Článek
Krásný, moudrý, avšak nevyrovnaný se sebou samým. A tak drogy se staly jeho cestou poznání. Ani nevím, jak dopadl… Ti, jež si vyberou poznání přes drogy, většinou se ztrácí z dohledu těch, kteří chtěli jinou cestu. A tak se i naše cesty rozdělili.
To však nemění nic na jeho poselství. V mládí jsem toto jeho moudro brala spíše jako „drogové pobláznění“, které vypovídalo o stavu, kterého se snažil dosáhnout. Nic neslyšet, i když je kolem ruch, dokázat se odpojit od davu a být sám sebou. I to je pravdou. Jednoho dne jsem všechna životní moudra spálila, ale k mnohým jsem se vrátila znovu a znovu, čím více jsem prohlubovala pravdu těch slov, dříve psaných v barevném sešitě vyzdobeném různými obrázky vyjadřující lásku, strach, zlobu a touhu po životě. Toto bylo jedno z nich. Avšak nenese jméno slavných filozofů či básníků, a řekl to muž, který u většiny tehdejších přátel upadl v zapomnění. Tak jeho myšlenka a životní moudro si zaslouží být dále ve světle světa.
Poprvé jsem si na tyto slova vzpomněla u maturitní zkoušky, kdy se vnímám jako pozorovatel „z vrchu“, kolem otázky, hlasy, ruch, na pozadí vnímám paniku svých myšlenek, co bude když to nezvládnu. A přitom se vidím, že mluvím, nevím, co říkám, vidím, že okolí je spokojené, mluvím a neslyším se. Maturitní zkoušku jsem zvládla.
Podruhé, kdy jsem si na tato slova vzpomněla, bylo ve chvíli, kdy jsem pečovala o svou první dceru, která první rok jenom plakala. Ve dne, v noci pláč… Mohla jsem jí dát cokoli, konejšit jakkoli. A v těch největších chvílích pocitu marnosti a neschopnosti, v tom největším křiku drobného tvorečka, v tom nejhlubším psychickém i fyzickém dně, tak jsem přestala slyšet zvuky z venčí, přestala jsem vnímat tok myšlenek, které mně neustále jen kritizovaly, jak jsem neschopná… A v tu chvíli to přišlo, hlasy, ticho a psycho.
Psycho je "duševní"nebo stav popisující propojení s duší. A tu chvíli probíhá to, čemu se říká zázrak. Ach, v tu chvíli jsem věděla, co mám dělat, ať je dítě klidné a já šťastná… Od té chvíle jsem věděla, potřebuji žít v tom okamžiku, kdy je kolem ruch, v mé hlavě také, ale já se od toho dokážu vypnout.
Po třetí se mi tento stav povedl ve chvíli obrovského stresu. Ti, co řídí automobil, a povedlo se jim nabourat, ví, o čem mluvím. A tak se to stalo i mně. Brzké sobotní ráno, sníh, led. Jela jsem opatrně, předpisově, cestou, kterou znám, tudíž vím, že řidiči si v nepřehledné zatáčce rádi najíždí do prostřed cesty…jenže není je vidět. A tak naučená, lépe si najet více ke krajnici, v tu chvíli bylo osudové. Naštěstí nikdo nejel,nikomu se nic nestalo. Auto se na ledu zatočilo a zaparkovalo si to do plotu, bohužel středovým sloupkem. A tady přišel znovu ten stav. Slyším své myšlenky, které panikaří, chtějí křičet, chtějí odjet, chtějí utéct. Jenže moje tělo neovládají myšlenky, ty jsou jako zvuková kulisa. Já nározdíl od mé mysli dýchám, vystupuji z auta, to už mi jde naproti majitel plotu a zjišťuje, zda jsem v pořádku a dám si čaj, než přijedou policisté…Kouřím, volám své drahé polovičce…Vše se sepíše, přijde můj muž, přijíždí kamarád dalším autem na odtah…Vše jako ve snu, jednám klidně. Až v náručí partnera se dostávají ty myšlenky v pozadí ven, na světlo světa. Sama sebe opět obdivuji,jak jsem to zvládla ustát. Opět mi běž hlavou: „Tak to je fakt psycho, když hlasy a ticho.“
Věděla jsem, že tohle chci umět pokaždé, když to potřebuji. Ne, když jsem jen v ohrožení, ne když padám „na hubu“, ne když nevím, co by se stalo, když by to dopadlo jinak! Prostě tohle umět používat každý den. Jak jednoduše by člověk dokázal řešit problémy, neztrácet zbytečně čas přemítáním možností, které sice mají nějakou pravděpodobnost se stát, ale proč zrovna mně? Po letech hledání, kurzů sebeovládání a sebelásky, meditací a různých bláznivých učení…Po čtyřech dětech, které neustále vytváří ruch venku…Po mnoha životních kopancích…Vím, že je to možné. Stačí se naučit vnímat sám sebe, své světlo(je to jako dívat se u vody do slunce), tím vypustí člověk všechny možnosti, o kterých vypráví okolí, že se můžou stát, tím je jen sám sebou, a dělá to, co je pro něj správné. Činní rozhodnutí podle sebe pro sebe. A to je teprve psycho! A to je to, co většina lidí chce a hledá…Hledali to básníci, umělci všeho druhu, je to políbení múzou. Když to nešlo přirozeně, tak jsme vymysleli alkohol, drogy a sex, aby jsme tento stav zažívali znovu a znovu, aniž by jsme museli být v nějakém ohrožení. A k tomu samotné slovo psycho - psyché vypovídá o duši. Takže hledejte svou duši, hledejte sebe, zažijete totiž nekonečnou jízdu životem. Třeba zrovna jako Forest Gump.
