Článek
Nenápadná vyhláška Ministerstva zdravotnictví, která vstupuje v platnost pro rok 2027, mění způsob, jak si zdravotní pojišťovny mezi sebou přerozdělují stovky miliard korun. Technická úprava výpočtů má přitom velmi praktický dopad: zvyšuje tlak na škrty ve fondech prevence.
České veřejné zdravotní pojištění stojí na principu solidarity. V praxi však mezi jednotlivými pojišťovnami probíhá tvrdý konkurenční boj. Ekonomicky nejvýhodnější jsou pro ně mladí, zdraví a pracující klienti, kteří odvádějí vysoké pojistné, ale čerpají minimum nákladné zdravotní péče.
Naopak chronicky nemocní pojištěnci představují pro rozpočty pojišťoven dlouhodobou finanční zátěž. Aby systém nevedl k selekci klientů, existuje zákonný mechanismus přerozdělování vybraného pojistného. Právě do něj nyní stát zasáhl novým, poměrně zásadním matematickým přepočtem.
Vyhláška č. 77/2026 Sb. o nastavitelných parametrech přerozdělování pojistného stanovuje vzorce, podle nichž si pojišťovny v roce 2027 rozdělí stamiliardový balík peněz vybraných od pojištěnců. Klíčovou roli v novém systému hrají takzvané farmaceuticko-nákladové skupiny.
Tyto skupiny vycházejí ze spotřeby konkrétních typů léků a na základě anonymizovaných dat poměrně přesně určují, kolik vážně nemocných pacientů daná pojišťovna skutečně spravuje. Ústav s vyšším podílem onkologických pacientů, diabetiků či lidí na biologické léčbě tak získá z centrálního balíku více prostředků než pojišťovna, která dlouhodobě cílila především na zdravé a aktivní klienty.
Stát tím reaguje na rychlý nástup extrémně nákladné moderní léčby. Nová vyhláška pracuje s pětatřiceti nákladovými skupinami, u nichž se mění pravidla započítávání. Technicky jde o zpřesnění systému, finančně však o zásah, který může významně přepsat rozpočtové rovnováhy mezi pojišťovnami.
Fondy prevence jako první oběť
Zdravotní pojišťovny, které v novém přerozdělovacím klíči přijdou o část dosavadních příjmů, budou nuceny rychle stabilizovat své hospodaření. Prvním logickým místem, kde lze relativně snadno škrtat, jsou volitelné fondy prevence.
Zaměstnanci firem i běžní klienti by tak mohli pocítit omezení příspěvků na očkování, preventivní vyšetření, sportovní aktivity, dětské tábory nebo další nadstandardní programy, které si veřejnost často zvykla považovat za samozřejmou součást systému.
Permanentní státní dohled nad přerozdělováním pojistného zároveň otevírá širší otázku efektivity celého modelu. Mechanismus sice chrání pojišťovny s vysokým podílem nemocných klientů, zároveň však tlumí motivaci k aktivní prevenci a dlouhodobé práci se zdravím pojištěnců. Pokud je systém nastaven tak, že odměňuje především objem spotřebovaných léků, ztrácí se přirozený tlak na snižování budoucích nákladů.
Pojišťovny, které se v novém systému ocitnou pod finančním tlakem, budou nuceny přísněji revidovat smluvní vztahy s lékaři a nemocnicemi. V odborných kruzích se proto již objevují úvahy o možných fúzích ekonomicky oslabených ústavů, které nebudou schopny dlouhodobě čelit novým matematickým nárokům.
Spoléhat se na to, že bezplatná zdravotní péče a štědré bonusy pojišťoven jsou trvalou samozřejmostí, se tak ukazuje jako stále méně realistické. Skutečnou kontrolu nad vlastní zdravotní stabilitou si do budoucna udrží především ti jednotlivci a zaměstnavatelé, kteří dokážou péči o zdraví diverzifikovat a nebudou plně závislí na proměnlivých dotačních mechanismech státního systému.
