Článek
Když jsem poprvé začal zkoumat, jak to s drogami v Ústeckém kraji opravdu je, nečekal jsem, že se ocitnu v tak složitém a přitom tichém světě. Měl jsem pocit, že o drogách se mluví pořád, že každý slyšel něco o pervitinu, o varnách, o zásazích policie. Jenže čím víc jsem se ptal, tím víc jsem si uvědomoval, že o tom, jak tenhle svět opravdu funguje, vlastně víme jen málo.
Na první pohled v kraji všechno působí normálně. Města žijí svým životem, ulice jsou plné lidí, večer se zaplní bary, herny a nonstop kluby. Jenže mezi těmi běžnými místy se pohybuje i něco, co není vidět — drogová síť, která je tak dobře zapuštěná do okolí, že se kolem ní můžete denně procházet, aniž byste si toho všimli. Funguje potichu, nenápadně, jako dobře promazaný stroj.
Z rozhovorů s lidmi, kteří v té síti někdy byli nebo v ní pořád jsou, jsem zjistil, že nejde o partu dealerů, co náhodou obchoduje s pervitinem. Je to propracovaný systém, který má svoje pravidla, hierarchii i disciplínu i „kariérní růst“. Každý člověk má roli — někdo drogy vyrábí, jiný je převáží, další je prodává nebo drží peníze. Mezi nimi existují pevné vazby, které se navenek tváří jako rodinné nebo přátelské vztahy. Právě tahle důvěra a loajalita drží celý systém pohromadě.
Na první pohled byste to nepoznali. Všechno probíhá mezi běžnými lidmi — řidiči, servírkami, dělníky, sousedy. Někteří z nich se zapletli kvůli penězům, jiní kvůli závislosti, další prostě proto, že neměli jinou možnost. Ale dohromady tvoří síť, která je pružná, rychlá a přizpůsobivá. Když policie
zadrží jednoho člověka, okamžitě se objeví náhrada. Když se uzavře jeden byt, otevře se jiný. A všechno pokračuje dál. Čím déle jsem se tím zabýval, tím víc jsem si uvědomoval, že tahle síť je jako živý organismus.
Dýchá, reaguje, mění se. Sleduje své okolí — i mě. Při rozhovorech nebo při běžném pohybu po městě, mezi městy i kraji jsem si několikrát všiml, že mě někdo pozoruje. Zvednuté telefony, krátké pohledy, nenápadné signály, stejná auta, obličeje, která jsem zahlédl na různých místech.Ze začátku jsem to bral jako náhodu, ale časem jsem pochopil, že to souvisí s tím, o čem píšu.
Tahle síť má svoje „oči“ všude.
Lidé, se kterými jsem mluvil, mi popisovali, že systém funguje hlavně díky neustálému sledování, kontrole, výhružkám a hlavně stabilní poptávce po drogách. Každý ví, kdo se pohybuje v okolí, kdo se ptá, kdo je nový. Jakýkoliv cizí prvek vyvolává pozornost. Díky tomu se síť dokáže bránit, udržet pořádek a minimalizovat riziko, že někdo něco prozradí. Je to obranný mechanismus, který zajišťuje přežití celého systému.
Postupem času jsem začal chápat, že tohle všechno není jen o drogách. Je to spíš o způsobu, jak lidé přežívají v prostředí, kde jsou peníze, závislost, strach i loajalita propojené do jednoho celku.Někteří členové sítě se do ní narodili, jiní se do ní dostali omylem a už se z ní nedokázali vymanit.
Drogová síť v Ústeckém kraji se nedá jednoduše zničit, protože není postavená jen na drogách, ale i na vztazích, zvycích a nepsaných pravidlech. Je jako živý organismus, který se dokáže přizpůsobit, změnit tvář, ztratit stopu a znovu se objevit jinde.
V dalších částech se podíváme blíž na to, jak tento systém funguje: kdo jsou lidé, kteří ho tvoří, jak mezi sebou komunikují, jak se chrání, proč se neustále obnovuje a jak se s ním potýkají policie i běžní obyvatelé měst, ve kterých žijeme.
