Článek
V říjnu bude prostřeno. A účet vystaví voliči
Upozornění
Následující text je satirický komentář. Autor v něm používá černý humor, ironii, nadsázku, cynismus a záměrně syrový, místy vesnický slang. Některé obrazy jsou schválně přehnané, protože právě přes nadsázku se někdy nejlíp ukáže absurdita reality.
Čtenář tedy dostává komentář, nikoli uhlazenou tiskovou zprávu z radnice. Pokud se při čtení někdo u některé pasáže pousměje, naštve nebo v ní pozná kus svého města, splnil text svůj účel.
Tak se nám zase blíží komunální volby. To je vždycky taková veselá událost. Najednou se po městě vyrojí lidi, který člověk čtyři roky skoro neviděl a všichni se začnou tvářit, že právě teď přišli zachránit obec, město i poslední lavičku v parku. Všude úsměvy, plakáty, podání ruky, děti kolem krku a občas i ta legendární lopata. Politik si dvakrát hrábne do hlíny, fotograf cvakne a máme důkaz, že se maká. Ještě kdyby se tím dala opravit ta silnice, co se rozpadá už třetí volební období.
Člověk by řekl, že po více než třiceti letech od pádu totality už budeme trochu dál. Máme demokracii, svobodný volby, internet, chytrý telefony a tolik politických stran, že se v tom prase vyzná. Máme nový lavičky, kruháče, hřiště, strategie, koncepce, pracovní skupiny a projekty. Kdyby se za každou strategii postavila jedna cihla, máme dneska v kraji víc baráků než v Praze. Jenže některý problémy jsou pořád tam, kde byly. Akorát mezitím dostaly nový názvy a několik evropských dotací.
Drogy, kriminalita, sociální problémy, vyloučený lokality, obchod s chudobou, bordel kolem některých baráků a pocit, že někde už člověk večer radši nechodí pěšky. To nejsou problémy, který nám spadly z Marsu minulý týden. Některý z nich tady rostou roky. A přesně tady začíná být volební veselice trochu hořká. Protože když něco řešíš deset, patnáct nebo třicet let a ono to pořád smrdí stejně, možná není chyba jen v tom, že je problém „komplexní“. Možná jsme to prostě dlouho dělali blbě.
Jenže tohle je věta, kterou od politika před volbami moc neuslyšíte. Politika totiž není kravín, kde se na konci dne spočítá, kolik nadojila kráva. Tady se dá výsledek okecat. Když se něco nepovede, může za to předchozí vedení. Když se to nepovede ani potom, může za to vláda. Když vláda, tak Praha. Když Praha, tak zákon. Když zákon, tak Brusel. A když už není kam ukázat, může za to občan, protože špatně volil. Problém mezitím stojí pořád na stejným místě a směje se.
To je vůbec taková naše oblíbená disciplína: přehazování hnoje přes plot. Radnice ukáže na stát, stát na kraj, kraj na obce, obec na policii, policie na zákony, zákonodárci na voliče. Volič pak stojí u urny a přemýšlí, jestli se náhodou nezapomněl odstěhovat. Lejno ale zůstává uprostřed návsi a čím víc se o něj všichni hádají, tím víc smrdí.
Samozřejmě že starosta nemůže sám vyčistit město od drog. Nemůže běhat po ulici s plácačkou a zatýkat dealery. Od toho jsou tady jiní. Ale dělat, že radnice s bezpečností, veřejným prostorem, bydlením, městským majetkem, sociální politikou nebo problémovými místy nemá nic společného, to je zase druhá pohádka. Má. A dost. Jenže někdy je pohodlnější říct, že problém je někde jinde, než si přiznat, že se něco mohlo dělat líp.
A pak máme tu krásnou větu: „Situaci intenzivně řešíme.“ Tohle je politický kouzlo. Může znamenat úplně všechno, ale taky vůbec nic. Může znamenat, že někdo opravdu maká od rána do večera. Ale taky to může znamenat, že v pondělí byla schůzka, v úterý se napsal e-mail, ve středu se domluvila další schůzka, ve čtvrtek se čekalo na odpověď a v pátek už byl víkend. Za měsíc se udělá tisková zpráva, že se problematika nadále intenzivně řeší. Za rok další. Za čtyři roky volby.
A občan pořád řeší, proč má jeho dítě na hřišti šlapat kolem bordelu.
