Článek
Pětiletý Dominik zvedl své uplakané oči. „Moc se bojím,“ povídal mezi vzlyky. „Prosím tě, nemáš se čeho bát,“ slyšel maminku. „Čeho se bojíš?“ „Že přijdou strašidla a odnesou mě“ skoro to zašeptal, jakoby se bál, že když to vysloví nahlas, tak se strašidla zcela jistě objeví. “ Prosím tě, všichni ví, že strašidla neexistují. Znáš někoho, ke komu strašidla přišla? Neznáš! A proč asi? Protože strašidla jsou výmysl a prostě neexistují“ řekla maminka dost důrazně a bylo cítit, že začíná být naštvaná. „tak znáš někoho?“ nedala se maminka odbýt. “ Neznám“ řekl potichu Dominik a hleděl přitom zahanbeně do země. “ No vidíš. Tak alou do postele a už s tím přestaň. Chováš se jak mimino“
Dominik se ploužil do postele. Šel pomalu. Tak nějak toužil, aby to maminka nemyslela vážně, aby ho zastavila a zachránila. Tak moc by si přál, aby to udělala. Aby ho vzala k sobě do postele, přitulila se k němu a možná mu řekla i nějakou pohádku, nebo tam jen tak byla. A on by se cítil šťastný a nebál by se strašidel. Protože kdyby přece jenom nějaká přišla, maminka by je odehnala. Bohužel se tak nestalo. Nakonec se přece jenom za komentářů maminky, ať si pospíší, ať se neloudá, do postele došoural. Díval se do tmy a srdíčko mu bušilo, jak o závod. Možná, že když si přikryju hlavu, tak to pomůže, pomyslel si a taky to tak udělal. Po chvíli to však vzdal, protože se mu pod peřinou špatně dýchalo. Všude kolem sebe viděl stíny, kterých se bál. Ležel schoulený v klubíčku a potichu plakal. Nakonec vyčerpáním usnul.
Možná jste jako děti zažili tuto situaci taky. A dnes, když jste dospělý, tak máte tendenci se tomu smát. Jak to bylo bláhové a pošetilé. Dnes již víte, že strašidla neexistují. I když co my víme, třeba ano? Vy však jako dospělí žijete ve světě přesvědčení, že nejsou.
Pojďme se však podívat co se s vámi dělo v době, kdy jste byli děti a zažívali tento strach. Ležíte v posteli a bojíte se. Rodiče vám říkají, že se není čeho bát, ale vy se přesto bojíte. Tento stav, tento strach jako malé dítě nedokážete zpracovat. A jste na něho sami! Nikdo vám v tu chvíli nevěří. Co si z této situace na nevědomé úrovni odnášíte do budoucna? Nikdo mi nevěří, jsem srab, bojím se a nemám čeho, nejsem v bezpečí, nejsem dost odvážný (á) = začnete o sobě pochybovat. Váš stav strachu a tudíž celý Vy, nejste v tu chvíli přijímání. Toto se děje na nevědomé úrovni. Jako dítě si to takto neřeknete. Jenom někde ve vás bude sílit pocit, že něco s vámi není v pořádku.
A pak jako dospělí, aniž si to uvědomujete, pochybujte o tom, zda to co cítíte, cítíte správně. Přesvědčujete se, že se nemáte čeho bát, ale přitom se bojíte. Vlastně děláte, co dělala maminka. Racionálně si nechcete své obavy a strachy připustit. Prostě je potlačujete. PROTOŽE JSTE DOSPĚLÝ A BÁT SE, DOSPĚLÁKŮM NEPŘÍSLUŠÍ!
K čemu to vede? Mnohdy se cítíte divně, sebevědomí na bodu mrazu. Máte o sobě pochybnosti. Připadáte si nedokonalí a divní. Často se srovnáváte s ostatními.
Prozradím vám však jedno tajemství. Mít obavy je naprosto v pořádku. Být odvážný neznamená nemít strach. Jde o to si to uvědomit, zvědomit a naučit se s tím pracovat. A proč je to dobré? Protože, když přestanete potlačovat to co cítíte, jste blíž k sobě, přestanete se bát svých pocitů a emocí, jste sebevědomější a jistější. Zažíváte víc zdravé radosti ze sebe sama a tu pak předáváte dál.
