Nevěříte? Přesně takhle fungovaly devadesátky a dál fungují

„Proboha, jak můžou členové elitních zásahových jednotek trénovat společně s kýmkoli ve veřejných centrech. Pokud je to pravda, pak je to skandální.“

Jeden z komentářů pod článkem Drogy, svaly a mříže: Jak gangy prorůstají státem i posilovnami otevřel debatu, která už dávno není jen o steroidových sítích, vězeňské mafii nebo prostředí fitness center. Ve skutečnosti ukázal něco mnohem hlubšího. Jak rozdílně jednotliví čtenáři vnímají svět věznic a nepamatují si minulost.

Pro část veřejnosti je představa, že se v jedné posilovně mohou běžně potkávat policisté, členové vězeňské služby, vyhazovači, bojovníci, lidé z bezpečnostních agentur nebo podnikatelé z nočního života, téměř nepřijatelná. Jenže pro lidi, kteří si pamatují minulost a znají historii zločinu, to není nic nového. Kult těla, udržení kondice a fyzické zdatnosti přivádí do prostor tělocvičen a fitness různé sociální vrstvy a komunity.

A právě v tom možná leží největší nepochopení celé dnešní debaty. Pro většinu běžné veřejnosti působí podobné propojení sportu, vyhazovačů klubů nebo bezpečnostního prostředí šokujícím dojmem. Jenže lidé, kteří dlouhodobě sledují true crime, kriminální kauzy nebo historii organizovaného zločinu, v tom často vidí velmi známé vzorce z minulosti.

České i slovenské devadesátky totiž opakovaně ukázaly, že právě diskotéky, bezpečnostní služby, sportovní kluby nebo noční podniky fungovaly jako přirozené místo setkávání různých světů. Nepotkávali se tam jen lidé hledající zábavu, ale také sportovci, vyhazovači, policisté, podnikatelé i lidé pohybující se na hraně zákona.

Jako příklad poslouží David Berdych a takzvaný Berdychův gang. Většina veřejnosti jeho jméno poznala až z novinových titulků a policejních záběrů v době, kdy vyšla najevo skupina propojující organizovaný zločin s policisty. Jenže o několik let dříve by jste postavu Berdycha potkávali u vstupu do legendárního Discolandu Sylvie podnikatele Ivana Jonáka.

Historie několikrát ukázala, že některé komunity a místa jsou semeniště pro budoucí kriminální struktury.

Je důležité říct ještě jednu podstatnou věc. To, že se někdo pohybuje kolem bojových sportů, tělocvičen a pracuje v bezpečnostní agentuře, u policie, v úřadech státní správy z něj automaticky nedělá zločince. Naprostá většina těch lidí normálně pracuje, sportuje a žije běžný život. Stejně jako v jakékoli jiné profesní nebo sociální skupině ale i tady mohou existovat jednotlivci, kteří nemají morální kompas, špatný žebříček hodnot nebo mohou sklouznout na šikmou plochu kvůli dluhům.

A historie ukazuje, že právě takových „nahnilých jablek“ existovaly desítky a vždy existovat budou. Nejen ve sportu nebo nočním životě, ale i v politice, byznysu, státní správě nebo bezpečnostních složkách. Každá komunita má lidi, pro které jsou moc, peníze a vliv důležitější než čest, poctivost nebo pravidla. A díky bohu je pro drtivou většinu policistů důležitější čest, ochrana veřejnosti a to i za plat, který neodpovídá riziku, které podstupují.

Právě to je možná nejméně příjemná zkušenost porevolučních devadesátých let. Ukázaly totiž, jak snadno se mohou propojit světy, které by měly zůstávat oddělené. Jak rychle mohou vzniknout neformální vazby mezi byznysem, sportem, noční ekonomikou a lidmi s přístupem k informacím nebo moci. A jak „nahnilé jablko“ dokáže otřást s důvěrou veřejnosti ve stát.

A zároveň ukázaly ještě něco. Že většina těchto vztahů nevzniká dramaticky. Nezačíná mafiánskou přestřelkou ani kufříkem plným peněz. Začíná obyčejně. Přes známosti, společné prostředí, pocit důvěry a každodenní kontakt.

Jako autor si tu dobu velmi dobře pamatuji. A právě s odstupem let člověk vidí věci, které mu tehdy připadaly úplně normální. Když bylo člověku šestnáct nebo sedmnáct, neřešil, že barmanka právě porušuje zákon tím, že bez jediného dotazu nalije pivo nebo panáka nezletilému. Neřešil, proč kolem vstupu stojí stejní svalnatí chlapi každý víkend. Neřešil, kdo vlastní bezpečnostní agenturu, ani proč se o některých podnicích říká, že tam kontroly nechodí.

Mladého člověka tehdy zajímalo hlavně to, jestli ho pustí dovnitř. Jestli se dostane do klubu, kam chodí ostatní. Jestli nebude stát frontu před podnikem, kde jsou přísné kontroly. Většina lidí podobné věci nevnímala optikou zákona, ale optikou zábavy, svobody a pocitu dospělosti.

Typická byla situace, kterou si dodnes vybaví velká část tehdejší generace. Člověk chodil do stejného klubu několik měsíců. U vstupu stáli pořád stejní vyhazovači. Nikdo nikdy nechtěl občanku. Alkohol dostal prakticky kdokoli. A pak najednou, třeba po dvacáté návštěvě, přišel ke stejnému vstupu a ochranka chtěla občanku úplně po všech.

V šestnácti člověka napadlo jediné: „Co zase prudí?“ nebo „Proč dělají problémy, když minule to nevadilo?“ Jen málokoho tehdy napadlo, že důvod může být mnohem praktičtější. Že do klubu možná právě přišla informace o plánované policejní kontrole zaměřené na podávání alkoholu mladistvým. Že podnik na několik hodin potřeboval začít dodržovat pravidla, která běžně přehlížel. Že nešlo o náhlou změnu morálky, ale o snahu vyhnout se pokutám a problémům.

Právě podobné drobné zkušenosti dnes mnoho lidí interpretuje úplně jinak než tehdy. To, co v mládí působilo jako běžná součást nočního života, dnes někteří zpětně čtou jako ukázku prostředí, kde fungovaly neformální kontakty, předávání informací a velmi flexibilní přístup k pravidlům.

