Článek
Čtyři tituly, čtyři různé podoby ticha a jedna společná nit – hledání odvahy žít to, co nás přesahuje. Reflexe o vytrvalosti, ptačím zpěvu uprostřed zimy a návratech, které nemíří zpět, ale hlouběji do vlastního nitra.
Jsou měsíce, které se za námi zavírají s mechanickou jistotou kalendářního listu. Odpadnou, zmizí, jsou zapomenuty v šedi povinností. A pak jsou takové, které zůstanou pootevřené – jako dveře do místnosti, ve které se ještě nezhaslo. Leden byl přesně takový. I teď, když už únor naplno převzal vládu, ve mně ten minulý měsíc stále visí jako jemná mlha nad ranním polem. Listuji v něm i dnes a hledám odpovědi v ozvěnách slov, která se mi vpila pod kůži.
Když se ohlížím za lednovým čtením, neleží přede mnou jen čtyři svazky papíru. Leží tu čtyři různé způsoby ticha. Každé z nich je nesené jiným hlasem, jinou intenzitou prožitku, a přesto jsou všechna propojená neviditelnou, pevnou nití. Tou nití je otázka: Jak se člověk učí žít s tím, co ho přesahuje? S drtivou historií, s nekonečným cyklem přírody, s palčivou láskou nebo s vírou, která víc bolí, než konejší? Jsou to věci, které si nevybíráme, ale které do nás vnikají a tvarují nás zevnitř.
Na mém stole ty knihy už dávno nepůsobí jako novinky z knihkupectví. Jejich rohy jsou lehce ohmatané, mezi stránkami uvízla nezaměnitelná vůně kávy a domova. Někde vykukuje tenká záložka, jinde jen nenápadně ohnutý růžek – to malé, tiché přiznání, že tady se muselo zastavit. Že tady se muselo vydechnout. Čtení pro mě nebylo lineárním procesem, byl to spíše rituál návratů.
Kniha Říkali jí Kri-kri (Scarlett Wilková, 2025) ve mně zanechala pocit horkého, nehybného vzduchu nad vyprahlou, kamenitou krajinou. Není to jen děj, co ve mně vibruje, je to ta syrová ženská vytrvalost. Taková, která se neptá na smysl, neřeší spravedlnost a nečeká na potlesk. Prostě je. Sledujeme osud ženy, který se láme v okamžiku, kdy se měla poprvé svobodně nadechnout. Je to příběh o tom, co všechno je lidská bytost schopna unést, aniž by to kdy nazvala hrdinstvím nebo silou. Historie zde není pouhou kulisou – je to tělo. Tělo, které cítíte, které trpí a které vás nutí cítit každou ránu osudu jako svou vlastní. Ta bolest ve mně zůstala i dlouho po dočtení jako tichý vykřičník.
V ostrém kontrastu k této tíži leželi na stole Ptáci (Roberts Owen, Hannu Jännes, 2012). Kniha na první pohled prostá, naučná, snad i určená dětem. A přesto se právě ona stala mým nejtišším a nejhlubším zastavením. Nečetla jsem ji jako studii, spíš jsem jí naslouchala. Listovala jsem jejími stránkami v chvílích, kdy se venkovní svět zdál příliš hlučný. Učila jsem se znovu rozeznávat hlasy, které běžně splývají v šum. V lednovém tempu mi tato kniha připomněla, že pozornost není samozřejmost, ale dovednost. Je to sval, který musíme trénovat, abychom nepřeslechli to podstatné. Byla to společná radost, sdílená napříč generacemi, most mezi tichem pokoje a svobodou křídel nad hlavou.
Pak do mého ledna vstoupil titul Kde se plní sny (Ella Thompson, 2025). Přinesl naději, která však není naivní. Je to příběh o útěku, o hledání jiného světa, ale především o vysoké ceně, kterou platíme za svobodu. Často se ptám: kolik odvahy je potřeba k tomu, abychom odmítli život, který se navenek tváří jako bezpečný, ale uvnitř nás dusí? Čte se lehce, slova plynou jako řeka, ale její dozvuk je těžký. Mluví totiž jazykem emocí, které známe až příliš dobře, ale často se jich bojíme dotknout.
A nakonec Návrat (Petra Dvořáková, 2025). Kniha, která pro mě uzavřela lednový kruh. Nedala mi laciné smíření, ale dala mi pravdivost. Víra, láska, tělo a pochybnost – v jejím podání to nejsou oddělené škatulky, ale jeden divoký, propletený proud. Uvědomila jsem si, že některé návraty nejsou cestou zpět, ale cestou hlouběji k sobě. Ticho kláštera v tomto vyprávění nefunguje jako úkryt před světem, ale jako nemilosrdné zrcadlo, ve kterém člověk uvidí i to, co by raději nechal skryté.
Když nyní nechávám všechny tyto knihy doznít, dochází mi, že leden nebyl měsícem útěku do cizích příběhů. Byl to čas ztišení a zpřesnění mého vlastního vnímání. Bylo to cvičení v naslouchání – ženám v propadlištích historie, ptačímu švitoření v mrazu, vnitřnímu neklidu i tichým otázkám víry. Každá ta kniha otevřela v mém nitru jiný pokoj, ale nakonec jsem zjistila, že všechny vedou do téhož domu. Do domu, kde se učíme být lidmi.
Možná i vaše knihovny skrývají příběhy, které ještě neřekly poslední slovo. Zkuste se do nich zaposlouchat dřív, než se únor rozeběhne naplno.
Více o mých vnitřních dialozích s literaturou a hledání ticha najdete na mém autorském webu Mezi řádky…
