

Nově registrované opoziční subjekty se naproti tomu potýkají s nedostatkem financí, administrativními překážkami a omezeným přístupem do médií.

Jejich programová prohlášení musejí procházet kontrolou příslušných orgánů. Kandidáti mohou kritizovat vládu, ale nesmějí veřejně vyzývat k odstranění socialistického zřízení nebo k násilnému převzetí moci. Výklad těchto omezení přitom zůstává v rukou institucí, jejichž vedení je personálně spojeno s KSČ.

V praxi tak vzniká systém, který umožňuje kandidovat téměř každému, ale skutečnou šanci na vítězství poskytuje především dosavadním mocenským strukturám.

Václav Havel se rozhoduje kandidovat za Československou stranu socialistickou. Jeho účast vyvolává rozporuplné reakce. Pro některé voliče představuje důkaz, že se Národní fronta skutečně mění. Jiní považují Havlův vstup do jedné z jejích stran za potvrzení, že část bývalého disentu přijala pravidla politické hry určované komunistickým vedením.

Samotný Havel se v kampani pokouší prosazovat důslednější politickou pluralitu a úplné odstranění zvláštního ústavního postavení KSČ. Jeho postavení však není jednoduché. Strana, do níž vstoupil, již začíná připravovat povolební spolupráci s reformovanými komunisty. Vedení proto nemá zájem na příliš ostrých vystoupeních proti vládě.

Při jednom z jednání volebního štábu Havel upozorňuje na problematické podmínky volební soutěže.

„Nemůžeme přece říkat, že jsou volby svobodné, když jedni mají každý večer půl hodiny v televizi a druzí smějí vystoupit jenom tehdy, když jim to někdo schválí.“

Jeden ze stranických funkcionářů odpovídá, že právě účast ve vládní koalici může umožnit další změny.

„Takže máme nejdřív vyhrát podle pravidel, která nám určí komunisté, a potom je přesvědčit, aby nám dovolili změnit ta pravidla?“

„Václave, politika je umění možného.“

Havel se pousměje. „To začínám slýchat podezřele často.“

Tentokrát mu však tato odpověď nepřipadá tak přesvědčivá jako před několika měsíci. Při pohledu na přípravu volební kampaně postupně zjišťuje, že stranické vedení věnuje mnohem větší pozornost budoucím ministerským funkcím než odstranění nerovností mezi kandidujícími subjekty.

Když mu jeden z funkcionářů vysvětluje, že příliš důsledný požadavek na úplnou politickou pluralitu by mohl ohrozit připravované koaliční rozhovory, Havel si vybaví Placákovo varování.

Navenek se však ještě nedokáže od dosavadního rozhodnutí odvrátit. Do strany vstoupil veřejně, obhajoval její reformní program a osobně přesvědčoval někdejší spolupracovníky, že právě tato cesta může přinést skutečnou demokracii. Přiznat omyl by nyní znamenalo zpochybnit vlastní úsudek i politické postavení, které si během posledního roku vybudoval.

Pokračuje proto v kampani.

Koruna Česká se mezitím pokouší prosadit monarchistickou otázku do veřejné diskuse, ale její představitelé narážejí na omezený přístup do státních médií. Vydávají vlastní tiskoviny, pořádají veřejné debaty a připomínají historické tradice českého státu. Volební úspěch však zůstává nejistý.

Placák při jednom z veřejných vystoupení upozorňuje, že samotná existence nových politických stran ještě nedokazuje skutečnou demokracii.

„Komunisté nám velkoryse dovolili kandidovat,“ prohlašuje. „Jenže předem rozhodli, kdy můžeme mluvit, co smíme říkat a komu dají prostor v televizi. To není politická soutěž. To je soutěž pořádaná podnikem, který už předem zná vítěze.“

Výrok se šíří především prostřednictvím nezávislých tiskovin a menších opozičních shromáždění. Státní média jej většinou ignorují.

Českoslovakisticky orientovaná sdružení požadují zachování silné federace a varují před slovenským separatismem. Na Slovensku naproti tomu získávají stále větší podporu politické skupiny usilující o rozšíření republikových pravomocí.

