Článek
Francis Poulenc otevírá prostor, kde strach nevystupuje jako slabost, ale jako nejintimnější forma pravdy. A člověk si náhle, bez ohledu na staletí oddělující ho od děje na jevišti, musí položit otázku: kolik rozhodnutí v životě skutečně činí svobodně a kolik jen ze zoufalé snahy přežít vlastní úzkost?
Nové nastudování opery Dialogy karmelitek v pražské Státní opeře se plíží pod kůži s mrazivou přesností. Francouzština se rozpadá do měkkých souhlásek a orchestr pod vedením Hermanna Bäumera dýchá s neobyčejnou precizností. Poulencova partitura v sobě nese zvláštní, drásavý rozpor — jemnost komorní modlitby i chladný rytmus mechanismu smrti, který neúprosně čeká za zdmi kláštera.
Režisérka Barbora Horáková Joly nenechává diváka utonout v historické dekorativnosti. Scénické obrazy Ines Nadler dýchají prázdnem, tichem mezi větami a chladnou strohostí. Ženy na scéně se postupně slévají v jediný organismus strachu, víry a rezignace, ze kterého lidská individualita vyvěrá jen v drobných, o to bolestnějších gestech — zadrženém nádechu či pohledu do prázdna.
Právě v tom je tato inscenace nebezpečně současná. Nejde v ní pouze o vzdálený příběh mučednictví během Francouzské revoluce. Dialogy řeholnic znepokojivě připomínají každou dobu, která člověka učí bát se natolik, až začne považovat vlastní klec za bezpečí.
Hlavní hrdinka Blanche (v niterném a nervním podání Jany Sibery) nehledá Boha v mystické extázi. Hledá místo, kde by umlčela paniku z okolního světa. Klášter se však stává útočištěm i pastí zároveň. V určité chvíli už téměř nelze rozeznat, zda postavy vede hrdá odvaha, odevzdaná poslušnost, nebo prosté lidské vyčerpání. Když navíc Markéta Cukrová v roli umírající převorky předvede smrt fyzickou, roztřesenou a nedůstojnou, inscenace definitivně odmítá romantické představy o spiritualitě. Víra zde nesvítí jako jistota. Bolí.
Sbory Státní opery pod vedením Adolfa Melichara znějí kompaktně, asketicky a bez efektů, čímž připravují půdu pro drtivé finále.
Gilotina.
Ne jako historický symbol, ale jako mechanický rytmus systému, který potřebuje lidské oběti, aby potvrdil vlastní moc. Zvuk padající čepele postupně umlčuje jednotlivé hlasy sester. Divák nesleduje naturalistickou brutalitu, ale čistou absenci. Náhlé prázdno po lidském hlasu.
Kolik částí sebe sama člověk obětuje ještě dávno před skutečnou katastrofou a kolikrát umlčí vlastní hlas jen proto, aby přežil mezi ostatními? Večer končí bez pocitu laciné očisty. A možná právě proto zůstává v těle tak dlouho.
K novému nastudování Dialogů karmelitek zve Státní opera v Praze. Opera zazní ve francouzštině s českými a anglickými titulky, nejbližší reprízy proběhnou 28. a 31. května a následně v červnu 2026.
Celou hlubší reflexi, která propojuje tento divadelní zážitek s osobní zkušeností a širším civilizačním přesahem, si můžete přečíst v původním autorském znění na mém blogu Mezi řádky…
