Článek
Původní článek publikovaný na platformě Medium Seznam, který se detailně věnoval drogovému podhoubí Mostecka a širšího Ústeckého kraje, neotevřel pouze téma pervitinu a jeho distribuce. Otevřel především otázku, do jaké míry je česká společnost ochotna čelit důsledkům vlastních dlouhodobých rozhodnutí – a do jaké míry si na jejich následky pouze zvykla. Text pojmenoval realitu, kterou obyvatelé regionu denně vidí z oken svých domovů, na zastávkách MHD i ve veřejném prostoru, ale kterou veřejná debata často obchází nebo redukuje na jednoduché soudy.
Navazující články i reakce čtenářů ukázaly, že problém drog není vnímán jednotně. Pro část společnosti představuje bezpečnostní hrozbu, pro jinou sociální selhání, pro další nevyhnutelný důsledek „problémového regionu“. Právě tato roztříštěnost pohledů však brání vzniku skutečně funkční strategie. Drogová problematika se tak rozpadá na dílčí témata – kriminalitu, bezdomovectví, sociální dávky, veřejný pořádek – aniž by byla chápána jako jeden provázaný celek.
Ústecko je přitom místem, kde se tyto vrstvy překrývají s mimořádnou intenzitou. Historie města, poznamenaná masivní industrializací a následnou ekonomickou transformací, zanechala hluboké stopy v sociální struktuře. Rychlé zániky pracovních příležitostí nebyly kompenzovány vznikem nových perspektiv a sociální politika se často omezila na zmírňování důsledků, nikoli na prevenci příčin. V takovém prostředí se drogy staly nejen únikem, ale i prostředkem obživy a formou neformální ekonomiky.
Původní článek velmi přesně zachytil frustraci obyvatel, kteří mají pocit, že stát i samospráva reagují se zpožděním, nekoordinovaně nebo pouze formálně. Viditelná přítomnost dealerů, opakující se zásahy policie bez dlouhodobého efektu a neustálé debaty o přesunech sociálních služeb vytvářejí dojem, že se problém neřeší, ale pouze přesouvá z místa na místo. Tento pocit bezmoci je živnou půdou pro apatii, radikalizaci názorů i ztrátu důvěry v demokratické instituce.
Zásadní otázka proto nezní, zda je drogová problematika na Ústecku vážná – to je zřejmé. Otázka zní, proč i přes dlouhodobé varování, analýzy a zkušenosti z terénu nedochází k systémové změně. Proč se strategie stále točí v kruhu krátkodobých projektů, dílčích represivních zásahů a neustálého hledání viníků mimo vlastní struktury moci.
Rozhovor s Lubomírem Šlapkou, ředitelem organizace Most naděje, vstupuje do této debaty jako hlas zkušenosti, nikoli ideologie. Přináší perspektivu člověka, který se pohybuje na rozhraní sociální práce, prevence, zdravotnictví i veřejné správy. Jeho výpověď ukazuje, že problém neleží v absenci nástrojů, ale v absenci odvahy je používat konzistentně a dlouhodobě. Tento rozhovor proto nenabízí rychlá řešení, ale pojmenovává hluboké systémové trhliny, které původní článek otevřel – a které nelze dál přehlížet bez vážných důsledků.
Rozhovor s ředitelem neziskové organizace Most k naději Lubomírem Šlapkou
Ve zmíněných článcích se opakovaně zmiňuje absence dlouhodobé koncepce prevence v Mostě a zároveň frustrace občanů z nečinnosti státních složek. Jak hodnotíte současný stav prevence drogové kriminality ve městě a co by podle vás mělo být její prioritou?
V případě jakékoli prevence patologických jevů, tedy nejen prevence drogové kriminality, je nezbytná součinnost a provázanost několika klíčových subjektů. V první řadě, musí být plán – který zahrnuje významné lokální instituce a služby, které svou činností i odborností, jsou schopné věci měnit a změnit. Nositelem je město, tedy zadavatel sociálních a dalších témat, které občany trápí. Město ke svému rozhodování, používá nástroj sociálně-zdravotní-bezpečnostní politiky a tím je Komunitní plán. Pak jsou to represivní složky a sociální, či jiné služby. Celý ten systém, musí být koordinován a také financován. Motor bez benzinu nejede, stejně tak i služby bez ekonomické a politické podpory. Preventivní služby v Mostě, jako celek fungují. Nedostatky jsou v jednotlivých vrstvách pokrytí a také v nestabilitě financování. Priority, mají reflektovat výstupy Komunitního plánu v dané oblasti, domnívám se, že se tomu tak neděje. Respektive není možné, pokrýt službami, prevencí či represí všechny, zejména sociální patologie. To by se musel rozpočet města na sociální služby výrazně navýšit a také až chirurgicky směrovat do nejproblematičtějších oblastí. Nelze prostě pracovat s lidmi bez lidí.
