Článek
Nová dobrodružství ve školní lavici
Školková pohoda skončila a začaly školní povinnosti. Ale mně to nevadilo. Já jsem se do školy těšila. Pamatuji si, jakou jsem měla aktovku. Ale byla strašně tvrdá u zad. Co bylo super, tak že už existovaly pohádkové motivy, a tak se šlo potom poprvé do školy lépe. Já jsem měla na aktovce malou mořskou vílu Ariel. Aktovce dominovala zářivá žlutá barva.
Se školou začalo nové dobrodružství. Noví kamarádi. Ale já jich moc neměla. Nebyla jsem oblíbená v kolektivu, protože jsem byla „ta divná“. Nosila jsem divné oblečení a vlasy střižené krátce. Musela jsem. Přes to doma nejel vlak.
Kamarádství, školní výbava
Bohužel mi nikdo neřekl, jak se mám ve škole chovat a jak si najít nové kamarády. Rodiče mě v tomhle moc nepodporovali. Ale já jsem jiný rodič. Ze syna už je prvňáček. Vybrala jsem pro něj hezké oblečení a maximálně ho podpořím, aby pro něj zvykání na nové prostředí nebylo tak těžké. Přeci jenom je citlivější.
Byl smutný, že nebude chodit do stejné školy s kamarády, které měl ve školce. Přestěhovali jsme se. Sice v rámci města, ale vedle domu máme základní školu, tak nám přišlo více logické dávat syna do školy, která je 2 minuty cesty od baráku. S kamarády ze školky se vidět můžeme kdykoliv. To jsem mu vysvětlovala. Nechtěla jsem, aby první školní den byl pro syna stres, že tam nikoho nebude znát.
Já jsem úplně jinak nastavená než mí rodiče. Se synem o všem mluvím, protože mě zajímají jeho pocity. Brašnu si vybral sám, na motivy hry Minecraft. Stejně tak pomůcky do školy, penál, lahev na pití. Není to rozmazlenost. Ale když bude mít něco, co se mu líbí, bude se mu také mimo jiné chodit do školy snáz.
Mně se moje aktovka líbila. Ale co se mi potom nelíbilo, tak to, že jsem nedokázala úplně do kolektivu zapadnout. Nevěděla jsem jak na to, protože jsem měla nízké sebevědomí.
Škola může být i někdy peklo
Škola mě docela bavila. Ale jak jsem byla starší, tak jsem tam nerada chodila. Kvůli spolužákům. Neměli mě v lásce. Nezapadla jsem mezi ně. Byla jsem bez šance. Posmívali se mi dost často kvůli oblečení, ale také i kvůli tomu z jakých rodinných poměrů jsem pocházela.
Dost mě to vnitřně bolelo a sráželo mi to sebevědomí. Neuměla jsem se bránit. Potom jsem nastoupila na střední školu a těšila jsem se na nové spolužáky. Jenomže se historie opakovala. Abych mezi ně zapadla, naučila jsem se od nich kouřit. Ale stejně mi to moc nepomohlo. Takže to bylo zbytečné.
Potom jsem se těšila na ten den, kdy odmaturuji a lidi ze školy už neuvidím. Pár spolužáků občas potkám a víte, co je sranda? Oni mě normálně nepoznávají. Protože vypadám teď úplně jinak. Mám dlouhé vlasy a jsem prostě pohodářka, která už má sebevědomí.
Asi to bude znít divně, ale já se docela těším na to, jak se synem budu dělat úkoly. Beru to jako další etapu života, který sice bude náročná, ale do koloběhu života patří. Hlavně vím, že až budeme se synem dělat úkoly, bude to probíhat v klidu a nebudu u toho na něj řvát, že něco dělá blbě. Tak jsem to měla s matkou.
Takže hurá na to, čeká nás nová 9ti letá etapa života, plná dobrodružství!
