Článek
Tento text je satira, groteskní zrcadlo nastavené článku Drogová síť Ústeckého kraje publikovanému na Medium/Seznam. (odkaz zde)
Nečekejte odbornou analýzu, oficiální vyjádření policie ani moralistní komentář. Tohle je spíš černá komedie, kde ústecká realita vystupuje v roli hlavní postavy a všichni ostatní – od policistů po dealery – jsou jen statisti, kteří se v předem napsaném scénáři snaží uhrát svou minutu slávy.
Pokud se v textu poznáte, je to náhoda. Pokud ne, buďte v klidu – i tak jste součástí hry. Drogy nejsou tady jen trestný čin, ale infrastruktura. A proti té se bojuje těžko.
Perník jako měna a životní styl
V Ústeckém kraji se pervitin nestal pouze drogou, ale také alternativní ekonomikou. Když se mluví o „měně“, často se myslí euro nebo koruna. Tady se ale směňuje jinak – perník funguje jako platidlo, směnný obchod, investice i pojistka. Jedna dávka má hodnotu cigaret, jiná týdne ubytování, další působí jako záloha na novou televizi. V síti se neobchoduje jen s látkou, ale i s časem, loajalitou a mlčením.
Bílé koně: živé razítko
„Statutární zástupce vlastní záhuby“ – tak by mohl znít oficiální titul. Bílí koně, nastrčené figury bez reálného vlivu, suplují chybějící články systému. Podpisem stvrdí varnu, firmu, nebo sklad, kterého se nikdy nedotknou. Za cigarety, pár stovek nebo falešný pocit sounáležitosti. Policie pak slavnostně zatkne někoho, kdo by se v Excelu ztratil už na druhém řádku. Statistiky se tváří spokojeně, ale realita jede dál.
Pěšáci: živé radary v teplákách
Na první pohled znudění mládežníci před večerkou, na druhý pohled dokonale vycvičený monitorovací systém. Jejich zbraní není software za miliony, ale paměť a všímavost. Poznají policejní vůz podle stěračů, zvuku motoru i stylu jízdy. A fungují levněji než jakýkoli státní program. Děti, ženy, senioři – každý se stává součástí tichého dohledu. Mlčení je zde silnější než zatykač.
Policie: bojovník v kulisách
Média ukážou fotku uniformy, pytlíku a hrnce. Na chvíli to vypadá, že se něco změnilo. Ale o pár dní později běží provoz znovu – v jiném bytě, s jiným bílým koněm. Policisté často vědí, kdo je skutečný organizátor, ale důkazy se nedají získat. Ne protože by nebyly, ale protože mlčení komunity je pevnější než jakákoli vyšetřovací taktika. A když se přece jen něco podaří, skončí to razítkem „nedostatek důkazů“.
Rozhovor: „Týden v kůži kriminalisty z Toxi týmu“
Redaktor (R): Jak byste popsal svoji práci v Ústeckém kraji?
Kriminalista (K): Jako nikdy nekončící hru „Na babu“. Všichni víme, kdo je baba, ale nikdo ji nedokáže chytit.
R: Můžete popsat svůj pracovní týden?
K: Jasně. Ale varuju – je to víc tragikomedie než akce.
- Pondělí: Porada na oddělení. Všichni víme, kde se vaří, kdo vozí, kdo kryje. Jenže místo důkazů máme historky. Připomíná to hospodskou detektivku – hodně víme, ale papírově nic.
- Úterý: Sledovačka v paneláku. Sedíme v autě, hrajeme si na neviditelné. Jenže venku parta kluků, co nás prokoukla během minuty. My investujeme miliony do techniky, oni mají oči. A vyhrávají.
- Středa: Den zásahů. Zatkneme bílého koně. Chudák ani neví, co podepsal. Média mají fotku, my máme čárku. A skutečný boss? Ten má volno, možná griluje v Drážďanech.
- Čtvrtek: Administrativa. Hory papírů, které skončí u státního zástupce. A tam dostanou razítko „nedostatek důkazů“. Naše práce se změní v štos potištěných listů, které nikoho nezajímají.
- Pátek: Prevence na základní škole. Říkáme dětem, že drogy jsou zlo. Ony se smějí – protože doma vidí realitu. Když jim vyprávíme o rizicích závislosti, působíme jako špatní stand-up komici.
- Sobota: Obchůzka v terénu. Všude ticho. Nikdo nic neví, nikdo nic neviděl. A přitom cítíte, že v okně naproti už jede další varna. Všichni se tváří, že nic. A to nic je největší zbraň.
- Neděle: Teoreticky volno. Prakticky mi volá kolega – bouchla další varna. V hlavě se mi promítají stejné fotky, stejná jména, stejné tváře. A vím, že v pondělí začne ten samý seriál znovu.
R: Jak se s tím dá žít?
K: Člověk se stane cynikem. Jsme jako hasiči v kraji, kde lidé každý den schválně zapalují barák – a pak si zvykli žít mezi popelem. My hasíme, oni přikládají. A někdy to vypadá, že největší požár není ten v paneláku, ale ten v naší hlavě.
R: Má to smysl?
K: Možná jo. Aspoň někdo ještě hraje tu hru. Ale vítěz? Ten se zatím neukázal.
Závěr: Kraj, kde se bojuje o iluze
Ústecký kraj není místem, kde by probíhala skutečná válka s drogami. Je to spíš udržovací režim – stát předstírá, že zasahuje, policie předstírá, že vyhrává, média předstírají, že informují, a veřejnost předstírá, že věří. Každý má svou roli, každý svůj dialog.
Problém je v tom, že drogová síť není pyramida, kterou lze odstřihnout u vrcholu. Je to houba – prorůstá chudobou, nezaměstnaností, sociální frustrací a etnickým napětím. Roste ve tmě a v prostředí, kde se o nic nikdo nestará. A proti tomu nepomůže razie ani tisková konference.
Možná by pomohla prevence. Možná více terénní práce. Možná odvaha říct nahlas, že systém nefunguje. Ale dokud budeme všichni hrát tuhle hru, jediným výsledkem bude to, že se budeme smát – satiricky, ironicky, hořce. Protože smích je poslední, co nám zbylo.
A pokud někdo prohraje, nebudou to ani dealeři, ani policie. Prohraje důvěra společnosti. A to je měna, která se špatně směňuje – i když máte pytlík bílého prášku.