A právě tady se dnešní debata propojuje s devadesátými lety mnohem víc, než se může zdát. Skutečný vliv tehdejšího podsvětí nestál jen na násilí, známých mafiánských jménech nebo přestřelkách. Mnohem důležitější byla schopnost vytvářet prostředí, kde se přirozeně prolínaly různé sociální světy a profese.

Diskotéky, sportovní kluby, tělocvičny, bary nebo fitcentra nebyly oddělené světy. Naopak. Potkávali se tam sportovci, policisté, vyhazovači, podnikatelé z nočního života i lidé pohybující se v šedé ekonomice. Nešlo vždy o organizované spiknutí. Často šlo jednoduše o sociální bublinu, kde se všichni navzájem znali a kde kontakty vznikaly přirozeně.

Právě proto dnes část veřejnosti nevnímá podobná témata jako nostalgii po divokých devadesátkách. Spíš jako připomínku, že některé mechanismy nikdy úplně nezmizely. Jen se změnila jejich forma. Dnešní svět už nepotřebuje mafiány se samopaly před diskotékou. Mnohem důležitější jsou kontakty, informace a prostředí, kde se různé světy dál nenápadně potkávají.

Pro část čtenářů mohou podobné úvahy znít přehnaně. Jako snaha hledat spojitosti tam, kde žádné nejsou. Jenže právě historie střední Evropy z devadesátých let ukazuje, že propojení sportu, nočního života, bezpečnostních struktur a organizovaného zločinu nebylo konspirační teorií, ale realitou, kterou později popsaly soudy, policie i samotní aktéři.

Typickým příkladem bylo Slovensko devadesátých let. Země, kde se organizovaný zločin nepohyboval pouze na okraji společnosti, ale postupně prorůstal do podnikání, sportovního prostředí i státních struktur.

Jména jako Miroslav Sýkora nebo Mikuláš Černák dnes veřejnost vnímá hlavně skrze mediální obraz mafiánských bossů. Jenže mnohem důležitější než samotné násilí byly vazby, které kolem sebe tyto skupiny vytvářely.

Velmi často přitom vedly právě přes sportovní prostředí.

Jedním z nejvýraznějších příkladů byl Jozef Svoboda. Muž, který byl v devadesátých letech spojován s bratislavským podsvětím, ale zároveň měl silné vazby na sportovní scénu. Už v mládí se věnoval zápasu a po roce 1989 zůstal ve sportovním prostředí aktivní i jako funkcionář. Působil například jako předseda Slovenského zápasnického svazu a pohyboval se i kolem fotbalového prostředí.

Právě jeho příběh dobře ukazuje, proč je důležité nevnímat sportovní komunity černobíle. Sport sám o sobě samozřejmě není problém. Naopak. Pro obrovské množství lidí představuje disciplínu, respekt, řád a zdravé prostředí. Jenže právě kolem silových sportů, ochranek a bezpečnostních služeb se v devadesátých letech začaly vytvářet i kontaktní zóny, kde se přirozeně potkávali lidé z velmi rozdílných světů.

Mnoho lidí z tehdejšího podsvětí prošlo:

Nešlo přitom jen o Slovensko. Podobné vazby existovaly i v Česku. Noční podniky byly často místem, kde se potkávali lidé z byznysu, sportu, bezpečnostních služeb i šedé ekonomiky. A právě v takovém prostředí vznikaly kontakty, které později přerůstaly do mnohem vážnějších vazeb.

Velmi symbolickou postavou byl například Jaroslav Svěchota, náměstek Slovenské informační služby z éry Vladimíra Mečiara. Jeho jméno se opakovaně objevovalo v souvislosti s kontakty na lidi z organizovaného zločinu.

Právě podobné případy ukázaly, že problém nikdy nespočíval v tom, že by každý sportovec, policista nebo vyhazovač byl automaticky zločinec. To by bylo absurdní a nespravedlivé. Skutečný problém byl vždy v tom, že v prostředí založeném na loajalitě, známostech a neformálních kontaktech se mnohem snadněji schovají jednotlivci, kteří chtějí využít moc, informace nebo peníze.

A historie opakovaně ukázala, že podobní lidé existovali, existují a existovat budou.

Nejsou vidět na první pohled. Často působí profesionálně, uhlazeně a důvěryhodně. Nepůsobí jako filmoví mafiáni. Mnohdy právě naopak. Mají kontakty, dobré obleky, podnikání, sportovní vazby nebo respekt v komunitě.

Teď je vhodné připomenout, že v devadesátkách bezpečnostní agentury/SBS ( soukromá bezpečnostní služba) dávaly legalitu výpalnému a poskytovali krytí organizovaným skupinám. Černák s partnery založili první společnost Sargon Fit Studio Shark spol. s r. o. , pak civilní bezpečnostní službu Security 3M a SBS Security 3. Černákovci ji založili na legalizaci výpalného a zaměstnávali tam své tzv. „pěšáky“. Secura - spojovaná s Róbertem Holubem a košickým podsvětím. SBS GORILA SECURITY, vedená bratrem mafiána Milana Holáně přezdívaného „Gorila“, působila hlavně v oblasti Žiliny a Kysuc. Milan Holáň byl v roce 1997 zastřelen.

V regionu dolního Zemplína (oblast měst Čierna nad Tisou, Kráľovský Chlmec a Veľké Kapušany) probíhal v 90. letech krvavý boj o vliv a kontrolu nad pašováním zboží z Ukrajiny prostřednictvím soukromých bezpečnostních služeb. Místní boss Július Tóth zde provozoval oficiální SBS s názvem Slovakia Panda, která strážila státní železniční překladiště v Čierne nad Tisou a ovládala regionální podsvětí. Celý konflikt o moc definitivně vyvrcholil v roce 1997, kdy byl nejprve Július Tóth roztrhán bombovým atentátem před svým barem a o necelé dva měsíce později byl jeho objednavatel vraždy a konkurent Peter Muszka zavražděn a pohozen v příkopu na horském průsmyku Čertovica.

