Článek
Teprve po dočtení jsem pochopila, že se všechny ptají na totéž: co jsme ochotni odevzdat, abychom světu rozuměli.
Některé knihy čtenáři něco dají, jiné si něco vezmou. Letos v září jsem měla na stole čtyři z té druhé skupiny. Nebyly špatné. Jen chtěly víc než obvyklé večerní čtení: soustředění, ochotu nechat se znejistit a nakonec i přiznání, které se mi nepíše snadno.
Vražda jako cvičení z logiky
Vraždoku herního designéra Manuela Garanda, které loni vydala Kniha Zlín v překladu Zdeňka Polívky, je kříženec detektivky a sudoku. Obsahuje osmdesát případů. U každého je půdorys místa, pár indicií a mřížka řádků a sloupců. Motiv, povaha ani minulost pachatele tu nehrají roli. Rozhoduje jen to, kdo stál u okna a kdo nemohl vidět ke dveřím.
Luštila jsem s tužkou v ruce několik večerů po sobě. Je v tom zvláštní úleva. V tom světě má každá věc své místo, každou chybu jde vygumovat a na konci čeká jediné správné řešení. Po týdnu zpráv, e-mailů a nedotažených rozhodnutí působí taková kniha skoro léčivě. Po čase mě ale ta čistota znejistila. Oběť je tu prázdné políčko. Nikdo ji nepohřbívá, nikdo po ní nepláče.
Dva vrahové, dva rozhovory
Z mřížky jsem přešla k textům, kde už nejde o hru. Christopher Macht napsal Hitlerovu zpověď a Zpověď doktora Mengeleho jako fiktivní dialogy. Obě přeložila Dagmar Martiníková a vydal je Alpress. V první knize mluví Hitler v posledních dnech v bunkru s Eduardem Blochem, židovským lékařem, který kdysi léčil jeho matku. Ve druhé se s Mengelem v Jižní Americe setkává žena, která přežila tábor.
Forma rozhovoru je zrádná. Čtenář neposlouchá historika, který s odstupem hodnotí. Slyší hlas: unavený, věcný, místy skoro rozumný. Sleduje nálady, odmlky a podráždění. Takovou blízkost dějiny nikdy nezaznamenaly. Je vymyšlená, a přesto přesvědčivá.
Na tom se mi čtení zadrhlo. Lze člověku porozumět, aniž bychom začali omlouvat, co udělal? Macht odpověď nedává a možná je to tak správně. U Mengeleho jsem se ale nemohla zbavit pochybnosti, jestli si fikce, která zločinci propůjčí intimní hlas, nepřivlastňuje roli paměti, na kterou nemá nárok. Kdo takovou knihu dočte, zapamatuje si spíš vrahovy věty než jména obětí.
Pak přišlo přiznání, které jsem nečekala. Vražda jako hádanka a vražda jako dějiny ležely ve stejném měsíci na stejném stole. Jednu z nich jsem si užila. Tu, kde oběti nemají tvář.
Cesta, která vede jinam
Tulák, poslední kniha měsíce a rovněž z Alpressu, nabídl úplně jiný pohyb. Po mřížkách a bunkru přišla cesta bez mapy. Nic tu není potřeba vyřešit ani nikoho přesvědčovat o své pravdě. Kniha se ptá, co se stane, když člověk vystoupí z role, kterou mu určilo okolí, a vydá se tam, kam ho nikdo neposílal.
Co spojuje hádanku, zpověď a cestu
Všechny čtyři knihy mluví o touze mít svět uspořádaný. Vraždoku ji uspokojuje: pravidla, řešení, konec. Machtovy zpovědi ukazují její temnou stranu. Pravidla si tam diktuje ten, kdo má moc, a v systému se rozpouští osobní odpovědnost. Tulák z pravidel prostě odchází.
Mezi tím vším stojí čtenář. Chce znát řešení, chce rozumět vině a chce vědět, kdo rozhoduje. A občas musí přijmout, že žádná tabulka mu neřekne, co je správné, a žádný rozhovor nevysvětlí zlo až do konce.
Čtení není jen zisk. Platíme za ně pozorností a stojí za to vědět, komu ji dáváme.
Tužku mám pořád na stole. Pro jistotu.
Více o tom, co se děje mezi řádky našich životů a na co se v kultuře těšit, najdete na mém autorském webu Mezi řádky zde: 👉 https://monikaskubalova.wordpress.com/