Jak síť funguje uvnitř: role, vztahy a ticho mezi lidmi
Když se člověk začne bavit s lidmi, kteří mají s drogami zkušenost, zjistí, že všechno má svůj řád.
Na povrchu to může působit chaoticky — pár lidí někde vyrábí pervitin, jiní ho prodávají a další sesnaží přežít. Ale když se podíváte blíž, zjistíte, že v tom chaosu je systém. Každý má svoje místo a úkol.
Základem jsou takzvaní pěšáci — lidé, kteří se pohybují přímo mezi zákazníky. Obvykle to nejsou žádní „velcí hráči“, ale spíš ti, kteří si přivydělávají, aby měli na vlastní dávku. Běhají po městě, zprostředkovávají prodej, hlídají ubytovny nebo hlásí, když se v okolí objeví policie. Mnozí z nich mají rozpadlé vztahy, bydlení po známých nebo na ubytovnách, ale ve světě drog mají svoje místo a respekt.
Nad nimi stojí kurýři a prostředníci — ti už mají větší důvěru. Často jsou to lidé, kteří umí řídit auto, mají kontakty a dovedou doručit „zboží“ přes celé město nebo kraj. Nejsou tolik na očích, pohybují se mezi skupinami a dbají na to, aby nikdo neviděl celý řetězec. Když se jeden ztratí, síť okamžitě doplní druhého.
Pak přichází výrobci a organizátoři, často lidé s technickým talentem nebo zkušeností z dřívějška. Umí sehnat chemikálie, vědí, kde co koupit, jak to zamaskovat a kdy zmizet, když se situace přiostří. Mnozí z nich už mají za sebou několik odsouzení, ale vždycky se po čase znovu objeví — buď v jiné části kraje, nebo pod jinou skupinou.
Zajímavé je, že všechno drží pohromadě hlavně osobní vztahy, ne smlouvy, ne peníze, ale důvěra. Lidé se znají z dětství, ze školy, z vězení nebo z ubytoven. Vědí, co od sebe čekat, komu se dá věřit a komu ne. Když někdo selže nebo mluví víc, než by měl, ztratí kontakt, práci i ochranu. A v tomhle světě být bez ochrany znamená být sám — a to málokdo finančně přežije.
Komunikace v síti je tichá, často beze slov. Nepoužívají se jména, místo adres se říká „tam u zastávky“, „u té modré brány“, „v tom bytě s kočkou“. Všechno funguje na zkratkách, gestech a pohledech. V dnešní době sice část přechází i do digitální podoby, šifrované zprávy skrz aplikace, anonymní profily, krátké hovory z přeposlaných čísel, ale pořád platí, že nejbezpečnější informace je ta, kterou nikdo nevysloví nahlas.
Tohle všechno dohromady tvoří systém, který zvenčí působí nahodile, ale uvnitř je pevně spjatý.
Mění se jen tváře a místa, ne samotný princip. Když se jeden článek přeruší, síť ho nahradí jiným - jako když se poraní kůže a tělo si ji samo zacelí. A právě proto se policii často nedaří dopadnout celou strukturu, jen jednotlivé části, které se brzy znovu obnoví.
Kariérní dráha v drogovém prostředí: od uživatele po výrobce
V drogové scéně v Ústeckém kraji existuje nepsaný „kariérní žebříček“, který mnozí projdou během svého zapojení do systému. Často to začíná u těch, kteří sami užívají drogy - zpočátku jde jen o osobní závislost, ale brzy se objevuje možnost přivýdělku: z malého prodeje vzniká první role „pěšáka“, který drogu zprostředkovává, hlídá ubytovny nebo doručuje menší dávky zákazníkům. S postupem času, pokud získají důvěru a prokáží spolehlivost, mohou přejít do role kurýrů nebo prostředníků, kteří už dokáží přepravovat zboží přes celé město či kraj a zároveň udržovat kontakty mezi různými články sítě. V této fázi už hraje roli nejen schopnost orientovat se v rizikovém prostředí, ale i sociální dovednosti, loajalita a schopnost rychle reagovat na změny.
