Článek
Když se řekne Richard Wagner, mnozí si představí nekonečné hudební plochy a náročnou němčinu. Nová inscenace Parsifala v pražské Státní opeře však ukazuje, že toto dílo může být nečekaně aktuálním zrcadlem naší současnosti. Režisér Andreas Homoki přenesl rytíře svatého Grálu do prostředí, které připomíná kafkovskou Prahu. Stojí tato pětihodinová výprava za váš čas?
Vstoupit do světa Parsifala znamená na jeden večer zcela vystoupit z běžného shonu. Inscenace, která měla premiéru na konci března, sází na vizuální minimalismus a silné symboly. Zapomeňte na historické kostýmy rytířů – zde se ocitáme v obří knihovně, v archivu lidského vědění, kde se rituály stávají téměř úředním úkonem.
Hudba, která fyzicky bolí i léčí
Pod taktovkou Markuse Poschnera se orchestr Státní opery proměnil v dýchající organismus. Wagnerova hudba zde není jen doprovodem, je to fyzická síla, která prostupuje celým sálem. Výkony sólistů, zejména Matthew Newlina v titulní roli a Ester Pavlů jako tajemné Kundry, drží diváka v napětí i v momentech, kdy se čas na jevišti zdánlivě zastaví.
Pro koho je tato inscenace určena?
Nalijme si čistého vína – Parsifal není pro každého. Je to pětihodinový maraton (včetně dvou přestávek), který vyžaduje trpělivost a ochotu vnímat operu v její nejčistší, až meditativní podobě. Pokud však hledáte v umění hloubku, která přesahuje běžný estetický zážitek, Homokiho vize vás odmění silným pocitem katarze.
TIP: Pokud vás zajímá hlubší, smyslový pohled na tuto inscenaci a chcete vědět, jaké emoce v nás vyvolává „ticho jako prostor pro nadechnutí“, přečtěte si mou autorskou reflexi Světlo nad Grálem na webu Mezi řádky.
Pražský Parsifal je lekcí o soucitu, která v sále rezonuje ještě dlouho poté, co dozněly poslední tóny. Je to připomínka, že i v našem mechanizovaném světě stále hledáme svou vlastní „svatyni“ a naději na zahojení starých ran.