Slovenská národní strana buduje svou kampaň na požadavku skutečné státní suverenity Slovenska. Její představitelé upozorňují, že dosavadní federace neumožňuje Slovákům samostatně rozhodovat o vlastní budoucnosti a že ani reformované vedení KSČ nedokázalo tento problém vyřešit.

Prezident Dubček se pokouší vystupovat jako prostředník mezi oběma republikami, ale jeho autorita již není dostatečná k tomu, aby potlačila rostoucí nacionalistické nálady.

KSČ naproti tomu vede kampaň pod hesly dokončení přestavby, sociálních jistot a pokojného pokračování reforem. Zdůrazňuje, že právě její vedení zabránilo v listopadu 1989 krvavému střetu, otevřelo prostor politické diskusi a umožnilo návrat Alexandra Dubčeka do veřejného života.

Ladislav Adamec vystupuje jako garant stability.

Na veřejných shromážděních varuje před rychlou privatizací a hospodářským rozvratem, který by podle jeho názoru mohl následovat po odstranění socialistického plánování.

„My nabízíme změnu bez chaosu,“ prohlašuje. „Naši odpůrci nám zatím nedokázali vysvětlit, jak chtějí zachovat pracovní místa, sociální jistoty a fungující průmysl, pokud ze dne na den odstraní dosavadní hospodářský systém.“

Argument nachází podporu zejména mezi staršími voliči, zaměstnanci velkých průmyslových podniků a lidmi, kteří se obávají nejistoty spojené s rychlou hospodářskou transformací.

Volební kampaň tak postupně získává podobu souboje mezi příslibem postupných reforem a požadavkem skutečné politické změny.

Volby 1991: KSČ vítězí, nacionalisté vstupují do parlamentu

Na jaře roku 1991 přicházejí českoslovenští občané k volebním urnám za podstatně odlišných podmínek než o pět let dříve. Mohou vybírat mezi několika politickými stranami a kandidátními listinami. Ve volební kampani zaznívají rozdílné názory na hospodářství, ústavní uspořádání i zahraniční politiku.

Přesto však nejde o plně rovnoprávnou soutěž.

Komunistická strana a její spojenci z Národní fronty disponují nesrovnatelně větším organizačním zázemím, přístupem do sdělovacích prostředků a možností ovlivňovat veřejnou diskusi. Nové politické subjekty se sice mohou účastnit voleb, ale jejich kampaň zůstává omezována administrativními překážkami a cenzurními zásahy.

Výsledky potvrzují sílu dosavadních mocenských struktur.

KSČ se stává nejsilnější politickou stranou a společně s Československou stranou socialistickou, Československou stranou lidovou a dalšími spojenci z Národní fronty získává pohodlnou parlamentní většinu.

Ladislav Adamec dostává pověření sestavit novou federální vládu.

Koaliční jednání probíhají bez větších obtíží. Strany Národní fronty se shodují na pokračování hospodářské přestavby, zachování sociálních jistot a postupném rozšiřování politické plurality. Spornou otázkou zůstává především rozsah dalších ústavních změn.

Václav Havel získává poslanecký mandát za Československou stranu socialistickou. V novém Federálním shromáždění se stává jedním z nejvýraznějších zastánců důslednější demokratizace. Jeho postavení je však obtížné. Formálně patří k vládnímu táboru, ale v některých zásadních otázkách pokračuje v kritice zvláštního postavení KSČ.

Adamec jeho vystoupení většinou toleruje.

„Ať si Havel říká, co chce,“ poznamená při jednom z koaličních jednání. „Dokud je ve vládní straně, je to lepší, než kdyby stál na náměstí a svolával proti nám demonstrace.“

Výrok vyvolá pobavené úsměvy.

Samotný Havel by se jim ovšem nesmál.

Postupně začíná chápat, že jeho účast v Československé straně socialistické pomohla režimu získat důvěryhodnost, kterou by bez spolupráce s někdejší opozicí získával mnohem obtížněji. Zároveň však nemůže přehlédnout, že se některé občanské svobody skutečně rozšířily a že návrat k nejtvrdším normalizačním praktikám se v současnosti zdá nepravděpodobný.

