Článek
Začalo to tím, že nás z hotelu ke garážím do pouště vezl domorodec něčím, co suverénně vydával za auto. Na silnici si vytvořil vlastní třetí pruh, ignoroval retardéry, zatáčky projížděl smykem a neustále něco vykřikoval. Lehce mě to znervóznělo…
U garáží se nás pak ujal Ali, hovořící slušně česky. Tomu jsem vysvětlila, že v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nepojedu sama, ale pouze s manželem na JEDNÉ čtyřkolce.
„Proč? Ty doma neřídit auto?“ chtěl vědět.
„Ne, já se totiž bojím,“ vysvětlila jsem mu.
Vrtalo mu to hlavou. „A kolo? Ty jezdit na kolo?“ zajímalo ho.
„Ne, já nejezdit. Neudržet rovnováhu,“ přešla jsem tak nějak automaticky do infinitivu.
„To tedy ale móóóc divný…“ prohlásil a zamračil se.
Pak jsme si všichni na hlavu uvázali šátky, které nám Ali pomohl zamotat přes obličej. Zejména my, ženy, jsme v tu chvíli propadly takovému tomu křečovitému veselí, protože jsme všechny vypadaly jako paka, což nám pochopitelně nebylo jedno. Nezbylo nám však nic jiného, než nahlas předstírat, jak je to vtipné, a že vzhled pro nás vůbec, ale VŮBEC není důležitý, protože jsme přece správné holky do nepohody, hahaha… Veselí se ještě zřetelněji prohloubilo, když jsme si na ten šátek narazily helmu.
A pak… jsme… jeli… Křečovitě jsem se držela manžela a snažila se naklánět na stejnou stranu jako on. Většinou neúspěšně. Muži se v poušti ve vteřině proměnili ve lvy a jejich testosteron jim velel jet rychle, v co nejhorším terénu, najíždět na sebe navzájem a prudce brzdit. Mně můj estrogen diktoval, abych si okamžitě sedla na zadek pod palmu a v úplném bezpečí vyšívala něco hodně vkusného – třeba zátiší s ovocem…
Z prohlídky beduínské osady si pamatuju akorát mumifikovanou kozu a nějaké koření, o kterém náš Ali pravil, že jde o beduínskou viagru a po polknutí tohoto jediného plodu prý může každý muž pětkrát. Tentokrát propadli pro změnu hysterickému pochechtávání muži a vesměs tvrdili, že to je u nich naprosto normální i bez bylin, chachacha… Jestli se pro to někdo tajně vrátil, když jsme všichni odešli, nevím…
Cestu zpátky jsem prožívala o kapku lépe. Pouze jsem občas hrůzou hekla a snažila se neomdlít.
„Prosím, moc prosím, řekni mi, že to, co v dálce vidím, jsou naše garáže,“ zaúpěla jsem jen jednou, když jsem spatřila v dáli mlhavé obrysy.
„No jo, máš pravdu. To už jsou fakt naše garáže,“ potvrdil manžel.
Vydechla jsem úlevou. „Tak… to je snad to úplně, ale úplně nejhezčí, cos mi kdy v životě řekl,“ zařvala jsem něžně v té poušti jako opravdová lvice…
Hmmmm… Ten den jsme měli třicáté páté výročí svatby…
