Článek
Pokud na sídlišti přímo žijete nebo v něm máte vlastní byt, víte jedno: věci málokdy bývají černobílé. Nepatřím k těm, kteří by nad problémy zavírali oči, mávli rukou a tvářili se, že je u nás v Sedmistovkách všechno v absolutním pořádku a zalité sluncem. Zároveň mě ale z duše nebaví přihlížet tomu, jak se z místa, kde normálně fungujeme, každý den vstáváme do práce a snažíme se vychovávat děti, stává v očích širokého okolí jen další odepsaná zóna, nad kterou každý jen zakroutí hlavou.
Jenže když se podíváme na mapu a novodobou historii našeho regionu, nejsme v tom první ani poslední. Stačí se ohlédnout o pár kilometrů vedle a vidíme odstrašující příklady v přímém přenosu. Chánov se v průběhu let stal po celém Česku synonymem pro absolutní sociální i fyzický úpadek sídliště, ze kterého už prakticky není návratu. A mostecké Stovky? Tam už proces devastace pokročil tak daleko, že se z původně běžného a vyhledávaného bydlení stala neovladatelná džungle plná vybydlených bytů, zničených společných prostor, sociálních problémů a zmařených celoživotních úspor normálních lidí. Stovky pro nás nejsou jen vzdáleným varováním – jsou přímým zrcadlem a jasnou ukázkou toho, jak vypadá finální fáze rozkladu, když se včas nezatáhne za záchrannou brzdu.
Sedmistovky na Liščím Vrchu se dnes nacházejí přesně na té křižovatce, ze které se kdysi vydaly právě Stovky. Ten scénář a jeho další průběh známe všichni téměř nazpaměť: začíná to nenápadně – přibývá anomálií na chodbičkách, hromadí se neplatiči ve fondu oprav, neustále se řeší zničené výtahy, posprejované vchody a byty pronajaté lidem, pro které je náš domov jen přechodná stanice bez špetky osobní odpovědnosti a úcty k okolí. Pokud budeme dál budovat iluzi, že se nás to netýká a že to nějak samo dopadne, skončíme úplně stejně.
Pojďme se na Liščí Vrch podívat bez přikrášlování, bez hysterických výkřiků zvenčí, ale z pohledu nás, řádných vlastníků. Ne proto, abychom nad naším sídlištěm zlomili hůl, ale abychom pojmenovali tvrdou realitu dřív, než bude na jakoukoliv nápravu definitivně pozdě.
Před deseti lety představovaly Sedmistovky na Liščím Vrchu v kontextu celého Mostu jakýsi ostrůvek relativní jistoty a rozumu. Když se v jiných částech města rozjížděla hluboká sociální krize spojená s masivním nepořádkem, pouliční kriminalitou a postupným rozpadem sousedského života, u nás na Liščím Vrchu panoval pocit, že tady se ještě dá žít normální, důstojný a bezpečný život. Sousedé se znali z chodbiček, před vchody byl pořádek, u popelnic nebývala spoušť a ranní cesta do práce nebo večerní návrat z odpolední směny nevzbuzovaly úzkost ani obavy. Byla to adresa, kde se člověk nestyděl říct, kde bývá, a kde své úspory vložené do koupě bytu považoval za rozumný a bezpečný krok do budoucnosti. Věřili jsme, že právě naše sídliště má nepsanou imunitu a že se nás scénáře z jiných mosteckých čtvrtí jednoduše netýkají.
Kolem roku 2023 se však něco zásadního zlomilo. Nešlo o náhlou změnu přes noc, ale o plíživý a o to nebezpečnější proces, který během posledních tří let nabral nekontrolovatelné a děsivé tempo. Zhoršování životního standardu na sídlišti se začalo projevovat ve všech vrstvách veřejného prostoru i v samotných domovech. To, co bývalo před lety absolutní výjimkou řešenou městskou policií jednou za uherský rok, se postupně stalo trvalou a nepřehlédnutelnou kulisou našeho všedního dne. Pocit domova a bezpečí se rozplývá a v myslích obyvatel ho vystřídala neustálá ostražitost, napětí a přemýšlení nad tím, co se asi stane dnes večer pod okny nebo na chodbě.