Vrcholovou — a zároveň nejrizikovější — fází je zapojení do samotné výroby nebo organizace distribuce, kde jsou klíčové technické znalosti, přístup k chemikáliím a stabilní vazby v rámci komunity. Tento postup není lineární; někteří lidé se mohou vracet zpět mezi rolemi podle osobních okolností, zásahů policie nebo změny životních priorit. Kontakty hrají zásadní roli - přátelství a vazby získané z dětství, sousedství, práce, ale i ze zkušenosti ve vězení často slouží jako most k vyšším článkům sítě. Věznice se tak stává nejen místem trestu, ale i inkubátorem sociálních vztahů, které usnadňují návrat do kriminálního prostředí, což se odráží v extrémně vysoké míře recidivy — podle Policie ČR se až 70 % propuštěných osob po určité době opět dostává do trestního systému. Tento cyklus ukazuje, jak hluboce je síť propojená nejen přes drogy a peníze, ale především skrze mezilidské vazby a důvěru; přerušit ho není otázkou jednotlivých zásahů, ale komplexní podpory, prevence a možnosti alternativního začlenění, které umožní člověku najít smysl i mimo systém, který ho drží v zajetí závislosti a ilegálního obchodu.
Kořeny v komunitě: Vazby, menšiny a dělba trhu
Skutečná síla drogového systému v Ústeckém kraji netkví jen v chemikáliích, ale v pevných, neformálních vazbách a jasné dělbě práce, která zrcadlí i lokální komunitní strukturu. Místo anonymních zločineckých skupin je základem sítě důvěra získaná v dětství, sousedství nebo skrze etnickou příslušnost. Rodinné klany a sítě přátel z majoritní i menšinové společnosti poskytují ideální a těžko proniknutelné krytí pro výrobu a distribuci pervitinu.
Jak dlouhodobě upozorňují výroční zprávy Národní protidrogové centrály (NPC), drogový trh v
Ústeckém kraji je typický vertikální dělbou práce:
1. Výroba a dovoz: V klíčové fázi výroby pervitinu a zajišťování chemikálií se tradičně angažují organizované sítě vietnamské komunity, které využívají svých mezinárodních vazeb pro dovoz prekurzorů z Asie a ze zemí EU (např. z Polska). Tyto sítě jsou diskrétní, uzavřené a zaměřené na velkoobjemovou výrobu určenou často pro vývoz do Německa.
2. Lokální distribuce: Samotný prodej v menších dávkách, zprostředkování nákupu a hlídkování v sociálně vyloučených lokalitách a na sídlištích je doménou místních, často romských distribučních sítí. Tyto sítě jsou hluboce zakořeněné v komunitě, využívají silné rodinné a sousedské vazby a zajišťují denní chod drogové scény přímo na ulici.
Tato neformální koexistence a dělba trhu mezi různými komunitami, kde jedni zajišťují výrobu a druzí lokální prodej a ochranu území – je důvodem, proč je tak obtížné celou strukturu rozbít. Klíčoví organizátoři se často obklopují „čistými“ tvářemi ze svého okruhu, kteří se věnují zdánlivě poctivému podnikání, jako jsou lokální tělocvičny, kluby, herny, večerky nebo večerní bary. Tato místa slouží jako neutrální terén pro schůzky, prodej a koordinaci. Zatímco policie sice může rozbít varnu, sílu komunitních a rodinných dohod zničit nemůže.
Jak si síť hlídá své okolí: ticho, signály a strach
Když se člověk začne v tomhle prostředí pohybovat, brzy zjistí, že všechno má svůj rytmus. Na první pohled se nic neděje — lidé postávají na ulici, sedí u piva, hrají automaty nebo jen mlčky koukají z okna. Ale právě v tom tichu se odehrává spousta věcí. Každý ví, kdo je kdo, kdo s kým mluví a kdo se v okolí objevil poprvé.
Síť si své území hlídá. Ne policisty, ne kamery — ale lidmi. Říká se tomu „živé oči“. Stačí, aby se na ulici objevil někdo cizí, a během několika minut o tom ví půl čtvrti. Informace se šíří rychle, často jen mezi řečí nebo přes krátké vzkazy. Někdy stačí slovo, jindy pohled. Lidé, kteří v síti fungují delší dobu, mají cit pro detaily — poznají, když se někdo chová jinak, když má nové auto nebo když „moc kouká“.