Právě proto jsou dnešní debaty kolem fitness prostředí, bezpečnostních komunit nebo noční ekonomiky pro část veřejnosti tak citlivé. Ne kvůli romantizovaní devadesátek, ale kvůli zkušenosti, že historie už podobné propojení nejednou ukázala v praxi.

Jednou z postav, která dodnes symbolizuje propojení sportovního prostředí, podnikání a podsvětí devadesátých let na Slovensku, byl Jozef Svoboda. Jeho příběh je důležitý právě proto, že velmi přesně ukazuje, jak nejasné tehdy bývaly hranice mezi legálním světem, sportovními strukturami a lidmi pohybujícími se v šedé zóně.

Svoboda nepatřil mezi klasické mafiánské bossy mediálního typu. Nepůsobil jako okázalý gangster z filmu. Ve veřejném prostoru byl dlouhodobě spojovaný hlavně se sportem a podnikáním. Už od mládí se věnoval zápasu, který měl v tehdejším Československu silnou tradici a zároveň velmi úzké vazby na prostředí silových sportů, ochranek a bezpečnostních komunit.

Ani po roce 1989 sportovní prostředí neopustil. Naopak. Postupně se stal výrazným sportovním funkcionářem a působil například jako předseda Slovenského zápasnického svazu. Objevoval se také kolem fotbalového prostředí a měl kontakty na vlivné podnikatele i lidi z bezpečnostních struktur.

Právě to z něj dělá zajímavou postavu pro pochopení tehdejší doby. Devadesátá léta totiž nebyla jen o násilí, přestřelkách a známých mafiánských jménech. Mnohem důležitější byly vazby. Kdo koho znal. Kdo měl přístup k informacím. Kdo se pohyboval ve správném prostředí.

A sportovní komunita byla jedním z míst, kde podobné kontakty vznikaly přirozeně.

Zápas, box nebo silové sporty tehdy často fungovaly jako prostředí, kde se potkávali:

To samozřejmě neznamená, že každý člověk z těchto komunit byl součástí kriminality. Naprostá většina sportovců normálně trénovala a žila běžný život. Jenže právě v takovém prostředí se podle kriminalistů mnohem snadněji vytvářely neformální vazby a kontakty.

Svoboda byl v médiích opakovaně označován za člověka s výrazným vlivem v bratislavském podsvětí. Jeho jméno se objevovalo v souvislosti s různými podnikatelskými aktivitami i mocenskými konflikty tehdejší doby. Přesto dál zůstával součástí sportovního prostředí, což velmi dobře ukazuje atmosféru devadesátých let a začátku nového tisíciletí.

Jeho život nakonec skončil podobně jako u řady dalších vlivných postav tehdejší éry.

V roce 2004 byl Jozef Svoboda zastřelen v Bratislavě při cíleném útoku. Podle tehdejších informací šlo o profesionálně připravenou vraždu. Útočníci na něj čekali před domem a popravili ho sedmnácti ranami.

Jeho smrt byla veřejností vnímána jako další připomínka toho, že konflikty devadesátých let zdaleka neskončily s příchodem nového tisíciletí. Naopak ukázala, že vazby vytvořené v předchozích letech dál přežívaly pod povrchem společnosti.

Právě podobné příběhy dnes část veřejnosti připomíná při debatách o propojení sportovního prostředí, bezpečnostních komunit a šedé ekonomiky. Ne proto, že by chtěla automaticky podezírat každého sportovce nebo policistu. Ale proto, že historie už několikrát ukázala, jak snadno se mohou kolem vlivu, peněz a kontaktů vytvořit struktury, které navenek působí zcela normálně.

Příběh Miroslava Sýkory nelze pochopit bez připomenutí jména Jozefa Svobody. Právě na jejich vztahu je dobře vidět, jak fungovalo slovenské podsvětí druhé poloviny devadesátých let. Nešlo jen o násilí nebo pouliční kriminalitu. Šlo hlavně o předávání vlivu, kontaktů a kontroly nad podnikáním, které se postupně přesouvalo z šedé zóny do legální ekonomiky.

Svoboda patřil ke starší generaci lidí pohybujících se kolem bratislavského podsvětí a sportovního prostředí. Díky kontaktům kolem sportu si vybudoval silné postavení i vazby na podnikatelské prostředí. Podle řady dobových svědectví právě on postupně přenechal část svého podnikání Miroslavu Sýkorovi.

Důvod byl podle lidí z tehdejšího prostředí poměrně jednoduchý. Svoboda chtěl z nejrizikovější části tehdejšího podsvětí odejít. Podobně jako někteří další lidé z organizovaného zločinu té doby se měl stáhnout na francouzskou Riviéru a užívat si něco, čemu se tehdy v nadsázce říkalo „mafiánský důchod“. Tedy stav, kdy člověk s dostatečnými kontakty a kapitálem opustí nejviditelnější část konfliktů a snaží se žít mimo neustálé mocenské války devadesátých let.

Právě v této době měl údajně část jeho podnikání a kontaktů převzít Sýkora, který byl tehdy vnímán jako představitel nové generace slovenského podsvětí. Na rozdíl od starších struktur působil méně okázale a mnohem organizovaně. Lidé z jeho okolí ho popisovali jako klidného, disciplinovaného a pragmatického člověka. Právě díky tomu dokázal kolem sebe vybudovat jednu z nejvlivnějších skupin slovenského podsvětí.

Podobně jako mnoho dalších lidí z tehdejšího prostředí měl i Sýkora vazby na sportovní komunitu a bezpečnostní prostředí a pana Svěchotu. Devadesátá léta totiž vytvořila specifický svět, kde se přirozeně prolínaly bojové sporty, bezpečnostní agentury, noční kluby, ochranky, hazard, podnikání i lidé s kontakty na státní struktury.

Právě v tomto prostředí vznikaly vztahy, které později rozhodovaly o vlivu a moci.

Jenže druhá polovina devadesátých let byla zároveň obdobím prudkých mocenských konfliktů. V roce 1997 byl Miroslav Sýkora zastřelen při atentátu v bratislavském hotelu Holiday Inn. Jeho smrt patří dodnes k nejznámějším vraždám slovenského podsvětí a zároveň znamenala zásadní zlom v rozložení sil mezi jednotlivými skupinami.