Stav veřejného prostoru je nejupřímnějším zrcadlem toho, jak se na sídlišti žije. Místa mezi domy, která dříve sloužila k sousedskému setkávání, odpočinku nebo bezpečnému hraní dětí, postupně chátrají a mění se v nepřátelské prostředí. Parky a travnaté plochy mezi bloky jsou poseté odpadky, polámanými větvemi a zbytky rozbitých skleněných lahví. Lavičky, které dříve využívali senioři k odpolednímu posezení, jsou dnes buď vyvrácené z betonu, posprejované vulgárními nápisy, nebo zdevastované tak, že se na ně nedá sednout. Trávníky se vlivem nekontrolovaného parkování a neustálého přecházení proměnily v rozježděná bažinatá pole. Dětská hřiště potkal podobný osud. Místo smíchu dětí zde dnes vidíte zničené průlezky, vytrhané řetězy ze houpaček a pískoviště, do kterých se rodiče bojí své potomky pustit. Poházené nedopalky, injekční stříkačky a střepy se staly běžnou součástí míst, kde si dříve hrály generace mosteckých dětí. Sídliště vizuálně šedne a pustne, což jen prohlubuje pocit zmaru a odevzdanosti u všech, kteří se o své okolí ještě snaží pečovat.
Nejvýraznějším a nejvíce zneklidňujícím zásahem do osobní bezpečnosti obyvatel je dramatický nárůst výskytu závadových osob a skupin pod vlivem návykových látek. Veřejný prostor mezi panelovými bloky doslova přestává patřit slušným rodinám s dětmi nebo seniorům a stává se teritoriálním zázemím pro partičky, jejichž jediným denním programem je celodenní konzumace alkoholu, užívání pervitinu a s tím spojená kriminální činnost. Prodej drog a takzvaná piko-turistika již dávno neprobíhají skrytě v tmavých sklepech nebo odlehlých garážích. Výměna psaníček, neustálé přepočítávání zmačkaných bankovek a hlasité vulgarity se přelily přímo na lavičky před domy, do stínu pod balkony a do nepřehledných mezer mezi bloky. Procházet mezi domy v odpoledních hodinách znamená dennodenně sledovat výjevy, které dříve patřily jen do senzacechtivých reportáží o odvrácené straně velkoměsta.
S dramatickým nárůstem uživatelů návykových látek jde ruku v ruce neustále se stupňující agresivita a pocit osobního ohrožení. Vulgarity, hlasité fyzické i verbální konflikty v pozdních nočních hodinách, zvuk rozbitého skla a neustálé napětí vytvářejí ze Sedmistovek prostředí, kde se po setmění raději zamykají vchodové dveře i byty na dva západy a vyjít ven po desáté večer vyžaduje nezanedbatelnou dávku odvahy. Tento teror bohužel nekončí na ulici před práhem domu. Vyražené zámky domovních dveří, rozbité skleněné výplně nebo poškozené rozvody otevírají cestu neznámým osobám přímo do chodeb, sklepů a mezipater. Narkomani i bezdomovci využívají vnitřní prostory paneláků jako provizorní noclehárny, veřejné toalety a aplikační místa pro úpravu a užívání drog. Najít ráno na schodišti použité injekční stříkačky, výkaly nebo spícího neznámého člověka už dnes mezi obyvateli bohužel vyvolává spíše odevzdanost než překvapení, což je sama o sobě ta nejhorší zpráva o stavu naší komunity.
