Článek
Na stole po většinu měsíce ležely čtyři knihy. Ne vedle sebe, ale přes sebe. Jedna se otevírala sama na několika oblíbených stránkách, druhá byla plná fotografií a map, třetí připomínala spíš dávnou vzpomínku než novou knihu a čtvrtá nesla ve svých stránkách krajinu. Kdybych je měla popsat jedním slovem, vybrala bych čtyři různá. A přesto mi po jejich dočtení došlo, že všechny mluvily o téže věci.
O tom, co člověk nedokáže opustit.
Nešlo o žánr. Ani o dobu vzniku. Nešlo dokonce ani o samotné knihy. Šlo o něco, co v nich zůstávalo pod povrchem. O paměť. O vztah k místu. O věci, které nás přesahují, a přesto se zapisují přímo do našich životů.
Při čtení knihy Bůh je rudý: Víra, která přežila i tam, kde měla zmizet jsem dlouho nepřemýšlela o náboženství. Je zvláštní to přiznat, protože právě víra tvoří její ústřední téma. Jenže po dočtení se mi nevracely teologické otázky ani politické souvislosti. Vraceli se mi lidé.
Stařena, která nesla své přesvědčení déle než většinu svých vzpomínek. Mužové a ženy, kteří si uchovali něco, co jim nikdo nedokázal vzít, přestože jim bylo vzato téměř všechno ostatní.
Liao I-wu se nepokouší víru vysvětlovat ani obhajovat. Nesnaží se stát prostředníkem mezi čtenářem a příběhy, které zaznamenal. Jen naslouchá. A právě proto působí některé pasáže tak silně. Člověk si najednou uvědomí, že svoboda není samozřejmost. Jen jsme měli to štěstí, že jsme se narodili do prostředí, kde ji většinu času nemusíme bránit.
Co všechno považujeme za samozřejmé jen proto, že jsme si na svou svobodu zvykli?
Od lidských příběhů jsem se pak přesunula k místům. Nebo možná k tomu, co mají společného.
Genius loci Christiana Norberga-Schulze je jedna z těch knih, které člověk čte pomalu. Ne proto, že by byly složité, ale protože ho nutí dívat se jinak. Po jejím dočtení jsem si několikrát všimla, že při procházce Prahou nevnímám jednotlivé domy, ale prostor mezi nimi. To, jak na sebe navazují ulice. Jak se mění měřítko náměstí. Jak světlo dopadá na určitou část města.
Najednou jsem si uvědomila, kolik míst máme rádi, aniž bychom dokázali vysvětlit proč. Na jiných se necítíme dobře, přestože splňují všechny předpoklady krásy.
Norberg-Schulz píše o charakteru místa. Ve mně však po dočtení zůstala jiná myšlenka.
Místo nás pouze neobklopuje. Do určité míry nás vytváří.
Možná právě proto si některá města neseme celý život s sebou. Ne jako kulisu vzpomínek, ale jako součást vlastní identity.
Po této knize přišel Deník cesty do pravěku Karla Zemana. Vedle ostatních působí téměř nenápadně. Má jen zlomek jejich rozsahu a člověk by snadno mohl nabýt dojmu, že představuje odlehčení mezi náročnější četbou.
Nestalo se.
Právě tato drobná kniha ve mně probudila něco, co dospělý život příliš nepěstuje.
Údiv.
Ne nostalgii. Ne návrat do dětství. Údiv.
Schopnost podívat se na známou věc a nechat ji být na okamžik záhadou. Přestat všechno okamžitě vysvětlovat, kategorizovat a zařazovat.
Dospělost často spočívá v neustálém pojmenovávání.
Dětství v ochotě žasnout.
Možná právě proto se ke Karlu Zemanovi vrací tolik generací. Nevede nás zpátky do minulosti. Připomíná nám způsob vidění, který jsme cestou někam založili.
Poslední knihou byla Vlhošť: Hora v labyrintu skal.
Na první pohled jde o knihu o konkrétním místě. O geologii, historii osídlení, krajině Českého středohoří a Kokořínska. Jenže s každou další kapitolou bylo patrnější, že skutečným tématem není hora samotná.
Je to vztah.
Vztah člověka ke krajině, která tu byla dávno před ním a která zde zůstane i po něm. Geologie se zde přirozeně potkává s historií, historie s lidskými příběhy a lidské příběhy s něčím mnohem starším, než jsme my sami.
Zvlášť v textech Václava Cílka jsem měla pocit, že krajina přestává být předmětem pozorování. Nejsme proti ní. Jsme její součástí.
A právě v tomto okamžiku se mi všechny čtyři knihy spojily.
Lidé, které zachytil Liao I-wu, chrání svou paměť navzdory režimu. Norberg-Schulz ukazuje, že města si nesou vlastní charakter po staletí. Zemanův pravěk přežívá v obrazech a představivosti dalších generací. Vlhošť uchovává ve skalách, cestách a reliéfu krajiny příběhy mnohem starší než lidský život.
Každá z těch knih mluvila jiným jazykem.
Všechny však směřovaly ke stejné otázce.
Co po nás skutečně zůstává, pokud odhlédneme od všeho, co sami označujeme za důležité?
Nejspíš ne většina plánů, které si zapisujeme do kalendářů. Možná ani věci, o nichž jsme byli přesvědčeni, že mají zásadní význam.
Možná zůstává něco mnohem prostšího. Místa, kterých jsme si všimli. Lidé, kterým jsme naslouchali. Příběhy, které jsme odmítli nechat zmizet. A občas i věta, u níž se někdo zastaví dlouho poté, co její autor odešel.
Knihy už jsou zpátky v knihovně. Přesto mám pocit, že tento čtenářský měsíc netvořily čtyři samostatné tituly. Byly čtyřmi cestami k jediné zkušenosti.
Člověk žije krátce.
Paměť mnohem déle.
Pokud vás podobné literární reflexe zajímají, další články najdete na mém autorském blogu Mezi řádky…