Právě po Sýkorově smrti se měl Svoboda podle dobových informací vrátit zpět na Slovensko kvůli podnikání a vlivu, který po Sýkorovi zůstal. Jenže mezitím se situace změnila. Část podniků, kontaktů i ekonomického zázemí už převzaly silnější a agresivnější skupiny, které začaly po Sýkorově smrti bojovat o moc.

Tento moment velmi dobře ukazuje realitu tehdejší doby. Nešlo o stabilní struktury s jasnými pravidly. Vliv se neustále přesouval podle toho, kdo měl silnější kontakty, větší podporu a schopnost kontrolovat prostředí kolem noční ekonomiky, bezpečnostních služeb nebo podnikání.

Ani Svobodův návrat nakonec neznamenal obnovení původního postavení. Devadesátá léta postupně pohlcovala i lidi, kteří stáli u jejich začátku.

Příběh Sýkory i Svobody dnes část veřejnosti připomíná hlavně proto, že velmi dobře ukazuje, jak fungovaly sociální vazby tehdejšího prostředí. Sportovní kluby, security služby, bary nebo diskotéky nebyly oddělené světy. Naopak. Byly to místa, kde se potkávali lidé z velmi rozdílných prostředí a kde vznikaly kontakty, které později přerůstaly do mnohem širších mocenských struktur.

Jako autor musím dodat, že pro pochopení celé atmosféry tehdejšího Slovenska velmi doporučuji slovenskou dokumentární sérii Súmrak bossov. Právě ta velmi otevřeně ukazuje, jak se v devadesátých letech prolínal sport, noční život, bezpečnostní byznys, politika i organizovaný zločin — a proč některé mechanismy část společnosti rozpoznává i dnes.

Smrt Miroslav Sýkora dodnes patří k nejzásadnějším momentům slovenských devadesátých let. Nešlo jen o vraždu jednoho bosse. Jeho atentát odstartoval nové přerozdělení moci v Bratislavě a definitivně ukázal, jak rychle se tehdejší spojenectví měnila v otevřené konflikty.

Sýkora byl v prostředí slovenského podsvětí považován za mimořádně opatrného člověka. Podle lidí z jeho okolí se prakticky nepohyboval bez ochranky a pečlivě řešil vlastní bezpečnost. Právě proto kolem jeho smrti dlouhodobě kolovala otázka, jak bylo možné, že se do hotelu vydal bez doprovodu.

Podle pozdějších informací a výpovědí měl atentát provést člověk z okruhu jeho bývalých spolupracovníků. Motivem měla být pomsta a zároveň snaha převzít kontrolu nad bratislavským územím a podnikáním po Sýkorovi. Právě to bylo pro tehdejší podsvětí typické. Loajalita často platila jen do chvíle, než začal boj o moc, peníze a vliv.

Atentát v hotelu Holiday Inn v roce 1997 tak nebyl vnímán pouze jako osobní vyřizování účtů. Ve skutečnosti šlo o součást širší války o kontrolu nad Bratislavou, noční ekonomikou, bezpečnostním byznysem a kontakty, které měly obrovskou hodnotu.

Právě v tom se slovenské devadesátky lišily od jednoduchého mediálního obrazu „gangsterů se samopaly“. Ve skutečnosti šlo stále více o kontrolu:

Kdo ovládal tyto struktury, ovládal peníze i vliv.

Právě proto kolem Sýkorovy smrti vzniklo tolik spekulací. V prostředí organizovaného zločinu tehdejší doby totiž podobný atentát vyžadoval detailní znalost jeho pohybu a zvyků. Dodnes se proto objevují názory, že musel přijít na schůzku s někým, komu důvěřoval. Údajně ho měl na schůzku vylákat pán Svěchota a tak se Sýkora cítil bezpečně.

V dobových debatách se navíc objevovala tvrzení, že poblíž místa atentátu mělo být spatřeno vozidlo spojované se Slovenskou informační službou. Tyto informace se nikdy jednoznačně nepotvrdily, ale dobře dokreslují atmosféru tehdejšího Slovenska, kdy veřejnost stále více věřila, že hranice mezi podsvětím a některými složkami státu přestává být jasná.

Právě v této souvislosti se opakovaně připomínalo i jméno Jaroslav Svěchota, jedna z nejkontroverznějších postav slovenských devadesátých let. Jeho jméno se v průběhu let objevovalo v souvislosti s řadou kauz kolem organizovaného zločinu, bezpečnostního prostředí i zákulisí Slovenské informační služby. Dokonce ho někteří bossové familiárně oslovovali mezi sebou „starý“.

Dodnes se například připomíná incident kolem podnikatele a bosse Holuba. Ten byl v roce 1997 postřelen v hotelu Danube během schůzky s Mikulášem Černákem. Podle některých svědectví se měl v hotelu v té době pohybovat právě i Svěchota. Ani zde se nikdy nepodařilo prokázat přímé propojení, podobné události ale výrazně posilovaly atmosféru nedůvěry vůči státu i bezpečnostním složkám.

Sýkorova smrt zároveň otevřela prostor pro další mocenské skupiny. Bratislavské podsvětí se po jeho atentátu začalo rychle přeskupovat a část jeho bývalých lidí přešla pod jiné struktury. Právě tehdy se také podle dobových informací vrátil na Slovensko Jozef Svoboda, který předtím odešel na francouzskou Riviéru v rámci svého „mafiánského důchodu“. Po Sýkorově smrti se měl pokusit znovu získat část vlivu a podnikání, jenže mezitím už byly některé struktury pod kontrolou silnějších a agresivnějších skupin.

Příběh Sýkory tak není jen historií jedné mafiánské vraždy. Je i obrazem doby, kdy se na Slovensku nebezpečně prolínaly světy sportu, noční ekonomiky, bezpečnostního byznysu, tajných služeb a organizovaného zločinu. A právě proto se k těmto událostem veřejnost vrací i po více než dvaceti letech.