Místní mikroekonomika sídliště vždycky přesně odráží jeho celkový sociální i bezpečnostní stav a na Liščím Vrchu to platí bezvýhradně. Živoucím symbolem negativní proměny atmosféry se v posledních třech letech staly některé lokální provozovny, především asijská večerka přímo v srdci sídliště. Dříve obyčejný obchod se smíšeným zbožím, kam si člověk večer narychlo skočil pro zapomenuté mléko, pečivo nebo noviny, se proměnil v místo, které neustále poutá pozornost bezpečnostních i kontrolních orgánů. Pravidelné kontroly a razantní zásahy Celní správy ČR či Policie ČR u této večerky už místní obyvatele ani nezarazí. Prodeje nekolkovaného tabáku, neznačeného alkoholu a neustálé podezření na to, že obchod slouží jako šedé zázemí pro nelegální kšefty a distribuční uzel pro látky na hraně i za hranicí zákona, se staly veřejným tajemstvím. Provozovna se proměnila v přirozený magnet a shromaždiště závadových osob. Skupinky podnapilých a zfetovaných jedinců se zde srocují od brzkých ranních hodin až do pozdní noci, pokřikují na okolojdoucí, zanechávají za sebou spoušť a vytvářejí nebezpečnou zónu na chodníku, kudy denně procházejí rodiče s malými dětmi do školky a školy.
Vizuální a hygienický úpadek sídliště je nejlépe vidět na stavu odpadového hospodářství, které bývá prvním spolehlivým ukazatelem toho, v jakém stadiu rozkladu se daná lokalita nachází. Na Sedmistovkách dosáhla situace kolem odpadků kritického bodu, který už dnes hraničí s akutní hygienickou havárií. Zatímco před deseti lety byla stanoviště kontejnerů relativně čistá, popelnice se vyvážely v řádných termínech a obyvatelé udržovali pořádek, dnes je realita zcela opačná. Pohled na skupinky lidí, kteří systémově od ranních hodin do večera přehrabují popelnice a kontejnerová stání, je na denním pořádku. Veškerý nevyužitelný obsah plastových tašek a pytlů rozházejí po okolí, takže zkažené jídlo, použité hygienické potřeby, papíry a špína létají ve větru po celém sídlišti a ulpívají na trávnících i keřích.
Ještě alarmujícíjší je však situace přímo pod balkony a okny některých bytových domů. Vyhozené staré proleželé matrace, rozbitý a rozpadlý nábytek, polámané kočárky, koberce a černé plastové pytle s neidentifikovatelným domovním odpadem tvoří pod okny volně přístupné skládky, které tam leží týdny i měsíce bez povšimnutí a bez nápravy. Tento stav neobyčejně hyzdí prostředí celého sídliště, ale především představuje akutní zdravotní a bezpečnostní riziko. Hromady odpadu pod okny lákají potkany a další hlodavce, šíří nesnesitelný zápach a v letních měsících vytvářejí extrémní nebezpečí vzniku požáru, který může zničit majetek nebo ohrozit lidské životy v vyšších patreh.
Když porovnáme současná fakta, pozorované negativní jevy a vývoj z posledních tří let s historickou zkušeností z celého Mostecka, je paralelní vývoj neúprosný a děsivě přesný. Žádné sídliště v našem regionu se neproměnilo v problémovou zónu ze dne na den. Vždy šlo o dlouhodobý a postupný proces, při kterém se zpočátku přehlížely zdánlivě drobné přestupky, akceptoval se postupný nárůst nepořádku, zavíraly se oči nad drogovou scénou a ignorovaly se zničené společné prostory. Tento řetězec zanedbání pokračoval tak dlouho, až celá lokalita překročila kritickou hranici a bod zlomu, ze kterého už nebylo návratu.
Stačí se ohlédnout o pár kilometrů vedle. Chánov je dnes po celém Česku synonymem pro absolutní sociální i fyzický úpadek sídliště, ze kterého už cesta zpět neexistuje. A slavné mostecké Stovky? Tam už proces devastace pokročil tak daleko, že se z původně běžného, vyhledávaného a klidného bydlení stala neovladatelná zóna plná vybydlených vchodů, zničených bytů, nepřetržitých sociálních konfliktů a zmařených celoživotních úspor normálních pracujících lidí. Stovky pro nás na Liščím Vrchu nejsou jen vzdáleným varováním z novinových článků. Jsou přímým zrcadlem a jasnou ukázkou toho, jak vypadá finální fáze rozkladu, když se včas nezatáhne za záchrannou brzdu.