Policie o tom samozřejmě ví, ale těžko se to prokazuje. Jak mi řekl jeden terénní pracovník : Síť má svoje způsoby, jak být vždycky o krok napřed. Někdy se informace dostávají ven přímo z institucí — přes známé, přes bývalé policisty, nebo prostě přes lidi, kteří si vydělávají bokem. Další formou ochrany je vzájemné prověřování. Každý nový člověk musí projít jakousi zkouškou
důvěry. Neformální, ale přísnou. Zjišťuje se, kdo ho zná, odkud přišel, co chce a jestli se na něj dá spolehnout. Kdo selže, končí. Ne vždy dramaticky, ale vždy definitivně — prostě přestane existovat v očích ostatních. Nikdo mu už nezvedne telefon, nikdo mu neotevře dveře.
Zajímavé je, že i když to celé působí drsně, většina lidí to bere jako samozřejmost. Strach se tu proměnil ve zvyk. Neptat se, nemluvit, nedívat se moc dlouho. Všechno se řídí nepsanými pravidly, která nikdo nepotřebuje vysvětlovat. A právě díky tomu systém přežívá.
Pro běžného člověka zvenčí to může působit až absurdně — jak může něco tak složitého fungovat bez vedení, bez plánů, bez psaných pravidel? Ale v tom je kouzlo i nebezpečí téhle sítě: nepohání ji ideologie ani potřeba přežít - jen peníze. Ty jsou důvodem, proč lidé riskují, pročmlčí a proč se všechno točí pořád dokola. Peníze jsou jediný jazyk, kterému tu všichni rozumějí a zároveň jediná jistota, kterou tenhle svět nabízí.
Policie bojuje, ale síť se vždy přeskupí
Policie v Ústeckém kraji má s drogovou kriminalitou obrovské zkušenosti. Každý rok zveřejňuje desítky tiskových zpráv o zátazích, domovních prohlídkách a zadržených pachatelích. Jen v posledních letech šlo často o velké varny pervitinu v Teplicích, Mostě nebo Chomutově, ale i o menší případy — takzvané „domácí kuchyně“, které fungují v bytech nebo garážích.
Podle výročních zpráv Národní protidrogové centrály (NPC) patří Ústecký kraj dlouhodobě mezi oblasti s nejvyšším počtem odhalených varen v republice. Důvod je prostý — dostupnost chemikálií, zkušenosti místních a také blízkost hranic s Německem, kde je poptávka po českém pervitinu stále vysoká.
NPC uvádí, že právě tato kombinace vytváří ideální podmínky pro vznik menších, ale stabilních sítí výrobců, kteří spolupracují a vzájemně se kryjí.
Z pohledu policistů jde o běh na dlouhou trať. Každý zásah sice přinese okamžitý výsledek - zadržené pachatele, zajištěné drogy a chemikálie, ale síť se po pár týdnech znovu poskládá. Vznikne jinde, s jinými lidmi, ale podle stejného vzoru. Policisté tomu říkají „efekt hydry“ - usekneš jednu hlavu, narostou dvě nové.
Podle mapy kriminality Policie ČR patří okresy Ústí nad Labem, Teplice a Most dlouhodobě mezi nejzatíženější regiony, pokud jde o drogové delikty. V roce 2024 tu bylo hlášeno přes 1 200 případů, přičemž více než polovina souvisela s pervitinem — ať už výrobou, držením, nebo prodejem. Přesto se skutečná čísla podle odborníků pohybují mnohem výš, protože většina činnosti se odehrává mimo dohled policie.
Policisté často narážejí na to, že obyvatelé měst a sídlišť se bojí mluvit. Nechtějí „mít problémy“. Mnozí si zvykli na přítomnost drogového prostředí jako na součást života. „Když to nejsou u mě v baráku, tak ať si dělají, co chtějí,“ řekla mi jedna žena z Mostu, která bydlí pár metrů od místa, kde policie loni rozbila varnu.
