Článek
PŘÍBĚH S DOBRÝM KONCEM?
Bylo, nebylo. Za devatero horami a devatero řekami se narodila malá holčička. Dali jí jméno Monika. Dívala se na svět svýma krásnýma modrýma očima. Chtěla být veselá a zvídavá, jako každé mládě. Tato přirozenost jí však byla odepřena. Její krásné modré oči byly ustrašené z toho, co viděly. Její ouška byla zasažená neustálým křikem, škaredými slovy a zvuky rozbíjejícího se nádobí. Místo veselého běhání, se před tím vším utíkala schovávat do kouta. Ráda by však do náruče maminky, ale ta nebyla otevřená. „Jdi pryč,“ slýchávala, „stejně za všechno můžeš ty“. Monika rostla. Už si zvykla slýchávat to, že je k ničemu, že je zlobivá, že nikdo na ní není zvědavý a taky si zvykla za všechno dostávat tresty. Uvěřila všem těm lžím i to, že si tresty zaslouží.
Z Moniky vyrostla krásná mladá žena. Dokonce i v mnoha věcech vynikala. Nevěděla to však. Svět se naučila vnímat s nedůvěrou, dost o sobě pochybovala a byla neustále ve střehu, aby něco neprovedla a nepřišel trest. Vystudovala, vdala se, porodila krásné děti. I přesto, že byla vdaná a obklopena přáteli, se pořád cítila nemilovaná, neúplná, nedostatečná. Často se hádala, byla nervózní, měla potíže vztahové, finanční, zdravotní. Brala antidepresiva.
Někde uvnitř sebe však cítila, že to tak nemůže být, že to přece musí jít jinak. A tak hledala. Hledala odpovědi na svoje otázky. Proč jsem taková, jaká jsem? Proč o sobě neustále pochybuji? Proč se cítím často tak provinile? Proč mám pocit, že mě nikdo nemá rád? Otázek byla spousta. Její hledání nebralo konce, vždy když něco objevila, vyrojilo se otázek ještě více. Až jednou konečně našla odpovědi na svoje otázky. ZA VŠE CO CÍTILA, MOHLY PROGRAMY SCHOVANÉ V NEVĚDOMÍ, KTERÉ SI Z DĚTSTVÍ NESLA S SEBOU PO CELÝ SVŮJ ŽIVOT! Jeden po druhém odkrývala. Zpracovávala. Někdy to bylo hodně bolestivé, ale ona vytrvala, protože najednou jí vše dávalo smysl. JAK JEDNODUCHÉ A PŘITOM TAK SLOŽITÉ. Dala se na cestu sebepoznávání. Účastnila se terapeutických výcviků, kurzů, seminářů, psychoterapie. Byla to cesta dlouhá. Stála však za to.
Pořád však nevěděla, proč zrovna ona to vše musela prožít a zažít? A pak jí to došlo. To proto, aby tady mohla jako maják svítit ostatním. To proto, aby se mohla stát průvodcem na jejich cestě sebepoznávání. To proto, aby prostě mohla druhým v jejích těžkostech pomáhat. Protože kdo jiný by měl tolik soucitu a pochopení, než ten kdo si sám takovou cestou prošel?
To není pohádka s dobrým koncem. To je životní příběh, který se stal. Z Moniky se stala sebevědomá, spokojená žena. Ví, co od života chce. Zná svou ,,sebe hodnotu“. Prožívá nádherný vztah se svým manželem (vlastně životním parťákem). Je vděčná za své nádherné děti, s kterými si velmi rozumí. Se všemi svými blízkými žije vztah založený na lásce, úctě, respektu. Žije v hojnosti a vítá vše, co život přináší.
TÍMTO JEJÍ PŘÍBĚH NEKONČÍ.
Vždy bude vědět, že není dokonalá a nikdy nebude. Vždy bude vědět, že dělat chyby je přirozené a díky nim se může zlepšovat. Vždy si bude vědoma, že se může i rozčílit a občas někoho někam poslat a že se občas může cítit nespokojená. Moc dobře ví, že život přináší i nelehké situace. A moc dobře ví, že se má pořád co učit a to vnímá jako dobrodružství.
A MOC DOBŘE VÍ, ŽE I VY JSTE ÚŽASNÁ BYTOST, A POKUD TO VY JEŠTĚ NEVÍTE, TAK BĚŽTE ZA NĚKÝM, KDO VÁM POMŮŽE JÍ OBJEVIT.
S úctou a láskou Bc. Monika Kirmanová
