První republiku založili politici s mentalitou SPD

Někdy se za několika zdánlivě nevinnými slovy skrývá víc, než by jeden čekal. Někdy dokonce celé dějiny jednoho státu, jeho zakladatelské mýty a několik poněkud nepříjemných otázek.

Tak tomu bylo i na počátku tohoto článku, kdy můj kamarád Tomáš Sýkora při jedné z našich debat prohodil: „Občas mám dojem, že náš absurdistán museli zakládat lidi na úrovni naší SPD. Ač tedy alespoň vzdělaní.“

Byl to jistě bonmot, pronesený s patřičnou dávkou ironie. Jenže některé bonmoty mají tu nepříjemnou vlastnost, že člověka přimějí otevřít knihy, do nichž by jinak nenahlédl. A právě tehdy se začnou dít zajímavé věci.

Představme si totiž současného politika, který začne hovořit o národní suverenitě, odmítne další předávání pravomocí nadnárodním institucím, dovolá se práva národa rozhodovat o vlastním osudu a nakonec prohlásí, že o zákonech této země mají rozhodovat především její občané. V dnešním politickém slovníku pro něj máme hned několik pohotových označení. Populista. Nacionalista. SPD. Krajní pravice.

Ostatně politický program SPD pro sněmovní volby v roce 2025 stavěl právě na požadavku suverénního státu, ochraně národní identity a návratu rozhodovacích pravomocí do rukou českých občanů. Starší stranický program používal ještě údernější heslo: „Nechceme být provincií EU.“ Hnutí dlouhodobě prosazuje závazné referendum a prvky přímé demokracie, včetně možnosti občanů přímo ovlivňovat zákonodárství. Ještě v únoru 2026 požadovalo co nejrychlejší přijetí zákona o závazném referendu (SPD, 2025; SPD, 2026).

Potud nic překvapivého. Jenže pak člověk otevře zakládací dokumenty Československa a zjistí, že slovník národní suverenity, odporu vůči nadnárodnímu mocenskému uspořádání a práva lidu podílet se na výkonu státní moci nebyl cizí ani mužům, jimž jsme přivykli říkat otcové zakladatelé.

Právě podobnými principy totiž ospravedlňovali svůj postup v roce 1918.

Znamená to snad, že zakladatelé Československa byli jakousi předčasnou obdobou dnešní SPD? Tak jednoduché to samozřejmě není. Znamená to však, že hranice mezi vznešeným demokratickým ideálem a zavrženíhodným populismem může být v našem historickém povědomí podstatně méně pevná, než si rádi připouštíme.

A právě proto stojí za to podívat se na počátky Československa ještě jednou. Tentokrát bez slavnostních fanfár a s poněkud nepohodlnou otázkou: Jak bychom asi hodnotili politické požadavky jeho zakladatelů, kdyby s nimi přišli dnes?

Název jednoho z programových bodů SPD by se s trochou úpravy dal vložit přímo do československého revolučního roku 1918. Washingtonská deklarace z 18. října 1918 vycházela z velmi jednoduchého principu: žádný národ nemá být nucen žít pod svrchovaností, kterou neuznává. Masaryk, Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš současně odmítli habsburskou federalizaci a autonomii jako nedostatečné řešení. Požadovali vlastní stát, vlastní politickou moc a vlastní rozhodování (Masaryk, Štefánik a Beneš, 1918).

Přeložme si to do současného politického jazyka a odstraňme z textu jména i historické kulisy. Národ má právo rozhodovat o sobě. Nadnárodní celek nemá právo držet národ uvnitř proti jeho vůli. Autonomie nestačí. O zásadních otázkách mají rozhodovat vlastní politické instituce. Národní svrchovanost stojí nad zachováním širšího politického celku.

Kdyby podobný odstavec dnes zazněl na předvolebním mítinku, málokdo by v něm hledal Masaryka. Historická situace Rakouska-Uherska a dnešní Evropské unie je samozřejmě odlišná. To ale nemění strukturu argumentu. Republikáni roku 1918 postavili legitimitu svého převratu na tvrzení, že národní sebeurčení má přednost před kontinuitou nadnárodního státního útvaru. Současní suverenisté pracují se stejným základním instinktem: legitimita politické moci vychází primárně z národního politického společenství.

Karel Kramář byl v tomto ohledu ještě čitelnější než Masaryk. První československý premiér později otevřeně hájil koncepci Československa jako národního státu československého národa. Úřad vlády jej charakterizuje jako vůdčího představitele pravicového liberálně-nacionalistického tábora. Kramář před válkou hledal místo českého národa uvnitř monarchie, za války se však podílel na protirakouském odboji a nakonec stanul v čele vlády nového národního státu (Úřad vlády ČR, 2019).

