Článek
Jak hlubokou stopu zanechala touha po samotě v duši české i světové avantgardy? Chystaná výstava v pražském Uměleckoprůmyslovém museu odkrývá zapomenuté úkryty lidské identity schované pod korunami stromů.
Tovární siréna utichá, prach z dlážděných ulic zůstává pozadu a meziválečný člověk poprvé objevuje luxus vlastního času. Tento okamžik zrodu takzvaných „weekendů“ předznamenává tichou proměnu společnosti 20. století, kdy se svoboda přestává měřit majetkem a začíná se vyvažovat prostorem v přírodě. Neokázalá stavba z prken, kamene nebo vlnitých desek v sobě často nese víc intimity než velké rodinné domy.
Právě tento paradox prostupuje výstavou Chata: Fenomén ve světě architektury, kterou v pražském Uměleckoprůmyslovém museu připravují historik architektury a publicista Adam Štěch spolu s architektem Janem Burešem. Nepůjde však o nostalgickou pohlednici českého chataření. Spíše o sondu do okamžiku, kdy se moderní společnost začala vzdalovat sama sobě.
Touha po přírodě nebyla sentimentem. Byla reakcí na přetlak zrychlujícího se světa. Od luxusních vilových osad až po nekompromisně prosté trampské enklávy si lidé začali vytvářet paralelní reality: letní domy u jezer, víkendové úkryty v lesích i experimentální stavby, které měly změnit samotný význam odpočinku. Chata bývá v české imaginaci symbolem romantiky, jenže zároveň je architekturou úniku. Místem, kam se člověk stahuje, protože veřejný prostor přestal být obyvatelný pro jeho vnitřní život.
Možná proto jsou tato sídla tak fascinující: nejsou monumentem moci, ale architekturou křehkosti.
Fotografie, které během svých cest pořídil Adam Štěch, působí jako mapy různých podob samoty. Modernistické interpretace alpských obydlí se tu potkávají se skandinávskou strohostí i prosluněnými plážovými domy z jihu Francie. Při pohledu na ně si člověk uvědomí, jak univerzální je snaha vytvořit prostor, kde lze na chvíli odložit společenskou roli. Štěchovy snímky doplní archivní plány, skici i autentický nábytek, který kdysi dotvářel mikrosvěty těchto letních útočišť.
Výstava se přitom záměrně vyhne bezbřehé romantizaci. Česká kultura si kolem chat vytvořila téměř posvátný mýtus — bezpečný prostor ohňů, kytar a úniků z města. Jenže pod povrchem této idyly existovala také sociální izolace, tiché třídní rozdíly i potřeba skrýt se před drtivým politickým systémem. Chaty nebyly jen rekreací. Stávaly se malými soukromými státy s vlastními pravidly.
A právě zde se objevuje možná nejnepříjemnější otázka celé expozice. Útěk do přírody totiž v sobě vždy nese zárodek destrukce onoho ticha, za kterým člověk odchází. Kolonizací krajiny nevědomky přenášíme hranice města i tam, kde měl původně existovat pouze les, vítr a tma.
Krátké schodiště k verandě. Pach mokré hlíny. Sklenice zavařenin ve spíži. Rádio šumící mezi stromy. Tak málo někdy stačí k iluzi absolutní nezávislosti.
Nečekanou ozvěnu do celého konceptu vnáší přítomnost unikátních fragmentů jedné ze dvou chat, které navrhl výtvarník Zdeněk Pešánek. Jeho návrat na půdu muzea nese silný osobní podtext — právě toto místo mu za války poskytlo ochranu před okupační perzekucí. V kontextu výstavy tak jeho práce připomínají, že i architektonický experiment mohl být v temné době formou vnitřního přežití.
Grafická instalace, na níž spolupracují Matěj Činčera a Jan Kloss za přispění Ivy Knobloch, nevytváří pouze muzeální trasu, ale psychologickou krajinu. Výstava nakonec nemluví jen o architektuře a materiálech. Bude mluvit o tom, jak si lidé staví vlastní verzi ticha.
Tento prostor se otevřel od 22. května do 13. září 2026 v historické budově Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Komentované prohlídky s kurátory doplní přednáška věnovaná chatám a útulnám Klubu československých turistů i tematické procházky zahrádkářskou osadou Ořechovka. Podrobnosti k programu a vstupenkám nabízí Uměleckoprůmyslové museum v Praze.
O autorce: Kompletní sérii kulturních esejů a reflexí Moniky Škubalové, včetně původní verze tohoto textu, najdete na jejím autorském webu Mezi řádky….
