Článek
Na pohřbu vlastní matky neplakal. Druhý den šel do kina a navázal milostný vztah. Když později na rozpálené alžírské pláži zastřelil člověka, stanul před soudem. Jenže během procesu se nezačalo řešit pouze to, co udělal. Stejně důležité se ukázalo, jakým člověkem podle svého okolí byl.
Takový je výchozí konflikt románu Cizinec, který Albert Camus vydal v roce 1942. Jedno z nejvýznamnějších děl literatury dvacátého století nyní získalo novou filmovou podobu. Francouzský režisér François Ozon zasadil příběh do černobílého obrazu a do hlavní role obsadil Benjamina Voisina.
Film, uvedený v hlavní soutěži Benátského filmového festivalu, vstoupí do českých kin 19. listopadu 2026.
Když člověk neprojevuje emoce podle očekávání
Meursault je úředník žijící ve francouzském Alžírsku na konci třicátých let. Jeho každodenní život se odehrává bez velkých plánů, hlubších vysvětlení a potřeby přisuzovat událostem význam, který v nich sám nenachází.
Na pohřbu matky nepředvádí očekávaný smutek. Nepláče a neříká slova, která by okolí ujistila, že svou ztrátu prožívá správným způsobem.
Právě tato skutečnost se později stane jedním z důležitých motivů jeho společenského odsouzení.
Camus přitom nevytvořil jednoduchý příběh o necitlivém člověku. Meursaultova postava otevírá mnohem složitější otázku: nakolik člověka hodnotíme podle jeho skutečných činů a nakolik podle schopnosti naplnit očekávání druhých?
Společnost má řadu pravidel, která nejsou nikde zapsána. Předpokládá, že na pohřbu budeme truchlit, při provinění projevíme lítost a v určitých životních situacích použijeme vhodná slova.
Kdo se těmto představám vymyká, bývá snadno označen za podivného, chladného nebo nedůvěryhodného.
Meursault ovšem není pouze obětí společenských předsudků. Dopustí se zabití člověka a nese za své jednání odpovědnost. Síla Camusova románu spočívá právě v napětí mezi skutečným proviněním a morálním hodnocením jeho osobnosti.
Soud, který se zajímá i o pohřeb
Ve druhé části románu se děj přesouvá k vyšetřování a soudnímu procesu.
Místo aby se pozornost soustředila výhradně na okolnosti násilného činu, postupně se otevírají také podrobnosti Meursaultova soukromého života. Zkoumá se jeho vztah k matce, chování po jejím úmrtí i způsob, jakým projevuje své city.
Z člověka obžalovaného ze zabití se tak stává také člověk souzený za odlišnost.
Camus tím zachytil problém, který neztratil svou naléhavost ani po více než osmdesáti letech.
Ve veřejném prostoru stále posuzujeme, zda někdo projevil dostatek smutku, soucitu nebo lítosti. Neobvyklé chování může vzbuzovat podezření, přestože samo o sobě nemusí vypovídat o vině ani charakteru člověka.
To ovšem neznamená, že na projevech emocí nezáleží. Znamená to pouze, že jejich vnější podoba nemusí vždy odpovídat tomu, co člověk skutečně prožívá.
Právě tento rozpor dělá z Cizince víc než literární příběh o jednom soudním procesu.
François Ozon vrací do příběhu i koloniální Alžírsko
Režisér François Ozon se rozhodl vrátit k románu, který byl již dříve převeden na filmové plátno. V roce 1967 natočil vlastní adaptaci Luchino Visconti s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli.
Ozonova verze vznikla téměř šest desetiletí poté a přichází v době, kdy se literární klasika čte také z nových historických a společenských perspektiv.
Děj se odehrává v Alžírsku roku 1938, tedy v období francouzské koloniální nadvlády.
Tato skutečnost je podstatná i pro samotný román. Muž, kterého Meursault zabije, zůstává v Camusově vyprávění bezejmenný a je označován především jako Arab.
Zatímco vnitřní svět hlavního hrdiny dostává rozsáhlý prostor, oběť a její vlastní příběh zůstávají na okraji.
Současná interpretace Cizince proto může otevírat také otázky nerovnosti, koloniálního prostředí a toho, komu literatura přiznává vlastní hlas.
Ozonův film tuto historickou rovinu zdůrazňuje a připomíná, že příběh nelze oddělit od společnosti, v níž se odehrává.
Vedle existenciálního dramatu jednotlivce tak vzniká možnost zamyslet se také nad světem, ve kterém má lidský život rozdílnou společenskou váhu.
Černobílý obraz a spalující slunce
Nová adaptace vznikla jako černobílý film. Kameru měl na starosti Manuel Dacosse, hudbu složila Fatima Al Qadiri.
V hlavní roli se představuje Benjamin Voisin, kterého Ozon již dříve obsadil do snímku Léto 85. Dále účinkují Rebecca Marder, Pierre Lottin, Swann Arlaud a Denis Lavant.
Pro převedení Camusova románu do filmu představuje mimořádnou výzvu jeho vypravěčský styl.
Meursault totiž svět nevysvětluje obvyklým způsobem. Všímá si konkrétních tělesných pocitů, světla, horka a drobných detailů každodennosti. Čtenář jeho prostřednictvím vnímá okolí, aniž by vždy dostával jednoznačné vysvětlení motivů a emocí.
Alžírské slunce je přitom jedním z nejvýraznějších prvků předlohy. Horko, světlo a fyzická nepohoda vstupují do způsobu, jakým hlavní postava prožívá rozhodující okamžiky.
Filmová adaptace musí takovou zkušenost převést do obrazu a zvuku.
Černobílá kamera proto není pouze estetickou volbou. Může diváka soustředit na kontrasty, tváře, pohyby a samotnou fyzickou přítomnost postav.
Jak přesvědčivě tyto prostředky fungují v celém filmu, bude možné posoudit až při jeho zhlédnutí.
Proč se ke Cizinci vracet dnes
Camusův román bývá spojován s filozofií absurdna, tedy s rozporem mezi lidskou potřebou nalézat smysl a světem, který nám jednoznačné odpovědi neposkytuje.
Takové označení však nemusí být překážkou pro běžného čtenáře nebo diváka.
- Cizinec* totiž otevírá otázky, se kterými se setkáváme i mimo filozofické knihy.
Co vlastně znamená být upřímný, pokud ostatní očekávají určité chování? Můžeme někoho odsoudit za to, že nedokáže vyjádřit emoce způsobem, který považujeme za správný? A jak snadno zaměňujeme vnější projevy za skutečný charakter člověka?
V dnešní společnosti, kde je osobní chování neustále vystavováno veřejnému hodnocení, mohou tyto otázky znít až překvapivě současně.
Ozonova adaptace navíc připomíná, že žádný příběh nevzniká mimo historické okolnosti. Způsob, jakým vnímáme Meursaulta, jeho oběť i samotný soudní proces, se může proměňovat s tím, jaké zkušenosti a otázky do četby přinášíme.
Právě v tom spočívá životnost významných literárních děl. Nezůstávají neměnnými památkami své doby. Nové generace v nich nacházejí problémy, které jejich předchůdci mohli přehlížet nebo chápat jinak.
Film Cizinec režiséra Françoise Ozona vstoupí do českých kin 19. listopadu 2026. Distribuuje jej společnost Aerofilms. Francouzské drama z roku 2025 trvá 120 minut a bude uváděno v původním znění s českými titulky.
Další autorské články o literatuře, filmu, divadle a kultuře najdete na mém kulturním webu Mezi řádky.