Pokud některá postava dodnes symbolizuje nejtemnější stránku slovenských devadesátých let, pak je to bezpochyby Jaroslav Svěchota. Ne proto, že by byl mafiánským bossem v klasickém slova smyslu. Ale proto, že právě kolem jeho jména se začalo veřejně mluvit o něčem, co tehdy působilo téměř nepředstavitelně — o možném prorůstání organizovaného zločinu do státních struktur a tajných služeb.

Aby bylo možné pochopit, proč jeho jméno vyvolává dodnes tolik emocí, je potřeba vrátit se ještě před rok 1989.

Svěchota totiž nepatřil k lidem, kteří se objevili až během divoké privatizace devadesátých let. Už před pádem komunismu působil v bezpečnostních strukturách tehdejšího režimu. Podle dostupných informací byl spojován s prostředím Státní bezpečnosti a bezpečnostního aparátu Československa, což mu po roce 1989 poskytlo něco mimořádně cenného — kontakty, zkušenosti a orientaci v zákulisním fungování moci.

Právě to bylo pro porevoluční období typické. Zatímco veřejnost po roce 1989 sledovala hlavně vznik nového podnikatelského prostředí, v pozadí zůstávali lidé, kteří už z minulého režimu znali práci s informacemi, operativní činnost, kompromitující materiály, sledování i fungování státu zevnitř.

A právě tito lidé se v devadesátých letech stali mimořádně důležitými hráči.

Svěchota později působil jako vysoký představitel Slovenské informační služby v době vlády Vladimíra Mečiara a šéfa SIS Ivana Lexi. Právě toto období bývá dodnes označováno za jednu z nejkontroverznějších etap novodobé slovenské historie. Slovensko tehdy čelilo podezřením z politických únosů, zneužívání tajných služeb, sledování novinářů i propojení bezpečnostního prostředí s organizovaným zločinem.

A právě Svěchotovo jméno se v těchto debatách objevovalo opakovaně.

Jednou z nejznámějších kauz byl únos syna prezidenta Michala Kováče, tedy Michala Kováče mladšího, v roce 1995. Kauza dodnes patří k největším politickým skandálům v historii samostatného Slovenska. Prezident Kováč byl tehdy v ostrém konfliktu s premiérem Mečiarem a část veřejnosti i opozice začala velmi rychle podezírat právě SIS, že únos organizovala.

Kováč mladší byl násilně odvlečen do Rakouska, kde měl být díky německému zatykači zadržen a vydán do Německa. Rakouská justice ale díky zavlečení Kováče na jejich území propustila. Celý případ vyvolal mezinárodní ostudu a zároveň poprvé ve velkém otevřel otázku, zda mohou být tajné služby využívány k politickým operacím proti vlastním občanům.

Právě v souvislosti s touto kauzou je spojen Svěchota.

Ještě silnější dopad měla vražda Róbert Remiáš v roce 1996. Remiáš byl blízkým spolupracovníkem a spojkou klíčového svědka únosu prezidentova syna, bývalého příslušníka SIS Oskara Fegyverese. Remiáš zahynul při explozi auta v Bratislavě, která nesla znaky profesionálně připraveného atentátu.

Právě tato vražda definitivně změnila atmosféru ve společnosti. Veřejnost začala stále více věřit, že nejde jen o izolované excesy nebo politické konflikty, ale o systém, kde se nebezpečně prolíná státní moc, tajné služby a organizovaný zločin.

A právě Svěchotovo jméno se v těchto debatách znovu objevovalo jako symbol zákulisního vlivu a propojení různých mocenských struktur a používání slovenských gangů na špinavou práci.

Na rozdíl od klasických mafiánských postav nepůsobil jako člověk z podsvětí. Neprezentoval se luxusem ani násilím. O to více ale zosobňoval jiný typ moci, který devadesátá léta postupně vytvořila — moc založenou na informacích, kontaktech a zákulisním vlivu.

Ve veřejném prostoru se jeho jméno začalo spojovat i s dalšími kontroverzními událostmi a osobami z prostředí organizovaného zločinu. Objevovala se tvrzení o kontaktech na lidi kolem Miroslav Sýkora, Mikuláš Černák nebo další postavy slovenského podsvětí.

Velmi často se připomíná například incident z hotelu Danube v Bratislavě, kde byl v roce 1997 postřelen podnikatel a boss podsvětí Holub během schůzky s Mikulášem Černákem. Podle některých svědectví se měl v hotelu v té době pohybovat právě i Svěchota.

Podobné spekulace se objevovaly i po atentátu na Miroslava Sýkoru v hotelu Holiday Inn. V dobových debatách zaznívala tvrzení, že poblíž místa atentátu mělo být spatřeno vozidlo SIS, tak jako i u jiných vražd bossů. Tato tvrzení se nikdy jednoznačně nepotvrdila ale velmi dobře dokreslují atmosféru tehdejší doby.

Právě tady je důležité pochopit rozdíl mezi klasickou mafií a tím, co začalo vznikat ve druhé polovině devadesátých let. Už nešlo jen o výpalné, násilí nebo pouliční gangy. Stále důležitější byly informace, kontakty a schopnost ovlivňovat dění v zákulisí.

Veřejnost tehdy začala poprvé ve velkém vnímat možnost, že organizovaný zločin nemusí stát pouze napadat zvenčí. Že mnohem efektivnější může být postupné prorůstání do struktur, které mají informace, vliv a moc.

Svěchota se tak stal symbolem celé éry. Éry, kdy se na Slovensku začalo otevřeně mluvit o tom, že hranice mezi státní mocí, bezpečnostními složkami, podnikáním a podsvětím přestává být jasná.

A právě proto se jeho jméno vrací i v dnešních debatách o propojení sportovního prostředí, bezpečnostních komunit, noční ekonomiky a šedých struktur. Ne jako důkaz jednoduchých konspiračních teorií, ale jako připomínka, že historie už jednou ukázala, jak nebezpečně se mohou různé světy propojit, pokud začne být moc a vliv důležitější než pravidla a důvěra veřejnosti.