Přesto se nedá říct, že by policie rezignovala. V posledních letech přibývá společných akcí s celníky a zahraničními jednotkami, využívají se nové technologie, sledování plateb i datové analýzy. Problém je ale v tom, že drogová síť není klasická organizace — nemá jasné vedení, účetnictví ani strukturu. Je to spíš síť lidí spojených stejným zájmem: vydělat peníze. A právě proto se po každém zásahu znovu obnoví, jako voda, která si vždycky najde cestu.
Lidé, kteří zůstávají mezi tím: každodennost, únava a naděje
Za všemi těmi zásahy, čísly a statistikami zůstávají lidé, o kterých se moc nemluví. Ne ti, co drogy vyrábějí nebo prodávají, ale jejich sousedé, děti, rodiče, někdy i úplně nevinní lidé, kteří prostě bydlí „ve špatném domě“.
V Ústeckém kraji se o tom mluví potichu, ale téměř každý zná někoho, koho se to nějak dotklo - dítě, které přestalo chodit do školy, matku, co nezvládá dluhy, nebo kluka, který se „ztratil“, protože začal brát.
Drogová kriminalita se tu neprojevuje jen tím, že někdo vyrábí nebo prodává drogy. Mnohem víc bolí to, co po ní zůstává — rozbité vztahy, děti v péči úřadů, prázdné byty, kde ještě voní chemikálie, a celé čtvrti, které lidé pomalu opouštějí.
Tahle tichá devastace je něco, co čísla neukážou. Z venku to může vypadat jako běžné město, ale když se chvíli zaposloucháte, uslyšíte únavu.
V rozhovorech s lidmi, kteří tu žijí, se často opakuje jeden pocit — rezignace. „Policie přijede, udělá zásah, a pak se všechno vrátí do starých kolejí,“ říká muž z Teplic, který bydlí naproti bývalé varně. „My jsme si zvykli. Hlavně si jich nevšímat.“Tenhle přístup není lhostejnost, ale způsob, jak přežít mezi dvěma světy — mezi zákonem a realitou.
Přesto existují místa a lidé, kteří se snaží s tím něco dělat jinak. Některé neziskové organizace a terénní programy v Ústeckém kraji pomáhají lidem, kteří chtějí přestat nebo se z prostředí drog dostat pryč. Nabízejí poradenství, kontaktní centra, čisté výměny jehel, někdy i jen obyčejný rozhovor — něco, co ve světě drog často chybí nejvíc.
Podle odborníků z NPC a krajské hygieny má právě prevence a sociální práce v dlouhodobém horizontu větší vliv než samotné razie. Pomalu, ale trvale.
Zásadní je i výchova a vzdělávání mladých lidí. Tam, kde děti vidí drogy jako součást normálního života, je těžké začít jinak. Školní programy, spolupráce s komunitami a rodinami, ale i otevřený přístup učitelů a sociálních pracovníků mohou ten kruh aspoň narušit. Ne všude to funguje, ale každé dítě, které se z toho prostředí dostane, znamená drobný, ale skutečný posun. A možná právě to je ten klíč — nebojovat jen proti drogám, ale za lidi.
Protože síť, o které byla řeč, nežije jen z chemie a strachu. Žije z lidí, kteří v ní našli jistotu, peníze nebo smysl, když jinde nic nebylo. Dokud se tenhle prázdný prostor nevyplní něčím lepším, bude se síť vždycky znovu obnovovat.
Ne proto, že by chtěla, ale proto, že pořád má pro koho existovat.
Děti mezi světy: parta, tlak a iluze bezpečí
V takovém prostředí je těžké být rodičem. Můžete dávat pozor, mluvit s dětmi, kontrolovat, kam chodí — ale dřív nebo později zjistíte, že úplně všechno uhlídat nejde. Drogy se k mladým lidem nedostávají jen přes dealery v parcích, ale často přes kamarády, spolužáky nebo dokonce přes sociální sítě. Stačí jedna nabídka, jedno „zkus to, nic se nestane“, a začne příběh, který se pak těžko zastavuje.
Mnoho rodičů z Ústeckého kraje mi říkalo, že mají pocit, jako by děti vyrůstaly mezi dvěma světy - doma slyší o zodpovědnosti, ale venku vládne úplně jiný jazyk. Ten svět venku mluví o penězích, síle a o tom, že „každý si musí poradit sám“. V partách se rychle ztrácí hranice mezi tím, co je hra, a co už je problém. Zvlášť když se někdo chce ukázat, zapadnout nebo uniknout z reality, která ho nebaví. Často se mluví o dětech z chudých rodin, z ubytoven nebo rozbitých domovů — ale realita je jiná.