Represe působí často jako jediná viditelná odpověď státu, přesto články upozorňují na nízkou efektivitu zásahů proti dealerům kvůli recidivě i systémovým mezerám. Jaký je váš názor na současný model represivní politiky v zemi? Je podle vás třeba posílit, nebo reformovat?
Jsem přesvědčen, že stávající legislativní rámec, umožňuje potírání nelegálních aktivit v oblasti drog. Otázkou je následný trestní přístup k výrobcům a dealerům ze strany soudů. Systém je schopen - odsoudit člověka za doma vypěstovaný balíček marihuany na několik let, ale není připraven včasně zareagovat na desítky či stovky kilogramů pervitinu, distribuovaného celkem „viditelnou sítí“ dealerů. Město Most, má bohužel velmi omezené nástroje k využívání represe, tedy složek městské policie, které pod město spadají. Není to o neochotě, ale o právním, legislativním rámci, ve kterém se městská policie musí ze zákona pohybovat. Myslím ale, že by městu hodně pomohla větší viditelnost strážníků na ulici a v lokalitách, které jsou nejproblematičtější. Ne v autech, ne v kamerových systémech, ale fyzicky. Často jde jen o to, vyvolat v občanech pocit bezpečí, pocit, že v případě ohrožení je pomoc dosažitelná a že je město „silově“ pokryto v místech, která jsou nejrizikovější. Těžiště potírání drog a s nimi spojených zločinů, spočívá však na státních orgánech, nikoli na těch komunálních. Nicméně je reforma, spočívající i ve vyhodnocení současného boje s drogami, nezbytná. Mezery jsou v edukaci strážníků městské policie i v nástrojích města, jak si poradit s problémovými, kriminálními živly. Třeba v rámci přestupkového zákona, kdy člověk – který udělá v nějakém čase tři přestupky, by měl mít zákaz pobytu na území města. Důsledné potírání narušování veřejného pořádku, včetně bagatelních deliktů. Intenzivnější ochrana veřejného prostoru s důrazem na veřejnou bezpečnost. Větší transparentnost městské politiky v oblasti sociálních intervencí, včetně sledování efektivity služeb, odpovědných za realizaci dílčích opatření. Jeden z nástrojů, který vykazoval výše uvedené, byl projekt „Pod ochranou města“, který i když jenom částečně, ale i tak efektivně – dokázal omezit projevy sociálních patologií – zejména v sociálně vyloučených lokalitách.
Ve druhém článku se píše o „neviditelné válce“ mezi policií a drogovým podsvětím, kde je organizovaný zločin často o krok napřed. Jaké konkrétní nástroje nebo systémové změny byste navrhl, aby represivní složky získaly trvalou výhodu?
Zločinnost, nelegální aktivity – budou vždy o krok napřed. Legislativa nemůže předjímat zločiny, ale většinou reaguje, až když se stanou. Organizovaný zločin je specifická kriminální činnost, často strukturovaná s využíváním sofistikovaných konspiračních i dalších prostředků. Vždy bude složité, časově, ekonomicky i technicky do takové struktury proniknout a zadokumentovat kriminální aktivity od hlavy až k patě a tyto předat soudům. Jinými slovy, očekávat trvalou výhodu represivních složek nad zločinem je nerealistické. Musel by se změnit zcela systém, pravděpodobně nějaká forma totality, kde by stát dokázal monitorovat každého jednoho občana. Neznamená to však, rezignaci na boj s kriminalitou! Naopak. Může to být společenská výzva k tomu, aby se těžiště pozornosti, zaměřilo na levnější oblast než je represe a to na podporu prevence. Pokud je prevence dobrá, bude ubývat poptávka po drogách a pokud bude nižší poptávka a s ní i nižší zisky výrobců a dealerů, stane se ČR i jednotlivá místa v zemi, pro organizovaný zločin neatraktivní. V současnosti je poptávka vyšší než nabídka, což ukazuje nefunkčnost či neefektivitu některých nástrojů prevence. Musíme se také smířit s tím, že část populace z mnoha důvodů, bude ať legální či nelegální drogy užívat stále – jde tedy o to, nezjednodušovat jim přístup k nim.
Z textu také vyplývá, že jedním z klíčových problémů je apatie veřejnosti a nízká důvěra v instituce. Jak by podle vás měla vypadat preventivní práce s obyvateli v tzv. rizikových lokalitách, aby se tento trend zvrátil?
