Článek
Pohádka, která odmítá zestárnout
Jsou filmy, které člověk viděl tolikrát, že si už nepamatuje, kdy je vlastně poznal poprvé. Patří k nim i Šíleně smutná princezna. Písničky, důvěrně známé postavy, dva králové, kteří by nejraději rozhodovali za své děti, a princezna, která se nechce vdát jen proto, že se to od ní očekává. Příběh natočený před téměř šedesáti lety přitom stále nachází nové diváky. A nejen u televizních obrazovek.
Letos na podzim uplyne deset let od premiéry divadelní adaptace ve Studiu DVA. Inscenace měla premiéru 25. listopadu 2016 a během následujících let se zabydlela nejen na scéně pražského divadla, ale také pod širým nebem, mimo jiné na zámku Blatná. Desetiletí na repertoáru je pozoruhodné především u titulu, jehož příběh i slavné písně má publikum dávno spojené s konkrétními filmovými představiteli.
Čím to je, že se k téhle pohádce vracíme? A co může divadlo nabídnout příběhu, o kterém máme pocit, že ho známe nazpaměť?
Když se vzpomínka promění v živé představení
Filmová Šíleně smutná princezna z roku 1968 má v české kulturní paměti své pevné místo. Helena Vondráčková a Václav Neckář vytvořili dvojici, která se pro několik generací stala téměř neoddělitelnou od samotných postav. Hudba Jana Hammera mladšího pak dala pohádce něco, co často přežívá i jednotlivé scény: melodie, které si člověk vybaví po prvních několika tónech.
Přenést takové dílo na jeviště znamená vstoupit na území silných očekávání. Diváci nepřicházejí pouze za příběhem. Přinášejí si vlastní vzpomínky, oblíbené filmové momenty a někdy také představu, jak by všechno mělo vypadat. Divadlo se pak ocitá před nelehkým úkolem. Má být co nejvěrnější originálu, nebo si smí dovolit vlastní výklad?
Studio DVA vsadilo na známý příběh, jeho hudební podobu, výraznou výtvarnou stylizaci a herecké obsazení. V režii Šimona Cabana se hlavních rolí ujali Berenika Kohoutová a Jan Cina, dva interpreti, jejichž výrazové prostředky vycházejí z jiného hereckého prostředí než u původní filmové dvojice.
A právě v tom spočívá jeden z důvodů, proč mají divadelní adaptace smysl. Nemusejí smazat vzpomínku na originál. Mohou vedle ní vytvořit další podobu téhož příběhu.
Princezna, která vlastně není tak šílená
Na Šíleně smutné princezně mě vždy zajímalo, jak se pod její lehkostí skrývá docela zásadní téma. Rozhodování o vlastním životě.
Princezna má přijmout sňatek dohodnutý mezi dvěma královstvími. Její budoucnost je součástí politického plánu a osobní přání stojí až na druhém místě. Když se však rozhodne vzepřít očekávání, celý pečlivě uspořádaný svět dospělých se začne komplikovat.
Pohádková komedie samozřejmě pracuje s nadsázkou, humorem a romantickou zápletkou. Přesto je v jejím středu konflikt, kterému rozumíme i dnes. Děti, jejichž rodiče vědí nejlépe, co je pro ně dobré. Autority přesvědčené o vlastní neomylnosti. A mladí lidé, kteří chtějí dostat možnost rozhodnout sami za sebe.
Možná také proto princezna nestárne tak rychle jako některé jiné pohádkové postavy. Její vzdor není samoúčelný. Nechce bořit království ani popírat všechna pravidla. Jen odmítá přijmout, že o jejím životě rozhodnou ostatní.
V dětském věku sledujeme především dobrodružství a komické situace. Dospělému divákovi se může za stejnými scénami objevit ještě něco jiného. Třeba poznání, jak snadno dokážeme zaměňovat péči o druhého za potřebu mít nad ním kontrolu.
Humor, který stojí na lidské pošetilosti
Kdo by si nepamatoval rádce, kteří svými plány a zásahy dokážou zamotat i to, co by jinak mohlo být docela jednoduché?
V divadelní inscenaci je ztvárňují Jan Kraus a Bob Klepl. Jejich role připomínají, jak důležitý je pro Šíleně smutnou princeznu právě humor postavený na lidské ješitnosti, přehnané důležitosti a ochotě zasahovat do cizích osudů.
Zajímavé přitom je, jak dobře tento typ komiky funguje napříč generacemi. Dítě se směje absurdní situaci, dospělý v ní může zahlédnout člověka, kterého potkává v zaměstnání, na úřadě nebo ve vlastní rodině.
V dalších rolích se objevují například Daniela Kolářová či Anna Šišková jako chůva. Celé představení tak staví na herecké souhře známých osobností, které mohou příběhu vtisknout vlastní temperament.
Divadlo má navíc proti filmu jednu podstatnou výhodu. Každé představení vzniká znovu. Herci reagují na publikum, načasování komických situací se může jemně proměňovat a atmosféra v hledišti ovlivňuje společný zážitek. To, co na obrazovce zůstává neměnné, získává na jevišti přítomný čas.
Proč se potřebujeme vracet ke známým příběhům
Často se říká, že české publikum miluje nostalgii. Jenže návraty ke starším filmům, písním a pohádkám nemusejí být pouze vzpomínkou na minulost.
Známé příběhy nám poskytují něco, co v běžném životě nemáme vždycky k dispozici: jistotu. Víme, kdo koho miluje, kdo překazí plán a jak všechno nakonec dopadne. Přesto jsme ochotni sledovat celý příběh znovu.
Možná právě proto, že tentokrát už nepotřebujeme zjišťovat, co se stane. Můžeme si více všímat, jak se to stane, kdo příběh vypráví a co v nás vyvolává.
U divadelních adaptací se k tomu přidává možnost sdílet známý svět s ostatními. Rodiče přivedou děti na pohádku, kterou sami sledovali v dětství, a obě generace mohou mít z téhož představení trochu jiný zážitek.
Tento způsob předávání příběhů je pro kulturu důležitý. Díla totiž nezůstávají živá jen proto, že byla kdysi úspěšná. Přežívají tehdy, když se k nim lidé stále chtějí vracet a nacházejí v nich něco pro svou vlastní dobu.
Deset let v divadle a další setkání s princeznou
Studio DVA připomene desetileté výročí také podzimními reprízami. V sobotu 24. října 2026 se Šíleně smutná princezna představí v Praze ve 14 a v 18 hodin. Další termíny jsou vypsány na leden a březen 2027. Divadlo zároveň nabízí dětem do čtrnácti let včetně zvýhodněné vstupné.
Zda bude tato inscenace pro každého stejně působivá jako její filmová předloha, je pochopitelně otázkou osobního vkusu. Někdo dává přednost originálu, jiný má rád nové herecké interpretace. Deset let divadelního života však ukazuje, že příběh stále dokáže oslovovat své publikum.
A možná je dobře, že se princezna znovu a znovu vrací. V době, která často vyžaduje rychlá rozhodnutí a poslušné přijímání očekávání, totiž její zdánlivě prosté přání neztratilo nic ze své srozumitelnosti.
Chtít rozhodovat o vlastním životě nemusí být projevem rozmaru. Někdy je to jen první krok k dospělosti.
Monika Škubalová | Mezi řádky – nezávislý autorský prostor věnovaný literatuře, divadlu a kultuře.
Zdroje: Studio DVA divadlo – informace k desátému výročí inscenace a repertoár; GoOut – informace o inscenaci a obsazení; Ticketportal – termíny představení.
