Článek
Kapitalismus ani socialismus nelze reformovat a dát jim lidskou tvář. Oba systémy kontroluje jen malá skupina lidí, kteří se probojovali do stranických funkcí nebo nahromadili dost peněz. Oba systémy jsou nastaveny tak, aby zabránily změně. Většinou jde o osoby morálně nebo psychicky narušené, také o narcisy, psychopaty či sadisty. Do čela se probojovali proto, že této činnosti věnovali celé své životní úsilí, všechny síly a všechen čas, že nikdy nedělali nic jiného. Uzavírají se do vlastních elitářských bublin, v nichž ztrácejí kontakt s realitou a mohou si zde nalhávat, že jsou něčím víc než ostatní lidé, protože oni dokázali vyhrát v závodě o moc a vliv. Jde jim o pocit nadřazenosti. Ani je nenapadne, že ostatní lidé mohou být mnohem schopnější a inteligentnější, ale věnují se v životě jiným cílům, službě něčemu ušlechtilému nebo radostem. Pro elitářské deprivanty jiný smysl života než zápas a závod o vrcholnou moc neexistuje a skrze toto darwinistické prizma posuzují ostatní lidi i svět. Kdo nedělá to, co oni, je prostě neschopný, je předurčený být nevolníkem či otrokem, výjimečně privilegovaným sluhou vyvolených. Ze samotné skutečnosti, že se dokázali probojovat na mocenský vrchol, tito lidé usuzují, že jsou výjimeční, nadřazení ostatním a že tím dostávají právo o nich rozhodovat. Protože si svou nadřazenost musí často dokazovat, uchylují se k určitým druhům mučení či trápení celých skupin, národů i mas. Jiným stačí jako důkaz božské vyvolenosti jen rafinovaná manipulace, co nejtotálnější kontrola jednání či myšlení lidí. Všechny cesty zde vedou nakonec k nesvobodě, bezprávnosti a represi.
Řešení nespočívá v politickém systému. Každý systém je použitelný k tyranii a každý se může ocitnout v rukou takových lidí. V kapitalismu i socialismu se vždy velmi rychle vytvoří tyto polobožské elitářské skupiny bažící ovládat svět a dokazovat si, kam až mohou zajít. Liší se jen nástroji ovládání, které používají. Oběma, i některým dalším politickým systémům, chybí všelidský rozměr a morální imperativ. Preferují ateismus a sekularismus, protože právě v něm není jasně oddělena sféra božského a lidského. Teolog by řekl, že dominantním motivem těchto osob a skupin je dědičný Adamův hřích, tedy právě nezvladatelná a často nevědomá touha popřít Boha a nahradit ho sebou samým.
Lidstvo se lapilo do pasti, v níž cyklicky vymýšlí systémy, jak si poradit a uspořádat záležitosti moci a správy bez Boha. A právě systémy jsou zrádné – mají tendenci stát nad člověkem a s oblibou jich využívají zlí nebo necitelní lidé. Jediným východiskem je navázat na evropskou a západní civilizaci kdesi v průběhu baroka, před příchodem rozumářů a osvícenců. Vrátit do hry hierarchii absolutních morálních hodnot odvozených od zjeveného Desatera Božích přikázání. Hierarchii a měřítko, o kterém se nehlasuje a nepochybuje. Z toho pak odvodit správu a zákonodárství. Zběsilý závod a rvačku o moc nahradit pokornou vírou v to, že pouze služba něčemu vyššímu a vznešenějšímu může dát lidskému životu smysl a vnitřní mír, společnosti stabilitu a klid. Prohlásit jakoukoliv moc, která není nutná ke službě jednotlivce, za nezákonnou. Svůj život směnit za něco vyššího a lepšího.
Dokonce i zastupitelská demokracie je neudržitelná bez nevolitelné instituce, která střeží pravidla a mantinely politické soutěže. Jakékoliv hlasování, volby, spravedlnost, zákonodárství a další demokratické atributy se dají koupit nebo ohnout nátlakem. Ve věku médií lze prostřednictvím peněz manipulovat názory většiny společnosti a tak získat – vlastně si koupit – reálnou moc. Bez úcty k zjevené pravdě se všeho zmocní rafinovaná lež a podvod, které řeč i hodnoty relativizují, zmarní úsilí a důvěru miliónů lidí, udělají z nich cyniky a na vše rezignující nihilisty. Instituce, která by mohla střežit demokracii, není představitelná bez jasného spojení s nejvyšší autoritou zjevených přikázání a Boha samého, podle čehož jedině může být posuzována.