Tady bychom si měli přestat lhát do kapsy. Ústecký kraj má spoustu krásných míst, normálních lidí a měst, kde se žije úplně obyčejně a dobře. Není to žádná země nikoho. Právě proto je taková škoda, když se některé problémy nechají přerůst přes hlavu. Protože problémová ulice nebo lokalita neudělá ostudu jen sama sobě. Časem začne měnit celé okolí. Lidi se odstěhují, kdo může, zmizí jinam, ceny a kvalita bydlení se začnou rozcházet, slušní lidi jsou otrávení a ti, kteří zůstanou, si začnou zvykat.
A zvyk je svinstvo.
Člověk si zvykne skoro na všechno. Na bordel, na řev pod oknem, na rozbitý lavičky, na dealera na rohu, na to, že některým ulicím se večer vyhne, nebo na to, že v trávě může být stříkačka. Zvykne si i na to, že dítěti řekne „tamhle nechoď“ a dál už to neřeší. Jednou tě to sere, podruhý tě to sere míň a potřetí už jen mávneš rukou. A přesně v tu chvíli se z průseru stane norma.
A pak se někdo diví, proč se problém drží jako klíště. Protože jsme si na něj zvykli.
Tohle je možná jedna z nejhorších věcí, která se může městu stát. Ne že má problém, ale že si na něj jeho obyvatelé postupně zvyknou. Sirény už nikoho nepřekvapí, policejní páska se stane kulisou, rozbitý barák je prostě „ten rozbitej barák“ a herna za rohem už je jen další provozovna. Člověk si vytvoří vlastní pravidla přežití: tamhle nechodit, támhle nezastavovat, s tímhle člověkem se nebavit a děti po setmění nepouštět ven. A čím déle to trvá, tím méně nám připadá divný, že tak vůbec žijeme.
Jenže právě prostředí, ve kterém lidé žijí, je věc, kterou komunální politika ovlivnit může. Ne všechno, samozřejmě. Starosta nezmění zákony, nevyřeší závislosti a nepozavírá celou drogovou scénu. Ale může ovlivňovat veřejný prostor, městský majetek, bydlení, pořádek, spolupráci institucí nebo to, jestli se problémová místa nechají pomalu rozpadat, dokud už nebude pozdě. Proto má volič právo se ptát, co se za poslední čtyři roky skutečně změnilo.
Ne co bylo slíbeno. Ne co se napsalo do programu. Ne kolik vzniklo prezentací a tiskových zpráv. Ale co se změnilo před barákem, na ulici, na hřišti nebo v místě, kterému se lidi po setmění raději vyhnou. To je totiž trochu jiná disciplína než předvolební fotografie s lopatou.
Tady začíná účet.
Protože volební obchod je ve skutečnosti jednoduchý: vy nám dáte hlas, my dostaneme správu města a hlavně koryta a konečný účet? Na účtu dostane člověku další čtyři marné roky. Tady máte nový projekt, tady novou strategii, tady plán, tady vizi a tady další čtyři roky. No jo. Jenže člověk už je po těch letech trochu přežranej slibama.
A tak bych před letošními volbami doporučil jednu jednoduchou věc: nečíst jen volební programy, ale koukat kolem sebe. Co se změnilo? Co se zlepšilo? Co se zhoršilo? Kdo něco skutečně udělal a kdo umí hlavně mluvit? Kdo umí říct „tohle jsme posrali“ a kdo má na všechno připravenou výmluvu? Protože dobrej hospodář není ten, kdo nikdy nic neposere. Takovej člověk neexistuje. Dobrej hospodář je ten, kdo pozná, že něco posral, a příště to udělá jinak.
A teď jedna věc úplně bez srandy. Rodič má právo přemýšlet o tom, kde jeho dítě vyrůstá. Pokud někdo má možnost odejít do prostředí, kde je méně kriminality, méně drog a větší šance na normální život, vůbec bych se mu nedivil, kdyby o tom vážně uvažoval. Ne každej může sbalit rodinu a odjet a ne každej chce. Ústecký kraj rozhodně není jenom drogová díra, jak by se mohlo z některých debat zdát. Žijí tu statisíce normálních lidí, kteří ráno vstávají do práce, platí účty, vychovávají děti a snaží se žít slušně.
Jenže právě kvůli nim se o těch problémech musí mluvit. Protože dítě za stav města nemůže. Nevolilo zastupitele, nepsalo program, neschvalovalo rozpočet a neudělalo z nějaké lokality problémovou čtvrť. A přesto v tom prostředí vyrůstá.
