Článek
– Jseš si jistá? Opravdu tam chceš jet? Víš, jakou má to město pověst?
– No fajn nápad, ale známým tam říkali v hotelu na rovinu, ať po sedmé raději nevycházejí ven.
– Víš, že o tom, jak to tam vypadá, běžel dokonce seriál na Netflixu?
– Jsou tam no-go zóny, kam nechodí ani policajti.
– Na ulici potkáš chlapa s kalašnikovem.
– Jedeš tam snad spáchat sebevraždu, nebo co?!
Tak a jinak mi odpovídali lidé, když se jednoho dne hvězdy na obloze rozestoupily natolik příznivě, že jsem mohla na týden odletět do města, které miluju a o kterém dělám už několik let projekt, který právě v těchto dnech dokončuju.
Mimochodem, mnohem víc než kriminalita mě rozčilují ti, kteří mi brání tu věc dotáhnout do konce; někdy mám pocit, že bych se dokázala i poprat s někým, kdo by mi v tom snad chtě l zabránit. (sarkasmus)
Takže jsem sedla do letadla. A když jsem pak stála ve starém přístavu, málem jsem se štěstím rozplakala. Absolutely happy.
Tohle město patří k místům na zemi, které jsou obklopeny vodou a leží na trase, kde vznikala středomořská civilizace, kolébka všech, kteří tu žijí. Od sicilských mafiánů, přes antické božstvo které neúprosně řídí naše osudy, až po hladovějící děti v Gaze.
Hladomor sice ještě nedosáhl těch obludných rozměrů jako v poledních měsících, i tak jsem ale měla problém s tím, že přestože jsem žila celkem skromně – jezdila výhradně veřejnou dopravou a nakupovala ve stejném obchodě jako u nás – vědomí, že si někam cestuju, byť za prací ,a někde na druhém konci moře jsou lidí, kteří žijí v největším vězení pod otevřeným nebem a každý den bojují o své životy, bylo těžké.
Když jsem se dívala na vlny. v nichž se odráželo odpolední slunce a nad nimi poletovali rackové, ani v tom návalu absolutního štěstí nešlo zapomenout na to, že na druhém konci existují lidé, kteří takové štěstí nemají.
Zmínila jsem, že jsem navštívila toto podle statistik nejnebezpečnější a třetí nejšpinavější město v Evropě, s třetinovou muslimskou populací, a francouzská historička Muriel Blaive hned uhodla kde jsem byla a napsala mi, že odtud zrovna nedávno přijela a že ani netušila jak moc to bylo nebezpečné. Tak jsem jí navrhla založit Klub přeživších.
Opravdu; Čech, kterému chybí odjakživa moře, které má pouze v Zimní pohádce od dobrotivého Shakespeara, velice těžce nese, že by měl žít ve společnosti lidí, kteří nejsou stejně knedlíkovatí a se stejným vztahem k tomu, co klasik nazval buřty, pivo a nenávist.
Jezdila jsem tramvají a metrem a autobusem a přívozem sem a tam, po turistických trasách i mimo ně. Zabloudila jsem do čtvrti plné muslimských žen a asijských obchodníků a radila se starým arabským mužem kouřícím šíšu, jediným, velmi zdvořilým a laskavým hostem u baru na malé zahrádce a jednou jsem jela metrem až na konečnou, kde vůbec nikdo nebyl a dlouhé minuty jsem čekala na soupravu vlaku, který když přijel, byl úplně prázdný a kolem nikde nikdo.
Nosím léta na krku křížek po mé pratetě, která zemřela když sem byla ještě malá, a beru to nějak jako samozřejmost, ačkoliv v muslimském světě se můj přítel, káhirský kritik a encyklopedista muslim Mahmoud hned zeptal, zda jsem křesťanka, ale možná že ne kvůli křížku, ale proto, že jsem použila slovo Armageddon. Zajímavé, že za ta léta co jezdím do arabského světa – a určitě to bude už přes dvacet let – jsem nikdy neměla žádný konflikt a neměla jsem ho ani teď. To spíš budu mít konflikt se spoluobčany kteří mi poté, co tohle zveřejním, budou spílat v emailech do ruských štětek.
Což je pozoruhodné, protože největším přítelem a spojencem Putina na Blízkém Východě je jeho kámoš Netanjahu, který odmítal pomoci Ukrajině. Ale kdo by se tím zabýval. Jednodušší je surfovat na vlně nenávisti a vypustit páru nad zmařeným a prázdným životem.
Prosím, napiš nějaký článek, kladl mi na srdce kamarád, s nímž se známe už víc jak 35 let, ale ne o Gaze.
Myslím, že má pravdu a že jsem už dlouho nic nenapsala. Ale co když je člověk ochromený hrůzou, hrůzou nejen z toho, co se děje a čemu nedokáže zabránit, ale také tím, že lidi které zná, přátelí se s nimi, točí s nimi filmy, nebo s nimi spolupracuje na nějakých charitativních projektech, propadnou do bažiny zloby, rasismu a nenávisti, odkud není ven.
Všechny tyto věci do sebe nasávám jako houba a shromažďuju do knihy Čeští veřejní intelektuálové ve službách dehumanizace – Historie se opakuje.
Jak je tohle vůbec možné? Ví to někdo? Je to naše DNA? Souznění rabujících v Sudetech s rabujícími v Gaze a na Západním břehu? Špatné svědomí z mlčení za Hitlera a kolaborace s antisemitským komunistickým režimem?
O tom jsem samozřejmě psát nechtěla a už jsem zase u toho. Jako člověk, který trpí PTSD, posttraumatickou stresovou poruchou. Ten týden mě spojil s kolébkou civilizace, se všemi jejími hrůzami, co k ní patří, ale taky se světem klasiků, kteří se k tomu odnepaměti vyjadřovali a jejichž tiché zoufalství nad tím, že je lidstvo nepoučitelné, mi pomáhá přežít tuto šílenou dobu, Možná, že příští genocidu budou páchat Ukrajinci a Palestinci, ale o to nejde, jde o to, co je teď.
Znovu jsem si uvědomila vlastnost asimilovat se do cizího prostředí tak, že se mě druhý den ptají turisté na cestu a třetího dne už mě považují za místní. V čem by momentálně spočívala moje česká výlučnost? V rasismu? V nenávistí? Není na mě poznat že jsem „naše“?
Bez ohledu na babičku mé babičky, která přišla z Maďarska a měla nejspíš židovské příjmení (našla jsem 154 lidí v Izraeli, kteří se tak jmenují) si připadám spíš jako sebenenávistná Češka.
Kdo ten kruh nenávisti a zloby zastaví?
Je tu někdo?
Haló?