Sedmistovky na Liščím Vrchu se dnes nacházejí přesně na té křižovatce, ze které se kdysi vydaly právě Stovky. Ten scénář a jeho další průběh známe všichni téměř nazpaměť. Pokud budou samospráva města, Policie ČR i Městská policie Most dál přehlížet nelegální kšefty u večerek, tolerovat skládky pod okny, ignorovat rozrůstající se distribuci drog na ulicích a tvářit se, že je vše v normě, scénář ze Stovek se na Liščím Vrchu naplní do posledního detailu. Na konci této cesty nezůstane nic než odepsané sídliště, odkud všichni slušní lidé utekli, a majitelé bytů, kterým zbyly jen oči pro pláč a nemovitosti bez jakékoliv tržní hodnoty.
Závěr
Sedmistovky ještě nejsou druhým Chánovem a nejsou ani plně Stovkami. Ale hranice mezi tím, být „posledním slušným sídlištěm v Mostě“ a „další zónou bez naděje“, se během posledních tří let ztenčila na tloušťku papíru. Jako řádní vlastníci a obyvatelé, kteří na Liščím Vrchu platí daně, složenky, investují své celoživotní úspory do vlastního bydlení a chtějí v klidu a bez strachu vychovávat své rodiny, odmítáme odevzdaně přihlížet tomu, jak se náš domov přímo před našima očima mění v odepsanou oblast a strašáka z novinových článků.
O to ostřejší a absurdnější kontrast však vytváří tato syrová realita našich ulic s tím, co nám denně servíruje politická reprezentace v čele města. Když vládnoucí hnutí ProMOST na sociálních sítích hrdě hlásá, že „sliby proměnili ve výsledky“ a že „do modernizace a zkvalitnění života ve městě investovali více jak 2,7 miliardy korun“ s velkolepým hashtagem #hrdost, zní to pro každého člověka ze Sedmistovek jako velmi hořký a výsměšný vtip. Ptáme se tedy zcela otevřeně: kde přesně jsou ty miliardy na Liščím Vrchu vidět? V neustále rozhrabaných popelnicích? Ve vyražených vchodových dveřích, v otevřené distribuci drog přímo u dětských hřišť, nebo v hromadách starých proleželých matrací a tlejících odpadků, které týdny leží přímo pod balkony bytových domů?
Chlubit se miliardovými částkami v PR rozpočtech, sbírat souhlasná gesta na internetu a tvrdit, jak městu vracejí hrdost, zatímco obyvatelé na Sedmistovkách denně bojují o základní lidský pocit bezpečí, klidu a čistoty, je projev absolutní odtrženosti od reality všedního dne. Ignorování dealerů před večerkami, přehlížení černých skládek pod okny a dlouhodobá pasivita vůči závadovým osobám se nedají zakrýt žádným barevným předvolebním bannerem ani prázdnými hesly.
Tento stav posílá jasný vzkaz na obě strany. Všem slušným obyvatelům, kteří zde poctivě žijí a pracují: nenechme si své domovy vzít, nepřestávejme nahlas pojmenovávat věci pravými jmény a nerezignujme. A těm nepřízpůsobivým, dealerům a vandalům, kteří si pletou sídliště s eldorádem bez pravidel: Sedmistovky nejsou zóna bez zákona a vaše chování tu tolerovat nebudeme.
Je nejvyšší čas přestat předstírat, že je v Mostě všechno v nejlepším pořádku a že se sídliště spravují sama. Je potřeba začít od vedení města nekompromisně vyžadovat skutečné, viditelné a tvrdé vymáhání pořádku, zvýšenou přítomnost hlídek Městské policie a reálnou ochranu slušných lidí. Musí se to stát teď. Dřív, než bude na záchranu Sedmistovek definitivně pozdě a než nám všem místo bezpečného domova zbydou jen ty předvolební sliby na papíře.