Drogy se dnes netýkají jen těch nejchudších. Závislost nebo experiment se může objevit i u dětí z rodin, které žijí v krásných domech, mají nové telefony a všechno, co potřebují. Rozdíl je jen v tom, že u těch bohatších se o tom nemluví nahlas. Problém se schová, zaplatí, nebo se prostě zamete pod koberec. Ale důsledky bývají stejné.
Učitelé a pracovníci v terénu často říkají, že největším rizikem není chudoba, ale prázdnota. Když dítě necítí smysl, zájem, nebo pozornost, hledá je jinde — a v partě, která mu to nabídne, se cítí poprvé „doma“. A právě tam začíná to, čemu se říká vliv prostředí.
Inkluze, která má děti spojovat, někdy paradoxně způsobí, že se rozdíly jen víc ukážou. V jedné třídě sedí dítě, které má všechno, a vedle něj druhé, které nemá nic. Mezi nimi se pak vytváří napětí, závist i snaha vyrovnat se — a drogy se často stanou tím nejrychlejším „společným jazykem“.
A tak se stává, že rodiče, kteří dělají všechno správně, zjistí, že jejich dítě žije jiný život, než si mysleli. Ne proto, že by bylo zlé, ale proto, že svět kolem je rychlejší, lákavější a umí nabídnout jednoduché úniky. A když se do toho přidá parta, tlak a zvědavost, je cesta zpět čím dál těžší.
Cena lhostejnosti: Skrytá daň za síť
Běžný obyvatel Ústeckého kraje nebo jakéhokoli jiného regionu si často říká: „Mě se to netýká. Jsou to jen drogy a kriminálníci, to ať řeší policie.“ Tato lhostejnost, která se v rozhovorechčasto opakovala, je však iluzorní a ekonomicky se rovná neuvěřitelně vysoké a neviditelné dani, kterou platíme všichni bez výjimky. Drogová síť, ačkoliv je pro oko skrytá, je obrovským finančním břemenem pro celou společnost. Neexistuje „jejich“ problém, existuje pouze společný účet, který platíme každý den.
Každá rozbitá varna, každý policejní zátah a každé soudní řízení je hrazeno z veřejných rozpočtů. Z daní, které odvádíme z naší práce, je nutné financovat:
• Policie a soudnictví: Složité a dlouhotrvající vyšetřování Toxi týmů, jejich technické vybavení, platy vyšetřovatelů a soudců, náklady na experty a soudní znalce. K tomu se připočítávají milionové náklady na vazbu a výkon trestu obviněných a následná recidiva.
• Zdravotnictví a hygiena: Kromě akutní péče na urgentních příjmech po předávkování a drahé ambulantní i lůžkové léčby závislých, hradíme i náklady na prevenci infekčních nemocí (HIV, hepatitida) spojené s užíváním drog. Jde o obrovské částky vynaložené na výměnné programy, testování a hygienickou sanaci bytů a míst po domovních prohlídkách.
• Sociální systém a prevence: Peníze plynou na krizovou pomoc, péči o děti odebrané závislým rodičům, náklady na ubytovny, sociální dávky pro ty, kteří kvůli závislosti nebo trestu vypadli z pracovního procesu.
Nejde ale jen o přímé náklady. Existují i nepřímé dopady, které ničí naše lokální ekonomiky:
propad hodnoty nemovitostí v oblastech spojených s drogovou kriminalitou, odliv kapitálu, snížená bezpečnost, která vede k vyšším nákladům na ostrahu a v neposlední řadě ztráta produktivity celé řady lidí, kteří místo práce živí drogovou síť. Ve skutečnosti platíme daň za ty, kteří se drogami živí, i za ty, kteří jimi strádají. Lhostejnost k problému tak není morální volbou, ale ekonomickým selháním, které nás všechny stojí stovky milionů korun ročně a podrývá kvalitu života v celém kraji. Dokud si společnost neuvědomí, že boj proti drogám je i boj za své peněženky, bezpečnost a domovy, bude se tento neviditelný účet neustále zvyšovat.