Pokud měl slovenský svět devadesátých let jména jako Miroslav Sýkora nebo Mikuláš Černák, česká strana měla svou vlastní mimořádně vlivnou postavu — František Mrázek. Jeho příběh je důležitý hlavně proto, že velmi dobře ukazuje proměnu českého podsvětí od primitivnějších porevolučních struktur k mnohem sofistikovanějšímu systému kontaktů, informací a zákulisního vlivu.

Mrázek nevyrůstal jako typický mafiánský boss z filmů. Jeho začátky sahají ještě do období před rokem 1989, kdy se pohyboval kolem veksláckého a pololegálního prostředí pozdního socialismu. Právě tam se tehdy učila generace lidí fungovat mimo oficiální pravidla státu. Naučili se pracovat s hotovostí, kontakty, nedostatkovým zbožím i šedou ekonomikou.

Po revoluci se podobní lidé dokázali velmi rychle přizpůsobit novému prostředí. Devadesátá léta totiž nepřinesla jen svobodu a podnikání, ale také obrovský chaos, slabý stát a minimální zkušenosti s moderní ekonomickou kriminalitou. A právě v takovém prostředí začaly vznikat nové mocenské struktury.

Velmi důležitou roli v Mrázkově vzestupu měl Antonín Běla, jedna z nejvýraznějších postav českého podsvětí devadesátých let. Podle řady svědectví a pozdějších investigací si měl právě Běla mladého Mrázka vyhlédnout. Ne kvůli fyzické síle nebo brutalitě, ale kvůli schopnosti pohybovat se mezi různými světy a vytvářet kontakty.

Běla tehdy patřil mezi mimořádně vlivné lidi českého podsvětí. Právě kolem něj se vytvářelo prostředí, kde už nešlo jen o klasickou kriminalitu.

A právě zde měl Mrázek získat své první skutečně důležité kontakty.

Velmi rychle totiž pochopil něco, co později definovalo celé devadesátky. Že skutečnou moc nepředstavují jen peníze nebo násilí. Největší hodnotu mají informace, kompro a kontakty na správných místech.

Na rozdíl od klasických gangsterů nepůsobil Mrázek jako člověk z podsvětí. Neprezentoval se agresivně ani okázale. Postupně se začal pohybovat v podnikatelském prostředí, mezi lobbisty, politiky i lidmi z bezpečnostních složek. A právě tím se stal mimořádně nebezpečnou figurou českých devadesátých let.

Podle policejních spisů i pozdějších novinářských investigací budoval rozsáhlou síť kontaktů napříč:

Právě tím se české devadesátky začaly podobat slovenskému modelu. Už nešlo jen o pouliční gangy nebo výpalné. Mnohem důležitější byla schopnost pohybovat se mezi světem byznysu, politiky, policie a šedé ekonomiky.

Mrázek navíc velmi dobře chápal psychologii moci. Podle lidí, kteří se kolem něj pohybovali, měl mimořádný přehled o tom, kdo s kým komunikuje, kdo má slabiny a kdo může být užitečný. V prostředí devadesátých let, kde stát často působil chaoticky a neorganizovaně, představovala právě síť kontaktů obrovskou výhodu.

Jeho jméno se postupně začalo objevovat v řadě kauz spojených s:

Stejně jako na Slovensku se i v Česku začala veřejnost postupně ptát, kde vlastně končí legální byznys a kde začíná organizovaný zločin.

Velmi symbolická byla i smrt Antonína Běly v roce 1996. Byl zavražděn při brutálním útoku ve své vile a jeho smrt dodnes patří k nejznámějším neobjasněným vraždám českých devadesátých let. Právě po Bělově smrti začal Mrázkův vliv ještě výrazně růst.

Postupně se stal symbolem nového typu zákulisní moci. Moci, která už nepotřebovala demonstrativní násilí na ulici. Mnohem důležitější byly informace, kompromitující materiály, kontakty a schopnost ovlivňovat dění v pozadí.

Mrázkův příběh skončil v roce 2006. Byl zastřelen odstřelovačem před sídlem své firmy v Praze. Atentát nesl znaky profesionálně připravené vraždy a dodnes patří k nejznámějším neobjasněným případům českého podsvětí a jehož vražda je letošním rokem promlčena.

Jeho smrt veřejnost vnímala jako symbolický konec jedné éry. Jenže podobně jako na Slovensku ani zde nezmizely samotné struktury a kontakty, které během devadesátých let vznikly. Pouze se postupně přesunuly do mnohem profesionálnější a méně viditelné podoby.

A právě proto se jméno Františka Mrázka vrací i dnes v debatách o propojení byznysu, bezpečnostního prostředí, politiky a šedých struktur. Ne kvůli nostalgii po devadesátkách, ale jako připomínka, jak snadno může v období chaosu vzniknout mocenské prostředí, kde mají kontakty a informace větší hodnotu než pravidla.

Další postavou, která výrazně ovlivnila české prostředí přelomu devadesátých let a začátku nového tisíciletí, byl Radovan Krejčíř. Jeho příběh dnes bývá často spojován hlavně s útěkem při jeho zadržení a domovní prohlídce a pozdějším působením v Jihoafrické republice. Ve skutečnosti ale mnohem lépe ukazuje proměnu českého podsvětí z pouličních struktur do prostředí velkého byznysu, privatizace a zákulisních ekonomických bojů.

Krejčíř se po roce 1989 rychle zorientoval v prostředí nově vznikajícího podnikání. Podobně jako řada dalších lidí té doby pochopil, že porevoluční chaos vytváří obrovský prostor pro agresivní obchodní taktiky, pohyb na hraně zákona a využívání kontaktů napříč státní správou, policií i podnikatelským prostředím.

Na rozdíl od starší generace podsvětí už ale Krejčíř nevyrůstal kolem klasických diskoték nebo ochranek. Jeho ambice byly mnohem větší. Zajímaly ho velké firmy, privatizace, finanční operace a strategické podniky.

Právě tady se jeho cesta začala protínat se jmény jako František Mrázek a Tomáš Pitr.

Jedním z nejdůležitějších symbolů tehdejších mocenských bojů se stala ústecká Setuza, obrovský potravinářský a chemický podnik, který představoval nejen ekonomickou hodnotu, ale i obrovský politický a vlivový potenciál.