Takže jestli někdy rodič dojde k závěru, že nejlepší, co může pro svoje děti udělat, je odstěhovat se, není to automaticky jeho prohra. Možná je to naopak nejrozumnější rozhodnutí, který v danou chvíli může udělat. Pro politika je to samozřejmě pěkně nepříjemná zpráva. Protože když odcházejí lidi, kteří chtějí normálně žít, pracovat a vychovávat děti, není to jen osobní rozhodnutí těch rodin. Je to taky vizitka prostředí, ze kterého odcházejí.
A žádnej billboard to nepřemaluje.
Stejně jako jedna kamera nevyřeší kriminalitu. Stejně jako další strategie nevyřeší chudobu. A stejně jako předvolební úsměv nevyřeší to, co se čtyři roky neřešilo.
Takže až zase začnou po městech běhat kandidáti s rukama podanýma jak na pouti, klidně je pozdravte. Vezměte si leták, dejte si klobásu a poslechněte si slib. Ale potom se rozhlídněte kolem sebe. Protože volební plakát vám neřekne, jak se ve městě opravdu žije. To poznáte až večer, když jdete domů.
A právě tam se ukáže, jestli ten slavnej volební guláš někdo opravdu uvařil, nebo jsme zase čtyři roky jenom míchali hrnec.
Ústecký kraj, největší laboratoř na severu
Tak jsme se dostali k tomu hlavnímu. Nejde totiž o to, jestli je větší průser v Kadani, Chomutově, Mostě, Teplicích, Ústí nebo Děčíně. To by bylo až moc jednoduchý. Jeden by ukázal prstem na sousední město, druhej na svoje vedení, třetí na kraj a všichni by měli na chvíli klid. Jenže tenhle kraj není sedm oddělených hrnců. Je to jeden velkej kotel, ve kterým se už roky míchá kdeco.
A když člověk ten kotel pozoruje z dálky, začne mít pocit, že Ústecký kraj je vlastně taková obří severočeská laboratoř. Ne proto, že by se tady všechno točilo kolem drog, ale proto, že se tu potkává a navzájem ovlivňuje několik problémů najednou. Chudoba s levným bydlením, závislosti s kriminalitou, dluhy s lichvou, sociální problémy s bydlením a veřejné peníze s různými zájmy. Každej přidá svoje ingredience, někdo to pořádně zamíchá a na konci se všichni diví, co z toho vylezlo.
A pozor, laboratoř samozřejmě nemá jednoho chemika.
To by bylo moc snadný.
Tady máme celý učitelský sbor. Jedni nastavují pravidla, druzí je kontrolují, třetí podle nich hospodaří, další hledají skuliny a jiní pak vysvětlují, že se s tím vlastně nedá nic dělat. A občan stojí před vraty a kouká, jestli z komína zase něco neleze.
Nejhorší na tom je, že jednotlivé problémy nejsou od sebe tak pěkně oddělený, jak někdy vypadají v úředních dokumentech. Drogy nejsou jen drogy. Tam, kde se točí drogy, se točí i peníze. Kde jsou závislosti, mohou přicházet dluhy a rozpad rodinných vztahů. Kde jsou dluhy a zoufalství, vzniká prostor pro lidi, kteří dokážou na cizím průseru vydělat. A kde se k tomu přidá špatné bydlení, nízká důvěra v instituce a pocit, že slušná cesta nikam nevede, máme zaděláno na pořádnej guláš.
Neznamená to samozřejmě, že každý člověk v chudší čtvrti je automaticky kriminálník, každý člověk se závislostí je nebezpečný nebo každý pronajímatel vydělává na lidským neštěstí. Tak jednoduchý svět není. Problém je v tom, že když se několik negativních jevů dlouhodobě potká na jednom místě, začnou se navzájem posilovat. A potom už nestačí řešit jen jeden z nich.
Právě tady se pozná, jestli politika opravdu něco řídí, nebo jenom reaguje na následky. Přijít s tiskovou zprávou poté, co někdo něco ukradl, není prevence. Přijít s programem poté, co se problémová lokalita rozpadá několik let, není zázrak. A pojmenovat problém po desátý za sebou ještě neznamená, že jste ho vyřešili.
To je jako když vám na statku chcípá slepice a vy každý ráno uděláte poradu, proč slepice chcípají. Po měsíci máte zápis z porady, po půl roce strategii, po roce pracovní skupinu a slepice jsou pořád mrtvý.