Ani ti nejinteligentnější a nejnadanější lidé nikdy sami nevytvoří smysluplný politický systém a svět dobrý k žití. Takový svět nevytvoří ani jakékoliv množství jakkoliv organizovaných lidí, neboť všichni jsme nedokonalí a cokoliv sami vymyslíme nebo děláme, již obsahuje chybu, která vše nakonec obrátí proti nám.
Vše se nám vyjasní a vše (i historie) začne dávat smysl v okamžiku, kdy si uvědomíme, že charakter tohoto světa je právě takový, aby nám neumožnil poradit si sami bez Boha, bez modlitby, bez pokorné prosby o pomoc, bez citlivosti a vnímavosti k tomu, jak jsme vedeni skrze dějiny do naprosto otevřené budoucnosti, v níž je možné vše, včetně zázraků.
Když vytěsníme ze světa zázrak, propadneme peklu slepé náhody.
Vše se nám vyjasní v okamžiku, kdy si uvědomíme, že jakékoliv bohatství, jakákoliv dosažená moc a pozice, vítězství, jakákoliv proslulost a veřejná známost, jakýkoliv úspěch a uznání nemají žádný smysl bez lásky. Vedou jen k momentálnímu uspokojení, které okamžitě vyvolá další a ještě větší prázdnotu a hlad. A milován může být i chudý a bezvýznamný člověk. Nejde jen o to být milován, ale uchovat si schopnost milovat a uplatňovat lásku, aniž bych z toho něco měl, aniž by se mi to vyplácelo v rovině něco za něco. Láska je vždy zisková, i když v tomto světě se může jevit jako ztrátová. Co není děláno z lásky, je jen marnost a zmar. Propadne to nicotě. Myslíte si, že Rockefeller nebo Hitler či Stalin byli šťastnější a žili spokojenější a smysluplnější život než já?
Ve skutečnosti existují v životě jen dvě cesty: blíž k Bohu, nebo dál od něj. Vše, co jsme kdy považovali za nadějnou cestičku někam, se nakonec zredukuje do jedné z těchto dvou cest.
Pokud skutečně usilujeme o dobrý svět a dobrou správu svých věcí, nemáme jinou možnost než přestat soupeřit a začít prostě mít rádi svět a lidi v něm. Bůh je trpělivý a vše podstatné už nám sdělil. Bude nekonečně dlouho sledovat, jak se zde navzájem (osvobozeni od něj) zabíjíme, mučíme a týráme, jak selháváme a zoufáme si bez naděje. Bude tím trpět. Bude pomáhat jednotlivcům, kteří ho o to požádají. Bude čekat, až nám to dojde. To je cesta teokracie.
Proč myslíte, že za mesiánskými koncepty novověku a naší doby stojí tolik vzdělaných lidí, kteří to myslí dobře, ale vždy to dopadne špatně? Protože odmítli skutečného Mesiáše, bloudí a vyplňují to vakuum mesiánskými koncepty a systémy. Jednou jsou to peníze, jindy všechny formy nepřirozeného rovnostářství. Nikdy v tom není pokorné odmítnutí moci, umenšení se a spokojenost se službou, k níž jsem byl stvořen a vybaven.
Služby jednotlivců se mají sčítat do služby tomu, co jednotlivce převyšuje, a nakonec do jedné velké služby Bohu, případně panovníkovi z Boží vůle, který má Boha na zemi reprezentovat. Jen to sjednocuje. Ovšem i všechny služby, které nakonec nesměřují k Bohu, jsou destruktivní. Viděli jsme, co s Němci udělala idea služby národu a kmeni. Viděli jsme, co s mnoha zeměmi a národy udělala služba ideji rovnosti a budování ráje na zemi vlastními schopnostmi a prostředky. Všechny druhy falešné služby rozpoznáme snadno, protože jsou provázeny snahou o nějakou očistu od všeho a všech, kteří nesdílejí ideu. Všechny služebné ideje se mění v ideologii. I idea služby Bohu se může změnit v odpornou lidskou ideologii, když nevychází z pokorného srdce jednotlivce.
Všechny systémy na bázi moci jsou špatné, chybné a vedou do pekel, pokud nevedou k dobrovolné bezmoci.
Všechny systémy na bázi služby jsou špatné, chybné a vedou k zbožštění adresáta služby, pokud není adresátem sám Bůh.
Jediné, co není chybné, je služba z lásky – a tu není možné přeměnit v systém.
Autor: Jan Drnek
