Drogová síť Ústeckého kraje: drogy, bílé koně, pěšáci a pašování

V Ústeckém kraji se v posledních letech rozvíjí drogová infrastruktura, která je svou strukturou, mírou adaptace a propojením s komunitním prostředím jedním z nejodolnějších a nejpřizpůsobivějších systémů svého druhu v České republice. Síť využívá rodinné vazby, komunitní solidaritu, majetkově i právně obětované „bílé koně“ a celou škálu pěšáků a zneužitelných jednotlivců – od uživatelů po lidi bez domova – kteří společně vytvářejí živý štít proti zásahům orgánů. V tomto prostředí se prolínají etnické skupiny, generační vazby i ekonomické zájmy – a místo klasických mafiánských struktur zde funguje organická, horizontálně i vertikálně propojená síť, která dokáže v případě policejního zásahu během několika hodin přeskupit síly a nahradit ztracené články bez narušení funkce.

Klíčovým faktorem úspěšnosti sítě je propojení komunit, které v jiných ohledech mohou žít odděleně – vietnamské skupiny provozují pěstírny a laboratoře, romské komunity dominují pouliční distribuci a balkánské kontakty zajišťují dovoz vybraných druhů drog, zejména marihuany a kokainu. Tato etnická kooperace, spojená s kulturně zakořeněným systémem mlčenlivosti a důvěry v rámci rodin a komunit, vytváří extrémně těžko proniknutelný systém, v němž informace kolují vertikálně jen minimálně a kde je každý nižší článek kdykoliv nahraditelný. Policie může rozbít laboratoř, ale organizátor, jehož jméno se nikde nevyskytuje, během několika dnů založí novou. Rodina nebo komunita dosadí nového správce, nový bílý kůň zařídí nákup domu či auta, pěšáci obnoví komunikaci a systém pokračuje bez znatelné ztráty výkonu.

Zejména role tzv. bílých koní je systémově důležitá. Tito lidé, často ze slabších sociálních vrstev nebo pod psychickým či finančním tlakem, formálně vlastní domy, auta, pěstírny či firmy, které reálně spravují jiní lidé. Policie je při odhalení laboratoře schopna formálně usvědčit právě je – a z pohledu orgánů se tím kauza uzavírá. Skuteční organizátoři se přitom nedotknou žádného důkazu, žádného záznamu, žádného převodu. Tento princip zástupnosti je pro síť klíčový – stejně jako využívání tzv. „faktoru blbka“, tedy osob, které jsou nevědomky či za malý prospěch zneužity k převozu, předání nebo dohledu, aniž by plně rozuměly vlastní roli. Obzvláště ženy, často matky samoživitelky nebo závislé na dávkách, jsou systematicky využívány pro svou „nevinnou tvář“ – a pokud padnou, síť je nahradí během hodin.

Specifickým a extrémně efektivním článkem drogové sítě jsou tzv. pěšáci – osoby bez přímého vztahu k drogám, které fungují jako pozorovatelé prostoru a obrana proti sledování. Tito lidé postávají na křižovatkách, u obchodních center, před domy a na sídlištích, kde sledují pohyb osob a vozidel. Zvláště ve městech jako Most, Chomutov nebo Teplice – kde jsou husté, přehledné aglomerace s vysokou mírou nezaměstnanosti – je nasazení pěšáků extrémně efektivní. Tito lidé znají tváře místních, znají všechny ulice a především znají policejní taktiky. Vědí, která auta jsou policejní, i když jsou civilní – podle SPZ, stylu jízdy, značky vozu či řidičova chování. Získané informace šíří dál – pomocí mobilních telefonů, vysílaček nebo osobních hlášení. Pokud policie nasadí sledovací tým, síť o tom ví dříve, než sledovaný vyjede z garáže. Systém živého protisledování funguje nepřetržitě a s nízkými náklady – pěšák dostane jídlo, dávku nebo pár stovek, ale za tuto cenu poskytuje síti ochranu, kterou žádný technický prostředek nedokáže nahradit.