Právě kolem Setuzy se začaly střetávat zájmy několika silných podnikatelských skupin. Podle dobových informací měli rozhodující vliv v podniku právě Mrázek s Pitrem. Zájem o Setuzu ale neprojevovali pouze lidé z okruhu šedé ekonomiky. O podnik se tehdy zajímal také Andrej Babiš, který v té době budoval svůj průmyslový a potravinářský vliv.

Právě Setuza se tehdy stala symbolem nové éry českého podsvětí. Už nešlo o výpalné nebo pouliční násilí. Hrálo se o:

Podle některých vyšetřovacích verzí mohl být právě boj o vliv kolem Setuzy jedním z motivů pozdější vraždy Františka Mrázka. Situaci komplikovaly i tehdejší vztahy mezi Pitrem a Krejčířem, kteří měli v určité době velmi dobré kontakty a Mrázek chtěl údajně prodat Setuzu Babišovi a tak se stal Mrázek pro Krejčíře nepohodlným.

Vyšetřovatelé i novináři později pracovali s teoriemi, že kolem Setuzy vznikl právě mocenský konflikt mezi různými podnikatelskými skupinami. Nikdy se nepodařilo jednoznačně prokázat přímou souvislost s Mrázkovou vraždou, přesto právě tato linie patřila mezi nejčastěji zmiňované vyšetřovací verze.

Krejčířův příběh pak postupně přerostl hranice České republiky. Stal se symbolem člověka, který dokázal využívat kontakty, peníze i zákulisní informace na mimořádně vysoké úrovni. Jeho útěk při policejní prohlídce v roce 2005 byl jeden z největších skandálů policie.

Pozdější působení v Jihoafrické republice, kde byl spojován s násilnou kriminalitou, únosy, vraždami a drogami, pak vytvořilo téměř filmový obraz člověka, který z porevolučního chaosu dokázal vyrůst až do mezinárodního organizovaného zločinu.

Příběh Krejčíře, Mrázka, Pitra i bojů kolem Setuzy dnes mnoho lidí připomíná hlavně proto, že ukazuje zásadní proměnu devadesátých let. Organizovaný zločin už dávno nechtěl ovládat jen bary, diskotéky nebo hazard. Chtěl kontrolovat velké firmy, strategické podniky a ekonomický vliv.

A právě tehdy se definitivně začaly stírat hranice mezi podsvětím, velkým byznysem, politikou a státní mocí.

Při pohledu na dnešní kauzy si mnoho lidí klade otázku, jestli jsou devadesátá léta skutečně pryč. Možná zmizely otevřené války gangů a demonstrativní násilí v ulicích, ale některé mechanismy zůstávají překvapivě podobné.

Ukazuje to i nedávná kauza kolem Karlose Vémoly a kokainu, která znovu otevřela debatu o propojení sportovního prostředí, podsvětí a policejních kontaktů.

Velkou pozornost v této souvislosti vzbudil podcast TOP TÉMATA, kde vystoupil zpravodajský novinář aktu.news Jiří Forman. Ten upozornil na důležitou věc: podle něj není v celé kauze nejzajímavější samotný Vémola, ale především osoba Antonína Beka.

Právě Antonín Bek je podle Formana člověkem, kolem kterého se dlouhodobě pohybují různé kauzy, kontakty na podsvětí i bezpečnostní prostředí. Beka měl mít v minulosti problémy se zákonem a odseděl i trest vězení.

Forman v podcastu zároveň popsal mechanismus, který velmi připomíná logiku devadesátých let. Uvedl, že „s Bekem padají i někteří detektivové“, čímž narážel na citlivý problém práce policie s informátory z kriminálního prostředí.

A právě tady se dnešní realita velmi nebezpečně dotýká historie.

Policie totiž v prostředí organizovaného zločinu dlouhodobě pracuje s informátory. Bez lidí z podsvětí by řadu závažných případů prakticky nebylo možné rozkrýt. Jenže čím vyšší liga organizovaného zločinu nebo šedé ekonomiky, tím problematičtější bývají samotní informátoři.

Právě to v podcastu Forman otevřeně popisuje. Že policie často potřebuje lidi, kteří sami nejsou „čistí“. A že v prostředí kolem drog, noční ekonomiky, bezpečnostních komunit nebo organizovaného zločinu prakticky nelze očekávat ideální spolupracovníky bez kriminální minulosti.

To samozřejmě neznamená automatickou korupci policie ani spiknutí bezpečnostních složek s podsvětím. Jenže historie českých i slovenských devadesátých let ukazuje, že právě práce s informátory a neformálními kontakty vždy představovala velmi tenkou hranici mezi operativní prací a nebezpečným prorůstáním vztahů a přehlížení trestné činnosti informátorů.

A právě proto dnešní kauzy vyvolávají tak silné reakce veřejnosti.

Mnoho lidí si totiž při podobných příbězích okamžitě vybaví:

Rozdíl je hlavně v tom, že dnešní prostředí působí mnohem profesionálněji a mediálně uhlazeněji. Místo mafiánských bossů v kožených bundách dnes veřejnost sleduje influencery, MMA scénu, podcasty, luxusní auta a podnikatele prezentující se na sociálních sítích.

Mechanismus ale může být podle části veřejnosti stále podobný:
kontakty, informace, loajalita a prostředí, kde se přirozeně potkávají lidé z různých světů.

A právě proto mají dnešní kauzy tak silný společenský dopad. Ne kvůli jedné celebritě nebo jedné drogové aféře, ale protože připomínají, že hranice mezi sportem, byznysem, bezpečnostním prostředím a podsvětím byla ve střední Evropě vždy mnohem méně jasná, než si společnost ráda připouští.

Když se dnes člověk podívá na velké kauzy posledních let, je vidět jedna zásadní změna oproti devadesátým létům. Organizovaný zločin už ve většině případů nestojí před diskotékou se samopalem. Přesunul se do mnohem sofistikovanější podoby.

Právě proto dnes kriminalisté i investigativní novináři často mluví o tom, že éru klasických mafiánských bossů nahradil svět „bílých límečků“. Svět manažerů, lobbistů, podnikatelů, prostředníků a lidí pohybujících se uvnitř institucí.