Tohle je složitá otázka – protože zahrnuje celou řadu kooperací na místní i celostátní úrovni. Jakoukoli kooperaci, musí někdo koordinovat a každý koordinátor musí mít autoritu jak od odborné, tak i od politické reprezentace. Účinná prevence je ta, která dokáže vytvořit multidisciplinární odborné týmy, jež se soustředí na „ohroženou oblast“, případně na ohroženou rodinu či jednotlivce. Tyto týmy musí mít společný postup a tím je: identifikovat problém, zvolit si nástroje k jeho řešení a následně je aplikovat, například formou individuálních či plošných intervencí. Nelze se však soustředit jen na intervence – to by nestačilo, protože ty se snaží řešit následky, nikoli příčiny. Proto je zapotřebí zapojit do všech vzdělávacích systémů na dotčeném území, primární prevenci. Jejíž úkolem bude, formou vzdělávání - předcházet vzniku patologií. K tomu, aby mohla být realizovaná primární prevence je opět zapotřebí podpora zřizovatelů – tedy města a kraje. Ta podpora, nemůže mít formu deklaratorní, ale i faktickou. Tedy cílené řízení finančních toků do této oblasti. Systematicky a s jasnými hodnotícími kritérii efektivity. V neposlední řadě je logická potřeba, zapojit samotnou komunitu, ve které k tvorbě patologií dochází – nástrojů pro její zapojení je málo a často se opírají o jakýsi druh „uplácení“ , aby vůbec měla zájem spolupracovat na pozitivní změně. Přístup musí být obousměrný. Chcete čerpat benefity (podpory aj.), spolupracujte. Chcete změnit svůj sociální status – spolupracujte. Chcete se vymanit ze závislosti, bytové nouze, bídy – spolupracujte. Dobrým příkladem osvědčené, fungující sociálnězdravotní intervence jsou protidrogové služby. Kdy klient přijde se svou zakázkou (rozuměj se svým problémem) do K-centra. On je ten, který udělá krok ke změně svého chování. A těžiště úspěchu či neúspěchu, spočívá v první řadě na něm. Služba je průvodcem celého procesu, nesupluje tedy zájmy za klienta, ale umožňuje mu jejich prosazování. To platí i komunitě jako celku. Město má jeden z nejvlivnějších nástrojů na řešení situace a tím je Komunitní plán. Tam by se měla tvořit sociální a případně i bezpečnostní či zdravotní politika. To je orgán, který by měl definovat potřeby a k nim i kroky k jejich řešení. Komunitní plán je živý organizmus se spoustou zájmových skupin a hráčů. Bohužel se občas stane, že se z tohoto „organizmu“, stane pouhá prodloužená ruka ne vždy kompetentní politické reprezentace. Následně potom dochází k deformaci a k pokřiveným výsledkům, které namísto realistického přístupu k problémům města, cílí k lobby konkrétních hráčů.
Oba články reflektují širší systémové selhání – od podfinancované sociální práce přes nedostatek koordinace mezi složkami až po legislativní nečinnost. Kde vidíte největší slabinu systému a jak byste ji prioritně řešil – v prevenci, v represi, nebo ve způsobu jejich propojení?
Největší slabostí systému je jeho nesystémovost a tudíž, křehkost. Například sociální služby, jsou v drtivé většině závislé na dotacích, ale ty jsou nenárokové. Nikdy tak nemají jistotu zda a případně jak budou financovány v následujícím roce. Tato nejistota pak způsobuje, že jakákoli strategie je vytvářená na jeden účetní rok. To způsobuje jednak nestabilitu pro poskytovatele sociálních služeb, ale také pro komunitu – pro uživatele služeb, které služby využívají. Samotné podfinancování je pak odrazem nekompetentnosti těch, kteří veřejné zdroje přerozdělují. Například situace v Mostě, Litvínově a v okolí těchto měst v rozsahu drogové promořenosti, je velmi vážná a přesto se snižuje byť v řádu jednotek procent, objem dotačních prostředků na protidrogovou prevenci. Tedy zcela opačný, protichůdný přístup, než by byl žádoucí. Ad absurdum – zruším nemocnici tam, kde je nejvíce nemocí. Celý ten propracovaný systém, od komunitního plánování, po zdravotní, bezpečnostní složky a další hráče, není koordinován. Přitom by stačilo málo – jasně definovat co je akutním problémem obce, města. A na tento problém zacílit kapacity sociálních, bezpečnostních i zdravotních složek. Každá složka má svou klíčovou roli – pokud budou kooperovat, dojde k pozitivním změnám v řádech několika málo let. Ovšem i to má svá ale. Protože pokud problém veřejného zájmu, není vnímán stejně i politickými reprezentacemi, nic se nezmění. Naopak, působí na sebe dvě síly a to odstředivě tedy kontraproduktivně. Pokud nebude nalezen konsens, změna je prakticky nemožná.
Jaký je Váš postoj k současné situaci ohledně kontaktního centra neziskové organizace Drug-Out v Ústí nad Labem? Některé výstupy zastupitelů na jednání a pohled obyvatel dané čtvrti, kam by se centrum mělo stěhovat?