Tohle je přesně ten druh politickýho humoru, kterej by byl směšnej, kdyby za ním nebyli skuteční lidi.
Protože v kraji nejde jen o statistiky. Nejde jen o čísla v tabulce, která se dají ukázat na tiskovce. Za každým číslem je někdo. Člověk, kterej se stal závislým. Rodina, která má doma peklo. Dítě, který vyrůstá v prostředí, kde je kriminalita běžnou součástí života. Senior, kterej se bojí večer ven. Podnikatel, kterej se snaží dělat poctivej kšeft a kouká, jak někdo jiný vydělává na pravidlech, která se podle potřeby ohýbají.
A pak jsou tu lidi, kteří se rozhodnou odejít. Pro statistiku je to možná jen další položka. Pro někoho je to ale kufr v předsíni, poslední návštěva rodičů, rozloučení se sousedy a otázka, proč vlastně musí odcházet z místa, kde se narodil.
A to je možná největší paradox celýho kraje. Máme tady nádhernou přírodu, řeky, hory, historii, průmyslovou tradici, univerzity, šikovný lidi a obrovský množství prostoru pro normální život. A zároveň máme místa, kde se člověk musí ptát, jestli se opravdu dělá všechno, co se dělat dá.
To není nenávist ke kraji.
Právě naopak.
Kdo má tenhle kraj rád, ten nemá potřebu před jeho problémy zavírat oči. Když máte rádi vlastní barák, taky vám nevadí říct, že vám shnije střecha. Vadí vám, že shnije. A ještě víc vám vadí, když vám soused tvrdí, že střecha vlastně krásně dozrává.
Jenže přesně tohle umí politický marketing. Z průseru se udělá výzva, z výzvy příležitost, z příležitosti projekt, z projektu tisková zpráva a z tiskové zprávy volební bod.
Politika totiž umí jednu věc opravdu dobře: přeměnit problém v jazyk, kterej zní mnohem příjemněji.
Chudoba se stane sociálním vyloučením. Kriminalita bezpečnostní výzvou. Rozpadlej barák problémem bytový politiky. Dlouhodobá neschopnost něco vyřešit se schová za formulaci o systémovým opatření. A když už je opravdu zle, přijde slovo revitalizace.
Revitalizace je krásný slovo.
To může znamenat skoro všechno.
Dokonce i to, že se něco revitalizuje už potřetí.
A tak se tu roky revitalizuje, regeneruje, integruje, koordinuje a strategicky plánuje. Jen ten problém nějak nechce pochopit, že měl dávno zmizet.
A právě tady je potřeba být fér. Ne všechno, co se nepodaří, je automaticky vina radnice nebo kraje. Některé věci mají v rukou stát, policie, soudy, majitelé nemovitostí, samotní obyvatelé nebo další instituce. Některé problémy se nedají vyřešit za jedno volební období a některé možná nikdy úplně nezmizí.
Ale to není omluvenka pro nečinnost.
Je rozdíl mezi tím říct „tohle nejde vyřešit úplně“ a říct „nedá se s tím nic dělat“. Mezi těmito dvěma větami je totiž celý kus politiky.
A právě proto nestačí ukazovat jen na statistiky. Pokud se nějaký problém podle tabulky zlepšuje, ale lidé v konkrétní ulici pořád žijí ve strachu, je potřeba se ptát proč. A pokud se naopak situace skutečně zlepšuje, má smysl to říct nahlas a přiznat zásluhy těm, kteří na tom pracovali.
Protože kritizovat všechno je stejně hloupý jako všechno chválit.
Jenže blíží se volby a čeká nás další kolo. Zase přijedou kandidáti, zase budou slibovat bezpečí, zase budou mluvit o budoucnosti a zase budou ukazovat, co všechno se podařilo. O tom, co se nepodařilo, se bude mluvit podstatně opatrněji. Protože volební kampaň není krematorium.
Tam se chyby nespalují.
Tam se recyklují.
Nejlepší je vzít starý problém, dát mu nový název a tvářit se, že právě vznikl. A když se nepodaří ani to, stačí říct, že řešení vyžaduje čas.
Čas je v politice úžasná věc. Nic neodmítne, nic nezpochybňuje a hlavně po vás nechce výsledky do příštího týdne. Jenže čas běží i lidem, kterým se tady žije špatně. Dítě vyroste, rodina se odstěhuje, podnikatel zavře krám, starý člověk zůstane sám a problém se mezitím naučí žít bez nás.
