Článek
Tento text je záměrně psán satirickým a hyperbolickým tónem. Jeho cílem je s nadsázkou reflektovat hluboké obavy a frustraci, které mnozí občané pociťují vůči dopadům současných politik. Nejde o faktický rozbor, ale o vyostřenou kritiku vnímaného odtržení elit od reality a obětí, které jsou po občanech požadovány ve jménu „zelených“ ideálů.
Óda na Zelený sen aneb Jak nám „elity“ vyrabovaly peněženky a rozum
Poslouchejte, Evropané! Už vás nesmí bolet jen kapsa, ale i hlava z toho, co nám naše „elity“ servírují. Ten jejich Green Deal není žádný zelený sen, ale spíše noční můra, zhmotněná ve fakturách za energie a plíživém pocitu, že jsme se ocitli v jakémsi společenském experimentu. Zelený! Je to jen zástěrka pro pozvolné, ale jisté rabování našich životů, našich peněženek a naší budoucnosti. Zatímco my se potíme (nebo spíš mrzneme) a drhneme poslední zbytky peněz na splátky, tyhle nahoře se rochní ve svých dotovaných utopiích a plácají se po zádech za to, jak „zachraňují planetu“. Co zachraňují, když nám berou práci, teplo a důstojnost? Pamatujete, jak nám kdysi slibovali „ekonomický růst“ a „zářné zítřky“? Dnes je jasné, že růst mají jen jejich konta a naše účty za elektřinu, které v posledních letech vyletěly o desítky procent. Topíme dřevem, když ho seženeme, nebo se prostě třeseme zimou pod dekou, protože každá kilowatthodina se stala malým luxusem. Maso? Dnes už je vidět pořádný kus hovězího raritou, skoro jako pozorování polární záře nad Pískem. Děti? Ať si hrají venku, aspoň neplýtvají elektřinou na televizi a hlavně neplatí za dětské pokoje s podlahovým vytápěním, které je dnes jen snem. To je ta jejich „udržitelnost“? Žít jako v jeskyni, zatímco oni létají soukromými tryskáči na své „klimatické“ konference do Sharm el-Sheikhu či Dubaje, kde si navzájem tleskají za to, že nás poslali o sto let zpátky! A to všechno pod rouškou vznešených slov a neotřesitelné víry, že jen oni vědí, co je pro nás dobré.
Nová daň za dýchání: Emisní povolenky pro domácnosti a „pragmatický“ europoslanec
A jako by nám nestačilo, že nám zdražili každou kilowatthodinu a litr paliva, přišli naši vizionáři s dalším skvělým nápadem: emisní povolenky pro domácnosti! Ano, čtete správně. Brzy si budeme muset koupit povolení na to, abychom si mohli zatopit nebo se svézt autem. Je to jako byste si museli koupit povolenku na dýchání, jen proto, že váš výdech obsahuje CO2. Naše domovy se promění v malé soukromé elektrárny, kde každé spálení fosilního paliva bude pečlivě zpoplatněno. Možná se dočkáme i mobilních aplikací, kde budeme sledovat svůj „emisní rozpočet“ a dostaneme notifikaci, když překročíme denní limit na topení. A ti nejlepší z nás, ti co přežijí zimu s nulovými emisemi, možná dostanou pochvalný dopis od Franse Timmermanse s bonusovou sadou LED žárovek. Je to jednoduché – chceš teplo, zaplať! Chceš se někam dostat, zaplať! Peněženky sice zebe, ale duše bude čistá.
Jednou jsem měl „tu čest“ mluvit s jedním europoslancem, který nám to celé hrdě představoval na konferenci o „udržitelné budoucnosti“. Zeptal jsem se ho, jak si obyčejná samoživitelka z Horní Dolní koupí dražší povolenku na topení, když už teď sotva vyjde s penězi. Podíval se na mě s úsměvem, který naznačoval, že jsem asi propásl nějakou důležitou přednášku o ekonomii, a s klidným, až profesorským hlasem pronesl: „Víte, kolego, to je právě ta cena transformace. Musíme se adaptovat. Lidé se naučí žít úsporněji, objeví nové, zelené technologie. Vždyť máme k dispozici přece dotační programy, jako je Oprav dům po babičce, nebo Nová zelená úsporám! A ten výnos z povolenek? Ten se pak redistribuuje na sociální účely a podporu zelených inovací, samozřejmě. Nikdo nebude v minusu, spíše naopak – ti nejaktivnější v redukci emisí budou ve výsledku profitovat. Je to jen otázka osvěty a správného nastavení motivace. Tak například, naše studie ukazují, že snížení emisí o 5 % ročně se promítne do zlepšení kvality ovzduší o 0,02 mikrogramu na metr krychlový do roku 2030, což je pro zdraví občanů klíčové.“ Když jsem se v duchu ptal, jestli je ta „motivace“ pro hladové děti v paneláku dostatečně silná, jen se shovívavě usmál a odešel si pro kávu z ekologického kávovaru, pravděpodobně dotovaného z nějakého „zeleného fondu“. Inu, pro ně je to číslo v tabulce, pro nás realita na složence.
Automobilový průmysl: Zrada naší krve a potu
A ten náš automobilový průmysl! Kdysi pýcha Evropy, miliony pracovních míst, symbol inženýrství a inovace. Co z něj zbylo? Hromada šrotu a tisíce propuštěných lidí, kteří teď stojí na úřadech práce a nechápou, jak to, že jejich řemeslo najednou nic neznamená. Protože naši „vizionáři“ se rozhodli, že spalovací motory jsou sprosté slovo a my musíme jezdit na baterky, které nikdo nechce a na které nemáme. Vezměme si třeba ten největší hit: zákaz prodeje nových spalovacích aut od roku 2035. To je jako zakázat prodej rohlíků a říct lidem, ať si pečou sami, i když nemají troubu a mouku, a pak se divit, že jim chleba chybí. Kdo si koupí elektromobil za milion, když má sotva na složenky a hypotéku? A kdo na tom vydělává? Ne my! My platíme pokuty, zakazují nám vjezd do měst, a mezitím se naši konkurenti z východu smějí a přebírají náš trh s levnějšími a dostupnějšími vozidly. Tahle sebevražedná politika už stála Evropu tisíce pracovních míst a miliardy v ušlém zisku. Kam se poděli ti technici a dělníci z Mladé Boleslavi, Wolfsburgu nebo Kolína, kteří ještě před pár lety stavěli světová auta? Ti teď možná pletou košíky z vrbového proutí, aby naplnili kvóty pro „udržitelné řemeslné výrobky“, nebo si hledají práci v docích, kde se vykládají lodě plné čínských elektroaut. Tohle není pokrok, to je řízený pád z nařízení Bruselu!
Kauza Timmermans a jeho studie: Jak se kupuje „pravda“
A pak je tu ten hlavní strůjce, náš milovaný Frans Timmermans! Člověk, který s kamennou tváří sypal z rukávu jeden zákaz za druhým. Zakázat tohle, omezit tamto, zdražit všechno. A aby to nevypadalo, že si to vymýšlí z vlastní hlavy, měl na to přece ty „studie“! Ty „nezávislé“ analýzy a zprávy, co jakože prokazují, že bez jeho diktátu z Bruselu se planeta zítra uvaří. Však víme, jak to chodí! Miliardy eur se přelévají do nejrůznějších neziskových organizací a think-tanků, které pak za ty peníze vyprodukují přesně ty „výsledky“, které si „elity“ přejí. Třeba studie o tom, jak je nutné zvýšit daň z masa o 300 %, aby se snížily emise z chovu dobytka, a přitom se elegantně zamlčí dopad na farmáře a dostupnost potravin. Nebo analýza, která „vědecky“ dokazuje, že nejefektivnější způsob vytápění je tanec kolem ohně, protože je to „uhlíkově neutrální“ a posiluje „komunitní vazby“, i když je ve skutečnosti jen drahým kurzem přežití v postindustriální Evropě. A to všechno podepsané nějakým doktorem z „Institutu pro udržitelnou planetu“, který má sídlo v jednopokojovém bytě na periferii Bruselu, ale zato roční rozpočet jako menší město. Peníze z našich daní se mění v „vědecké“ podklady pro další a další zákazy. A proč by ne, když se jim ty peníze sypou? Vždyť za to, že papouškují to, co jim Timmermans a jemu podobní nadiktují, dostávají tučné granty. To je ale náhoda, že všechny ty „nezávislé“ studie docházejí ke stejnému závěru, který dokonale zapadá do bruselské agendy! A k tomu ještě přidejme onen „případ ředkviček“, kdy Evropská komise utratila statisíce eur za studii o ekologické stopě dovážených ředkviček versus lokálních, zatímco u našich dveří se hroutí celá odvětví. Prioritizace par excellence!
Čeští politici: Místní pěšáci bruselské tragikomedie
A co naši čeští politici? Ti, co by nás měli bránit? Místo toho se tváří, že nám Green Deal přinese jednorožce a duhu. Jen se podívejte na ty jejich proslovy – plné prázdných frází o „transformaci“ a „modernizaci“, které si půjčují z bruselského manuálu. Přikyvují v Bruselu na každou hloupost, pak přijedou domů a prodávají nám to jako velký úspěch, jako by právě vyhráli bitvu o svobodu a blahobyt. Jeden den tvrdí, že „nemáme na výběr, je to diktát shora“, druhý den, že „je to naše velká šance, jak být na špici Evropy“. Ale jaká šance? Šance na to, že budeme platit ještě víc za elektřinu, zatímco se náš průmysl hroutí a nezaměstnanost roste? Oni nám vykládají o „strategických investicích“ do solárních panelů na každé střeše a větrných elektrárnách na každém kopci, ale ve skutečnosti jen dláždí cestu k naší závislosti na drahých a nespolehlivých technologiích, zatímco jaderná energie zůstává v pozadí jako nechtěný příbuzný. Když se zeptáte nějakého ministra, jak zaplatí za zateplení paneláku za půl milionu, když bere průměrnou mzdu, dostanete odpověď o „výhodných úvěrech a dotacích“, které ve skutečnosti jen zvýší náš dluh a připoutají nás ještě více k systému. A když se zeptáme, co bude s našimi penězi, s našimi továrnami, s našimi životy, tak jen krčí rameny, nebo nás odbíhají frázemi, které si opsali z bruselských manuálů. Oni se ohánějí „hodnotami“ a „budoucností našich dětí“, ale ve skutečnosti jim jde jen o to, aby si udrželi svá teplá místečka a pokračovali v tomto zeleném experimentu na našem úkoru. Jsou to buď naivní hlupáci, nebo promyšlení zrádci, kteří vědí, co dělají. Ať tak či onak, my na to doplácíme!
Rozklad společnosti: Chléb a hry, pokles IQ a endemická korupce
A co se děje v našich městech, zatímco elity fantazírují o uhlíkové neutralitě a o tom, kolik peněz ještě pošlou na další "studie"? Mění se nám Evropa pod rukama. Najednou jsou tu no-go zóny, kam se bojí vstoupit i policie, kde platí jiné zákony, než ty naše. Ale o tom se v televizi a hlavních médiích nemluví, to se přece nehodí do jejich krásné, zelené pohádky o „rozmanitosti“ a „integraci“. Příkladem za všechny jsou kdysi poklidné čtvrti západních měst, kde dneska raději nechodíte po setmění, protože se tam prodává fet na každém rohu a potyčky jsou denní chleba. Ale hlavně, že tam mají tříděný odpad, elektrické koloběžky na sdílení a povinné kurzy genderové rovnosti! K téhle „rozmanitosti“ patří i drogová epidemie, která se valí Evropou jako tsunami, a její obětí jsou tisíce mladých lidí. Ulice plné zombíků, dealeri se smějí a kvetou. Ale to je v pořádku, hlavní je, že máme čistou energii! Vždyť nač potřebujeme bezpečné ulice a zdravou společnost, když máme supermoderní větrníky, které vyrábějí drahou elektřinu jen, když zrovna fouká ten správný vítr? Zato drogy se vyrábí furt a bez emisí. Mezitím u nás doma: Pan Novák z vedlejšího bytu, kdysi hrdý majitel naftového Passatu, teď jezdí do práce na kole. A ne proto, že by chtěl být fit, ale proto, že se mu Passat už nevyplatí ani tankovat. Paní Dvořáková, která měla za socialismu plný mrazák, teď má plný mrazák ledu, protože si nemůže dovolit ho zapínat. A děti si hrají venku, protože doma je zima a na televizi se nevydělá. Což je vlastně ekologické, že ano? Hurá!
Je fascinující sledovat, jak naše elity žijí v paralelním vesmíru, kde elektřina roste na stromech, automobily jezdí na úsměvy a prosperita se měří počtem zákazů. Zatímco my se potíme (nebo mrzneneme) a přemýšlíme, jak zaplatit další „zelený poplatek“, oni se tváří, že všechno jde podle plánu. A podle plánu to asi jde. Jejich plánu. Plánu, jak nás zbavit posledních iluzí o blahobytu a nahradit je vizí udržitelného života, který vypadá podezřele jako návrat do 19. století, s tím rozdílem, že tehdy jsme aspoň věděli, kdo je za co zodpovědný.
A ruku v ruce s tímto „pokrokem“ se zdá, že klesá i naše kolektivní schopnost chápat důsledky v širších souvislostech. Jsme pohlceni „chlebem a hrami“ moderní doby – nekonečným proudem digitální zábavy, sociálních sítí a zjednodušených zpráv, které nás drží v příjemné letargii a brání nám vidět za horizont. Důsledkem je patrný pokles IQ, nebo snad spíše pokles kritického myšlení a schopnosti rozpoznat, že problémy nejsou izolované, ale tvoří součást komplexního, propojeného celku. Zatímco nám na obrazovkách běží nekonečné seriály a influenceři nám radí, jak žít „zeleněji“ (s produkty, které si stejně nemůžeme dovolit, ale které nám jsou agresivně prezentovány), pod povrchem se hromadí skutečné krize. A většina společnosti, zvyklá na okamžité uspokojení a jednoduché odpovědi, prostě nedokáže chápat dopady v širších kontextech. Proč by také, když se jim denně servíruje dostatek digitálního opia, aby na nepříjemné souvislosti zapomněli? Tato nemocná společnost se pak stává živnou půdou pro nejrůznější formy kriminality. Od zmíněné drogové epidemie, která devastuje celé čtvrti a generace, až po nenápadnější, ale o to zákeřnější formy korupce. Mluvíme tu o masivním zneužívání dotací, které jsou štědře rozhazovány na „zelené“ projekty, přičemž se v nich objevuje stále dokola stejné schéma kamarádských a rodinných vazeb. Veřejné zakázky jsou nastaveny tak, aby je vyhrál ten „správný“ dodavatel, často s předraženými službami a pochybnými referencemi, jen proto, že má „správné kontakty“. Systém je prolezlý a ti, co by ho měli hlídat, často sedí u stejného stolu jako ti, kteří z něj profitují. A jak to souvisí s Green Dealem? Je to ideální zástěrka pro další a další toky peněz, které se pak záhadně ztrácejí v labyrintu „udržitelných projektů“, aniž by přinesly skutečný užitek obyčejným lidem.
Historie se opakuje: Bod zlomu civilizací
A nemělo by nás to překvapit. Historie je plná příkladů civilizací, které na svém vrcholu dospěly k bodu zlomu, často kvůli odtržení vládnoucích vrstev od reality a posedlosti novými, nerealistickými ideály, které podkopávaly základy samotné společnosti. Vezměme si třeba Římskou říši. Na svém vrcholu, kdy se pyšnila rozsáhlou infrastrukturou, dechberoucími stavbami a neuvěřitelnými inovacemi, se začala vnitřně rozpadat. Někdo by řekl, že to bylo kvůli korupci, rozsáhlým válkám, nebo přílišné expanzi, ale možná to bylo i kvůli tomu, že se elity v Římě zabývaly spíše dekadentními hostinami, teatrálními gladiátorskými hrami a filozofickými debatami o smyslu existence, zatímco běžní občané se potýkali s daněmi, nedostatkem půdy a stále rostoucím úpadkem bezpečnosti. Bodem zlomu by mohla být třeba Krize třetího století, kdy se říše zmítala v chaosu, císaři se střídali jako na běžícím pásu a hranice byly neustále pod tlakem barbarských kmenů. Zatímco se v senátu debatovalo o „nové vizi stability“ a „zachování římských hodnot“, impérium se rozpadalo pod tíhou vnitřních problémů a odtržení od reálných potřeb obyvatelstva.
Nebo se podívejme na záhadnou Mayskou civilizaci. Ti postavili neuvěřitelné pyramidy, vyvinuli složité kalendáře a měli pokročilé znalosti astronomie. Byli na vrcholu svého rozkvětu, když jejich města začala záhadně chátrat a obyvatelstvo mizet. Někteří badatelé hovoří o dlouhodobém suchu a klimatických změnách, jiní o intenzivním zemědělství, které vyčerpalo půdu do té míry, že už nemohla uživit rostoucí populaci, a další o neustálých vnitřních konfliktech a rebeliích. Ať už byla hlavní příčina jakákoli, jedno je jisté: vládci Mayů, kteří si užívali moc a bohatství, nejspíše přehlíželi blížící se krizi, byli příliš zaměstnáni rituály, stavbou grandiózních chrámů a upevňováním své vlastní pozice, než aby vnímali realitu svých poddaných a akutní ekologické problémy. Zkrátka, ignorování praktických potřeb a problémů běžného života, zatímco se prosazují „vznešené“ vize, nikdy nekončilo pro civilizaci dobře. A my se řítíme stejnou cestou, s jedním rozdílem: máme k dispozici historii, abychom se poučili. Jenže zdá se, že nejsme schopni číst ani psát, natožpak chápat širší souvislosti.
Kam to vše spěje?
A kam to všechno spěje? Jednou budeme nejzelenějším kontinentem na světě. Budeme se hrdě chlubit nulovými emisemi, zatímco se budeme navzájem vozit na kárkách tažených hladovými osly, svítit si loučemi a vařit si na ohýnku z klestí, za které si budeme muset koupit „udržitelnou povolenku“. Domy budou z nepálených cihel, oblečení z konopí a naši potomci budou vyprávět legendy o dobách, kdy existovaly splachovací záchody a horká voda tekla z kohoutku. Budeme sice chudí jako kostelní myši, ale zato s naprosto čistým svědomím a pocitem, že jsme zachránili planetu. A to je přece to hlavní, ne?
Tohle není budoucnost, kterou chceme! Tohle je past, do které nás naše „elity“ bezostyšně ženou, a naši domácí politici jim v tom s nadšením a oddaností pomáhají. Je čas se probudit, než z naší Evropy zbude jen zelená poušť plná prázdných slibů a zničených životů. Co uděláme? Budeme dál mlčet a čekat na další zákaz, na další zdražení, na další dotaci pro „správné“ firmy, nebo konečně začneme žádat odpovědnost a zdravý rozum? A budeme se ptát, kam jdou ty miliardy eur, které se sypou na „studie“ a projekty, jež nám pak diktují, jak máme žít! A jak je možné, že ti, co nás vedou k chudobě, se mají stále lépe?
Vážení čtenáři, pokud jste dočetli až sem, děkuji vám za vaši trpělivost. Satirická forma tohoto textu byla záměrná – měla za cíl vyostřit vnímané absurdity a probudit z letargie. Nadsázka a cynismus jsou často jedinými nástroji, jak pojmenovat hlubokou frustraci, která v evropské společnosti narůstá.
Realita, byť ne takto přímočaře absurdní, je však neméně znepokojivá. Obavy o ekonomický úpadek, deindustrializaci, rostoucí životní náklady a pocit, že se rozhoduje „shora“ bez ohledu na hlasy a potřeby běžných občanů, jsou velmi reálné. Green Deal, jakožto ambiciózní a v principu chvályhodná snaha o ochranu klimatu, se v praxi často stává obětí dogmatického přístupu, který ignoruje socioekonomické dopady a zneužívání, které s sebou přináší.
Když se automobilový průmysl, po desetiletí páteř evropského hospodářství, ocitá pod tlakem nerealistických termínů a technologických nařízení, je to pro miliony lidí existenční hrozba. Když jsou zemědělci nuceni opouštět své půdy kvůli regulačnímu tlaku, zatímco dovážíme potraviny z méně regulovaných trhů, je to nepochopitelné. A když se peníze z našich daní, namísto podpory skutečných inovací a konkurenceschopnosti, přelévají do studií a projektů, jejichž skutečný přínos je diskutabilní a často končí v kapsách spřízněných firem, pocit zrady je na místě.
Odtržení politických elit – v Bruselu i u nás doma v Česku – od každodenní reality je alarmující. Jejich rétorika o „nutné transformaci“ často zní prázdně ve srovnání s reálnými problémy, jako jsou zdražování energií, bydlení, inflace či zhoršující se bezpečnost v některých oblastech. Namísto dialogu a hledání pragmatických řešení se setkáváme s dogmatismem a moralizováním, které jsou podporovány pasivitou a nedostatkem kritického myšlení ve společnosti.
Potřebujeme otevřenou a upřímnou debatu o tom, jaká je skutečná cena této „zelené“ budoucnosti a kdo ji ponese. Potřebujeme, aby se naši zvolení zástupci přestali bát kritiky Bruselu a začali hájit zájmy svých občanů, kteří je zvolili. Jinak hrozí, že satira se stane pouhým předvojem mnohem vážnějšího a bolestivějšího pádu. Budoucnost Evropy by neměla být volbou mezi ekologickou katastrofou a ekonomickou chudobou. Měli bychom usilovat o udržitelný rozvoj, který respektuje planetu, ale zároveň zajišťuje prosperitu a důstojný život pro všechny. K tomu je ale třeba přestat se tvářit, že realita neexistuje.