K tomuto vám odpovím dvěma videi , které naleznete na tomto odkaze, tam najdete odpovědi. Zde a druhý zde. Boření mýtů
Rozhovor s Lubomírem Šlapkou potvrzuje a dále rozvíjí základní tezi původního článku na Medium Seznam: drogová problematika na Ústecku není výsledkem náhlého selhání jednotlivých institucí, ale dlouhodobého selhání systému jako celku. Systému, který je roztříštěný, krátkodechý a závislý na politických cyklech, místo aby byl postaven na stabilních, odborně řízených a dlouhodobě financovaných pilířích.
Jedním z nejvýraznějších motivů rozhovoru je nesoulad mezi deklarovanými prioritami a skutečnou praxí. Prevence je v politických programech skloňována často, v rozpočtech však zůstává na okraji zájmu. Represe je naopak viditelná, rychlá a mediálně srozumitelná, přestože sama o sobě nemůže problém vyřešit. Bez propojení obou těchto přístupů vzniká iluze řešení, která ve skutečnosti pouze udržuje status quo.
Dalším klíčovým tématem je otázka důvěry – mezi institucemi navzájem, mezi státem a samosprávami, a především mezi veřejnou mocí a obyvateli města. Pokud lidé nevěří, že systém je spravedlivý, předvídatelný a funkční, přestávají se na něm aktivně podílet. Drogová problematika se pak nestává společným problémem, ale problémem „těch druhých“, který lze ignorovat, dokud se osobně nedotkne každodenního života.
Z rozhovoru rovněž vyplývá, že bez skutečné koordinace jednotlivých složek – sociálních služeb, zdravotnictví, školství, policie a samosprávy – nelze očekávat zásadní posun. Každá z těchto oblastí má svou nezastupitelnou roli, ale bez společného cíle a jasně definované odpovědnosti se jejich snaha tříští. Výsledkem je systém, který je nákladný, ale neefektivní, a který vyčerpává jak odborníky v terénu, tak samotné obyvatele.
Ústecko dnes představuje zhuštěný obraz problémů, které se v různé míře objevují i v dalších regionech České republiky. Pokud zde nedojde k zásadní změně přístupu, nelze očekávat, že jinde bude situace lepší. Rozhovor s Lubomírem Šlapkou proto nelze chápat jen jako regionální výpověď, ale jako varování a výzvu zároveň.
Buď se drogová problematika stane skutečnou prioritou veřejné politiky – se všemi důsledky, které to obnáší, tedy s dlouhodobým financováním, odborným řízením a politickou odpovědností – nebo zůstane trvalým stínem, který bude dál formovat podobu měst, jejich veřejný prostor i životy lidí, kteří v nich žijí. A čím déle bude tato výzva ignorována, tím vyšší bude cena, kterou za to společnost zaplatí.
Zdroje
Text vychází z kombinace veřejně dostupných dat, odborných podkladů a vlastní investigativní práce autora v Ústeckém kraji. Základním východiskem byl původní analyticko-publicistický článek publikovaný na platformě Medium Seznam, který mapoval drogovou scénu na Mostecku a v širším kontextu Ústecka.
Dalším zásadním zdrojem jsou dlouhodobé osobní rozhovory autora s pracovníky sociálních a nízkoprahových služeb, terénními sociálními pracovníky, adiktology a zaměstnanci neziskových organizací působících v regionu. Tyto rozhovory probíhaly v průběhu několika měsíců a zaměřovaly se na praktické dopady drogové problematiky v každodenním životě měst a obcí.
Součástí investigativní práce byly rovněž opakované rozhovory s obyvateli tzv. rizikových lokalit, s lidmi se zkušeností se závislostí i s jejich rodinnými příslušníky. Tyto výpovědi poskytly autentický vhled do fungování drogové ekonomiky, způsobů distribuce i bariér, které lidem brání v návratu k běžnému životu. Z důvodu ochrany zdrojů nejsou jména respondentů zveřejněna.
Text dále vychází z analýzy komunitních plánů sociálních služeb, strategických dokumentů měst a kraje, veřejně dostupných statistik Policie ČR, Ministerstva zdravotnictví a výročních zpráv odborných institucí zabývajících se závislostmi. Tyto podklady sloužily k ověření a zasazení jednotlivých výpovědí do širšího kontextu.
Rozhovor s Lubomírem Šlapkou, ředitelem organizace Most naděje, byl veden jako samostatný autorský rozhovor a slouží jako odborný rámec celého textu. Všechny citace byly autorizovány respondentem.
Text je výsledkem dlouhodobého zájmu autora o sociální a bezpečnostní problematiku Ústeckého kraje a snahy přispět k veřejné debatě na základě terénní zkušenosti, nikoli pouze zprostředkovaných informací.
