Článek
Pražské vystoupení souboru Rhythm of the Dance v Kongresovém centru ukázalo, že tradice nemusí být skanzenem, ale živoucím rituálem, který dokáže zvednout ze sedadel celé generace.
Ticho před bouří rytmu
V sále Kongresového centra vládlo ono zvláštní napětí, které předchází bouři. Divák cítí, jak se prostor nadechuje, jak světlo řídne do studené modři, až ticho náhle rozřízne první úder. Ne melodie, ale kontakt se zemí. Tvrdý, přesný, nekompromisní. Rhythm of the Dance, který do Česka přivezl JVS Holding Group, není jen show pro turisty. Je to probuzení kolektivní paměti těla.
Sledovat irský tanec zblízka znamená pochopit, že rytmus zde není ozdobou, ale základním jazykem. Je to způsob, jakým si lidé po staletí vyprávějí o vytrvalosti, o domově a o síle, která nás přesahuje. V té neuvěřitelné rychlosti nohou je cosi rituálního – jako by se na pódiu neodehrávalo jen představení roku 2026, ale obřad, který se v nezměněné podstatě opakuje napříč věky.
Dialog mezi klidem a živelností
Fascinuje mě ona zmíněná ambivalence: nehybná ramena versus nohy, které se zdají popírat fyzikální zákony. Jako by emoce neměly právo vystoupit do tváře, a přesto si našly cestu ven skrze vibrace podlahy. Právě v této zdrženlivosti je cosi hluboce lidského – blízké každému, kdo se někdy naučil navenek mlčet, zatímco uvnitř něj všechno křičelo.
Úterní pražské uvedení neslo tuto energii s obdivuhodnou jistotou. Soubor působil jako jeden organismus. Sólisté vystupovali z celku jen na kratičký moment, aby prostor vzápětí s pokorou vrátili skupině. Síla představení totiž netkví v jednotlivci, ale v dokonalé synchronii. V tom, jak se rytmus šíří jako vlna a nese všechny – tanečníky i diváky – na stejné frekvenci.
Hudba, která má tělo
Zatímco tanečníci definovali prostor údery, hudebníci jej naplňovali světlem a stínem. Bodhrán pulzoval jako srdce pod povrchem země, housle kreslily melancholické oblouky a flétna otevírala okna do krajiny. Zpěv v gaelštině nepůsobil cize. Naopak – byl připomínkou, že jazyk nese význam i tam, kde mu nerozumíme rozumem. Stačí naslouchat dechu a pauze mezi tóny.
Scénografie a projekce zde nehrály hlavní roli, což je v dnešní době vizuálního přesycení osvěžující. Sloužily rytmu. Obrazy krajiny, kamene a vody tvořily spíš rám než ilustraci. Tradiční kroky se plynule přelévaly do současných choreografických struktur, aniž by ztratily svůj původní význam: vytrvalost a řád v chaosu.
Dozvuk, který nekončí potleskem
Když doznívá poslední úder a nohy se konečně zastaví, ticho v sále netrvá dlouho. Zaplavuje ho hřmotný potlesk a okamžitý standing ovation. Nebylo to jen formální poděkování, ale společný výdech po dvou hodinách, kdy publikum doslova zapomínalo dýchat.
Odcházela jsem do únorové noci s pocitem, že rytmus se stal součástí mé chůze. Člověk pak vnímá vlastní kroky po dlažbě jinak – s větší vahou, jistotou a vědomím pevné půdy pod nohama. Rhythm of the Dance připomíná, že tanec nemusí vyprávět složité příběhy, aby byl srozumitelný. Vypráví o radosti ze společenství a o těle jako archivu zkušeností, které nás spojují bez ohledu na věk či původ.
Pokud vás tato ozvěna oslovila a hledáte vnitřní sílu v pohybu, celý text mé reflexe si můžete přečíst na webu Mezi řádky….
Představení pokračuje ještě v několika termínech v Brně a Ostravě. Je beze slov, s živou hudbou, vhodné i pro rodiny s dětmi.
Reakce na článek - https://medium.seznam.cz/clanek/monika-skubalova-ozvena-irskych-stop-v-tlukotu-srdce-230522
