Článek
V dynamickém a často matoucím světě mezinárodních vztahů je snadné sklouznout k černobílým interpretacím. Kdo je ten dobrý a kdo ten zlý? Kdo začal, a kdo se jen brání? Tento článek se snaží proniknout pod povrch zjednodušených narativů a nabídnout komplexnější pohled na pojem „agresor“. Skrze analýzu konkrétních konfliktů – od ukrajinské krize, přes napětí mezi Izraelem a Íránem, až po širší historické souvislosti Blízkého východu, Balkánu, Evropy a Tichomoří – se pokusím ukázat, že pravda je často mnohovrstevnatá a že pochopení kořenů konfliktu je klíčové pro hledání cesty k míru. Nejde jen o určení viníka, ale o pochopení dynamiky, která pohání neustálý cyklus násilí.
Shrnutí v bodech:
* Agresor je komplexní pojem: Není vždy snadné ho jednoznačně definovat, pravda je mnohovrstevnatá a ovlivněná historií, geopolitikou a vzájemnými křivdami.
* Rusko-ukrajinský konflikt: Jednoznačná agrese Ruska podle mezinárodního práva, ale s hlubokými historickými kořeny (NATO, Holodomor, WWII kolaborace) a devastujícími humanitárními dopady.
* Izrael-Írán a Palestina: Složitá spirála eskalace bez jasného „prvního“ agresora; izraelsko-palestinský konflikt zakořeněný v historické nespravedlnosti, střetu náboženských kultur a s hlubokými lidskými dopady.
* Západní intervence: Ačkoli některé legitimní, často vedly k destabilizaci (Irák, Libye, Sýrie), což mělo za následek migrační vlny a rozsáhlé humanitární krize.
* Balkánské války: Příklad humanitární intervence bez mandátu OSN, kde vnímání agrese závisí na perspektivě a kde trpěly všechny strany konfliktu.
* Německá říše a sporná území: Ukázka cyklů agrese a odvety pramenících z nacionalismu a územních nároků (Alsasko-Lotrinsko).
* Poválečné rozdělení sfér vlivu: Vytvořilo základy pro studenou válku a dodnes ovlivňuje regionální napětí, zejména v citlivé otázce Číny a Tchaj-wanu, kde hrozba přímé agrese zůstává velmi reálná.
* Války jako důsledek historických rozhodnutí: Mnoho konfliktů má kořeny v umělých hranicích a nerespektování etnických či náboženských vazeb, což vede k dlouhodobým traumatům.
* Humanitární dopady: Války mají zničující vliv na civilní obyvatelstvo – miliony obětí, vysídlených, zničená infrastruktura a narušené zdraví a psychosociální pohoda.
* Vliv narativů a mediální manipulace: Klíčový prvek v percepci konfliktu, který ovlivňuje veřejné mínění a brání racionálnímu řešení, často dehumanizací „nepřítele“.
Pojem „agresor“ se zdá být na první pohled jednoduchý – je to ten, kdo začne útok. V komplexní realitě mezinárodních vztahů se však hranice mezi agresorem a obětí často stírají, což vede k rozsáhlým debatám, protichůdným interpretacím a někdy i k cynickému zneužívání tohoto termínu. Pochopení, kdo je skutečným agresorem, vyžaduje hlubokou analýzu kontextu, historických kořenů a často i skrytých mocenských zájmů. Tato analýza nesmí opomenout ani lidský rozměr konfliktů, který se projevuje v utrpení civilního obyvatelstva.
Rusko a Ukrajina: Jednoznačná agrese, ale s komplexním historickým podhoubím a devastujícími humanitárními dopady
V případě ruské invaze na Ukrajinu z února 2022 je pro drtivou většinu mezinárodního společenství odpověď poměrně jasná. Ruská federace, stálý člen Rady bezpečnosti OSN a signatář mnoha mezinárodních smluv, včetně Helsinského závěrečného aktu a Budapešťského memoranda, v němž garantovala ukrajinskou suverenitu výměnou za jaderné odzbrojení, zahájila plnohodnotnou invazi na svrchovaný stát – Ukrajinu.
Tento akt je v přímém rozporu s mezinárodním právem a Chartou OSN, konkrétně jejím článkem 2 odst. 4, který zakazuje hrozbu silou nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu v březnu 2022 potvrdil Ukrajině právo na ochranu před ruskou agresí. Viz rozsudek ICJ.
Navzdory ruským argumentům o „denacifikaci“, ochraně ruskojazyčného obyvatelstva či prevenci údajné genocidy jsou tato tvrzení mezinárodně široce odmítána jako záminky pro agresi. Ukrajina byla nezávislá a mezinárodně uznávaná země, která měla plné právo na vlastní suverenitu, teritoriální integritu a volbu svého směřování, včetně potenciálního členství v mezinárodních aliancích. Z tohoto pohledu je role Ruska jako agresora jednoznačná a odsuzovaná mezinárodním společenstvím. V tomto případě se nejedná o šedou zónu, ale o jasné porušení základních principů mezinárodního řádu.
Nicméně, pro hlubší pochopení ruské perspektivy je nutné zohlednit i historické a geopolitické aspekty, které Rusko vnímá jako křivdy či ohrožení. Ruská strana často odkazuje na údajné ústní sliby dané Michailu Gorbačovovi v roce 1990, že se hranice NATO nebudou posouvat směrem na východ. Ačkoli písemná dohoda o tom neexistuje, Rusko tento slib vnímá jako porušený severskými rozšířeními NATO, která Rusko cítí jako přímé ohrožení své bezpečnosti. Toto vnímání „obklíčení“ ze strany Západu hraje klíčovou roli v ruském zahraničněpolitickém myšlení.
Navíc je třeba vzít v potaz složitou a často bolestivou historii rusko-ukrajinských vztahů. Na jedné straně stojí Holodomor, uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině ve 30. letech 20. století, který je mnohými Ukrajinci považován za genocidu ze strany sovětského režimu a který zanechal hlubokou kolektivní traumatickou vzpomínku. Na druhé straně pak existuje v Rusku pocit „křivdy“ spojený s obdobím druhé světové války, kdy někteří Ukrajinci (zejména v západní Ukrajině) kolaborovali s nacistickým Německem proti Sovětskému svazu. Tyto historické události jsou zneužívány oběma stranami v současné propagandě a přispívají k hlubokému vzájemnému nedůvěře a nepřátelství. Dokonce i Vladimir Putin v minulosti naznačil zájem o vstup Ruska do NATO – například v rozhovoru s BBC v roce 2000, kde uvedl, že „proč ne?“, pokud by se NATO stalo otevřenější organizací. Nicméně, tento zájem se nikdy neuskutečnil a vztahy se místo toho postupně zhoršovaly.
Humanitární dopady ruské agrese na Ukrajině jsou obrovské. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) bylo od února 2022 do května 2025 potvrzeno desítky tisíc civilních obětí, z nichž značná část byly ženy a děti. Reálné číslo je však pravděpodobně mnohem vyšší, jelikož mnoho obětí zůstává neidentifikovaných pod troskami nebo v okupovaných oblastech. Organizace pro migraci (IOM) a Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) uvádějí, že miliony Ukrajinců byly vnitřně vysídleny a dalších více než 6 milionů uprchlo do sousedních zemí, převážně do zemí EU a Moldavska, což představuje největší migrační vlnu v Evropě od druhé světové války. Světová zdravotnická organizace (WHO) a UNICEF neustále hlásí útoky na zdravotnická zařízení, školy a obytné oblasti, což je v rozporu s mezinárodním humanitárním právem. Tyto útoky narušují přístup k základním službám a zvyšují utrpení civilního obyvatelstva, které žije v neustálém strachu z ostřelování a bombardování. Podle Kyjevské ekonomické školy (KSE) jsou odhadované náklady na rekonstrukci Ukrajiny již nyní v řádu stovek miliard dolarů.
Izrael a Írán: Komplexní dynamika a spirála eskalace s regionálními humanitárními důsledky
Situace mezi Izraelem a Íránem je podstatně komplexnější a nelze ji zjednodušit na jednoho agresora. Jejich vztah je charakterizován desítkami let trvajícím nepřátelstvím, vzájemnými hrozbami a proky války ve stínu, kde se přímé konfrontace střídají s útoky přes zástupné aktory, tzv. proxy wars.
* Írán dlouhodobě podporuje extremistické skupiny jako Hamas v Gaze a Hizballáh v Libanonu, které provádějí útoky proti Izraeli a jsou Izraelem a mnoha západními zeměmi považovány za teroristické organizace ohrožující jeho bezpečnost. Íránský jaderný program, ačkoliv Írán tvrdí, že je mírový, je Izraelem a mnoha západními zeměmi vnímán jako existenční hrozba, což vede k preventivním akcím. Podle mezinárodního práva ozbrojených konfliktů může být stát odpovědný za činy nestátních aktérů, pokud jim poskytuje významnou kontrolu nebo směr.
* Izrael na druhé straně provádí operace na íránském území nebo proti íránským cílům v Sýrii a dalších zemích. Tyto akce, které Izrael vnímá jako nezbytné pro svou národní bezpečnost a odvrácení hrozeb, zahrnují kybernetické útoky, atentáty na íránské jaderné vědce a vojenské velitele, a letecké údery na sklady zbraní a vojenskou infrastrukturu.
Nedávný íránský útok bezpilotními letouny a raketami na Izrael v dubnu 2024 byl přímou odvetou za izraelský útok na íránský konzulát v Damašku, při kterém zemřeli vysocí íránští vojenští představitelé. Írán považoval tento útok za agresi proti svému svrchovanému území (konzulát je podle mezinárodního práva považován za exteritoriální). Izrael zase argumentuje, že útok na konzulát byl odvetou za dřívější íránské akce a podporu terorismu namířeného proti Izraeli, a odvolává se na právo na sebeobranu.
V tomto případě je nesmírně těžké jednoznačně určit „prvního“ agresora, protože obě strany se navzájem obviňují a jejich akce jsou často reakcí na předchozí tahy druhé strany. Jde o klasickou spirálu eskalace, kde se role agresora a oběti neustále střídají a prolínají. Posouzení legality takovýchto úderů se často řídí zásadou proporcionality a nutnosti (princip necessity and proportionality), která zkoumá, zda byl daný úder nezbytný k odvrácení bezprostřední hrozby a zda jeho rozsah nepřesáhl nutnou míru.
Humanitární dopady v širším blízkovýchodním regionu jsou neoddělitelně spjaty s touto dynamikou. Konflikty v Sýrii, Jemenu a Libanonu, v nichž Írán a Izrael hrají nepřímou roli prostřednictvím svých zástupných sil, vedly k obrovským humanitárním krizím. Podle OCHA (Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí) byly statisíce lidí zabity a miliony vysídleny. Infrastruktura je zničena, přístup k potravinám, vodě a zdravotní péči je kriticky omezen. I když se tyto krize nedají přímo přičíst jedné straně konfliktu mezi Izraelem a Íránem, jsou přímým důsledkem regionální nestability, na níž se obě strany podílejí svými strategiemi a podporou. Například v Jemenu, kde Írán podporuje Hútíje, UNICEF odhaduje, že více než 11 milionů dětí potřebuje humanitární pomoc a desítky tisíc již zemřely na následky podvýživy a nemocí, což je považováno za jednu z největších humanitárních krizí na světě.
Kořeny konfliktu v Izraeli a Palestině: Dědictví historické nespravedlnosti a střet náboženských kultur s hlubokými lidskými dopady
Pro hlubší pochopení regionální dynamiky je naprosto klíčové se podívat na historické kořeny konfliktu v Izraeli a Palestině, které zásadně ovlivňují vnímání agrese a spravedlnosti v celém regionu. Po druhé světové válce a hrůzách holocaustu mezinárodní společenství, reprezentované především Spojenými národy, rozhodlo o vytvoření státu Izrael v roce 1948 na území, které bylo po staletí obýváno převážně Palestinci.
Toto rozhodnutí, i když motivované snahou poskytnout Židům bezpečný domov po genocidě, bylo vnímáno drtivou většinou arabského světa a samotnými Palestinci jako akt kolonizace, nespravedlivé vyvlastnění půdy a popření jejich práva na sebeurčení. Pro mnoho Palestinců znamenalo založení Izraele „Nakbu“ – katastrofu, která vedla k vyhnání statisíců lidí z jejich domovů, destrukci palestinských vesnic a ztrátě území.
Z tohoto historického pohledu lze argumentovat, že počátky konfliktu byly založeny na aktu, který byl pro Palestince základní agresí proti jejich právům, existenci a historickému ukotvení na daném území. Nicméně, je důležité zmínit, že založení Izraele bezprostředně následovala vojenská reakce pěti arabských států, které nový stát napadly v roce 1948. Toto je klíčové pro pochopení mnohostrannosti konfliktu a zabránění dojmu jednostranné viny. Tento prvotní akt a následné války vytvořily základ pro desetiletí trvající nepřátelství, okupaci a nekonečné cykly násilí. Bylo již tehdy zcela jasné, že takovéto řešení, ignorující práva a přání všech obyvatel regionu, nemůže dlouhodobě vést k míru a stabilitě.
Navíc je v tomto regionu silně přítomen střet náboženských kultur, který sahá daleko do minulosti. Už křižácké armády v 11. století zahájily éru „svatých válek“ ve jménu křesťanství s cílem dobýt Svatou zemi. Tyto agresi vnímaly muslimské populace jako invazi a brutální okupaci, což vedlo k reakcím a protiofenzívám. Křižácké výpravy tak odstartovaly staletí trvající období vzájemné nedůvěry a násilí mezi křesťanským a islámským světem, jehož ozvěny pociťujeme dodnes. Tento historický kontext ukazuje, že náboženské interpretace a nároky mohou být silným motorem pro agresi a zároveň hluboce zakořeněnou příčinou vleklých konfliktů.
Ačkoli text zmiňuje historický útlak Palestinců, pro komplexní pochopení je zásadní i pohled samotných Palestinců a jejich současné motivace. Pro ně je boj za sebeurčení a návrat domů neukončenou kapitolou, která formuje jejich identitu a aspirace. Jejich motivace často pramení z hlubokého pocitu nespravedlnosti, pokračující okupace a každodenních omezení, což vede k volbě různých forem odporu, včetně ozbrojeného, který je Izraelem a západními zeměmi vnímán jako terorismus. Bez porozumění této vnitřní perspektivě je obtížné plně uchopit dynamiku konfliktu. Organizace jako Human Rights Watch a Amnesty International pravidelně dokumentují životní podmínky a porušování práv Palestinců, což dodává jejich perspektivě váhu.
Humanitární situace v Palestině, zejména v Pásmu Gazy, je chronicky kritická. Podle zpráv OCHA a UNRWA (Úřad OSN pro palestinské uprchlíky) žijí miliony Palestinců v uprchlických táborech s omezeným přístupem k základním službám. Izraelská blokáda Gazy, spojená s opakovanými vojenskými operacemi, vedla k rozsáhlým ztrátám na životech, zraněním a masivnímu vysídlení. Například po událostech ze 7. října 2023 a následné izraelské vojenské operaci v Gaze, více než 36 000 Palestinců přišlo o život (data k červnu 2025 dle palestinského ministerstva zdravotnictví v Gaze), z nichž drtivou většinu tvoří civilisté, včetně desítek tisíc dětí. Téměř 2 miliony lidí (přes 85 % populace Gazy) bylo vysídleno, a celá populace čelí akutní potravinové nejistotě a riziku hladomoru. Útoky na nemocnice, školy a infrastrukturu jsou běžné, což vážně narušuje humanitární pomoc. Tyto statistiky ilustrují strašlivou cenu, kterou platí civilisté v důsledku eskalace konfliktu.
Západní intervence a destabilizace: Blízký východ, Balkán a migrační vlny s celosvětovými dopady
Neméně důležitým faktorem v regionální nestabilitě a následných globálních dopadech jsou vojenské intervence některých západních mocností, především Spojených států, na Blízkém východě a v severní Africe. Intervence v Iráku (2003), Libyi (2011) a zapojení do občanské války v Sýrii (od 2011) byly často zdůvodňovány bojem proti terorismu, šířením demokracie nebo ochranou lidských práv.
Je však nutné rozlišovat mezi různými typy intervencí. Například invaze do Iráku v roce 2003 byla široce kritizována jako nelegitimní a nelegální invaze, postrádající mandát OSN, což je klasický příklad ofenzivní agrese. Naopak, některé intervence, jako částečně ta v Afghánistánu po 11. září, měly mezinárodní podporu v rámci práva na sebeobranu.
Nicméně, následky těchto intervencí, bez ohledu na jejich původní záměr nebo právní zdůvodnění, byly často katastrofální a vedly k rozsáhlé destabilizaci celých regionů. Pád autoritářských režimů, ačkoliv často brutálních, bez funkční alternativy vedl k mocenskému vakuu, nástupu extremistických skupin (jako je ISIS), sektářskému násilí a celkovému zhroucení státní správy. Podle UNICEF trpí v Sýrii miliony dětí nedostatkem základního vzdělání a zdravotní péče v důsledku desetiletého konfliktu, k němuž přispěly i zahraniční intervence.
Dalším příkladem, který komplikuje jednoznačnou definici agrese, jsou konflikty v bývalé Jugoslávii, zejména válka v Kosovu v roce 1999. Po rozpadu Jugoslávie a následných brutálních válkách v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, které zahrnovaly etnické čistky a válečné zločiny, se pozornost mezinárodního společenství obrátila na Kosovo. Tam docházelo k rozsáhlému násilí proti etnickým Albáncům ze strany srbských sil. Hloubka problému na Balkáně spočívá v komplexní směsici historických křivd, etnických a náboženských animozit, které byly potlačovány během existence Jugoslávie a po jejím rozpadu se plně projevily. Každá strana vnímala sebe jako oběť a druhou stranu jako agresora, s rozdílnými narativy o příčinách a průběhu konfliktu.
NATO, vedené Spojenými státy, se rozhodlo pro vojenskou intervenci ve formě leteckých úderů proti Srbsku, a to bez výslovného mandátu Rady bezpečnosti OSN. Důvodem bylo, že Rusko a Čína by takový mandát vetovaly. Západní spojenci argumentovali „humanitární intervencí“ – tedy zásahem s cílem zastavit rozsáhlé porušování lidských práv a potenciální genocidu. Zastánci této akce tvrdili, že je morálně nezbytná, i když z pohledu striktního mezinárodního práva šlo o porušení suverenity Srbska bez řádného schválení OSN. Pro Srbsko a jeho spojence, včetně Ruska, představovala tato intervence jednoznačnou agresi ze strany NATO a porušení mezinárodního práva, které navíc vedlo k civilním obětem a zničení infrastruktury. Pro oběti srbského násilí v Kosovu to však byl akt osvobození. Tento konflikt ukazuje hloubku problému humanitárních intervencí, které se ocitají v právním vakuu: zda je morální povinnost chránit civilisty nadřazena principu státní suverenity a nezbytnosti mandátu OSN. Neexistuje na to jednoznačná shoda, a proto je tento případ stále předmětem ostrých debat o tom, kdo byl v roce 1999 skutečným agresorem.
Tato destabilizace má přímé a drastické dopady na Evropu ve formě masivních migračních vln. Miliony lidí prchající před válkou, chudobou a pronásledováním hledají útočiště v bezpečnějších zemích. Existuje silný argument, že západní vojenské intervence a s nimi spojená destabilizace významně přispěly k tomuto exodu a k obrovské humanitární a politické zátěži, které Evropa čelí. V tomto kontextu lze tedy argumentovat, že i když USA nebyly „agresorem“ ve smyslu přímé okupace Evropy, jejich činy na Blízkém východě měly nepřímé, ale zásadní a destabilizující dopady na evropskou společnost a bezpečnost. Vnímání „agresora“ zde není jen o prvotním úderu, ale i o dlouhodobých a nezamýšlených důsledcích globální mocenské politiky.
Německá říše 19. a 20. století: Nacionalismus, expanze a sporná území jako spouštěče válek
Historie Německa v 19. a 20. století poskytuje další klíčový pohled na dynamiku agrese. Vznik Německé říše v roce 1871 byl spojen s politikou sjednocení „krví a železem“ pod pruským vedením, což vyvolalo obavy sousedních států. Už tehdy se začala projevovat rostoucí nacionalistická ideologie, která vedla k pocitu nadřazenosti a touze po expanzi.
Klíčovým ohniskem napětí byla sporná území na hranici s Francií, zejména Alsasko-Lotrinsko. Tato oblast, bohatá na uhlí a železnou rudu, byla po staletí předmětem sporů mezi Francií a německými státy. Po prusko-francouzské válce v roce 1870-1871 bylo Alsasko-Lotrinsko anektováno Německou říší. Francie to vnímala jako hlubokou křivdu a trvalou agresi, což se stalo jedním z hlavních motivů pro budoucí odvetu a významně přispělo k vypuknutí první světové války. Po porážce Německa v roce 1918 se Alsasko-Lotrinsko vrátilo Francii, aby bylo opět anektováno nacistickým Německem za druhé světové války.
Tento příklad demonstruje, jak teritoriální spory a nacionalistické ambice mohou vést k cyklům agrese a odvety, které se táhnou po generace. Německý expanzionismus ve 20. století, kulminující v nacistické agresi a rozpoutání druhé světové války, představuje učebnicový příklad státní agrese definované jako jednostranné použití síly s cílem získání území nebo dominance. Porozumění vnitřním motivacím a historickým ambicím německé říše je zásadní pro pochopení jednoho z nejničivějších období evropských dějin. Humanitární dopady obou světových válek, které byly z velké části rozpoutány německou agresí, jsou nepředstavitelné: desítky milionů mrtvých, rozsáhlé ničení měst a infrastruktury, hladomor a systematické genocidy.
Rozdělení sfér vlivu po 2. světové válce a problematika Číny a Tchaj-wanu: Dlouhodobé důsledky geopolitických dohod
Konec druhé světové války nepřinesl jen mír, ale také nové geopolitické uspořádání světa, charakterizované rozdělením sfér vlivu mezi vítězné mocnosti – především Spojené státy a Sovětský svaz. Tyto dohody, často sjednané na konferencích jako v Jaltě a Postupimi, ignorovaly etnické, kulturní a historické vazby a soustředily se na mocenskou rovnováhu. Na západním bojišti to znamenalo rozdělení Německa a Evropy na východní a západní blok, což vedlo k studené válce a k desetiletím napětí. I když se vyhnuly přímému konfliktu, obě strany se zapojovaly do nepřímých konfliktů a ideologické konfrontace, což lze vnímat jako formu strukturální agrese skrze mocenské bloky a ekonomické nátlaky.
Na pacifickém bojišti mělo rozdělení sfér vlivu také dalekosáhlé důsledky, zejména pro Čínu. Konec války urychlil občanskou válku v Číně, která vyústila v roce 1949 v založení Čínské lidové republiky (ČLR) na pevnině pod vedením komunistů a ústup nacionalistické vlády Kuomintangu na ostrov Tchaj-wan.
Problematika Číny a Tchaj-wanu je jedním z nejpalčivějších a nejkomplexnějších geopolitických problémů současnosti, který má kořeny právě v tomto poválečném uspořádání a občanské válce. Čínská lidová republika (ČLR) uplatňuje princip „jedné Číny“, podle něhož je Tchaj-wan neoddělitelnou součástí jejího území a v případě potřeby bude s pevninou „znovusjednocen“ i silou. Pro Peking je to otázka suverenity a národní integrity, a jakékoli kroky Tchaj-wanu směrem k formální nezávislosti jsou vnímány jako přímá provokace a ohrožení. Tato pozice je hluboce zakořeněna v čínské historické paměti, kde „století ponížení“ ze strany západních mocností a Japonska posílilo touhu po silném a jednotném státě.
Tchaj-wan se naopak vnímá jako suverénní a demokratický stát, který si vybudoval vlastní identitu a politický systém, odlišný od autoritářského režimu v Pekingu. Více než 23 milionů obyvatel Tchaj-wanu má vlastní vládu, armádu a ekonomiku, a mnozí si nepřejí být součástí ČLR. Jejich boj za zachování de facto nezávislosti je vnímán jako sebeobrana proti potenciální agresi.
Role Spojených států je zde klíčová a komplikovaná. USA sice oficiálně uznávají politiku „jedné Číny“, což znamená, že neuznávají Tchaj-wan jako nezávislý stát, ale zároveň udržují s Tchaj-wanem neoficiální, ale silné vztahy. Poskytují Tchaj-wanu obranné zbraně v souladu s Tchajwanským zákonem o vztazích (Taiwan Relations Act) z roku 1979 a deklarovaly „strategickou nejednoznačnost“, což znamená, že explicitně neříkají, zda by vojensky zasáhly v případě čínské invaze, ale zároveň naznačují, že by tak učinit mohly. Tato politika má odradit Peking od útoku a zároveň zabránit Tchaj-wanu v jednostranném vyhlášení nezávislosti.
Vnímání agrese v tomto kontextu je tedy velmi rozdílné. Pro ČLR by jakékoli kroky Tchaj-wanu směrem k formální nezávislosti byly vnímány jako separatistická agrese, která ohrožuje její suverenitu a územní celistvost. Pro Tchaj-wan by čínská invaze byla jednoznačným aktem agrese a porušením jeho suverenity, lidských práv a demokratických hodnot. Potenciální konflikt by měl katastrofální humanitární i ekonomické dopady na celosvětové úrovni, vzhledem k roli Tchaj-wanu v globální výrobě špičkových technologií (zejména polovodičů) a jeho strategické poloze v klíčových námořních trasách. Vojenská cvičení ČLR v blízkosti Tchaj-wanu, přelety letadel a námořní operace jsou vnímány jako formy nátlaku a demonstrace síly, které neustále udržují hrozbu agrese ve vzduchu, což má dopad i na psychiku obyvatel Tchaj-wanu.
Války jako důsledek špatných historických rozhodnutí: Poučení z historie
Úvaha o tom, že každá válka je v podstatě důsledkem špatných historických rozhodnutí o hranicích a složení obyvatelstva, je zásadní pro hlubší pochopení konfliktů. Mnohé hraniční čáry na mapách světa, zejména v oblastech s komplexní etnickou a náboženskou mozaikou, byly nakresleny koloniálními mocnostmi bez ohledu na místní realitu. Takové umělé hranice často rozdělily etnické skupiny nebo naopak spojily nesourodé populace do jednoho státního celku, čímž položily základy pro budoucí napětí a konflikty.
Vznik států po rozpadu říší (např. Osmanské, Rakousko-Uherské, Sovětského svazu) často vedl k „dědění“ problematických hranic a etnických menšin, které se ocitly na špatné straně nově vymezených hranic. Tyto historické nespravedlnosti a nerespektování etnických, náboženských či kulturních vazeb jsou živnou půdou pro nacionalismus, separatismus a ozbrojené konflikty. Mnoho dnešních válek má své kořeny v těchto historických rozhodnutích.
Příkladem pozitivního rozdělení země může být rozpad Československa v roce 1993. Ačkoliv se nejednalo o válečný konflikt, rozhodnutí o mírovém rozdělení na Českou republiku a Slovenskou republiku bylo učiněno na základě historických a kulturních rozdílů obou národů a s ohledem na vůli obyvatel. Tento „sametový rozvod“ je často uváděn jako příklad, jak lze předejít potenciálním budoucím konfliktům, pokud jsou vzájemné vztahy poznamenané neřešenými neshodami a odlišnými aspiracemi. I když to nebylo bez výzev, absence násilí ukazuje, že politická vůle a respekt k odlišnostem mohou zabránit eskalaci k ozbrojenému konfliktu, což je v kontrastu s mnoha jinými případy rozpadu států.
Závěr: Hledání pravdy v šedi konfliktu a vliv narativů na veřejné mínění
Definice agresora je v mezinárodním právu klíčová pro přiřazení odpovědnosti a případné sankce. V praxi však může být aplikována s obtížemi. Zatímco v některých případech, jako je ruská invaze na Ukrajinu, je situace relativně jasná, jiné konflikty, jako je ten mezi Izraelem a Íránem, nebo dokonce širší izraelsko-palestinský konflikt a válka v Kosovu, odhalují složitou síť historických křivd, obav a odvet. K tomu se přidávají dopady mocenských intervencí, které sice nejsou přímou agresí proti cílovým zemím, ale jejichž důsledky se rozlévají daleko za hranice původního konfliktu. A v neposlední řadě je tu i hluboká historická stopa špatných rozhodnutí o hranicích a populacích, která často vytváří podhoubí pro budoucí násilí, včetně historických náboženských střetů a nacionalistických ambicí. Také poválečné rozdělení sfér vlivu a následné napětí, například v otázce Číny a Tchaj-wanu, ukazují, že dlouhodobé geopolitické strategie mohou vytvářet podmínky pro budoucí konflikty, aniž by byl prvotní úmysl nutně agresivní.
Pochopení toho, kdo je agresor, vyžaduje hlubokou analýzu kontextu, motivací, posloupnosti událostí a v neposlední řadě i dopadů dlouhodobých mocenských her, nikoliv jen izolované posouzení jednoho útoku. Často je důležité vnímat nejen kdo začal, ale i proč a co tomu předcházelo, a jaké širší geopolitické zájmy se v konfliktu střetávají.
Neméně důležitý je vliv mediální manipulace a politických narativů na to, jak jednotlivé strany formují pojem „agresor“ v očích veřejnosti. Ruská propaganda aktivně vytváří alternativní realitu, ve které je Rusko obětí a Ukrajina agresorem, zatímco západní média se soustředí na porušení mezinárodního práva Ruskem. Válka se tak vede nejen na bojišti, ale i v informačním prostoru, kde se boj o převahu v interpretaci pojmu „agresor“ stává klíčovým prvkem.
V tomto složitém prostředí mají lidé tendenci přiklánět se k jedné či druhé straně, často aniž by znali všechna fakta, historické události a širší souvislosti. Zjednodušená narativa, emoční apely a ovlivňování skrze sociální média vedou k formování silných, avšak často nekompletních nebo zkreslených názorů. To ztěžuje racionální debatu a hledání řešení, neboť se veřejnost dělí na tábory, které odmítají přijmout perspektivu druhé strany.
A i když je mezinárodní právo nástrojem k udržení míru, jeho interpretace v takovýchto šedých zónách zůstává předmětem vášnivých debat a nekonečných utrpení pro ty, kdo jsou jimi postiženi. Nelze se jednoduše opřít o jednoznačnou tezi, neboť odpovědnost je často sdílená a příčiny hluboce zakořeněné v historii a geopolitických ambicích. Spíše než hledat jediného „agresora“, je nutné usilovat o syntézu porozumění všech zúčastněných stran a uvědomit si, že každý akt násilí má svou předehru a své důsledky.
Pro hlubší pochopení konceptu agrese je užitečné si uvědomit jeho širší typologii. Vedle přímé agrese (ozbrojený útok) existuje i strukturální agrese (systémové nerovnosti a nespravedlnosti vedoucí k utrpení, např. chudoba způsobená kolonialismem) a kulturní agrese (ospravedlňování násilí skrze ideologie, např. rasismus či náboženský fanatismus). Všechny tyto formy se vzájemně prolínají a vytvářejí komplexní dynamiku konfliktů. Války nejsou jen střetem armád, ale také systémů, ideologií a narativů, které dehumanizují „druhou stranu“ a umožňují pokračování násilí.
Jak můžeme jako jednotlivci a společnost lépe rozlišovat mezi fakty a propagandou v takto složitých geopolitických konfliktech, a co můžeme udělat, abychom se poučili z historických chyb a předešli budoucím válečným konfliktům? Možná je klíčem právě snaha o neustálé rozšiřování vlastního pohledu, kritické myšlení a ochota naslouchat i těm hlasům, které jsou v rozporu s našimi předpojatými představami. Jen tak se můžeme přiblížit k trvalejšímu míru, který přesahuje pouhé ticho zbraní.
Zdroje a doporučené čtení:
* Charta OSN: https://www.un.org/en/about-us/un-charter
* Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) – rozsudek ve věci Ukrajina vs. Ruská federace: https://www.icj-cij.org/case/182
* Human Rights Watch: https://www.hrw.org/
* Amnesty International: https://www.amnesty.org/
* OCHA (Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí): https://www.unocha.org/ (Pro aktuální humanitární statistiky)
* UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky): https://www.unhcr.org/ (Pro data o vysídlení a uprchlících)
* OHCHR (Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva): https://www.ohchr.org/ (Pro informace o civilních obětech)
* UNICEF: https://www.unicef.org/ (Pro data týkající se dětí a jejich utrpení v konfliktech)
* UNRWA (Úřad OSN pro palestinské uprchlíky): https://www.unrwa.org/ (Pro informace o palestinských uprchlících)
* Galtung, Johan. Peace by Peaceful Means: Peace and Conflict, Development and Civilization. Sage Publications, 1996. (Pro hlubší pochopení typologie agrese)
* Gaddis, John Lewis. The Cold War: A New History. Penguin Press, 2005. (Pro kontext studené války a rozdělení sfér vlivu)
* Snyder, Timothy. Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin. Basic Books, 2010. (Pro pochopení Holodomoru a východoevropské historie)
* Taiwan Relations Act of 1979: Dostupný v amerických vládních archivech a knihovnách.
* Council on Foreign Relations: https://www.cfr.org/ (Pro analýzy k Tchaj-wanu a dalším geopolitickým otázkám)
* Kyiv School of Economics (KSE) Institute: https://kse.ua/ (Pro data o ekonomických dopadech války na Ukrajině)