Zcela samostatnou kapitolu představuje zásobování surovinami pro výrobu drog. V posledních letech sílí trend dovozu léků s obsahem pseudoefedrinu z Polska, kde jsou přípravky typu Cirrus nebo Sudafed stále legálně dostupné. Zatímco české lékárny podléhají regulaci, polský trh je volnější a pro české výrobce pervitinu výhodný. Pašování probíhá především osobními auty, částečně pak skrze autobusovou dopravu. Zásilka obsahující několik stovek tablet může při „rozpuštění“ v laboratoři přinést stovky dávek čistého pervitinu – což v podmínkách severních Čech, s vysokou spotřebou a okamžitým odbytem, představuje extrémně výhodný model. Při jedné z kontrol Celní správy v lednu 2024 bylo na Ústecku nalezeno v osobních vozech téměř 0,5 kg drog – včetně 474 gramů marihuany, 18,5 gramu pervitinu, menšího množství kokainu a amfetaminu. Drogy byly často ukryty přímo u řidičů nebo pod sedadly. Podobné nálezy byly hlášeny i při festivalových kontrolách v létě téhož roku, například při akci „Under the Bridge“.

Jedním z nejméně řešených, ale nejefektivnějších nástrojů kontroly uvnitř systému je zastrašování. V prostředí, kde většina lidí žije v nejistotě, bez majetkového zajištění a často v sociální izolaci, se i drobné poškození majetku může stát drtivým nástrojem nátlaku. Pokud někdo odmítne spolupráci, podezíravě se stýká s policisty nebo dluží peníze, je cílem tzv. „připomínkových útoků“. Rozbitá okna, poškrábané auto, výhrůžné nápisy, propíchané pneumatiky nebo sabotáž motoru – to vše je levné, anonymní a vysoce účinné. V komunitě, kde každý ví, kdo za čím stojí, ale nikdo nic nepřizná, působí tyto akce jako zřetelný vzkaz. Lidé raději mlčí, stahují se a snaží se nevynikat. Vzácní jednotlivci, kteří nátlaku odolají – např. lidé s majetkem, dobrou právní podporou nebo vnitřní integritou – se často stávají morálními majáky, ale za cenu neustálého ohrožení.

Síť Ústeckého kraje není klasickou mafií, ale decentralizovaným, adaptabilním systémem, který se rychle regeneruje, nefunguje na principu hierarchie, ale spíše jako těžko postihnutelná komunita se samoochranou. Každý její článek – ať už je to vietnamský pěstitel, romský distributor, balkánský dovozce, bezdomovec na sídlišti nebo sociálně slabá matka – má svou funkci. Právě rozprostření odpovědnosti a decentralizace moci činí tento systém tak odolným. Jeho síla nespočívá v brutalitě nebo militarizaci, ale v integraci do každodenního života. Drogy se stávají nejen obchodem, ale strukturálním prvkem některých komunit – prostředkem obživy, přežití, sociální mobility.

Zároveň ale existují body odporu – jednotlivci, sociální pracovníci, místní organizace a v některých případech i celé rodiny, které se proti tomuto prostředí snaží bojovat nebo alespoň nenechat pohltit. Pokud má mít boj proti této drogové infrastruktuře šanci, nebude jej možné vyhrát pouze skrze represivní zásahy. Je nutné obnovit důvěru ve spravedlnost, snížit počet zneužitelných lidí, regulovat přeshraniční dostupnost prekurzorů a podpořit ty, kteří navzdory hrozbám odmítají mlčet. Teprve kombinace sociální politiky, terénní práce, precizního práva a cílené represi může tento systém skutečně oslabit – nikoliv zvenku, ale zevnitř.

Poznámka autora:
Pro účely článku nebyly zveřejněny žádné konkrétní osobní údaje či identifikační informace osob, které poskytly svědectví nebo data. Veškeré citace byly konzultovány a ověřeny z více nezávislých zdrojů tam, kde to bylo možné. Investigace probíhala v souladu s etickými zásadami novinářské práce a s maximální ochranou zdrojů v citlivém prostředí.