Článek
Koncem července 2026 se přibližně šedesát tisíc lidí pokusilo dostat z Maroka do španělské Ceuty. Bezprostředním spouštěčem byly zhoršující se ekonomické podmínky v regionu a rychlé šíření neověřených informací na sociálních sítích, které tvrdily, že Španělsko zpřísnilo pravidla pro navracení migrantů.
Neexistují důkazy, že by šlo o řízenou operaci Maroka, nebo jiného aktéra. Přesto událost zapadá do opakujícího se vzorce: migrace se v momentě regionálního napětí znovu a znovu stává politickým nástrojem. Jižní hranice Evropy tak nepředstavuje stabilní linii, ale spíše pulzující kontaktní pásmo. V pravidelných intervalech se zde střetává vnitřní nestabilita severní Afriky s institucionální zranitelností Evropské unie.
Maroko, migrace a Západní Sahara
V květnu 2021 vstoupilo do Ceuty během několika hodin přibližně devět tisíc lidí. Šlo o náhlý výkyv, který ukázal, jak rychle se může hraniční režim rozpadnout, pokud dojde k oslabení kontroly na druhé straně.
Evropské instituce tehdy zdůraznily, že migrace nesmí být používána jako prostředek politického tlaku. Zároveň se ale ukázalo, že stabilita hranice není výhradně v rukou Španělska, ale závisí na proměnlivé spolupráci s Marokem. Jinými slovy: EU spravuje hranici právně, ale její propustnost se v kritických momentech rozhoduje mimo ni.
Západní Sahara zůstává dlouhodobým ohniskem napětí mezi Marokem a Alžírskem. Maroko prosazuje autonomní model pod vlastní suverenitou, zatímco Alžírsko podporuje právo na sebeurčení prostřednictvím hnutí Polisario.
Tento spor se neuzavírá v diplomatických deklaracích. Pravidelně se přelévá do dalších oblastí – od bezpečnostní spolupráce přes obchod až po energetiku. Každé zhoršení vztahů mezi Rabatem a Alžírem má tendenci okamžitě měnit i evropské kalkulace.
Evropská unie se tak pohybuje v cyklu, kde se snaží udržet rovnováhu mezi právním rámcem OSN, ekonomickými zájmy a potřebou stabilních vztahů s oběma státy. Výsledkem není řešení konfliktu, ale jeho řízené obcházení, které však nebrání jeho návratům.
Alžírsko patří mezi klíčové dodavatele plynu pro jižní Evropu. Jeho význam po omezení ruských dodávek dále vzrostl. Energetická závislost se tak opakovaně vrací jako politická páka: jakékoli zhoršení vztahů se okamžitě promítá do evropské energetické bezpečnosti.
Vztahy mezi Alžírskem a Španělskem se v posledních letech vyvíjejí v cyklech napětí a uvolnění, které kopírují regionální výkyvy. Energetika a geopolitika zde netvoří oddělené sféry, ale jeden propojený systém, který reaguje na každou změnu v severní Africe.
Rusko a Čína v pozadí regionu
Rusko v regionu nepůsobí jako řídící aktér, ale jako stabilní přítomnost v pozadí. Jeho role se opakuje v čase: dodávky zbraní, diplomatické signály a schopnost využívat evropskou roztříštěnost. Nejde o eskalaci, ale o dlouhodobé udržování vlivu v prostředí, které se samo periodicky destabilizuje.
Čína rozšiřuje ekonomickou přítomnost prostřednictvím investic, infrastruktury a obchodu. Udržuje paralelní vztahy s Alžírskem i Marokem, čímž si zajišťuje přístup k oběma pólům regionální rovnováhy. I zde se opakuje stejný vzorec: ne konfrontace, ale systematické využívání prostoru, který zůstává politicky neuzavřený.
Evropská unie tak čelí v jižním Středomoří opakujícím se tlakům, které se liší intenzitou, ale ne strukturou. Migrace, energetika a bezpečnost hranic se vracejí v různých podobách, ale vždy ve vzájemné kombinaci.
Problém nespočívá v jednotlivých krizích, ale v jejich pravidelném návratu. Každá nová epizoda v Ceutě, každé zhoršení vztahů v Alžírsku nebo každá energetická fluktuace se rychle přelévá do evropské politiky.
Tím vzniká prostředí, kde regionální události automaticky eskalují na úroveň Unie. Jižní Středomoří tak nefunguje jako frontová linie, ale jako systém opakujících se tlakových vln. Migrace, energie a diplomacie zde fungují jako propojené kanály tlaku – i bez centrální koordinace. Jejich souběh vytváří dlouhodobou nestabilitu, která se projevuje opakováním podobných krizí.
