Článek
Stal se především vyprávěním o otázkách, které si necháváme na později, a o odpovědích, k nimž se už někdy nedostaneme.
Existují příběhy, které člověk hledá celý život. A pak jsou příběhy, které má celou dobu vedle sebe, a přesto je nikdy doopravdy nepozná.
Právě takový pocit jsem měla při setkání s Františkem „Frankem“ Frištenským. Jeho jméno si mnozí spojí s knihou Moje máma z Terezína, která vznikla po více než pětadvaceti letech pátrání po osudu jeho maminky Hany Kleinové. Ženy, která prošla terezínským ghettem, ale o své předválečné a válečné minulosti doma před dětmi vůbec nemluvila. Přesto jsem velmi rychle pochopila, že náš rozhovor nebude především o historii. Byl o něčem mnohem bližším. O rodičích, dětech a otázkách, které si často necháváme na později.
Když se dnes Frank ohlíží za dlouhými lety hledání, nemluví o své mamince s výčitkou. Naopak. Po stovkách archivních dokumentů, rozhovorů s přeživšími a setkáních s lidmi, kteří ji znali, její mlčení chápe mnohem lépe než kdysi. Vzpomíná, že když se jí jako mladší pokoušel vyptávat, často slyšel podobnou odpověď:
„Ne, to je špatnej čas, dneska ne, to nemusíš vědět.“
Člověk se zeptá jednou, dvakrát, možná desetkrát. Jenže po čase přijde okamžik, kdy přestane. Ne ze ztráty zájmu, ale z respektu. Až s odstupem let si uvědomí, že některé rány zůstávají otevřené po celý život a že ne každý je připravený je znovu otevírat.
Nejsilnější část našeho rozhovoru přitom nepřišla ve chvíli, kdy jsme se bavili o Terezínu nebo o historických souvislostech. Přišla ve chvíli, kdy mluvil o své největší lítosti. Ne nad tím, co se nepodařilo dohledat v archivech. Ne nad tím, co se nikdy nedozvěděl od pamětníků. Ale nad obyčejným rozhovorem, který už nestihl vést.
„Mrzí mě, že jsem jí prostě neřekl: Mamy, teď si tady sednem, donesu flašku vína a budeš mi vyprávět bez viny.“
V té větě je možná víc než ve stovkách stran historických dokumentů. Většina z nás totiž zná pocit, kdy si až příliš pozdě uvědomí, že některé otázky měly být položeny dřív.
Při poslouchání Frankova vyprávění jsem si uvědomila ještě jednu věc. Často máme pocit, že naše minulost žije především v našich vlastních vzpomínkách. Jenže během jeho pátrání se ukázalo, že podstatná část příběhu jeho maminky přežívala v paměti lidí, které on sám dříve vůbec neznal. Ve vzpomínkách žen, které s ní sdílely část života. V jejich vyprávění a drobných střípcích, z nichž postupně skládal obraz člověka, kterého celý život znal jako maminku, ale jehož osud před vlastním narozením prakticky neznal.
„Pořád něco najdu. Někdy si myslím, že udělám krok dopředu a dva dozadu.“
Rodinná historie totiž není úkol, který lze jednou dokončit. S každou nalezenou odpovědí se obvykle objeví další otázka.
Možná právě proto dnes přemýšlí i o vlastním příběhu. Když přišla řeč na autobiografický projekt, překvapilo mě, že nemá podobu klasických pamětí. Nazval jej Míšo, poslouchej. Míša je jeho syn Michael a celý koncept stojí na jednoduché představě společné cesty po místech, která formovala jeho život. Nejde o velké dějiny ani o snahu vytvořit pomník vlastnímu životu. Jde o vyprávění otce synovi. O historky, vzpomínky, úsměvné situace i obyčejné okamžiky, které by jinak mohly zmizet.
„Nechci patos, chci autentickej život.“
Právě tato věta podle mě vystihuje Frankův přístup nejlépe.
Zajímavé bylo, že během rozhovoru přišla řeč také na umělou inteligenci. Frank ji zkusil využít při zachycení části vlastních vzpomínek na útěk z Československa v roce 1968 přes Vídeň do Švýcarska. Výsledek byl podle něj překvapivě čtivý.
„Četlo se to dobře, bylo to dramatický.“
Právě tehdy si ale položil otázku, která je dnes aktuální pro řadu autorů.
„Jsou to vůbec moje slova?“
Uvědomil si, že některé formulace by sám nikdy nepoužil.
„Já bych takový slova nikdy nepoužil. S mojí češtinou bych to tak nenapsal. Pořád si říkám, jestli je to dobrý, nebo špatný.“
Otázka, kde končí pomoc technologie a kde začíná vlastní hlas autora, tak zůstává otevřená.
Na konci našeho setkání jsme se dotkli i tématu domova.
„Když neznáme historii, tak nevíme, kam jdeme. Historie nás vede dopředu. Domov není jen místo na mapě. Je to pohyb a vědomí toho, odkud pocházíme.“
Frank prožil část života v Československu, část ve Švýcarsku a později ve Spojených státech. Přesto když mluvil o domově, nevracel se k adresám ani hranicím. Spíš k příběhům, historii a lidem, kteří člověka formují. A také k vlastní neposednosti.
„Já neumím sedět, jak se řekne po česku, na prdeli.“
Když jsem odcházela, neodnášela jsem si další příběh o Terezínu. Odnášela jsem si připomínku, že o svých nejbližších často víme méně, než si myslíme. Že některé otázky odkládáme tak dlouho, až už není komu je položit. A že možná nejdůležitější věci nejsou ty, které najdeme v archivech, ale ty, které si dokážeme říct včas.
Proto ve mně po našem setkání zůstala jediná věta:
Míšo, poslouchej.
Možná bychom totiž všichni občas měli víc poslouchat, dokud ještě máme koho.
Rozhovor s Františkem „Frankem“ Frištenským se dotkl mnoha dalších témat. Jeho rozšířenou literární podobu najdete také na mém autorském webu Mezi řádky.