Jenže při pohledu na některé aktuální kauzy se zároveň znovu objevují jména z okolí Radovana Krejčíře.

Typickým příkladem je kauza Dozimetr, kde se výrazně objevilo jméno Michal Redl. Právě Redl byl v minulosti spojován s okruhem kolem Krejčíře a podle dostupných informací se v těchto strukturách pohyboval už v době, kdy české podsvětí přecházelo od otevřeného násilí k zákulisnímu vlivu.

Pro mnoho lidí byl právě tento moment šokující. Ne kvůli samotné existenci korupční kauzy, ale kvůli pocitu, že některé vazby z devadesátých let nikdy úplně nezmizely. Jen se přesunuly do prostředí dopravních podniků, veřejných zakázek, poradenství a politického zákulisí.

Podobný efekt měla i kauza kokainu ukrytého v zásilkách banánů určených pro Lidl. V případu se podle investigace.cz objevilo jméno Petra Hrubého, který byl v minulosti spojován také s Radovanem Krejčířem. V Lidlu působil jako manažer v logistickém prostředí řetězce Lidl.

Právě tato kauza velmi dobře ukazuje proměnu dnešního organizovaného zločinu. Už nejde o klasické pouliční dealery nebo otevřené gangy. Moderní pašování drog dnes často využívá:

A právě proto dnes podobné kauzy působí mnohem méně nápadně než devadesátá léta. Místo mafiánů v kožených bundách se objevují lidé v kancelářích, managementu a korporátním prostředí.

Velmi citlivým tématem se v posledních letech stalo také zdravotnictví. Veřejnost sledovala kauzy kolem Fakultní nemocnice Motol nebo Institut klinické a experimentální medicíny, tedy IKEMu, kde se řešily zakázky a úplatky.

A jen v poslední době rezonoval také zásah ve Ústřední vojenské nemocnici kvůli podezření na padělání zdravotních posudků.

Každá z těchto kauz je samozřejmě odlišná a není možné je automaticky spojovat do jedné organizované struktury. Přesto mají společný jeden velmi důležitý motiv: ukazují, jak obrovskou hodnotu dnes představují informace, kontakty a vliv uvnitř institucí.

Právě v tom se dnešní doba podobá devadesátkám možná víc, než si společnost připouští.

Nejde už primárně o násilí na ulicích. Dnešní moc se často pohybuje:

A právě proto dnes mnoho kriminalistů i investigativních novinářů upozorňuje, že moderní organizovaný zločin bývá mnohem méně viditelný než ten z devadesátých let. Nepotřebuje veřejné demonstrace síly. Mnohem efektivnější je schopnost ovlivňovat systém zevnitř a rozhodovat komu připadnou státní zakázky a být tak napojen na veřejné peníze.

Možná právě proto dnes veřejnost při nových kauzách stále častěji slyší stará jména nebo vidí lidi, kteří se kolem podobných struktur pohybovali už před dvaceti či třiceti lety. A právě to v části společnosti vyvolává pocit, že devadesátá léta ve skutečnosti nikdy úplně neskončila. Jen změnila podobu a přizpůsobila se době, státním zakázkám a dotacím.

Když dnes člověk poslouchá debaty o devadesátých letech, často slyší dvě úplně odlišné interpretace. Jedni na tu dobu vzpomínají jako na období svobody, podnikatelských příležitostí a divoké energie po pádu komunismu. Druzí si vybaví vraždy, korupci, podsvětí a pocit, že stát tehdy často ztrácel kontrolu nad tím, co se kolem něj děje.

Pravda bude pravděpodobně někde mezi tím.

Jako autor si tu dobu pamatuji velmi dobře. A právě proto mám dnes možná větší pochopení pro to, jak snadno člověk v mládí některé věci přehlížel nebo považoval za normální. V šestnácti člověk neřešil, že mu někdo nalévá alkohol nelegálně. Neřešil, kdo vlastní klub, kdo provozuje ochranku ani proč se o některých lidech „něco říká“. Chtěl hlavně zapadnout, bavit se a být součástí světa dospělých.

Teprve s odstupem let člověk začne chápat širší souvislosti.

Začne si uvědomovat, že některé podniky fungovaly díky kontaktům. Že některé kontroly přicházely až poté, co se o nich předem vědělo. Že sportovní komunity, security služby, noční život a podnikání tehdy často vytvářely prostředí, kde se přirozeně potkávali lidé z velmi rozdílných světů.

A právě to je podle mě důležité i dnes.

Ne kvůli romantizaci devadesátek nebo fascinaci podsvětím. Naopak. Historie posledních třiceti let ukazuje, že největší problém nikdy nepředstavovali samotní „gangsteři“ z titulních stran novin. Mnohem nebezpečnější byli lidé, kteří dokázali propojit svět peněz, informací, politiky, bezpečnostního prostředí a zákulisního vlivu.

A právě proto dnes mnoho starých příběhů znovu rezonuje při nových kauzách kolem veřejných zakázek, nemocnic, logistických firem, drog nebo bezpečnostních struktur.

Neznamená to, že každý policista je zkorumpovaný. Že každý člověk z fitness prostředí je kriminálník. Že každý podnikatel z devadesátých let byl mafián. To by bylo stejně hloupé jako nebezpečné.

Jenže historie zároveň ukazuje, že v každé komunitě existují lidé, pro které jsou moc, peníze a vliv důležitější než čest, pravidla nebo odpovědnost. A právě taková „nahnilá jablka“ dokážou postupně vytvářet prostředí, které začne deformovat celé instituce.

Devadesátá léta nás naučila ještě jednu důležitou věc. Organizovaný zločin se vždy přizpůsobí době. Kdysi potřeboval samopaly, ochranky před diskotékami a demonstraci síly na ulici. Dnes mnohem více potřebuje:

Právě proto je dnešní prostředí možná méně viditelné, ale zároveň mnohem složitější na pochopení.

A možná právě proto se část společnosti při každé nové kauze znovu vrací k devadesátým létům. Ne proto, že by po nich toužila. Ale protože v nich stále poznává mechanismy, které podle ní nikdy úplně nezmizely.

Jen se naučily nosit oblek místo kožené bundy.