Článek
To podstatné se odehrává někde mezi názvem hry a okamžikem, kdy v sále zhasne.
Městská divadla pražská vstupují do sezony 2026/2027 s programem, který se pohybuje mezi klasikou, současným dramatem, muzikálem, komedií i původní českou tvorbou. Na první pohled pestrá nabídka. Při bližším pohledu ale začíná vystupovat ještě jiná společná linie: člověk, jeho minulost a všechno, co si s sebou nese, i když by to nejraději nechal někde za sebou.
Možná právě proto působí jako jeden z nejvýraznějších titulů připravované sezony Anatomie sebevraždy Alice Birchové v režii Mariána Amslera.
Tři generace žen jedné rodiny. Tři časové roviny. Příběhy, které se odehrávají v různých desetiletích, ale na jevišti se potkávají současně.
Čas tu tedy není přímka.
Spíš připomíná dům, v němž se stále rozsvěcují pokoje, do kterých jsme už dávno přestali chodit.
Rodiny totiž nepředávají jen jména, podobu nebo vzpomínky. Předávají také způsoby, jak se bojíme, jak milujeme, před čím utíkáme a co považujeme za normální jen proto, že jsme to viděli u těch před námi.
A právě tady začíná být divadlo nepříjemně osobní.
Možná totiž nejsme tak svobodní, jak si o sobě rádi myslíme.
Některé vzorce dokážeme pojmenovat až ve chvíli, kdy je uvidíme u někoho jiného. A možná právě proto mají podobné příběhy smysl. Ne proto, aby nám vysvětlily život, ale aby na okamžik rozsvítily místo, kam se sami příliš často nedíváme.
Motiv času se vrací i v dalších připravovaných inscenacích. Na Hromnice o den více přinese na scénu příběh člověka, který znovu a znovu prožívá stejný den. Teprve opakování může ukázat, že změna někdy nezačíná ve světě kolem nás, ale uvnitř člověka.
Ještě jinak se s časem pracuje v nové původní hře Tomáše Pavlíčka. V horské chatě se setkávají otec a syn a s přicházejícím táním se začíná měnit nejen krajina kolem nich, ale také něco, co mezi nimi dlouho zůstávalo zamrzlé.
To je obraz, který se těžko přehlíží.
Některé věci totiž nezmizí. Jen zmrznou.
A potom přijde chvíle, kdy se oteplí.
Sezona ale nestaví pouze na intimních rodinných příbězích. Do Komedie přichází Brechtův Baal v režii Eliáše Gaydečky, doprovázený hudbou a písněmi Jamese Colea a Rista Sokolowského. Na scénu ABC se vrací Shakespeare se Snem noci svatojánské. Přichází také Roky Annie Ernauxové, Donald Stefana Massiniho nebo Network Lee Halla a Paddyho Chayefského.
A mezi nimi Apartment 24, taneční projekt Jos Bakera, či Svatá Sáry Zeithammerové a Tomáše Ráliše.
Je to program, který nechce mluvit jedním jazykem.
A to je dobře.
Pestrost totiž není jen otázkou žánru. Je otázkou toho, kolika různými způsoby se lze dívat na člověka.
Zároveň ale právě tady začíná být zajímavá i jedna pochybnost. Devět premiér může působit jako důkaz velké energie. Nemusí však automaticky znamenat velké divadlo. Počet titulů ještě nevytváří význam. Ten vzniká až ve chvíli, kdy se nějaký příběh dotkne diváka natolik, že si ho odnese ven z budovy.
Možná je tedy největším testem nové sezony právě toto.
Co zůstane, až se zatáhne opona?
Městská divadla pražská vedle premiér pokračují také ve festivalech Měsíc Ukrajiny, Nová Komedie a La Batalla, v rezidenční spolupráci s uskupeními Lenka Vagnerová & Company a JEDL i v dalších aktivitách pro diváky a veřejnost. Připravují také Kroniku MDP, herecké kurzy, setkávání Klubu diváků MDP První řada nebo cyklus V hlavní roli: Maturita!.
Divadlo se tak neuzavírá pouze do večerních dvou hodin mezi příchodem diváka a posledním potleskem.
Možná právě naopak.
Dobré divadlo nezačíná tím, že nám ukáže odpověď. Začíná tím, že nám vezme možnost předstírat, že otázka neexistuje.
Nová sezona Městských divadel pražských se otevře na podzim. První premiéry přijdou už v říjnu, další budou následovat až do června 2027.
A možná stojí za to přijít bez očekávání, že si odneseme přesně to, co jsme si přišli hledat.
Některé příběhy totiž začnou pracovat až ve chvíli, kdy je přestaneme sledovat.
Více o tom, co se děje mezi řádky našich životů a na co se v kultuře těšit, najdete na mém autorském webu Mezi řádky… zde: ��https://monikaskubalova.wordpress.com/