Tato rozpolcenost jej provází i při prvních jednáních nového parlamentu.

Placák naproti tomu neskrývá zklamání nad výsledky voleb. Považuje je za potvrzení, že pravidla politické soutěže byla nastavena tak, aby zachovala dosavadní mocenské uspořádání. Hlavní rozdíl oproti minulosti spatřuje v tom, že komunisté nyní mohou své vítězství prezentovat jako demokratický mandát.

Významnější komplikace však přichází ze Slovenska.

Slovenská národní strana a další nacionalisticky orientované skupiny získávají parlamentní zastoupení. Jejich poslanci okamžitě začínají požadovat rozsáhlejší republikové pravomoci, ústavní uznání slovenské státní suverenity a nové vymezení vztahu mezi českou a slovenskou částí federace.

V prvních povolebních jednáních se ukazuje, že tyto požadavky nepůjde jednoduše obejít.

Zatímco české vládní strany zdůrazňují potřebu zachovat společný hospodářský prostor, slovenská nacionalistická opozice upozorňuje, že federace nesmí být pouhým prostředkem k pokračování centralizovaného řízení.

Při jednom z prvních zasedání nového parlamentu se rozhoří ostrá diskuse.

„Slovenský národ má právo rozhodovať o vlastnom osude,“ prohlašuje představitel nacionalistické opozice. „Nemôžeme donekonečna čakať, kým nám niekto v Prahe dovolí spravovať vlastnú republiku.“

Z vládních lavic zaznívá nesouhlas.

„Nikdo Slovákům jejich práva neupírá,“ odpovídá jeden z českých poslanců. „Ale společný stát nemůže fungovat, když si každý začne rozhodovat o všem sám.“

„Tak nám povedzte, na čo máme vlastnú vládu.“

„Aby spravovala věci, které jí příslušejí.“

„A kto určí, ktoré to sú?“

V jednacím sále zavládne napětí.

Předsedající vyzývá poslance k věcnosti, ale skutečný problém zůstává nevyřešený. Reformní komunisté i jejich koaliční partneři považují zachování federace za základní předpoklad hospodářské stability. Slovenská opozice naproti tomu stále výrazněji spojuje národní suverenitu s právem rozhodovat o hospodářské a politické budoucnosti republiky.

Prezident Dubček se pokouší obě strany uklidnit.

Vláda však dává přednost pokračování hospodářské přestavby a ústavní otázky odkládá na pozdější jednání.

Navenek se tak podaří zachovat politickou stabilitu.

Vnitřní rozpory federace však postupně narůstají.

Soudruzi vyhráli volby. Teď už nemají na koho svádět vlastní neúspěchy

Léto roku 1991 přináší reformovanému Československu zdánlivě příznivé vyhlídky. KSČ úspěšně prošla XVIII. sjezdem, obnovila své vedení, schválila hospodářskou přestavbu a získala potvrzení vlastní politické legitimity ve volbách. Ladislav Adamec stojí v čele stabilní koaliční vlády a prezident Alexander Dubček nadále symbolizuje návrat reformního socialismu.

Veřejnost si postupně zvyká na širší možnosti cestování, podnikání a kulturního života. Západní hudba již není zakázaným symbolem nepřátelského světa, opoziční představitelé mohou vystupovat v novinách a část někdejších disidentů získává vliv na státní instituce.

Komunistická strana může tvrdit, že uskutečnila historickou změnu bez revolučního násilí a hospodářského rozvratu.

Jenže právě v tomto okamžiku začínají být patrné limity celého experimentu.

Hospodářská přestavba přináší nové možnosti, ale nedokáže odstranit strukturální problémy československého průmyslu. Podniky jsou stále závislé na tradičních odběratelích v socialistických zemích a na dodávkách surovin ze Sovětského svazu. Jejich výrobky často neodpovídají požadavkům západních trhů a rozsáhlá modernizace by vyžadovala investice, které stát není schopen zajistit.

Také politické uvolnění zůstává neúplné.

Opoziční strany sice získaly možnost kandidovat, ale nerovné volební podmínky zůstaly zachovány. Státní bezpečnost nebyla odstraněna a část původních normalizačních struktur se pouze přizpůsobila novému politickému prostředí.