Těžko hledat lepší ilustraci proměny, kterou rok 1918 přinesl. Člověk, jenž ještě před válkou usiloval o posílení českých pozic v monarchii, nakonec vedl republiku založenou na odmítnutí nadnárodní říše.

Slogan se změnil. Princip nikoli: o národu se nemá rozhodovat bez národa.

Tady začíná být historie poněkud zábavnější. Washingtonská deklarace neslibovala pouze republiku a všeobecné volební právo. Výslovně stanovila, že parlamentní vláda bude uznávat principy iniciativy a referenda (Masaryk, Štefánik a Beneš, 1918). To už není vzdálená ideová podobnost. Přímá demokracie patřila přímo do výkladní skříně vznikajícího Československa.

Masaryka navíc zaujal švýcarský model přímé demokracie a spolkového uspořádání. Česká diplomacie se ke švýcarskému vzoru vracela i na pařížské mírové konferenci. Beneš tehdy deklaroval záměr budovat režim národnostních práv podle švýcarských zásad. Masaryk o švýcarské inspiraci uvažoval dlouhodobě, byť nakonec převážilo centralizovanější uspořádání (Broklová, 1994). Oficiální materiály českého ministerstva zahraničí rovněž připomínají, že Masaryka švýcarská přímá demokracie i federalismus silně zaujaly a původně je zvažoval jako vzor pro Československo.

Výsledek?

Z velkého slibu přímé demokracie zůstal v ústavě z roku 1920 velmi úzký § 46. Referendum mohlo nastoupit pouze tehdy, když parlament zamítl vládní návrh zákona a vláda se jednomyslně rozhodla předložit jej lidu. Ústavodárci současně čekali na zvláštní prováděcí zákon. Ten nikdy nebyl schválen, takže se obecné referendum za první republiky nekonalo. Dobová parlamentní debata přitom ukazuje, že širší pojetí bylo na stole. V únoru 1920 zazníval požadavek přímého hlasování o důležitých zákonech i lidové zákonodárné iniciativy. Poslanci měli být v této koncepci pouze zmocněnci suverénního lidu. Výsledkem však byl omezený institut referenda. Zakladatelé republiky tedy občanům přímou demokracii slíbili, ústava ji symbolicky připustila a politický systém ji potom prakticky odložil do vitríny.

Ještě pozoruhodnější je druhá část příběhu.

Revoluce roku 1918 změnila hlavu státu, mezinárodní orientaci, volební systém i ústavní konstrukci. V každodenním právním a správním provozu však žádné velké vymazání starého světa nenastalo.

První československý zákon, zákon č. 11/1918 Sb., to říká bez obalu. Dosavadní zemské a říšské zákony zůstaly prozatím v platnosti. Stávající úřady pokračovaly v činnosti podle dosavadních zákonů a nařízení. Smyslem bylo zabránit chaosu a zajistit plynulý přechod od monarchie k novému státu. Právní věda proto zákonu dodnes říká recepční norma (Československý národní výbor, 1918; Kuklík, 2018).

To byl samozřejmě rozumný a prakticky nevyhnutelný postup. Jen poněkud kazí školní obrázek, podle něhož 28. října skončil jeden svět a druhý den začal úplně nový. Český četník se 29. října neprobudil s novým služebním řádem. Soudce nedostal přes noc nový právní systém. Obecní úřady, okresní správa ani většina každodenních pravidel veřejného života nebyly vymazány. Rakouský právní a administrativní aparát dostal nového pána, nové symboly a postupně byl přestavován.

Z tohoto hlediska byla první republika mnohem více dědicem pozdního Rakouska, než si její vlastní zakladatelský mýtus rád připouštěl. Revoluční změna státní svrchovanosti se spojila s pozoruhodnou kontinuitou práva, úřednictva a veřejné správy. Republika slíbila Švýcarsko. Pro každodenní chod státu si nechala Předlitavský model zastupitelské demokracie.

Ani samotné převzetí moci neproběhlo tak romanticky, jak později působilo na školních obrazech.

Politické složení Národního výboru se odvíjelo od výsledků posledních voleb do vídeňské Říšské rady z roku 1911. V revoluční situaci to bylo zcela pochopitelné: někdo musel převzít moc, udržet správu, zajistit zásobování a zabránit zhroucení veřejného pořádku.

Právní stránka věci je přesto osvěžujícím způsobem prostá.

Dne 28. října se Národní výbor zákonem č. 11/1918 Sb. označil za „vykonavatele státní svrchovanosti“. Neexistovala nad ním žádná rakouská norma, která by mu tuto svrchovanost předala. Nebyla k dispozici volební legitimace z nějakých čerstvých československých voleb. Nebylo referendum o vystoupení z monarchie a nebylo referendum o republice. Nová moc prostě prohlásila, že přebírá kontrolu nad zeměmi Koruny České, horními Uhra a Pokarspatskou Rusí.

Podle práva státu, proti němuž byla revoluce vedena, byla situace ještě jednodušší. § 58 rakouského trestního zákona z roku 1852 zahrnoval pod pojem velezrady jednání směřující k odtržení části státního území od státního svazku. Kategorie byla formulována velmi široce a dopadala i na přípravné a podpůrné jednání (Veselý, s. a.).

Nejde o pozdější monarchistickou nadávku. Rakouské soudy podle tohoto práva skutečně postupovaly. Karel Kramář byl v roce 1916 za velezradu odsouzen k smrti. Alois Rašín rovněž. Oba zachránila až změna poměrů a amnestie Blahoslaveného císaře Karla.

Rašín pak o dva roky později sepsal první zákon nového státu. Je obtížné vymyslet lepší učebnicový příklad toho, že vítězná revoluce mění slovník práva. V roce 1916 je činnost směřující k rozbití monarchie velezradou. V říjnu 1918 je tatáž politická snaha základem státní legitimity. V listopadu už nový stát sám určuje, co je zákonné.

Z pohledu rakousko-uherského právního řádu provedli odbojáři to, co platné právo kvalifikovalo jako útok proti celistvosti státu. Z pohledu nového československého řádu se stali zakladateli vlasti. Vítěz napsal nový trestní zákoník a tím byl právní problém z velké části vyřešen. Monarchistický zpravodaj se k této diskontinuitě opakovaně vracel při stoletém výročí roku 1918 a připomínal mimo jiné improvizovaný charakter převzetí moci 28. října i fakt, že nový stát zároveň okamžitě převzal značnou část starého správního aparátu.

Ještě podivuhodnější než právní kontinuita je otázka, kdo vlastně onen nový stát založil. Ústava z roku 1920 začínala sebevědomě: „My, národ československý…“ Problém spočíval v tom, že československý národ bylo nejprve nutné politicky vyrobit.

Jednotný československý národ byl politickou doktrínou, která spojila Čechy a Slováky do jediného státotvorného celku. Odborná literatura proto čechoslovakismus popisuje jako ideologii i politický program, který měl legitimovat spojení českých zemí a Slovenska v jednom státě (Bakke, 2011; Hudek, Kopeček a Mervart, 2019).

Statistika k tomu dodává poněkud nepříjemný detail. Německá menšina byla v novém státě početnější než Slováci. Český statistický úřad přímo připomíná, že čechoslovakismus se proto stal státní doktrínou: spojením Čechů a Slováků vznikl dostatečně velký „československý národ“, který mohl vystupovat jako jasná většina. Bez tohoto konceptu by Československo působilo spíše jako další mnohonárodnostní středoevropský stát – tedy jako zmenšená varianta právě toho Rakouska-Uherska, z jehož národnostních poměrů chtělo uniknout.

Právnička Katarína Bavlíšková shrnuje problém ještě ostřeji: pojem československého národa je třeba chápat především politicky, nikoli etnicky, a označuje jej za jeden z prvních mýtů nového státu. Tady se zakladatelský mýtus začíná obracet sám proti sobě.

Rakousko-Uhersku bylo vyčítáno, že sdružuje několik národů v jednom státě a nedokáže uspokojit jejich národní ambice. Nová republika vznikla ve jménu sebeurčení národa – a okamžitě zjistila, že na jejím území žije tolik Němců, Maďarů, Rusínů, Poláků a politicky svébytných Slováků, že potřebuje vlastní státotvornou národní konstrukci.

Řešením se stal československý národ. Masaryk jej mohl chápat jako politické a občanské společenství. Kramář byl mnohem otevřenějším zastáncem národního státu. Praktický výsledek však byl stejný: republika potřebovala většinový státotvorný národ a nalezla jej spojením Čechů a Slováků.

Proto je slovní spojení „umělý konstrukt“ zcela namístě, pokud slovem umělý nemyslíme „neskutečný“, ale vědomě politicky vytvořený. Ostatně každý moderní politický národ je do jisté míry produktem institucí, školství, symbolů, jazyka a společné historické paměti. Československý projekt měl pouze tu zvláštnost, že jeho konstrukce probíhala téměř před očima veřejnosti a současně sloužila velmi konkrétnímu státoprávnímu účelu.

Ironie je téměř dokonalá.

Republika vznikla ve jménu práva národa na sebeurčení. Aby však nový stát dostal potřebnou národní většinu, bylo nutné nejprve definovat, který národ se vlastně sebeurčuje.

SPD nevynalezla národní suverenitu. Nevynalezla nedůvěru k nadnárodní politické moci. Nevymyslela referendum jako korektiv parlamentu. Nevytvořila přesvědčení, že národní zájem může stát nad loajalitou k širšímu politickému útvaru. Nevynalezla ani politiku založenou na ochraně národního jazyka, identity a kulturní svébytnosti.

V českém prostředí jsou všechny tyto motivy mnohem starší.

Byli to právě národovci, kdo rozbil habsburskou politickou kontinuitu a vytvořil Československo. Masarykova zahraniční akce vycházela z práva národa odmítnout svrchovanost, kterou nepovažuje za vlastní. Kramář otevřeně prosazoval národní stát. Rašín se za protirakouský odboj dostal až pod rozsudek smrti. Muži 28. října převzali moc jménem národa a nový stát okamžitě definoval československý národ jako nositele své legitimity.

Washingtonská deklarace slíbila referendum. Masaryk se inspiroval švýcarskou přímou demokracií. Nový stát se však rychle usadil v bezpečnější zastupitelské politice a z radikálního slibu přímého vstupu lidu do zákonodárství zbyl mechanismus, který se nikdy nepodařilo uvést do života.

Dnešní SPD říká: suverénní stát, referendum, národní zájmy, český jazyk, kulturní identita a rozhodování občanů o jejich vlastní zemi. Zakladatelé Československa používali jiný jazyk, žili v jiné době a řešili jiného protivníka. Základní logika je však překvapivě podobná. Proto stojí za to otočit běžnou otázku.

Možná není zvláštní, že v české politice existuje SPD a další národně-suverenistická uskupení. Možná je zvláštní spíš představa, že jde o nějaký cizorodý výrůstek bez domácích kořenů.

Československo totiž bylo politickým vítězstvím českého respektive čechoslovakistického nacismu.

Pokud dnes někdo tvrdí, že stát má být především státem svého národa, že politická suverenita nemá odtékat k nadnárodním centrům a že občané mají dostat přímější možnost rozhodovat o zásadních věcech, nemusí hledat rodokmen těchto myšlenek na internetových fórech posledních deseti let.

Stačí mu otevřít dokumenty z roku 1918.

Autor: Martin Cikán

Článek vznikl na základě podnětné diskuse s Tomášem Sýkorou

BAKKE, Elisabeth (2011) „Czechoslovakism in Slovak history“. In: TEICH, Mikuláš, KOVÁČ, Dušan a BROWN, Martin D. (eds.), Slovakia in History. Cambridge: Cambridge University Press, s. 247–268. DOI: 10.1017/CBO9780511780141.017. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/books/abs/slovakia-in-history/czechoslovakism-in-slovak-history/11B9D8439E340C7DA9A185E83AE0EE78 [cit. 24. 10. 2026].

BAVLÍŠKOVÁ, Katarína (2019) „(Ne)existencia československého národa pri vzniku ČSR v roku 1918“. In: Mýty o práve. Bratislava: Univerzita Komenského, Právnická fakulta. Dostupné z: https://www.flaw.uniba.sk/fileadmin/praf/Pracoviska/Katedry/KTPSV/ostatne/Zbornik_prispevkov_Myty_o_prave_F.pdf [cit. 24. 10. 2026].

BROKLOVÁ, Eva (1992) První československá ústava: Diskuse v ústavním výboru v lednu a únoru 1920. Praha: Ústav pro soudobé dějiny ČSAV.

BROKLOVÁ, Eva (1994) „Švýcarský vzor pro Československo na Pařížské mírové konferenci“. Český časopis historický, roč. 92, č. 2, s. 257–266. Bibliografický záznam dostupný z: https://soudobedejiny.usd.cas.cz/en/artkey/sod-200603-0006_of-editing-and-reviewing-and-reviewers.php [cit. 24. 10. 2026].

ČESKOSLOVENSKÝ NÁRODNÍ VÝBOR (1918) Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, 28. října 1918. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1918-11 [cit. 24. 10. 2026].

ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA (1920) Ústavní listina Československé republiky, zákon č. 121/1920 Sb., zejména § 46. Atlas českého ústavního vývoje. Masarykova univerzita. Dostupné z: https://czecon.law.muni.cz/content/cs/ustavy/1920/ [cit. 24. 10. 2026].

ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2021) „Počty obyvatel při vzniku republiky“. Statistika a My, 25. ledna 2021. Dostupné z: https://statistikaamy.csu.gov.cz/pocty-obyvatel-pri-vzniku-republiky [cit. 24. 10. 2026].

DRNEK, Jan (2018a) „Washingtonská deklarace kriticky k jednomu výročí“. Monarchistický zpravodaj Koruny České, roč. XI, č. 77/2018, s. 15–18. Digitální archiv Koruny České.

DRNEK, Jan (2018b) „28. říjen – kriticky k 100letým výročím“. Monarchistický zpravodaj Koruny České, roč. XI, č. 78/2018, s. 18–22. Digitální archiv Koruny České.

GALANDAUER, Jan (1988) Vznik Československé republiky 1918: Programy, projekty, perspektivy. 1. vyd. Praha: Naše vojsko a Svoboda.

HUDEK, Adam, KOPEČEK, Michal a MERVART, Jan, eds. (2019) Čecho/slovakismus. Praha: NLN – Nakladatelství Lidové noviny a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. ISBN 978-80-7422-679-3; 978-80-7285-229-1.

KLIMEK, Antonín (1996) Boj o Hrad. 1, Hrad a pětka: Vnitropolitický vývoj Československa 1918–1926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. Praha: Panevropa. ISBN 80-85846-06-3.

KUKLÍK, Jan (2018) „K otázkám kontinuity a diskontinuity při vzniku samostatného státu 1918/1920“. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta. Dostupné z: https://explorer.cuni.cz/publication/560844 [cit. 24. 10. 2026].

MASARYK, Tomáš Garrigue, ŠTEFÁNIK, Milan Rastislav a BENEŠ, Edvard (1918) Declaration of Independence of the Czechoslovak Nation by its Provisional Government. Washington/Paříž, 18. října 1918. In: Foreign Relations of the United States, 1918, Supplement 1, The World War, Volume I. U.S. Department of State, Office of the Historian. Dostupné z: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1918Supp01v01/d846 [cit. 24. 10. 2026].

MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČR (2018) „Washingtonská deklarace, Paříž, 18. října 1918“. Dostupné z: https://mzv.gov.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/verejna_diplomacie/vyroci_2018/rok_1918/washingtonska_deklarace_pariz_18_rijna.html [cit. 24. 10. 2026].

MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČR (s. a.) „Navázání diplomatických styků“. Velvyslanectví České republiky v Bernu. Dostupné z: https://mzv.gov.cz/bern/cz/vzajemne_vztahy_a_informace/bilateralni_vztahy/navazani_diplomatickych_styku.html [cit. 24. 10. 2026].

NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKOSLOVENSKÉ (1920) Těsnopisecká zpráva ze 125. schůze, 27. února 1920, rozprava k referendu a zákonodárné iniciativě lidu. Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/125schuz/s125021.htm [cit. 24. 10. 2026].

PEROUTKA, Ferdinand (1991) Budování státu I–IV. 3. vyd. Praha: Lidové noviny. 1851 s.

SPD – SVOBODA A PŘÍMÁ DEMOKRACIE (2025) Program SPD pro volby do Poslanecké sněmovny 2025. Praha: SPD. Dostupné z: https://spd.cz/wp-content/uploads/2025/09/Program-SPD-pro-volby-do-Poslanecke-snemovny-2025.pdf [cit. 24. 10. 2026].

SPD – SVOBODA A PŘÍMÁ DEMOKRACIE (2026) „Politické usnesení SPD“, 24. února 2026. Dostupné z: https://spd.cz/politicke-usneseni-spd-302/ [cit. 24. 10. 2026].

ÚŘAD VLÁDY ČR (2019) „Karel Kramář“. Rejstřík předsedů vlád. Dostupné z: https://uv.gov.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/rejstrik-predsedu-vlad/karel-kramar-425/ [cit. 24. 10. 2026].

VESELÝ, František Xaver (ed.) (s. a.) „Velezráda“. Všeobecný slovník právní, sv. 5. Národní právní dědictví. Výklad § 58 rakouského trestního zákona z roku 1852. Dostupné z: https://www.npd.cz/npdweb/previewDocumentPart.xhtml?hash=6d1b91323381a4c87b8c30e43eb8f20911491 [cit. 24. 10. 2026].