Mezi bezmocí a nadějí
Když se na ten kraj dívám z dálky, je to pořád stejná krajina — kopce, továrny, paneláky, úzké ulice a vlaky, co projíždějí z jednoho města do druhého. Jenže když se zastavíte a chvíli posloucháte, slyšíte něco jiného. Za těmi zdmi, kde kdysi zněla hudba a smích, teď bývá ticho. Mnoho lidí tu žije s pocitem, že už je nic nepřekvapí. Že se nic nezmění.
Ale pokaždé, když s někým mluvím, kdo si tím prošel — ať už to byl bývalý uživatel, rodič nebo sociální pracovník — cítím, že i v tomhle kraji pořád něco zůstává.
Něco, čemu se říká naděje. Není hlasitá, není vidět v televizi a nikdo na ni nedostane dotaci. Ale je v drobných věcech — v tom, že někdo po letech přestane, že dítě se vrátí do školy, že máma z Mostu napíše dceři dopis, který konečně dojde.
Drogová kriminalita není jen o laboratořích a raziích. Je to příběh o lidech, kteří ztratili rovnováhu a hledají ji, každý po svém. Policie, terénní pracovníci, učitelé, rodiče — všichni stojí na jedné straně, jen to někdy nevědí. Každý z nich bojuje jinak, ale se stejným nepřítelem — lhostejností. Protože dokud si budeme říkat „nás se to netýká“, bude se to dít dál.
A možná právě to je ten krok, který musíme udělat — přestat se dívat na drogy jako na „jejich“ problém. Protože ve chvíli, kdy se v tom ocitne někdo z vašich blízkých, přestane to být cizí příběh.
Až pak pochopíte, že nejde o boj proti drogám, ale o boj za člověka. Za každého, kdo má ještě šanci se zvednout, i když už padl víckrát, než by měl.
Poděkování za spolupráci
Na závěr bych rád poděkoval všem, kteří se podělili o své příběhy, zkušenosti a pomohli tak nahlédnout do složitého světa drogové scény. Zvláštní dík patří panu Lubomíru Šlapkovi, řediteli neziskové organizace Most k naději, za cenné konzultace, odborný vhled a trpělivost při vysvětlování mechanismů terénní práce a prevence v regionu.
Zdroje a podklady k článku
Recidivista zapojený do drogové trestné činnosti
Vlastní terénní práce a pozorování
Policie České republiky
Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje
Oficiální tiskové zprávy a statistiky o trestné činnosti související s omamnými a psychotropními látkami v letech 2022–2024.
https://www.policie.cz/clanek/ustecky-kraj.aspx
Mapa kriminality
Policie ČR
Interaktivní přehled trestné činnosti podle krajů a okresů, včetně drogových deliktů, násilí a majetkové kriminality.
https://www.mapakriminality.cz/
Národní protidrogová centrála SKPV (NPC)
Výroční zprávy o drogové kriminalitě v České republice, se zaměřením na Ústecký, Liberecký a Karlovarský kraj, analýzy vývoje trhu s pervitinem.
https://www.policie.cz/clanek/npdc-narodni-protidrogova-centrala-skpv.aspx
Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti (Úřad vlády ČR)
studie a data o užívání drog, prevenci a sociálních dopadech závislostí
https://www.drogy-info.cz/
Ministerstvo vnitra ČR:
Bezpečnostní politika a prevence kriminality
Materiály k prevenci rizikového chování mládeže, programy sociální prevence v regionech a školách.
https://www.mvcr.cz/prev-criminality.aspx
Rozhovory a místní zdroje (2024–2025) Rozhovory s obyvateli Ústeckého kraje, pracovníky neziskových organizací a bývalými uživateli drog (anonymizované).
Publicistické zdroje a inspirace
– MORAL Journalism: Proč je důležité ptát se proč (Seznam Médium, 2024)
– Deník.cz – série článků Drogy v ulicích Ústí, Mostu a Teplic (2023–2024)
– Český rozhlas Sever – Drogy mezi dětmi, pohled z regionu (2024)