Od libyjského zlomu k opakujícím se tlakům jižního Středomoří
Tento vzorec má delší historii. Už v roce 2011 během arabského jara a následného kolapsu libyjského režimu Muammara Kaddáfího se ukázalo, jak rychle se může rozpadnout dosavadní rovnováha. Libye přestala fungovat jako kontrolní bod migračních toků směrem k Evropě a vznikl prostor, který se začal opakovaně zaplňovat různými aktéry i trasami.
V následujících letech se ukázalo, že evropská reakce byla převážně reaktivní. Místo dlouhodobé strategie vznikal soubor ad hoc opatření, která reagovala na jednotlivé vlny tlaku. Itálie nesla přímý dopad na svých jižních hranicích, zatímco klíčová rozhodnutí v EU byla formována rozdílnými prioritami Francie a Španělska, jejichž historické vazby na severní Afriku se lišily.
Výsledkem nebyla jednotná evropská politika, ale opakující se cyklus bilaterálních dohod, krizového řízení a následného uklidnění, které však nikdy neřešilo základní strukturu problému.
Tato fragmentace se promítla i do migračních tras. Oslabení libyjské kontroly a absence stabilního partnera na jižní straně Středomoří vedly k přesunům toků, které se následně znovu a znovu přelévaly mezi Itálií, Maltou a západními trasami. Lokální kolaps se tak opakovaně měnil v celoevropské téma.
Důsledky těchto cyklů nenesou jednotlivé státy izolovaně. Postupně se vracejí do evropské úrovně, kde se migrace, bezpečnost a energetika stávají trvalými politickými tématy. Jižní a Západní Středomoří tak zůstává pro Evropu prostorem opakující se nestability. Nejde o jednu krizi, ale o systém, který se v pravidelných intervalech znovu aktivuje.
Evropa proto nestojí před jednorázovým problémem, ale před dlouhodobou výzvou: udržet politickou soudržnost v prostředí, kde se tlak neustále vrací v nových, ale strukturálně podobných vlnách.
Autor: Martin Cikán
Použité zdroje:
ČT24 (2026) „Do Maroka se vrátili téměř všichni migranti z Ceuty, tvrdí španělská vláda“. ČT24, 31. července, aktualizováno 1. srpna 2026. Dostupné online: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/stovky-marocanu-se-opet-snazi-proniknout-do-ceuty-376135 [cit. 6. 8. 2026].
ČT24 (2021) „Španělsko a EU vyzvaly Maroko k přísnější ostraze hranice kolem Ceuty. Do města se snažily dostat tisíce migrantů“. ČT24, 18. května 2021. Dostupné online: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/spanelsko-a-eu-vyzvaly-maroko-k-prisnejsi-ostraze-hranice-kolem-ceuty-do-mesta-se-snazily-dostat-tis-35349 [cit. 6. 8. 2026].
ČT24 (2020) „Maroko s Izraelem nalezly dialog. Dohodu o normalizaci vztahů zprostředkovaly USA“. ČT24, 10. prosince 2020. Dostupné online: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/maroko-s-izraelem-nalezly-dialog-dohodu-o-normalizaci-vztahu-zprostredkovaly-usa-41754 [cit. 6. 8. 2026].
European Parliament (2021) Breach of the UN Convention of the Rights of the Child and the use of minors by the Moroccan authorities in the migratory crisis in Ceuta. Resolution 2021/2747(RSP), 10 June 2021. Dostupné online: https://www.europarl.europa.eu/doceo/document/TA-9-2021-0289_EN.html [cit. 6. 8. 2026].
European Commission (2022) Algeria: Statement by the High Representative/Vice-President Josep Borrell and Executive Vice-President Valdis Dombrovskis on Algeria’s latest measures regarding Spain. 10 June 2022. Dostupné online: https://enlargement.ec.europa.eu/news/algeria-statement-high-representationvice-president-josep-borrell-and-executive-vice-president-2022-06-10_en [cit. 6. 8. 2026].
Stockholm International Peace Research Institute (2025) Recent trends in international arms transfers in the Middle East and North Africa. Stockholm: SIPRI. Dostupné online: https://www.sipri.org/commentary/topical-backgrounder/2025/recent-trends-international-arms-transfers-middle-east-and-north-africa [cit. 6. 8. 2026].