Nejvážnější problém však vzniká mimo československé hranice.

Sovětský svaz se dostává do stále hlubší hospodářské a politické krize. Národnostní konflikty, separatistická hnutí a neúspěchy Gorbačovovy přestavby oslabují samotnou existenci státu, na němž československá ekonomika nadále závisí.

Adamec o těchto problémech ví. Jeho vláda však doufá, že Sovětský svaz dokáže překonat současné obtíže a zachovat alespoň základní hospodářské vztahy. V jednom z jednání hospodářské rady vlády upozorňuje odborník na rostoucí problémy se sovětskými dodávkami.

„Soudruhu předsedo, jestli se tam rozpadne dosavadní obchodní systém, budeme mít vážné problémy.“

Adamec se na něj podívá. „Sovětský svaz se nerozpadne.“

„To nikdo neví.“

„Gorbačov přece připravuje novou svazovou smlouvu.“

„A co když ji republiky odmítnou?“

Premiér chvíli mlčí.

„Pak budeme muset jednat s nimi.“

„S každou zvlášť?“

„Pokud to bude nutné.“

Odborník zavře složku s připravenými materiály.

„To už ale bude úplně jiná ekonomika.“

Adamec nepovažuje podobné úvahy za bezprostřední problém. Ještě před několika měsíci dokázala jeho vláda překonat vážnou politickou krizi a nyní získala parlamentní většinu. Věří, že stejně dokáže zvládnout také obtíže zahraničního obchodu.

Komunistická strana slaví volební vítězství.

V srpnu 1991 však přicházejí zprávy o pokusu o státní převrat v Moskvě. Konzervativní sovětští funkcionáři se pokoušejí odstranit Michaila Gorbačova a zastavit rozpad dosavadního mocenského uspořádání. Československé vedení sleduje vývoj s rostoucí nervozitou. Kdyby pučisté uspěli, mohlo by se reformované Československo ocitnout v konfliktu s novou sovětskou mocí. Pokud neuspějí, hrozí další oslabení samotného Sovětského svazu.

Adamec proto vydává opatrné prohlášení zdůrazňující potřebu zachovat stabilitu a respektovat suverenitu sovětských republik. Prezident Dubček vystupuje rozhodněji. Varuje před návratem autoritářských metod a vyjadřuje podporu pokračování demokratizačních procesů. Pokus o převrat nakonec selhává. Místo návratu k tvrdému sovětskému režimu však přichází ještě rychlejší rozklad dosavadního státu. Československo se tak na konci léta ocitá v pozoruhodné situaci.

Jeho komunistická strana právě prokázala schopnost přežít politickou krizi, reformovat vlastní vedení a zvítězit ve volbách. Sovětská komunistická strana naproti tomu ztrácí rozhodující moc a samotný Sovětský svaz směřuje k zániku. Soudruzi z Prahy dosáhli toho, co se jejich moskevským kolegům nepodařilo.

Zachránili vlastní režim.

Jenže během několika následujících měsíců zjistí, že tím nezachránili svět, v němž jejich režim dokázal hospodářsky fungovat.

XVIII. sjezd KSČ tak skutečně splnil svůj historický úkol. Zachránil socialismus před revolucí. Nedokázal jej však zachránit před skutečností, že Sovětský svaz přestává existovat.

Pokračování: Sovětské jistoty mizí.

Použité zdroje

ČESKOSLOVENSKÁ SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA (1988). Zákon č. 88/1988 Sb., o státním podniku. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1988-88

ČESKOSLOVENSKÁ SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA (1986). Usnesení předsednictva Federálního shromáždění č. 10/1986 Sb. o vyhlášení voleb do Federálního shromáždění. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1986-10

ČESKOSLOVENSKÁ FEDERATIVNÍ REPUBLIKA (1990). Zákon č. 15/1990 Sb., o politických stranách. Historický podklad fiktivní alternativní právní úpravy. Dostupné z: https://e-sbirka.gov.cz/sb/1990/15/1990-01-23?odkazId=211291743&predmetneDatum=2002-12-31

ČESKOSLOVENSKÉ DOKUMENTAČNÍ STŘEDISKO (1989). O přípravě nové ústavy a vedoucí úloze KSČ. Připomínky Charty 77 k návrhu zásad nové československé ústavy, 10. července 1989. Dostupné z: https://csds.cz/cs/g6/4125-DS.html

DRNEK, Jan (bez data). Kronika Koruny České: Monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska, 1988–2022. Kronika Koruny České, zejména část věnovaná letům 1988–1991.

FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČSSR (1989). Návrh ústavního zákona k přípravě nové Ústavy ČSSR. Parlamentní tisk č. 185. Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1986fs/tisky/t0185_00.htm

KORUNA ČESKÁ (bez data). Historie monarchistického hnutí. Dostupné z: https://korunaceska.cz/o-nas/strana/koruna-ceska/

ČESKOSLOVENSKÁ STRANA NÁRODNĚ SOCIÁLNÍ (bez data). Historie ČSNS. Dostupné z: https://csns.cz/o-nas/historie

KNIHOVNA VÁCLAVA HAVLA (bez data). Václav Havel – Divadlo. Chronologie dramatické tvorby včetně premiéry Zahradní slavnosti 3. prosince 1963. Dostupné z: https://www.vaclavhavel.cz/cs/vaclav-havel/divadlo

PAMĚŤ NÁRODA (bez data). Petr Placák (*1964). Životopisné svědectví o činnosti Českých dětí, protikomunistickém odporu a monarchistickém manifestu z roku 1988. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/placak-petr-1964

KNIHOVNA VÁCLAVA HAVLA (bez data). Petr Placák. Projekt Tváře vzdoru. Svědectví o generačním a politickém vymezování Českých dětí vůči části starší opozice. Dostupné z: https://tvare-vzdoru.vaclavhavel.cz/cs/profil/98/petr-placak

PAMĚŤ NÁRODA (bez data). Ivan Jirous (1944–2011). Životopisné svědectví o undergroundu, politických represích, věznění a propuštění 25. listopadu 1989. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/jirous-ivan-1944

ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ (bez data). Opozice. Činnost Českých dětí a dalších nezávislých iniciativ v předlistopadovém Československu. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/cesta-k-listopadu-1989/opozice/

TOTALITA.CZ (bez data). Komunistická strana Československa (KSČ). Historický přehled vývoje a příprav XVIII. sjezdu. Dostupné z: https://www.totalita.cz/vysvetlivky/s_ksc_09.php

ÚSTAV PRO SOUDOBÉ DĚJINY AV ČR (2009). Demokratická revoluce 1989. Chronologie roku 1989 a dokumentace politického vývoje. Dostupné z: https://www.89.usd.cas.cz/cs/1989.html

SLOVENSKÁ NÁRODNÁ STRANA (bez data). História Slovenskej národnej strany. Dostupné z: https://www.sns.sk/historia

ČESKÁ TELEVIZE (1990). Marta Kubišová 1990. Archivní záznam návratového koncertu v pražské Lucerně. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/136526-marta-kubisova-1990/

ČESKÝ ROZHLAS (2016). Rolling Stones: kapela, která milovala Havla, zahrála zadarmo a opravila Pražský hrad. Historie skutečného koncertu 18. srpna 1990. Dostupné z: https://radiozurnal.rozhlas.cz/rolling-stones-kapela-ktera-milovala-havla-zahrala-zadarmo-a-opravila-prazsky-6233715

Poznámka k žánru: Článek je alternativněhistorickým dokudramatem. Doložené jsou skutečné reformní záměry předlistopadové KSČ, historické kořeny Československé strany socialistické, činnost Charty 77, Českých dětí, Petra Placáka a Ivana Martina Jirouse. Jejich vzájemné rozhovory, Havlův vstup do Československé strany socialistické, jeho osobní motivace a vnitřní pochybnosti jsou autorskou fikcí. V reálných dějinách byl Jirous propuštěn 25. listopadu 1989, nikoliv na počátku roku 1990. Fiktivní jsou rovněž popsaný XVIII. sjezd KSČ, výsledky voleb roku 1991 a další politický vývoj. Přímá řeč skutečných osob nepředstavuje autentické citace.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz