Napsat knihu byla ta snazší část

Když jsem začala psát, nepřemýšlela jsem o tom, kolik čtenářů moje texty osloví, jestli se dostanou do knihkupectví nebo jestli jednou vyjdou i anglicky. Chtěla jsem zachytit témata, která mě dlouhodobě zaměstnávají: jak se lidé rozhodují, co pro ně znamená odpovědnost a důvěra a co se stane, když se představa o správném jednání srazí se skutečností.

Dnes mám za sebou dvě vydané knihy, každou v české i anglické verzi. Jednu odbornou, druhou literární a cestopisnou. K tomu zkušenost, kterou jsem nečekala: rukopis je jen první část práce. Tu druhou, mnohem méně viditelnou, jsem si musela odpracovat jako vydavatelka.

Profesně se pohybuji v oblasti compliance, řízení rizik, etiky a správy společností. Vidím, jak organizace píší pravidla, budují kontrolní mechanismy a schvalují etické kodexy. Vidím ale také, jak málo stačí, aby se skutečné fungování od papíru odchýlilo. Stačí jeden člověk, jedno špatné rozhodnutí nebo jeden kompromis, ze kterého se časem stane norma.

Z toho vyrostla kniha Anatomie integrity. Píšu v ní o odpovědném vedení, organizační kultuře, rizicích a etickém rozhodování. Nejvíc mě ale zajímá prostor mezi tím, co je formálně dovoleno, a tím, co je skutečně správné.

Neetické jednání se v práci málokdy rodí z jednoho dramatického rozhodnutí. Obvyklý scénář je tišší. Termín tlačí, klient je důležitý, a tak se jednou nepožádá o chybějící doklad s tím, že se doplní později. Nedoplní se. Příště už výjimka nepůsobí jako výjimka, ale jako precedens. Za rok pak nikdo neví, kdy se z „tentokrát to jinak nejde“ stalo „takhle to tu děláme“. Člověk si dokáže ospravedlnit ledacos, zvlášť když okolí přijme stejné měřítko.

Proto kniha není jen pro manažery a specialisty na compliance. Ptá se, kde končí loajalita a začíná přizpůsobivost, co znamená osobní odpovědnost uvnitř organizace a proč ani dokonale napsaná pravidla nenahradí charakter.

Perla na rtu oceánu jde jiným směrem. Zatímco Anatomie integrity vychází z profesních zkušeností, Perla se obrací k osobnímu prožitku, cestování a hledání toho, co v každodenním životě často přehlížíme.

Je to autobiograficky laděný literární cestopis ze Srí Lanky, ostrova čajových plantáží, chrámů, slonů a Indického oceánu. Cesta, která začala poznáváním vzdálené země, se postupně stala také cestou k vlastnímu nitru. Mezi setkáními, krajinou, místními zvyky a chvílemi ticha se otevírají otázky, na které člověk doma, uprostřed běžných povinností, často nemá čas.

Nechtěla jsem napsat klasického turistického průvodce. Nešlo mi o seznam památek ani doporučení, co musí návštěvník vidět. Zajímalo mě, co s člověkem udělá místo, které je tolik odlišné od jeho každodenního světa. Co si z takové cesty skutečně odveze a co v něm zůstane ještě dlouho po návratu.

Oceán v knize představuje vzdálenost a proměnlivost, ale také to, co zůstává pod hladinou. Perla vzniká dlouho a skrytě, jako odpověď na něco, co původně působilo jako překážka. V tom pro mě spočívá i jeden z významů celé cesty. Ne všechno, co nás promění, musí být na první pohled velké nebo dramatické.

A právě tím se obě knihy, navzdory své odlišnosti, setkávají. Jedna zkoumá lidské jednání v prostředí organizací, druhá prostřednictvím osobního prožitku. V obou mě však zajímá, co člověka formuje a jak poznává sám sebe.

Obě knihy mají anglickou podobu: The Anatomy of Integrity a Pearl Upon the Ocean’s Lip.

U odborné knihy byl důvod poměrně přirozený. Pracuji v mezinárodním prostředí a otázky profesní integrity nekončí na hranicích jednoho státu. Podobná dilemata řeší lidé v organizacích bez ohledu na jazyk nebo místo, kde působí. Lišit se mohou právní požadavky, firemní kultura i způsob komunikace, samotná otázka osobní odpovědnosti ale zůstává.

U Perly šlo o možnost přiblížit osobní cestopisné vyprávění také zahraničním čtenářům. Srí Lanka, její kultura a krajina nejsou tématem určeným jen českému publiku. Cestování, setkávání s odlišnými světy i přemýšlení o vlastním životě jsou zkušenosti, kterým lze porozumět napříč jazyky.

Práce na cizojazyčných verzích mi zároveň připomněla, jak důležité je zachovat nejen samotný význam textu, ale také jeho tón, rytmus a atmosféru. Co v jednom jazyce zní samozřejmě, může v jiném vyžadovat zcela odlišné vyjádření. O to důležitější je neztratit původní myšlenku a charakter knihy.

Obě knihy jsem vydala sama. Jsem jejich autorkou i vydavatelkou, tisk a distribuci zajišťuji prostřednictvím externích platforem.

Vlastní vydání dává svobodu. Rozhoduji o podobě knihy, sazbě, obálce i o tom, jak ji představím. Zároveň ale nesu finanční riziko a zajišťuji práci, kterou v tradičním nakladatelství obstarává celý tým. Korektury, sazba, technická příprava, kontrolní výtisky, tisk, distribuce, administrativa. Každá z těchto oblastí má svá pravidla, náklady a často i nepříjemná překvapení.

A pak přijde něco, na co se člověk vlastně nemůže dostatečně připravit: snaha dostat hotovou knihu ke čtenářům.

Kniha může existovat, být dostupná, a přesto o ní potenciální čtenáři vůbec nevědí. Bez zázemí velkého nakladatelství, reklamního rozpočtu a zavedené distribuce je i samotné představení vlastní tvorby další samostatnou prací. Tento článek je její součástí a nebudu to zastírat.

Nezávislé vydávání bývá někdy romantizováno jako cesta k naprosté tvůrčí svobodě. Svoboda je však pouze jednou stranou celé zkušenosti. Tou druhou je odpovědnost za každé rozhodnutí, každou chybu a každý výdaj. A také vědomí, že investovaný čas a prostředky se nemusejí nikdy vrátit.

Dlouho jsem si myslela, že nejobtížnější je psaní. Dnes už si to nemyslím.

Při psaní má autor alespoň část věcí ve svých rukou. Větu přepíše, kapitolu přestaví, rukopis odloží a vrátí se k němu po měsíci. Jakmile však kniha vyjde, její osud už tolik ovlivnit nedokáže. Může oslovit někoho, koho autor nikdy nepotká. Může vyvolat nesouhlas nebo dát čtenáři přesně tu myšlenku, kterou zrovna potřeboval. Může ale také zůstat bez povšimnutí.

Na samostatném vydávání je nejtěžší přijmout právě tohle. Dobrý úmysl, měsíce práce ani osobní zaujetí nezaručují, že si kniha čtenáře najde.

Zvláštní je také okamžik, kdy se vlastní text dostane do rukou někoho cizího. Dokud člověk píše, zná všechny své důvody, souvislosti i záměry. Čtenář ale přichází s vlastní zkušeností a vidí v knize někdy něco úplně jiného. A právě v tom může být její největší hodnota. Přestává patřit jen autorovi a začíná žít v představách druhých.

Přesto má smysl psát. Ne proto, že by každá kniha musela oslovit tisíce lidí, ale proto, že literatura i odborný text dokážou otevřít rozhovor, který by jinak nevznikl.

Když položím obálky vedle sebe, vidím dva světy, které spolu zdánlivě nesouvisí. Na jedné straně pravidla, odpovědnost a organizace, na druhé oceán, vzdálená země a osobní zkušenost. Ve skutečnosti se však obě knihy dotýkají podobné otázky: co člověka utváří a co z něj zůstává, když se jeho dosavadní představy střetnou se skutečností.

Profese mě naučila sledovat, jak se lidé rozhodují pod tlakem. Cestování a psaní mi umožňují přemýšlet o lidském životě z jiné perspektivy, bez nutnosti všechno vysvětlit nebo jednoznačně uzavřít.

Netvrdím, že jsou mé knihy pro každého. Anatomie integrity je určena především těm, kteří vedou lidi, nastavují pravidla nebo se někdy ptají, zda je skutečně správné to, co se po nich v práci požaduje. Perla na rtu oceánu může oslovit čtenáře, kteří mají rádi cestování, osobní příběhy a literaturu, jež neukazuje pouze vzdálená místa, ale také to, co jejich poznávání zanechává v člověku.

Pokud některá z mých knih přiměje alespoň jednoho čtenáře zastavit se, podívat se na známou věc jinak nebo si položit otázku, kterou dosud přehlížel, pak její vydání mělo smysl.

Více o jednotlivých knihách a jejich českých i anglických vydáních píšu na svém autorském webu Mezi řádky.

Monika Škubalová je autorka, nezávislá vydavatelka a profesionálka působící v oblasti governance, compliance a etiky. Vedle vlastní literární a odborné tvorby se věnuje kulturní publicistice prostřednictvím projektu Mezi řádky.