To je totiž další krásná vlastnost problémů.
Politik bez nich může přežít.
Oni bez politiků taky.
A některým se dokonce daří výborně.
Proto bych při volbách nevěřil jen tomu, co kandidát říká. Díval bych se, co dělal, když zrovna nebyla kampaň. To je takový malý politický lakmusový papírek. Když se blíží volby, umí být každej. Důležitý je, co dělal v úterý ráno dva roky před volbami. Tam už nebývá fotograf, klobása ani podium. Tam je práce.
A právě tam se pozná rozdíl mezi politikem a člověkem, kterej si politiku spletl s osobním marketingem.
Tohle platí pro radnice stejně jako pro kraj. Protože kraj není nějaká vzdálená kancelář, kde se řeší jen silnice a nemocnice. Rozhoduje o věcech, které se dotýkají každodenního života lidí, a u dlouhodobých problémů bude vždycky potřeba víc než další barevná prezentace s šipkami nahoru.
Bude potřeba říct, co nefunguje, kolik to stálo, co se změnilo a co bude jinak.
To poslední je nejdůležitější.
Protože jestli je odpovědí na starý problém další stejný postup, není to strategie.
Je to zvyk.
A zvyk je přesně to, co nás může dostat do největšího průseru.
Člověk si totiž zvykne i na laboratoř. Zvykne si na sirény, na policejní pásku, na stříkačku v trávě, na hernu za rohem i na to, že některý domy vypadají, jak vypadají. Zvykne si na to, že se někde večer nechodí. A jednoho dne už mu to nepřijde divný.
A právě tehdy má politika největší problém.
Protože politik může lidem vysvětlovat, že se situace zlepšuje. Ale když člověk pořád vidí stejnej bordel před barákem, samotná statistika mu pocit bezpečí nevrátí.
Tak co s tím?
Odpověď nebude jednoduchá, rychlá ani pohodlná. A rozhodně ji nevyřeší jeden starosta, jeden hejtman nebo jedna politická strana. Něco ale může udělat volič. Může si pamatovat, může se ptát, může porovnávat a hlavně může přestat politikům dávat hlas jen proto, že mu někdo čtyři týdny před volbami podá ruku a řekne, že to s ním myslí dobře.
Protože dobrý úmysly jsou fajn.
Jenže silnice se z nich neopraví, bezpečnost se z nich neudělá a problémová lokalita se z nich sama nezmění.
Ústecký kraj nepotřebuje dalšího kouzelníka.
Potřebuje hospodáře.
Člověka, kterej se nebojí otevřít dveře do smradlavý místnosti, rozsvítit a říct: „Tady je bordel. Tak ho uklidíme.“
Bez divadla. Bez keců. A hlavně bez toho, aby se nejdřív čtyři roky řešilo, kdo za ten bordel může.
Protože mezitím nám může vyrůst další generace lidí, kterým bude připadat normální to, co normální není.
A to už není problém jedný radnice.
To je problém celýho kraje.
Takže jestli se má Ústecký kraj jednou přestat chovat jako obří laboratoř, kde každý problém dostane další várku strategie, koncepce a volebního slibu, bude potřeba konečně změnit recept.
Jinak se zase za čtyři roky sejdeme u stejnýho stolu. Politici budou tvrdit, že udělali maximum, opozice, že udělali málo, občané budou nadávat a úředníci vysvětlovat. A někde v koutě bude dál běžet starý přístroj.
Ten, kterej vyrábí problémy rychleji, než je stačíme uklízet.
A tomu se přátelé říká severočeská efektivita.
Slovo autora
Tenhle text není napsaný proto, aby tvrdil, že Ústecký kraj je jedna velká černá díra a každý komunální politik je neschopný. To by bylo stejně hloupé jako tvrdit, že za každý problém může jeden člověk. V kraji žije spousta slušných lidí, kteří každý den makají, vychovávají děti a snaží se z tohohle regionu udělat normální místo pro život.
Právě kvůli nim ale nemá smysl dělat, že některé věci neexistují. Satira má někdy tu výhodu, že řekne nahlas to, co se v úřední zprávě schová za tři odstavce slov jako „komplexní“, „multidisciplinární“ a „dlouhodobé řešení“.
A jestli se u toho někdo z politiků pozná, možná není problém v autorovi.
